Pohádka o strašlivém piva prokletí

V jednom malém královstvíčku, které bys přešel od hranice k hranici asi za půl dne, žil byl starý král. A ten král měl tři syny. Miloval je všechny stejně, tudíž, když už ho kralování pomalu přestávalo bavit, rozhodl se, že si je nechá na druhý den předvolat a zeptá se jich, jak moc milují oni jeho. Ten, jehož odpověď se králi nejvíce zalíbí, zdědí po něm žezlo a korunu.

Vyslal tedy za nimi své rádce a ministry, aby jim vyřídili, co od nich jejich královský otec žádá.

První ze synů, nejstarší Alfréd, zabývající se financemi a těžbou drahých kovů, nacházel se zrovna v královské pokladnici, když mu rádcové sdělili otcův vzkaz. I rozhlédl se kolem sebe, a když spatřil všechnu tu nádheru, drahokamy, křišťál, zlato a stříbro, bižuterii i měděné drátky, bylo mu hned jasné, jak otci na jeho otázku odpoví.

Druhého ze synů, prostředního Augustina, milovníka drahých látek, ministři našli v královské krejčírně, kde si zrovna zkoušel nový brokátový kabátec. Augustin na sebe pohlédl do zrcadla a v tu ránu ho napadlo, že na otcovu otázku nelze odpovědět jinak, než tak jak odpoví.

Pak rádcové a ministři hledali třetího ze synů, Lidumila, jenž byl milovníkem piva a bujarých večírků v podhradí, kde spolu s prostým lidem nadával na poměry. I našli ho ležet pod stolem v jedné z krčem. Když ho kopancem vzbudili, aby i jemu mohli sdělit otcův vzkaz, Lidumil se nad zprávou zamyslel, vylezl zpod stolu, zhluboka si přihnul z korbele, a když si uvědomil, kde je a kdo je, vyhodil ministry a rádce z krčmy s tím, že na takové kraviny nemá momentálně čas.

Tak přešel den, přešla i noc a nastalo ráno druhého dne. V trůnním sále maličkého království, shromáždili se dvořané a rytíři, vláda a vůbec všelijaká královská stafáž i jiné urozené příživnictvo, aby vyslechli projevy lásky královských synů.

Jak na věžních hodinách udeřila desátá hodina před polednem, rozezněly se fanfáry a za jejich hlaholu vešel do sálu sám král. Laskavě pokynul poddaným a usedl na trůn. Pak dal pokyn ceremoniáři, který třikrát uhodil holí o podlahu, čímž dal znamení prvnímu ze synů, aby předstoupil na královský kobereček.

Ó jak dvořanstvo úžasem zahučelo, když Alfréd vešel dveřmi do sálu. Těžko popsat nádheru, ve které před krále předstoupil. Zlatý diadém na jeho hlavě zářil jako samo slunce. Stříbrné řetězy na jeho krku připomínaly svým leskem krásu měsíce v úplňku, a diamanty, které se leskly na prstenech a v uších, byly jako hvězdy, které tiše plují vesmírem.

Alfréd došel před krále, uklonil se, padl na koleno a pravil vznešeným hlasem, že on miluje svého otce a krále, právě tak, jako miluje všechno zlato, a jiné barevné kovy, nebo drahé kamení, které obsahuje státní pokladnice, neboť nic se nemůže vyrovnat takovým věcem. A král, že jest mu právě takovým bohatstvím.

Král byl evidentně potěšen a usmál se na prince Alfréda. Poté mu řekl, aby se posadil, že nyní vyslechne další kandidáty. Ceremoniář tedy znovu třikrát udeřil a oči všech shromážděných se upřely na dveře, kterými vešel druhý syn, Augustin.

Ó, kdyby ptactvo umělo pět ódy na módu, zpívalo by sborem o nádheře prince Augustina, jenž ladným krokem, a téměř neslyšně, kráčel ve svých krokodýlích střevících a hedvábných punčochách, ke královskému trůnu. Brokátový kabátec s rafinovanou zlatou výšivkou, byl podtržen nedbale elegantním sametovým pláštíkem, přehozeným přes rameno.

Augustin poklekl a zvolal, že on miluje svého otce a krále právě tak, jako toto své, a ještě mnohé jiné oblečení, které si ovšem již nemohl vzít, neboť má jen jedno tělo. Svého otce, pravil Augustin, obdivuje právě tak, jako všechnu nádheru, módními domy, originálně pro dvůr vytvořenou. A otec mu je právě takovým jedinečným kouskem a originálem.

Král po jeho slovech nedbal etikety a nadšeně vyskočil z trůnu, přičemž zatleskal jeho slovům. Pak ukázal Augustinovi, aby se posadil, že nyní dá prostor třetímu ze synů.

Ceremoniář znovu třikrát uhodil holí a dvořané napjatě očekávali příchod nejmladšího syna.

Však dveře zůstávaly stále zavřené. Král se zakabonil a očima vybídl ceremoniáře, aby ještě jednou opakoval výzvu ke vstupu. Ceremoniář tentokrát zabušil silněji, ale když nikdo nepřicházel, bezradně pokrčil rameny a podíval se na svého krále.

Nyní již poněkud rozmrzelý král, neboť žádný král nemá rád, ztrapňuje-li ho syn před davem, přikázal ceremoniáři, aby otevřel a syna přivedl.

I odešel tedy ceremoniář do předsíně, avšak za malou chvilku byl nazpět a v jeho očích se zračilo zděšení. Padl na kolena a plazil se ke králi, přičemž ho prosil o odpuštění a milost, protože ať hledal, jak hledal, prince v předsíni neviděl.

Udivený král vyskočil z trůnu a jako fůrie vrazil do předsíně. A skutečně. Nejmladší syn nikde. Král řval jako tur a zlostí mlátil žezlem každého, kdo se mu připletl do cesty. Když se trochu uklidnil a sluhové odklidili ubité dvořany, přikázal starý král strážím, aby ihned vyrazily do ulic a syna přivedly, neboť ačkoliv se na něj nyní zlobí, královská moudrost mu velí, že i jeho musí milostivě vyslechnout.

Strážcové nehledali dlouho. Vedeni dlouholetou zkušeností, zamířili do princova oblíbeného šenku, odkud ho pak násilím odvlekli do trůnního sálu, aby i on dostal příležitost napravit svou reputaci a vyjevit otci svou lásku.

Ó jaký to byl pohled, když nejmladší princ Lidumil vrávoral před otce. Selská halena, kterou vyměnil za svůj kabátec, aby měl za co pít, zapáchala snad ještě strašlivěji, než chlévskou mrvou pokryté holínky.

Král zrudl zlostí, když Lidumil upadl na koberec před jeho trůnem, ale ovládl svůj hněv a vyzval ho, aby tedy řekl, jako co, svého otce miluje.

Lidumil zamžoural, a snažil se odhadnout, který z těch dvou králů, které před sebou vidí je ten pravý. Když se rozhodl, že to bude ten vlevo, otevřel ústa a chtěl otci říci, jaká je jeho láska, leč běda! Ústa vyschlá a jazyk ztěžklý, jakož i rty okoralé mu nedovolovaly promluvit. Jeho zrak padl na stůl, prohýbající se pod jídlem a pitím. Uzřel na něm korbel piva. Tedy neváhal a odpotácel se k němu. Zhluboka se napil, a když zlatavý mok osvěžil jeho ústa, zachraptěl, že otce nemůže milovat více, než jak právě miluje toto pivo!

Král, který při této scéně netrpělivě poklepával žezlem na hlavu vedle stojícího dvořana, se rozlítil, jednou ranou dvořana dorazil a pak proklel syna i pivo, slovy strašlivými. Křičel na Lidumila, že přirovnat jeho, krále a otce, k nápoji tak sprostému, kterého je v každém šenku víc než dost, je vrcholem hulvátství a nepochopení majestátu, tudíž že Lidumil musí být exemplárně potrestán, a že pivo už nesmí v královstvíčku nikdo a nikdy pít.

V prvé chvíli byl král rozhodnut, že nejmladšího syna nechá veřejně popravit, a to utopením v bečce piva, ale na radu svého tajného rady raději změnil své rozhodnutí na pouhé vyhnanství ode dvora, které bude trvat tak dlouho, dokud nebude korbel piva cennější, než zlato a špičkové oblečení. Přeci jen, byl jeho syn, díky svým stykům s podhradím, miláčkem davů, takže by jeho poprava mohla vyvolat rebelie.

***

Jen co princ Lidumil opustil hrad, přikázal král, aby do všech vesnic a měst, vyrazilo vojsko, které dostalo za úkol najít veškeré sudy s pivem a přivézt je na hrad, kde potom bude nalito prasatům do koryt, protože snad jen pro ně se takový nápoj hodí. Stejně tak král nakázal, aby byly okamžitě uzavřeny oba dva pivovary v královstvíčku, z nichž jeden vařil desítku a druhý dvanáctku.

A tak královské vojsko slídilo krajem (dlužno poznamenat, že šlo o Šampaňské a Burgundské žoldnéře, holdující vínu a nikoliv pěnivému moku), a hledalo pivo, které sprostí poddaní schovávali na místech možných i nemožných. Tu ho našli ve sklepě pod uhlím. Jindy zase nalezli bečku ve studni ponořenou, onde bylo v kašně místo vody. Burgunďané a Šampáňové však byli neúprosní a důslední, takže než třikrát Měsíc svou tvář proměnil, nebyl v zemi ani hlt pivečka.

A zatímco na hradě vládla spokojenost, v podhradí matky štkaly, co mají svým pacholatům dáti napít před spaním. Upocení skláři a uhlíři bezmocně skřípali zuby, když ze džbánků hasili žízeň pramenitou vodou. Stejně tak sedláci, v poledním úmoru orající svá pole, táhli jazyky v oraništi a svolávali hromy a blesky na krále, když pili kyselé mléko. A všichni, docela úplně všichni, vzpomínali na prince Lidumila, kterak s nimi sedával v krčmách a šencích, a říkali, že tehdy bylo dobře.

A co náš Lidumil?! Kam vedly jeho kroky po vyhnání z královského hradu?! Inu, byl tu a hned zase onde. Tam pobyl den, jinde zase dva. Až jednou přišel do temného lesa. Soumrak padl na krajinu a princ Lidumil neměl kde hladu složit. Již již se chystal, že ulehne na mech, ale náhle zahlédl mezi stromy světélko. Vydal se tím směrem a to co uviděl, mu vyrazilo dech. Na lesní mýtince stála malá hospůdka a vedle ní jen o něco málo větší pivovárek.

Princ Lidumil nedůvěřivě vrtěl hlavou, neboť si do té doby myslil, že v královstvíčku byly jen dva pivovary, ale nyní před ním stál pivovar třetí. Jaký to div, že ho žoldnéři nenalezli?! A jak to, že o něm dosud nikdo nevěděl?!

Lidumil opatrně otevřel dveře hostince a vstoupil dovnitř. Rozhlédl se a zavolal, že host je tu. Ale nikdo mu neodpověděl. Zvědavě tedy přistoupil k výčepu, kde stál pěkný dřevěný soudek, dobře železem okutý. Vzal z police žejdlík a otočil pákou. Ó ta radost, jaká se mu v očích zračila, když zjistil, že ze soudku teče skutečné pivo! Vypil žejdlík, a když zjistil, že zrzavý mok není z nejhorších, natočil si další a pak ještě jeden. Potom si řekl, že nemá smysl se zdržovat a lehl si na podlahu přímo pod pípu a nechal si pivo téct do úst. A pil a pil, až už o světě nevěděl a usnul…

***

Však co se zatím dělo na královském hradě?! Král se po nějaké době uklidnil, a aby svého nejmladšího syna z paměti vymazal, pořádal degustační pitky, kde víno, sycené i nesycené minerální vody, ovocné a zeleninové šťávy, jakož i kořalky, tekly proudem. Král při každém přípitku bujaře volal, že toto jsou nápoje hodné šlechticů a vůbec inteligentních lidí.

Dokonce nechal pozvat na hrad dvě princezny ze sousedních království, protože měl v úmyslu své dva starší syny nechat oženit. Při této příležitosti král uspořádal na počest princezen a jejich dvořanů, vepřové hody. Ano, právě z těch prasat tak dobře vykrmených pivem, zabaveným poddaným.

Panstvo se bavilo sledováním kejklířů a pojídalo předkrmy. A pak začali truksasové na stoly přinášet vepřové pečínky se zelím a knedlíčky. Voňavé ovárky a ještě voňavější jitrničky a kouřící krvavá jelítka. A když byla na stůl předložena tlačenka a prejt, dvořanstvo se neudrželo a začalo spontánně tleskat.

Jejich mastné ruce se chápaly lahůdek a jejich neméně mastná ústa se při žvýkání usmívala. Však tato idylka netrvala příliš dlouho. Tu mastnotu bylo třeba něčím spláchnout. Obě princezny upíjely z umatlaných skleniček víno, ale nebylo to ono. Na jejich spanilých tvářích se objevily rozpaky.

Obě se rozhlížely kolem sebe, ale ať hledaly, jak hledaly, to co chtěly nalézt, tam neviděly. A nejen ony. I jejich dvořané se roztrpčeně ošívali, když jitrničky zapíjeli vodkou a tomatovou šťávou. Princezny si šeptaly a pak nechaly zavolat své dvorní dámy, kterým také cosi pošeptaly. Dvorní dámy se uklonily a pak panu králi tlumočily dotaz svých paní.

Hned jak domluvily, zavládlo v hodovní síni ticho, které bylo přerušeno pouze tupým úderem těla na zem. To když králův hlavní ceremoniář omdlel, neboť bylo vysloveno slovo, které král nenáviděl ze všech slov na světě nejvíc. Baže tak. Princezny projevily přání spláchnout vepřovou pivem!

Oči všech se upíraly na krále, který střídavě rudnul, aby hned nato zezelenal, a posléze zase zfialověl. Po chvíli mlčení král vstal od stolu a vztekle odvětil, že hostina je u konce, načež za sebou, za zvuků fanfár práskl dveřmi, až vepřové hlavě vyskočil z huby citrón, a odebral se do svých komnat, přičemž zanechal celou společnost v rozpacích sedět u talířů s ovarem, a u sklenic s jahodovým džusem.

Když se ceremoniář probral, vysvětlil ctěným hostům, jaká je v jejich královstvíčku situace. Pivo je nápojem zakázaným, protože dle králova mínění, je takový mrzký mok hodný pouze prasat a dělného lidu.

Ceremoniář byl šlechtic dobře znalý dvorních tanců a zasedacího pořádku, jakož i vynikajícím organizátorem slavností, ovšem jako diplomat nestál ani za zlámanou grešli. Tudíž se stalo, že se princové, Augustin a Alfréd, nejenže neoženili, ale navíc byla královstvíčku vyhlášena ze strany sousedních království válka, pro urážku následnic trůnu.

***

A princ Lidumil?! Ten zatím spokojeně pospával pod pípou a netušil, k čemu mezitím došlo na královském hradě.

Spal a spal, když tu ho náhle probudilo kopnutí. Nikterak se tím nevzrušoval, neboť na taková procitnutí byl zvyklý. Pomalu otevřel oči a uviděl nad sebou stát vousatého řimbabu v klobouku se sojčím pírkem.

Zívl a ospale pravil, že se pan hostinský nemusí obávat, neboť on je princ Lidumil a jako takový má u sebe hotovost, takže za vypité pivo a jiné případné, jím způsobené škody, beze všeho a rád zaplatí.

Ovšem hromotluk se začal smát, až se za břicho popadal. Pak hřmotným hlasem vesele zvolal, že od něj žádné peníze nechtějí, že jim může posloužit jináč.

 Princ Lidumil se rozhlédl a viděl, že mužský v kloboučku není sám. Kolem něj se shromáždili další, jemu podobní chlapíci. Všichni v pomačkaných hučkách, pruhovaných košilích s barevnými vestičkami a záplatovaných kalhotách. Někteří měli za pásky nože, nebo  bambitky.

Princ se lekl, protože mu došlo, že to jisto jistě bude loupežnická banda, o které už kdysi dávno slyšel. Banda nepolapitelného Vaška Krváka. Lidumil měl pro strach uděláno, ale přesto v něm byla malá dušička a přemýšlel, co měla znamenat ta slova, že peníze nechtějí, ale že jim jinak může posloužit.

Ovšem Vašek ho vzápětí uklidnil, když mu podal ruku a pravil, že je mu ctí osobně poznat muže tak statečného, který se nebál královskému otci říct pravdu do tváře. Pomohl mu vstát a představil mu svou bandu, jejíž členové v posvátné úctě smekli kloboučky, které teď žmoulali v rukách.

Lidumil si s Vaškem sedl ke stolu a vůdce loupežnické bandy princi vysvětlil, kde je a co je to za místo, na kterém se náhodou ocitl.

Loupežníci, byli ještě před nějakou dobou skutečně pravými a nefalšovanými lupiči, před kterými se třáslo celé okolí. Bohužel se před nimi třáslo tak moc, že do tohoto lesa prakticky nikdo nevkročil jak byl rok dlouhý, takže řemeslo nic neneslo.

Pak však přišel ten osudný den, kdy princ Lidumil otci řekl, že ho má rád jako pivo a král pak nechal všechno pivo zlikvidovat. Vůdce bandy si uvědomil, že nastal čas, kdy je třeba přestat lidem brát, ale naopak jim dávat. Nebo lépe řečeno, začít prodávat. Co prodávat?! Přeci to co chtějí a čeho se jim nedostává. A čeho se jim nedostává?! Nu přeci piva! A čím budou lidé platit za to, co chtějí, a čeho se jim nedostává? Nu přeci zlatem!

Vašek Krvák tedy nechal marného číhání na pocestné a sebral naspořené zlaťáky, které měl ještě z tučných dob, a jel nakoupit chmel a slad do sousedních zemí. Za další peníze pak u téhle zapomenuté a opuštěné hospody přistavěli malý pivovárek. Královští žoldnéři ho nemohli objevit, jelikož sem, kvůli pověsti Vaškovi bandy, raději ani nepáchli.

Zatím uvařili jen jednu várku, právě tu, kterou princ Lidumil s takovou chutí vypil, a potřebovali by někoho zkušeného, kdo by jim pivo koštoval. A Vašek Krvák míní, že princ Lidumil, je k tomuto úkolu povolanější, než kdokoliv z jeho bandy. Přeci jen má Jeho Výsost vytříbenější chuť, než loupežník. Tu noc, kdy princ objevil jejich tajné doupě, byli loupežníci pro další náklad chmele. Nyní tedy, když se vrátili, není na co čekat a mohou se s chutí pustit do práce!

Princ Lidumil po těchto slovech zajásal, a objal Vaška Krváka s nefalšovaným dojetím, neboť poznal, že je to dobrý člověk.

***

Na hradě si zatím král zoufal. Služebnictvo houfně opouštělo jeho hrad. Ráno co ráno, král zjišťoval, že chybí další z komorníků, kuchařů, či zahradníků. Téměř každému, kromě Šampaňské a Burgundské gardy, se příčil život v místě, kde nebylo piva.

Nebylo už nikoho, kdo by stříhal živé ploty v zahradách. Nebylo nikoho, kdo by upekl pečínku. A kdyby upekl, nebylo by nikoho, kdo by pak umyl pekáč.

Stýskal si starý král po svém nejmladším synovi, a už ho pranic netěšil pohled na Alfréda zlatem ověšeného, nebo na Augustýna v brokátu.

 Ba dokonce na ně zanevřel. Hlavně poté, co Alfréd padl v bitvě na jižních hranicích, odkud do královstvíčka vpadla armáda otce jedné uražené princezny, a ještě více potom, co na severu padl Augustin, který se utkal s armádou otce druhé uražené princezny.

Obě bitvy byly ztraceny, neboť najatí sedláci a podruhové, sloužící pod prapory královstvíčka, opouštěli své pluky i s kapelami a přebíhali k nepříteli, který je rafinovaně lákal na svou stranu slibem, že u nich je k vojenskému chlebíčku a uzence i žejdlík piva.

Královstvíčko tak bylo sevřeno ze dvou stran a králi již zbýval jen malý kousek země a jeho hrad.

A právě na tom malém kousku země, nacházel se, kromě pár vesnic, i ten hluboký a temný les, ve kterém stálo sídlo loupežníků. Loupežníci ovšem nic nedbali války a stále vařili pivo, které princ Lidumil ochutnával.

 A pak, když bylo zemi nejhůř, a král si v zoufalství rval zanedbaný vous, a za bezesných nocí bloudil po opuštěných hradních chodbách, kde oblečen do kajícnického žíněného roucha křičel, že tehdy měl Lidumil pravdu, a on by teď klidně dal za pár sudů piva všechen státní poklad, stejně jako veškeré oděvy z královské šatny, donesli loupežničtí zvědové tu informaci do tajného pivovaru. Pak teprve vyjel z černého hvozdu povoz tažený čtyřiceti loupežníky a na kozlíku seděl Vašek Krvák a vedle něj princ Lidumil, volající, že pravda opět zvítězila!

Ohóóó! To vám bylo povyku ve zbytku neobsazené země. Davy skandovaly Lidumilovo jméno, sedláci dobrovolně okovali své cepy a nabrousili kosy, a přísahali Lidumilovi věrnost a táhli za loupežnickým povozem k hradu, který byl již téměř obklíčen severním i jižním nepřítelem.

 Již se schylovalo k strašlivé řeži, když princ Lidumil zahlédl na hradbách svého pološíleného otce, kterak se chystá vrhnout do hradního příkopu, aby tak ukončil svůj zpackaný život. Lidumil se ustrnul nad bláznivým králem a zavolal na něj, aby neskákal, že ještě nic není ztraceno, stačí jen, aby veřejně prohlásil, že pivo je nápoj, za který se nikdo nemusí stydět. Ba ani král ne!

Starý král vyslechl svého syna a hlasem plným dojetí, zvolal, že přiznává svou chybu. Ano! Pivo je nápojem králů!

 Ačkoliv byl ihned po tomto aktu probodán několika gardisty ze Šampaňské a Burgundské gardy, kteří neunesli takovou zradu jejich ideálů, zabránil tak stařec krveprolití, neboť velitelé severního i jižního vojska, s povděkem kvitovali uznání jejich oblíbeného nápoje, a rozhodli se, že smrt krále, spolu s tímto prohlášením, jsou dobrým důvodem k ukončení války.

I zavládlo nadšení v královstvíčku. Poddaní korunovali prince Lidumila a na ramenou ho odnesli na královský hrad, kde ho slavnostně posadili na trůn.

Král Lidumil, jmenoval za zásluhy svým prvním ministrem Vaška Krváka, a jeho loupežníky, kteří zatím zmasakrovali Šampaňské a Burgundské žoldnéře, povolal k trůnu jako gardu.

Tak se tedy vrátilo pivo do královstvíčka. Král Lidumil již neobnovil žádný ze dvou pivovarů, ale přikázal, aby se pivo vařilo jenom a pouze v lesním pivovárku.

To pro to, aby si každý pamatoval, že ve chvíli nejtěžší byla země zachráněna právě tamním pivem.

Stejně tak zakázal dovoz cizího piva.

 Nu, a protože v lesním pivovárku měl Lidumil, podle smlouvy s Vaškem Krvákem, půlku zisku, dařilo se mu dobře až do smrti.

O názorech poddaných na cenu piva nám není nic známo

A zacinkal půllitr a pohádky je konec.

KONEC