Osud pana Klema

Pan Klem byl ošklivý člověk. A když říkám ošklivý, myslím tím, že byl skutečně mimořádně ošklivý! Vlastně to je slabé slovo. Pan Klem byl přímo ohyzdný člověk. Odporný tak, že takto nechutné lidské stvoření se narodí snad jednou za tisíc let. Byl tak šeredný, že pohled na něj vyvolával u ostatních lidí utrpení.

Když šel pan Klem po ulici, lidé se znechuceně odvraceli a přecházeli na druhý chodník, či se před ním schovávali do průjezdů a podloubí. Matky zděšeně braly své děti do náručí a prchaly, aby jejich ratolesti ani koutkem oka pana Klema nezahlédly, neboť pokud takové dítě pana Klema spatřilo, alespoň týden se pak hrůzou budilo ze spaní. Dokonce byl zaznamenán případ, kdy si jakýsi významný akademický sochař, milující antickou krásu, chtěl po jeho spatření okamžitě vypíchnout oči. Tak moc byl pan Klem ošklivý a celé městečko se za něj stydělo.

Pan Klem se toho rána probudil a hned si pomyslel, že ho čeká další nudný a protivný den, který stráví zavřený ve svém domě. Pan Klem si totiž byl zcela plně vědom své ošklivosti, a protože byl nejen mimořádně hnusný, ale i výjimečně ohleduplný ke svému okolí, snažil se nevycházet, pokud to nebylo nutné.

Do práce chodit nemusel, neboť na jeho ošklivost mu byl komisí přiznán invalidní důchod. Pan Klem si uvědomoval, že městečko je závislé na turistickém ruchu, a on, že turisty děsí, a tak, protože byl nejen ohleduplný, ale i hodný a své městečko miloval, vydával se za dveře svého bytu jen v případě, že si potřeboval něco nakoupit, neboť i šeredové musí jíst, používat toaletní papír, či zubní pastu.

V takovém případě pak odcházel na nákupy s velikým papírovým pytlem, kterému vystřihl díry pro oči a který si nasazoval na hlavu. Ale i to činil, jen pokud to bylo opravdu nezbytné, neboť lidé moc dobře věděli, že pod papírovým sáčkem se skrývá ta obludná tvář, která svou ohyzdnost vyzařovala i skrz papír.

Pan Klem vstal, oblékl se a šel si vyčistit zuby. Činil tak se zavřenýma očima, protože i jeho, pohled na sebe sama, děsil. Když si vyčistil zuby, omyl svou odpornou tvář a osušil se ručníkem, šel do kuchyně, kde si sedl a začal si mazat rohlík máslem. Chvíli zamyšleně snídal a pak se rozhodl. Ne! Takhle už dál žít nebude! S tím se musí jednou provždy skoncovat. Tolikrát už za bezesných nocí prosil osud, aby ho jeho ošklivosti zbavil, a stále se nic neděje. Je stále jen a jen odporný.

Položil nedojedený rohlík a vstal ze židle. Ano, dnes s tím skoncuje. Odešel do komory a vzal provaz. Pak se vrátil do kuchyně, udělal na provaze smyčku, stoupl si na židli a provaz uvázal na lustr. Smyčku natáhl na krk a s povzdechem se chystal odkopnout židli.

Když tu náhle zazvonil u jeho dveří zvonek. Pan Klem se zarazil. Zvonek u jeho dveří? To bylo značně neobvyklé. Vždyť k němu nikdy nikdo nechodí. I pošťák mu důchod házel do schránky dole na chodbě, aby ho nemusel spatřit.

Pan Klem zavrtěl hlavou a řekl si, že se musí jednat o nějaký omyl. Utáhl smyčku a opět se chystal odrazit od židle. Zvonek však zadrnčel znovu. Teď už ne jednou, ale několikrát. A pak znovu a znovu. Dokonce, zároveň se zvoněním, se ozvalo i klepání a pak přímo bušení na dveře.

To už bylo panu Klemovi divné. Sňal smyčku z krku a sestoupil z židle. Pomalu a nedůvěřivě šel ke dveřím a přitom přemýšlel, kdo to může být? Zvonění neustávalo. Pan Klem se u dveří zastavil a přiložil oko ke kukátku. Na chodbě uviděl stát pěkného muže středního věku, oblečeného v elegantním obleku a klobouku. Nepoznával ho. A proč by také měl? Pan Klem se s nikým nestýkal, natož s takto hezkým člověkem.

S rozechvělým hlasem se tedy skrz dveře zeptal, kdože to přichází navštívit ohyzdného muže?!

Muž za dveřmi přestal zvonit a s úlevou v hlase řekl, že už měl strach, že pana Klema nezastihl doma.

Pan Klem návštěvníka ujistil, že je k zastižení téměř vždy, ale že nechápe, proč k němu přichází.

Návštěvník se usmál, a řekl, že to pán ráčí brzy pochopit a sáhl do náprsní kapsy pro vizitku. Přidržel ji před kukátkem a pan Klem četl: Henry Wurm - manager – Hollywood.

Pak začal pan Wurm o překot vykládat, jak měl tu čest zahlédnout pan Klema na jedné fotografii, kterou si do USA přivezl jeho známý, když byl zde v městečku loni na zájezdu. Že ještě nikdy takovou tvář neviděl a nedal si pokoj, dokud nevypátral jeho jméno. A jen a právě kvůli němu, že vážil cestu až z Hollywoodu sem do městečka, ve kterém pan Klem ráčí žít. Na chvíli se odmlčel a zeptal se, jestli bude tedy pan Klem tak hodný a pozve ho dál.

Pan Klem se na moment zamyslel a pak si řekl, že sebevražda mu nikam neuteče. Požádal pana Wurma o strpení a odešel do šatny pro papírový sáček. Nasadil si ho na hlavu a šel otevřít.

Pan Wurm zůstal zaraženě stát, když spatřil muže s pytlem na hlavě, ale jelikož byl z Hollywoodu zvyklý na ledacos, ovládl svůj údiv a podal panu Klemovi ruku. Představil se a opět se usmál. Potom se zeptal, jestli tu budou jen tak stát, či půjdou dovnitř.

Pan Klem byl konsternován. Ještě nikdy se mu nestalo, aby se na něj někdo usmíval, natož aby mu podal sám od sebe ruku a už vůbec ho nikdy ani ve snu nenapadlo, že někdy někdo bude chtít vstoupit k němu domů. Pozval tedy manažera dál.

Když si v obýváku sedli do křesel, napadlo ho, že se snad osud smiloval a poslal mu přítele. Jen se stále trochu obával, jak návštěvník zareaguje, pokud si sundá pytlík z hlavy. Jeho obavy však byly vzápětí rozptýleny, neboť ho pan Wurm, sám, a stále s úsměvem, požádal, aby sejmul pytel a odhalil tak tvář, kvůli které sem přicestoval.

Pan Klem rozpačitě a pomalu stáhl sáček a čekal na reakci, jaká následovala vždy, když ho někdo spatřil poprvé. Očekával řev a zděšení. Možná, že se návštěvník pokusí proskočit oknem, nebo na místě omdlí! Avšak nic z toho se nestalo.

Pan Wurm se ani nelekl. Ani špetka zděšení se neobjevila v jeho očích. Zato se mu v nich přímo ďábelsky blýsklo. Plácl do dlaní a nadšeně zvolal, že právě toto, je tvář, která jim v Hollywoodu chyběla! Vyskočil z křesla a skákal kolem pana Klema. Vykřikoval, že pan Klem je zlatý důl a pokud jen bude chtít, čeká ho úžasný osud ve filmovém průmyslu. Klekl si na kolena a se sepjatýma rukama prosil pana Klema, aby s ním odejel do Ameriky, kde má pro něj přichystanou smlouvu na několik filmů.

Pan Klem se na něj díval s vytřeštěnýma očima a v hlavě měl zmatek. Ještě před malou chvílí se chystal pověsit, protože ho nikdo nemá rád a každý se ho štítí, a nyní mu tenhle člověk nabízí kariéru u filmu?! A to přímo u amerického filmu?! Pan Klem byl ošklivý, hodný, tolerantní, ohleduplný, ale nebyl hloupý, takže se mu nechtělo věřit, že by právě on mohl být filmovou hvězdou. Moc dobře věděl, že ve filmech hrají krásní lidé. Měl přece televizi, která byla jeho jedinou zábavou, když nechodil ven a tam to viděl každý den. Téměř všichni byli krasavci. 

Upozornil na to proto pana Wurma, ale ten jen mávl rukou a panu Klemovi vysvětlil, jak se věci mají. Pochopitelně mu nenabízí role v romantických slaďácích, u kterých by ženy a slečny omdlévaly blahem, ale má pro něj role ve filmech, při kterých publikum omdlévá hrůzou a strachem.
Horory jsou ty filmy, ve kterých bude pan Klem excelovat. Filmy, jako Monstrum přichází z Marsu, nebo Zelený děs z bažin, to jsou filmy, kde bude pan Klem hrát hlavní role! Zadíval se panu Klemovi do očí a vzal ho za ruce. Pan Klem se pokusil ucuknout, neboť na dotyky ostatních lidí nebyl zvyklý a jedno podání ruky, bylo na něj až moc, ale Wurm ho držel pevně a dalo by se říct, že i vroucně. Teď už klidným a vemlouvavým hlasem přesvědčoval pan Klema, aby tu nechal všechno, jak to leží a běží, a odešel s ním do Ameriky.

Pan Klem byl dojat a z oka se mu po ošklivé tváři koulela veliká slza. Kývl hlavou a řekl panu Wurmovi, že tedy ano. Lepší být ohyzdnou hvězdou, než šeredným nýmandem, který žije v naprosté izolaci. Pan Klem věděl, že osud konečně zasáhl v jeho prospěch!

***

Čtyři roky uběhly od chvíle, kdy manažer Wurm vyhledal a navštívil pana Klema. Pan Klem byl nyní slavnou hvězdou a osud mu přál. Žil v obrovské vile v Los Angeles, na krbové římse mu stála soška Oskara za nejlepší mužský výkon v hlavní roli ve filmu Král upírů, jeho konto bylo více než tučné, natočil osm filmů a v kapse měl smlouvu na minimálně deset dalších filmů, a jeho vosková figurína byla ozdobou muzea Madam Toussande.

Ba dokonce se pan Klem oženil! Nikoliv, to není omyl. Pan Klem si vzal za ženu nejkrásnější, i když jinak průměrnou, možná snad až podprůměrnou, herečku z celého Hollywoodu, neboť ta usoudila, že nelze nemilovat tak skvělého a dobře vydělávajícího, slavného herce.

Sláva pan Klema letěla celým světem. Nebylo země, kde by ho neznali. Nebylo jediného kina, kde by se nehrál některý z jeho filmů. Všude lidé ochotně platili vstupné za to, aby na plátně viděli, jak se psalo v titulcích, nejohyzdnější stvůru, jaká kdy ve filmu byla.  Všude se obecenstvo těšilo na to, až pan Klem v některé ze svých rolí, vystoupí z hrobu, nebo z kosmické lodi a začne pronásledovat nic netušící obyvatelstvo.

Zkrátka a dobře. Vzhled, kterým pan Klem tak děsil občany městečka, ve kterém před čtyřmi lety žil, byl nyní proměněn v devizu, kterou se manažeru Wurmovi povedlo fantasticky zpeněžit, a pan Klem ho za to měl rád. Wurm se o něj výborně staral. Všechny ty smlouvy byly jeho dílem, a ačkoliv se o pana Klema zajímali, a to velice zuřivě, i ostatní manažeři, pan Klem zůstal Wurmovi věrný, protože si byl jist, že Wurm je tím, kdo ho řízením osudu vyrval z náručí smrti a odevzdal ho do náruče štěstí.

I když štěstí není možná to pravé slovo. Pan Klem byl rád, že je bohatý, ženatý a slavný, ale stále ho tak trochu trápila jeho ošklivost.
Chtěl mít totiž děti, kterým by jednou odkázal své nabyté bohatství. Trápilo ho, že je sice ženatý, ale bezdětný. Netroufal si totiž mít se svou čarokrásnou ženou děti.
Děsila ho představa, že jeho potomci by mohli být spíše po něm, než po matce. To při své ohleduplnosti a laskavosti nechtěl dopustit. Stále proto tajně prosil za dlouhých nocí osud, aby mu nadělil i trochu té krásy. A když už ne krásy, tak aspoň trošku průměrnosti. Leč, osud se zdál neoblomný, nebo snad vyčerpaný, a pan Klem zůstával nadále stejně ošklivý, jako byl.

***

Pochopitelně, že Klemova sláva nezůstala před obyvateli městečka utajena. I v městečku se hrály jeho filmy. Občané městečka teď s dojetím vzpomínali na, jak nyní říkali, svého pana Klema. Před kinem, u filmových plakátů, občas docházelo k hádkám mezi sousedy o to, kdo ho znal lépe a kdo se s ním kde setkal.

Pošťák důležitě vykládal, jak mu nosil důchod a sem tam, ho koutkem oka zahlédl schovaného za záclonou, když vyhlížel, zda už má peníze ve schránce.

Na to mu odpověděl lékař z posudkové komise, která panu Klemovi přiznala invalidní důchod, že on ho viděl nejen za záclonou, ale přímo před sebou, když ho musel prohlédnout! Však přitom málem strachy omdlel! Prostě, rodák, pan Klem, se i v městečku stal žádoucí celebritou.

A nejen to, díky Klemově slávě se tam začali hrnout turisté z celého světa a městečko dosáhlo nesmírné prosperity. Návštěvníci z Japonska, Ameriky, Německa a z dalších zemí se procházeli městem a jedli v restauracích, na které majitelé narychlo umístili desky s nápisy, jako: Zde pan Klem nikdy nejedl, případně, Sem jsme Klema nikdy nechtěli pustit.

Nyní je už nezajímala radnice ze čtrnáctého století, nebo morový sloup; teď už chtěli vidět dům, ve kterém pan Klem kdysi žil a před kterým se nyní kupily květinové dary a mládež po zdech psala křídou a sprejem oslavné vzkazy.

Chtěli vidět obchod, v němž si jednou za čas kupoval potraviny, nebo zubní pastu, či toaletní papír, a ve kterém teď majitel prodával za neskutečné sumy papírové pytle, kterým dal název Klem head bags .

Nadšení pro významného rodáka se stále stupňovalo, až jednoho dne starosta městečka přednesl návrh, že uvolní z rozpočtu významnou sumu, za kterou radnice nechá panu Klemovi postavit na náměstí sochu v nadživotní velikosti. A pokud nebude suma stačit, městečko se může klidně velkoryse zadlužit, neboť finanční přínos bude mnohem větší!

Návrh byl jasně, a jednomyslně přijat všemi zastupiteli, kteří po hlasování provolali panu Klemovi slávu.

A když jeden z radních navrhl, aby panu Klemovi bylo uděleno čestné občanství, a aby byl v místním kině uspořádán festival filmů, ve kterých rodák Klem hraje, i tento návrh byl přijat a byl odměněn frenetickým potleskem

A když další z radních řekl, že by na festival měl být pozván i sám pan Klem, radnice málem spadla!

***

Dojatý, ošklivý pan Klem, v doprovodu manažera Wurma a své ženy, stál u zahalené sochy a v ruce svíral provázek. Trhl jím, a plátno se svezlo na zem a odhalilo tak jeho obří sochu. Náměstím se rozlehl potlesk a zároveň blýskly tisíce blesků fotoaparátů.

Nějaký reportér cosi korejsky drmolil před kamerou do mikrofonu.

O kousek dál se prali dva fotoreportéři o místo, ze kterého by si mohli vyfotit pana Klema a jeho manželku. Dav občanů městečka nadšeně mával a provolával slávu.

Pan Klem se usmíval. Až dnes se tu cítil, jako doma. Hlas se mu třásl, když děkoval za čestné občanství a od starosty převzal symbolický klíč od městské brány. Ano, pan Klem byl nadšený. Už dávno svým spoluobčanům odpustil všechny ty ústrky, protože si říkal, že on sám by jistě nebyl jiný. Taky by se jistě děsil tak ohyzdného člověka.

Náhle se mu zastesklo po poklidném tempu městečka, které bylo na rozdíl od Los Angeles tak maličké, ale přitom překrásné. A nyní, řekl si, nyní, když mu ti dobří lidé nemají za zlé, že svým vzhledem kazil obraz městečka, tak nyní by snad mohl být čas k dočasnému návratu. Konečně, k natáčení filmů není nutno žít v Americe. Stejnak natáčí po celém světě a může klidně dojíždět, a sem se vracet, jako domů. A proč jen jako, a dočasně? Proč ne natrvalo?!

Pohybem ruky utišil davy a po chvíli přemýšlení pronesl, že má pro všechny veliké překvapení.

 Dav napjatě poslouchal, co mu asi pan Klem chce sdělit. Nechá postavit starobinec? Či snad ještě lépe; daruje snad každému obyvateli luxusní jachtu?

Pan Klem se nadechl a vzal svou ženu kolem pasu, přičemž zvolal, že pokud mu bylo uděleno čestné občanství, kterého on si váží, bylo by záhodno, aby tady v městečku také jako občan zůstal žít!

Na náměstí zavládlo ticho a všichni s otevřenými ústy zírali na ohyzdného pana Klema.

První se vzpamatoval manažer Wurm, který si uvědomil, že za tento dojemný příběh Hollywood zaplatí majlant! Začal zuřivě tleskat a tím uvedl do varu celé náměstí.
Dav propukl v šílenství a reportéři se předháněli v mávání na manažera Wurma, aby tak na sebe upozornili a zajistili si tak prvenství pro fantastický rozhovor s panem Klemem.

Starosta městečka přiskočil k panu Klemovi, objal ho a začal s ním ochotně pózovat před aparáty a kamerami, které celou tuto scénu přenášeli do celého světa.

Pan Klem se smál a držel svou ženu, která při jeho prohlášení sice nejdřív zbledla, ale pak si uvědomila, že je celkem jedno, kde žijete, hlavně když jste manželkou filmové hvězdy světového významu, a tak také, spolu s ním, vesele mávala davům.

Náhle kdosi z davu navrhl, aby byl pan Klem odnesen na ramenou do svého původního bytu, z něhož bylo před začátkem filmového festivalu zřízeno muzeum, a které tak vydatně plnilo vstupným městskou pokladnu.

Pan Klem řičel radostí a smíchem, když ho několik statných mužů, ba i žen, neslo k jeho domu, kde ho pak v bytě slavnostně posadili do křesla, pod jeho nesmírně šeredným portrétem!

***

Pan Klem se brzy ráno probudil zcela zpocený. Posadil se a podíval se na svou dosud spící ženu a pak se spokojeně usmál. Je tady, ve svém bytě v městečku, včera byla oslava, děti nemají, a on je ženatý.

V noci měl hned několikrát zlý sen, ale nyní viděl, že vše je tak jak má být. Zdálo se mu totiž, že se s ním manželka rozvedla, protože konečně měli dítě. To dítě byla holčička a narodila se tak ohyzdná, že porodník musel být v šoku ihned hospitalizován na psychiatrickém oddělení. Manželka se dítěte ihned vzdala a odešla od něj.

Pan Klem si moc dobře uvědomoval, že ohyzdná dívka by se, na rozdíl od syna, jen těžko ve světě filmu uplatnila. O šeredné herečky nemá zájem nikdo. Dokonce ani mongolská kinematografie ne!

Nyní, když tedy viděl, že vše byl jen sen, oddychl si a s úlevou poděkoval osudu, že jsou bezdětní. Pak si rukou setřel z tváře pot a chystal se znovu ulehnout.

Jenže se náhle zarazil. Obličej, který cítil pod dlaní, jako by nebyl jeho. Znovu si sáhl na tvář. Nemohl nahmátnout žádné hrbolky kolem očí, které ho tak proslavily ve filmu Pán ropuch, nenahmátl ani ty zvláštní výrustky na čele, tolik kritikou ceněné ve sci-fi Predátorův bratranec. Zkrátka nic ze své pověstné ošklivosti pod rukou necítil!

Vyskočil z postele a utíkal do koupelny. Rozsvítil, podíval se do zrcadla a v tu ránu ztuhl stejně jako pobronzovaný plast, z něhož byla vytvořená nadživotní socha na náměstí.

Chvíli tak stál a potom pomalu a téměř s obavou, natáhl levou ruku ke svému obrazu v zrcadle. Přejížděl s ní po skle a pravou rukou se dotýkal svého obličeje. Skutečně. Byl to on, nikoliv nějaká iluze. Jenomže, stejně tak to nebyl on. V zrcadle se na něj dívala zcela jiná tvář, než jakou dosud znal.

Pan Klem si uvědomil, že osud konečně vyslyšel jeho prosby! Vykřikl tedy radostí a běžel se do ložnice ukázat své manželce!

***

Pan Klem byl průměrně pohledný muž. A když říkám průměrně, myslím tím to, že na něj oko člověka mohlo pohlédnout se zalíbením, ale nikoliv s dychtivým zájmem. Pan Klem by se prostě mohl kdekoliv, mimo městečko, procházet po ulicích a nikdo by si ho nijak zvlášť nevšiml, jelikož průměrných lidí je všude dost.

Ovšem pan Klem se po ulicích neprocházel. Nemohl! Kdykoliv vyšel ven, obyvatelé městečka na něj házeli kamení, nebo shnilé ovoce, případně cokoliv, co bylo po ruce.

Pana Klema totiž nikdo neměl rád. Pana Klema neměl rád už ani pan Wurm. Pana Klema neměla ráda ani jeho bývalá žena. Pana Klema neměl rád Hollywood a vůbec vlastně nikdo!

To ráno se pan Klem se probudil, vstal, oblékl se a šel si vyčistit zuby. Když se na sebe díval do zrcadla, pouze se na svůj obraz ušklíbl. Učesal si kaštanové vlasy a odešel do kuchyně. Otevřel krabici na pečivo, aby si vzal rohlík k snídani, ale jeho ruka nic nenahmátla. Smutně si pomyslel, že už k jídlu nemá vůbec nic. Pro jistotu otevřel ještě kredenc, ale ani tam už nic nenalezl. Uvědomil si, že tam byl včera jen prášek do pečiva a ten snědl k večeři.

Jistě. Pan Klem by možná mohl vyjít ven, ale bál se. Když to zkusil minulý týden, a ti výrostci po něm začali házet štěrkem, požádal o pomoc strážníka. Kdyby však tušil, že na něj strážník vystřelí, nikdy by to neudělal. Od té doby se neodvážil vyjít ze dveří.

Pan Klem se opatrně postavil k oknu, jako to dělával, tehdy před lety, když byl ještě šeredný a zpoza záclony vyhlížel pošťáka s důchodem.
Jenže pošťák nepřicházel. Naopak občas se stalo, že přišel vymahač dluhů a vyžadoval od něj nazpět to, co mu bylo invalidní komisí kdysi přiznáno a omylem vypláceno i v době jeho bohatství a slávy. Vymahač se na rozdíl od pošťáka klidně dostavil až do jeho bytu, takže v něm už mnoho nábytku nezbylo.

Pravda, pan Klem měl ještě před půl rokem na kontě slušnou sumu v dolarech, ale o tu přišel, když jeho žena v Americe zažádala o rozvod a soud jí, za pomoci výborných právníků a manažera Wurma, kterého si před týdnem vzala, přisoudil celý jeho movitý i nemovitý majetek. Přesně jak to stálo v předmanželské smlouvě.

Pan Klem se smutně podíval na zbytek podstavce na náměstí, na kterém kdysi stávala jeho socha.
Kam se poděla, čerti vědí. Snad jí rozebral ten dav, který mu tehdy spílal pod okny. Podíval se ještě jednou na omšelé domy na náměstí a mávl rukou, přičemž si pomyslel něco o tom, že všechna sláva je jen polní tráva.

Otočil se od okna a posadil se na poslední židli, kterou mu zatím vymahač dluhů nesebral. Vzal svou průměrně pohlednou hlavu do dlaní a vzpomínal na to, jak se to tehdy vlastně všechno seběhlo.

Když probudil svou ženu a řekl jí kdo je, nechtěla mu věřit. Nechtěl mu věřit ani pan Wurm. Oba ho podezírali, že je nějaký šílený fanoušek, který ohyzdného Klema zavraždil a nyní se za něj vydává. Přesvědčila je až policie, která ho zatkla a na základě otisků prstů a testů DNA přesvědčivě dokázala, že on je pan Klem.

Wurm se snažil vše prozatím utajit. Podplatil policisty, aby si vše nechali pro sebe a odletěl do Ameriky. Domníval se, že se tento životní příběh stane trhákem, o který se studia porvou, ale chyba lávky. Nikdo ze šéfů studií, neměl zájem o příběh ohyzdy, který se jako mávnutím kouzelného proutku promění v nezajímavého člověka.

Když se Wurm vrátil do městečka, nesl zlé zprávy. Nejenže nikdo nemá zájem, ale dokonce všichni zrušili dojednané smlouvy na další filmy. Studia měla zájem pouze o odporného pana Klema, protože Hollywood je krasavců plný. Navíc pan Klem nebyl, jak již bylo několikrát řečeno, krasavec, ale obyčejný průměr. A o takového už nestáli ani na Barrandově.
Dlužno dodat, že manažer Wurm měl nápad, jak pana Klema znovu uvést do původního stavu, ale když vytáhl smirkový papír a nůžky na plech, pan Klem rozhodně odmítl!

Pan Klem byl totiž paradoxně teprve nyní zcela šťastný. Věděl, že nyní může mít se svou ženou konečně dítě! Nemusí se bát toho, že by bylo šeredné.
Ovšem když tento návrh tehdy přednesl své ženě, ta se na něj rozzlobila a rezolutně odmítla mít s ním cokoliv společného, natož pak dítě! Pravila, že ona, jako průměrná herečka, nemůže žít s průměrným hercem, neboť to by byl konec její kariéry. A dítě by jí navíc zničilo postavu, díky které jí ještě čeká pár rolí v béčkových a akčních filmech. Ihned nato odletěla do jejich domu v Kalifornii.

Radost pan Klema tedy během chvíle přešla do zármutku.  Přemýšlel, jakou ošidnou hru si to s ním jeho osud zahrál. Byl ohyzdný a to mu přineslo ženu a kariéru. Teď je celkem k světu a právě tím přichází o vše.

Manažer Wurm se ještě nějakou dobu snažil vše utajit a rozhlásil, že pan Klem je nemocen a nemůže vycházet mezi lid, ale pak to vzdal a prodal práva na rozhovory několika novinářům. Díky tomu se poprvé v historii stalo, že se téměř nezajímavý člověk ocitl na titulní stránce časopisu, TIME. Ale to byla už jen labutí píseň. Zájem o Klema pak jen a jen opadal, až utichl docela. Stejný osud potkal i jeho dosud natočené filmy.

Obyvatelé městečka, kde se pan Klem skrýval před světem, se samozřejmě doslechli, co se stalo. A stejně tak si všimli, že začal upadat turistický ruch. Restaurace byly znenadání prázdné. V samoobsluze už nikdo nestál o suvenýry v podobě papírových pytlů a sochu v nadživotní velikosti, dokud ještě stála, si Japonci, pokud sem ještě zabloudili, odmítali fotit za poplatek.

Jednoho dne pak zabušil na dveře pana Klema sám starosta, který se dožadoval vrácení klíče od městské brány a certifikátu čestného občana.

Když mu tyto věci pan Klem vrátil, obdržel obratem fakturu na zaplacení dluhů za filmový festival, sochu a dokonce i za odnos občany z náměstí, a výměr nájmu za jeho muzeum.

Pan Klem, ačkoliv už nebyl ošklivý, zůstával stále hodným a milým člověkem. Proto bez zbytečných řečí fakturu podepsal, jelikož uznal starostův argument, že je to právě on, kdo může za zadlužení městečka!

Nyní tedy seděl sám na židli ve svém bytě. Chudý, nenáviděný a osamocený. Pak si řekl, že takhle už dál žít nemůže! Vstal a odešel do komory, kde našel starý provaz. Proklel osud a uvázal na provaze smyčku…

Konec