O jedné defenestraci a co z toho pošlo

Vídeň. Máj Léta Páně 1618

Do trůnního sálu vešel komoří a hluboce se uklonil před trůnem, na němž seděl císař Matyáš. „Vaše císařská milosti. Jsou tu ti pánové z Prahy k audienci…“

„Áááá. Víme, víme. Jakže se to jmenují? Ta česká jména se hrozně vyslovují,“ pousmál se císař.

„Jsou to pánové Slavata z Chlumu a Bořita z Martinic. Vaše jasnost, císař Matyáš, je ráčí přijmout?“ zeptal se v hlubokém předklonu komoří.

„Ale jistě, že je přijmeme. Proč bychom je nepřijali. Vážili sem takovou cestu,“ pokrčil císař rameny a pohybem ruky ukázal komořímu, že se může narovnat. „A co vůbec chtějí, drahý komoří?“

„Jsou to ti místodržící Vašeho veličenstva. Jdou si stěžovat na české stavy. Jmenovitě na hraběte Thurna. To je ten, jak nedávno předsedal sněmu, který Vaše veličenstvo ráčilo nechat rozpustit,“ řekl komoří a napřímil se.

Císař chvíli přemýšlel a pak se usmál a řekl: „Už si vzpomínáme! To jsou ti, jak se jim u dvora přezdívá skokani, že?!“

„Ano přesně ti,“ přisvědčil komoří. „Mohu je tedy uvést, Vaše císařské veličenstvo?“

„Nuže sem s nimi. Rádi se pobavíme s těmi muži a milostivě vyslechneme jejich nářky,“ milostivě svolil císař.

Komoří otevřel dveře do audienčního sálu a mocným hlasem zvolal: „Pánové Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka a Jaroslav Bořita z Martinic.“

Oba pánové v předklonu předstoupili před císaře Matyáše a čekali, až je osloví.

Matyáš si je chvíli se zájmem prohlížel a pak pravil: „Vítejte, pánové. Slyšel jsem, že jste ve Vídni jen na skok, není-liž pravda? Nemám dát otevřít okna? Je tu poněkud teplo. Nezdá se pánům? He, he, he.“

Vilém Slavata se pokusil o úsměv. „Ehm. Vaše císařská milost je skvělým žertéřem. Leč domnívám se, že situace žertům nepřeje.“

„Ale no tak, pánové. Slyšel jsem, že vy Češi jste prý pořád nějaký šprým, tak proč se hned čertit,“ usmál se císař. „Mimochodem, pane Slavato, máte pěkný turban. To je teď v Čechách nová móda? Nějaké turecké vlivy?“ řekl a ukázal na hlavu pana Slavaty.

„Nikoliv, Vaše veličenstvo. To je obvaz,“ rozpačitě řekl Slavata. „Paní Polyxena mi ho sama vázala. Při pádu jsem se poněkud zranil.“

„Ale to je Nám líto,“ zachmuřil se císař a obrátil se k druhému z mužů. „A co vy, pane z Martiniců? Vy jste měl jaký let?“

„Děkuji za optání, Vaše veličenstvo. Já dopadnul mnohem lépe. Utržil jsem jen nějaké oděrky a morální újmu,“ řekl s úklonou pan Martinic.

„Chápu, chápu,“ pokýval hlavou císař. „To, že Vás paní Polyxena nemusela ošetřovat, bychom také chápali jako újmu. Ale k věci, pánové,“ vyzval je Matyáš. „Posaďte se a vyprávějte mi o tom. Jsme připraveni Vás milostivě vyslechnout. Milujeme napínavé příběhy!“

Císař Matyáš se pohodlně usadil, nechal si nalít víno a pokynul oběma pánům, že mohou začít.

Pan Slavata se podrbal na obvaze a spustil: „Vaše veličenstvo to bylo tak. Ti otravní stavové vedení panem Thurnem, nás neustále chodili o něco žádat. Cožpak o to. Od toho je kancelář zřízena, ale Vaše veličenstvo, považte, že oni chodili i mimo úřední hodiny! A dokonce bez úředních formulářů, které je třeba řádně vyplnit a následně odevzdat na podatelnu. A když už nějaký formulář přinesli, tak ho neměli správně vyplněný, nebo dokonce, Bože smiluj se, neměli na něm kolek!“

Pan Bořita skočil Slavatovi do řeči: „Ano! Přesně jak pan z Chlumu říká! A to jim to písař Fabricius vysvětloval znovu a znovu. To je Vaše veličenstvo úplně to samé, jako kdybychom se sem k audienci vůbec nepřihlásili a nevyplnili dvojmo formulář AUJCVMH, nezaplatili správní poplatek a přišli si sem jak na nějakou pastvu. No považte, Vaše veličenstvo!“

Císař Matyáš se zatvářil poněkud udiveně. „Formulář AUJCVMH?! Co to, u všech rozšavlovaných pohanů, je?“

Komoří se sklonil k Matyášovu uchu a začal šeptat: „Vaše veličenstvo tím neráčíme zatěžovat. Vaše veličenstvo má mnoho vladařských povinností. Formulář AUJCVMH je listina, ve které se žádá o audienci. Jde o zkratku: Audience u Jeho císařského veličenstva Matyáše Habsburského. Je třeba ho vyplnit dvojmo a zaplatit poplatek. Jeden formulář se odevzdává císařským lustrovatelům, kteří prověří žadatele a druhá kopie se založí do archivu. Dle výše poplatku se určuje, kdy se ona kopie podaří následně v archivu nalézt a tím i pořadí audiencí a čekací doba ku přijetí.“ A ještě tišším hlasem doplnil: „Dovoluji si Vašemu veličenstvu oznámit, že oba tito pánové poplatek zaplatili ochotně a dokonce v nadstandardní výši.“

Matyáš povytáhl obočí a pokýval hlavou. „To je zajímavé. Na jednu stranu Jsme lehce znepokojeni, že nemáme ánung, co se kolem Nás děje, ale na druhou stranu Jsme velmi potěšeni, že setkání s Námi je tak vysoce ceněné a plynou Nám z něj zisky… Pánové, pokračujte. Milostivě posloucháme.“

Pan Martinic se lehce uklonil a zase začal vyprávět: „Tedy, jak Vaše veličenstvo již slyšelo. Stavové chtěli podat stížnost, ale nebyli schopní onu stížnost správně formulovat. Správné vyplnění formuláře. Včasné zaplacení správních poplatků. Dodržování úředních hodin a úcta k úředníkům, je to, na čem stojí říše! S tím si není radno zahrávat.“

Pan Slavata souhlasně přikývl. „Vaše císařské veličenstvo. Oni si tihle stavové myslí, že si můžou dovolit úplně všechno. Pořád jim něco není vhod. Například ten jejich vůdce. Hrabě Thurn. Tak on si ponejprv vyzvednul u písaře Fabricia formulář, který je určený ku stížnostem, ale nepřečetl si přiložené informace. No, a pak to dopadlo pochopitelně špatně. Přinesl vyplněný formulář na podatelnu, kde ho s ním ovšem vyhodili. A jak by také ne! Hrabě Thurn totiž formulář vyplnil v jazyce německém.“

Matyáš zakroutil hlavou. „No a co?! V Praze se mluví německy, ne?“

Slavata vzdychnul. „To je právě to, Vaše veličenstvo. V Praze se mluví česky i německy. Hrabě Thurn mluví, jako správný český pán, pochopitelně německy, ale on si vyzvedl formulář určený česky mluvícím pánů. Tudíž takový formulář je třeba vyplnit v jazyce českém. A on si navíc vzal formulář určený pro stav rytířský a nikoliv panský. Samozřejmě, že to nebylo možné přijmout. Žádost byla tedy zamítnuta, zmačkána a následně vyhozena z okna. Správní poplatek se v tomto případě nevrací…“

„A pak za dva dny přišel zase,“ rozhněvaně skočil do řeči Slavatovi, pán z Martiniců. „A co si Vaše veličenstvo myslí, že se stalo?!“

„Nu. Moje veličenstvo netuší. Prozraďte mi to.“

„Prozradím a velmi rád. Jistěže to zase neměl v pořádku! Tentokrát vyplnil česky německou žádost a navíc dorazil na podatelnu jen tři zrnka písku před přesypáním hodin, které určují úřední dobu! Vymlouval se, že slunce zašlo za mraky a nefungovaly mu sluneční hodinky. Jak to mohlo dopadnout?! Opět zamítnuto a vyhozeno oknem do příkopu! Správní poplatek byl naštěstí vybrán a velmi správně nevrácen! A pak znovu. Za pár dní přišel s formulářem, který už konečně vyplnil dobře jazykově a i určení pro panský stav se mu povedlo trefit. Jenže co se nestalo?!“ řekl Martinic a pokračoval rozhořčeně dál: „Stalo se toto. Měl formulář pro katolíky. A to prosím on, který je protestant. Já prosím pěkně nemám vůbec nic proti protestům protestantů, ale ať si vyplňují správně své žádosti. Bez žádostí ať si protestují v těch jejich kostelech! Takže zase šups s papírem z okna! Správní poplatek nevrácen.“

Císař si poposedl v křesle a zamyšleně pronesl: „Pánové, My už pomalu začínáme chápat vliv zemí českých na rozum Rudolfův. A to jsme ho měli chudáka za blázna. Kdo ví, jak bychom dopadli My, kdybychom měli sídelní město v Praze jako on… Ale mluvte dál.“

Pan Martinic si setřel pot z čela a mávnutím ruky vyzval pana Slavatu, aby pokračoval. Slavata se nadechl a vztyčil prst. „Vaše veličenstvo. Takhle to šlo den za dnem. Hrabě Thurn to pořád nemohl pochopit a byl čím dál víc vzteklejší. Až přišel ten osudný den. Dvacátý třetí den měsíce máje.
Zrovna jsme vyřizovali nějaké listiny se žádostmi o milost, které byly do kanceláře doručeny před deseti lety a v tom se rozlétnou dveře a dovnitř si to rázuje Thurn a s ním smečka jeho rozdivočelých přátel. Řval na nás až hanba mluvit! Že už toho má dost a že už neví, kde by na ty poplatky bral. Všichni mávali bambitkami a v obličejích byli brunátní.
Šel z nich strach, ale písař Fabricius se jim odhodlaně postavil a oznámil jim, že dnes nejsou hodiny pro veřejnost. Na to hrabě Thurn vykřikl několik nadávek a strčil mu pod nos formulář a bambitku se slovy, že když mu tu žádost nevyřídíme dnes, tak za sebe neručí. Fabricius nechtěl, ale já už měl Thurna dost, takže jsem se uvolil mu formulář zkontrolovat s tím, že když bude konečně v pořádku, žádost mu zařadíme do pořadníku k vyřízení. Hrabě se trochu uklidnil a já si pročetl listinu.
A co by Vaše veličenstvo řeklo?! Měl jí správně vyplněnou, nebo ne?!”

„Proboha nemáme chuť na hádanky. Necháme se poddat, i když odpověď tušíme,“ řekl císař.

„No neměl to dobře vyplněné. Chybělo mu tam datum! A tak jsem mu řekl, aby přišel opět zítra a žádost, že jdu vyhodit z okna!“ rozhodil rukama Slavata a podíval se na císaře.

Císař vyprskl víno. „To jako vážně?! Kvůli datu?!“

Pan Slavata vážně odpověděl: „Jistě. Datum je velmi důležité. Bohužel, hrabě Thurn nemá nejmenší smysl pro tyto delikátní úřední záležitosti. Začal řvát, že tentokrát nepoletí z okna formulář, ale i my!“

„A copak, že jste, pánové, takový pád z úřadu, téměř bez úhony přežili? Byli jsme informováni, že se jedná o značnou výšku. Boží pomoc, či co?!“ zajímal se Matyáš.

Pan Martinic zvolal: „Pomoc našeho Pána Ježíše i jeho přesvaté matky Marie to byla! No a ty jeho nepovedené formuláře Vaše veličenstvo. Jak k nám Thurn lezl den co den, pod okny se jeho vyhozené žádosti vršily a vršily… Víte jaká jich je tam hromada?! Naštěstí jsme se trefili!“

Císař Matyáš odložil číši s vínem, vstal z křesla a zamyšleně přecházel po místnosti. Po chvíli se zastavil a řekl: „Zajímavé! Pánové, vaše stížnost Nám dala mnoho podnětů k reformám. Tak za prvé soudíme, že je třeba cosi udělat s administrativou. Nyní nemluvíme o správních poplatcích, ty je třeba zachovat, to je dobrá věc a líbí se Nám, ale mluvíme o množství formulářů. Co to nějak zjednodušit. Jeden, až dva formuláře pro všechny žádosti. Zmenšení počtu úřadů, neřku-li i úředníků. Víte, My se chystáme zhruba do roka odejít na pravdu Boží, takže by nebylo špatné, aby si poddaní pamatovali císaře Matyáše jako reformátora úřadů… No, a s tím Thurnem si už nějak poradíme. Třeba mu necháme zabavit zámek nebo něco podobného.  Konec konců, pánové, nic tragického se vám dvěma nestalo.“

Komoří Jeho veličenstva poněkud pobledl a odvážil se císaři vstoupit do řeči. „Vaše veličenstvo mi snad ráčí odpustit mou troufalost, ale musím se ohradit proti takovým úvahám.“

„Ohradit? A proč?! Už Nás nebaví žít v takovém světě. Prostě do roka umřeme, a basta! Nás Habsburků je jako much. On to za Nás někdo rád vezme.“

„Veličenstvo mi neráčilo rozumět. Vaše veličenstvo si jistě může zemřít, kdy se mu zlíbí, ale copak může Vaše císařská milost nechat říši v chaosu?!“

„O jakém chaosu to mluvíte, komoří?“ podivil se císař a zdvihl obočí.

„Mluvím o té reformě. Říše stojí na formulářích a úřadech. Zjednodušením se dostaneme do chaosu, vřavy a anarchie,“ řekl komoří a na chvilku se zamyslel. Pak dodal: „Povím Vašemu veličenstvu jistou tajnou věc.“

Císař nevrle zavrčel: „Aha. Zase něco, co nevíme? Začíná se to nějak množit. Začínáme mít představu, jak se asi musel cítit Náš zesnulý bratr Rudolf II, když jsme proti němu intrikovali. Tomu se taky nic neříkalo.“

Komoří vysekl poklonu. „To by si nikdo nedovolil. Vaše veličenstvo je informováno vždy včas a zásadně tak, aby nebylo rozptylováno od věcí aktuálních. A pokud nastane situace, jako je teď, že Vaše veličenstvo plácne takovou… Omlouvám se… Že Vaše veličenstvo vysloví takovou velkou státnickou myšlenku, která by ovlivnila život v říši na mnoho let, tak je Jeho veličenstvo ihned informováno odtajněnou informací.“

Matyáš pokrčil rameny. „Tak mluvte komoří. Co je to za informaci?“

„Vaše císařská milosti. Na jedné z tajných rad, bylo už o této variantě zjednodušení úředních úkonů debatováno a sbor odborníků vypočítal, že by tato reforma trvala alespoň šedesát let. Upozorňuji Jeho veličenstvo, že by se jednalo o cirka šedesát let naprostého kolapsu státní moci. Nelze během pár let stáhnout staré a pak vydat nové formuláře. Rozvézt je po celé říši. Informovat poddané o věcech, na které už nemusí mít formulář a na které musí mít ten nový. Vydat oběžníky pro místodržící a jejich podřízené a podřízené jejich podřízených. Nemluvě o zaškolování úředníků. Hladomory. Mor. Nepokoje! To vše by říši čekalo. To dnešní ohrožení od Turků je proti tomu jen dětská hra.“

„Ale to je hrozné, pane komoří,“ lekl se císař.

Komoří pokračoval: „Ano, tak by tomu bylo. A navíc. Komu by pak veličenstvo přidělovalo úřady za zásluhy, když by počet úřadů byl omezen. A k úřadům patří formuláře. Co by bez nich úředníci dělali?! Nelze zastávat úřad bez úředních listin a buzerování žadatelů. Vaše veličenstvo, vždyť v tom je celý smysl Habsburské říše. A já se, snad správně, domnívám, že právě toto bude dědictvím Habsburků, které předají dalším a dalším následovníkům. A věřím, že toto dědictví bude předáno i do dalšího tisíciletí!“

„Pane komoří, vy Nás děsíte,“ řekl císař a chytil se za srdce. „Netušili jsme, jaký jste vizionář. Něco na tom možná bude. Ale co tedy, a to se ptám vás všech, pánové, navrhujete udělat?!“

Slavata s Martinicem rázně povstali a společně řekli: „Rázně a nekompromisně ztrestat ty neposlušné stavy v čele s Thurnem, co nechce vyplňovat formuláře!“

Císař se opět posadil do křesla a chvíli se zamyslel. Pak vstal a řekl: „To by, ale nejspíš znamenalo válku pánové. Válku v Naší zemi. Jsme tedy tam kde před tím. Chaos a úpění sprostného i šlechtického stavu!”

Komoří se opět uklonil a úlisně řekl: „V tom případě si dovoluji Vašemu veličenstvu uvolnit další zprávu ze zasedání tajné rady.“

„No výborněééé, pane komoří. Nestačíme se divit, jak často nějaká tajná rada zasedá a co všechno řeší,“ ušklíbl se císař Matyáš.

Komoří velkoryse přeslechl jeho ironickou poznámku a pravil: „Výsledek z jednání tajné rady je tedy tento. Případná válka proti stavům, by se z malého lokálního konfliktu mohla protáhnout na nějakých třicet let. Tedy plus mínus. Jistě. Bude hlad, výdaje na armádu, mor a jiné nepříjemnosti, ale považte Vaše veličenstvo. Bude to trvat třicet let oproti těm šedesáti v případě reformy úřadů!”

Císař chvíli hleděl na všechny přítomné muže. Potom se zachmuřil a vážným krokem se odebral na trůn. Nasadil si korunu a před pány pronesl řeč: „Poklekněte pánové, neboť My císař Matyáš, jsme připraveni vynést rozhodnutí. Vyslechli Jsme, zde přednesenou stížnost, pánů Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka a Jaroslava Bořity z Martinic. Oba pánové žádají o ztrestání hraběte Thurna, který je nechal vyhodit z oken jejich úřadu a oni si pak k Nám přišli stěžovat dveřmi. A Naše dveře jsou takovým lidem vždy otevřené. Zdůrazňuji, že dveře jsou otevřené lidem poctivě platícím správní poplatky. Lidem, jako jsou oni dva, tu bude vždy otevřeno. Rozhodli jsme se takto. Povedeme válku proti českým stavům, kteří nejsou schopní vyplnit ani obyčejný formulář a tím vyvolávají v našich zemích nepokoje. Tak zní má vůle!“

Když Matyáš domluvil císařskou řeč, sestoupil z trůnu a vzal pány Martinice a Slavatu navzdory etiketě kolem ramen. „Nu a teď se můžeme věnovat příjemnějším věcem, než je žalování. Pánové vzhledem k tomu, co máte za sebou, by vás mohlo zajímat, co tu mám ze sbírek mého zesnulého bratra Rudolfa. Je to takový nákres od jistého Leonarda da Vinci. Nějaký muž tam skáče z výšky za pomoci takového zvláštního pytle co drží nad hlavou. To by se vám mohlo líbit. Myslím, že se tomu říká padák...”

KONEC