Jak jsem zápasil

Víte jak se říká, že kdejaká maličkost může ovlivnit běh světa?! Víte co myslím? Například, někde na ostrově v Tichomoří, mávne motýl křídlama a udělá vánek. Ten vánek probudí jinou breberu a ta vyplašně vyletí. Následně si tý brebery všimne ještěrka a vystartuje po ní. Tý ještěrky se lekne domorodkyně, která zrovna máchá ve škopku sukýnku z palmovýho listí a škopek převrhne na rozpálenej šutrák. Voda se ze šutráku odpaří a vznikne malinkej obláček. Obláček stoupá a stoupá, až se dostane někam nahoru a začne na sebe nabalovat další malinký obláčky. Stane se z něj velkej mrak. Je hnanej větrem a cestou se k němu přidávaj další mraky. Z těch mraků a větrů se udělá hurikán, kterej zdevastuje nějaký město na úplně jiným pobřeží. Tamní pojišťovna musí vyplácet tučný pojistky a zkrachuje z toho. Nakonec si ředitel pojišťovny hodí mašli doma na půdě.

Nejspíš nerozumíte tomu, proč vám to vykládám. No poněvadž něco podobnýho se stalo mně! Na začátku ovšem nebyl motýl, ale docela malá myš.

 Tu myš vyhnala z toaletního vozu artistka Sandra. Pronásledovala jí kolem maringotek a chtěla jí umlátit koštětem. Vyděšená myš v zoufalství vběhla do maringotky našeho zápasníka, Silvestra Frištenskýho. Silvestr je sice chlap jako hora, ale má i svý slabiny. A těma slabinama jsou právě myši. Jak vidí myš, jsou mu svaly na nic. Začne ječet, a pokud je kam, tak i prchat. Jenomže v maringotce nebylo kam prchnout. Chvilku běhal dokolečka a pak se rozhodnul vyskočit na stůl. Bohužel má maringotku na vejšku krapet menší. Výhodně jí totiž koupil od jednoho liliputa z cirkusu Krone. No, a jak vyskočil na stůl, bacil se do hlavy a byl v limbu.

Tím to, ale neskončilo. Našel ho krotitel Wolodijowski. Viděl, jak tam Frištenský leží úplně bez ducha a pomyslel si, že je po něm. Udělalo se mu šoufl a seknul sebou vedle zápasníka.

On je Wolodijowski pořádná nátura a nějaká mrtvola ho hned tak nerozhodí, jenže ho hned napadlo, že bude podezřelej z vraždy. Večír před tím, se totiž v místním krámu pohádal se zápasníkem o poslední láhev vodky. Stála na pultu a šáhli pro ní oba stejně rychle. Drželi jí a nechtěli pustit. Druhou, volnou rukou  šahali pro peněženky. Frištenskej byl rychlejší, protože nosí šrajtofli v zadní kapse džín. Zato Wolodijowski má peníze ve váčku, kterej má uvázanej na pásku pod kozáckým pláštěm. Když flaška připadla zápasníkovi, Wali ve vzteku prohlásil, že Frištenskýho jednou zabije! Do rána se mu to v hlavě rozleželo a šel se Frištenskýmu omluvit a loudit o loka.

Teď stál nad ním v maringotce a uvědomil si, že ho viděli stavěči Miša a Griša, když vcházel dovnitř. Věděl dobře, že jestli se jich policajti zeptaj, tak ho krejt nebudou. Ty dva jsou schopný udat vlastní babičku v Kyjevě, jen aby je nikdo nevyhostil. Proto to Wolodijowského bezvědomí. Bylo mu jasný, že Miša s Grišou klidně odpřisáhnou všechno, co jim policie nadiktuje a ještě se navrch nabídnou, že ho popraví.

Jak sebou Wolodijowski praštil, maringotka se otřásla a z kredence vypadla ta láhev s vodkou. Oba stavěči, jako správní muži východu, naprosto bezpečně vyhodnotili zvuk, který slyšeli. Takhle se kácí tělo a zvoní dopadající flaška vodky! Jen je trochu mátlo pořadí. Oni ty zvuky znaj, z vlastní zkušenosti, v opačným sledu. Miša s Grišou teda neváhali a vběhli do maringotky, aby zachránili, co se dá!

Zachránili toho dost. Flaška se otevřela a vyteklo z ní jen něco málo na podlahu. Jinak celej obsah vytek do jejich hrdel.

Takže následky byly tyto. Pracovní neschopnost hned dvakrát. Rozbitá škeble Frištenskýho plus Wolodijowského nervovej otřes. Proraženej strop a dva totálně ožralí Ukrajinci. A co bylo hlavní – z toho sledu událostí vyplynulo moje neštěstí!

Teď se můžete ptát, jaký že to neštěstí z toho vyplynulo pro mě?! Hned vysvětlím. On se náš principál totiž hrozně rád sází s jinejma principálama. Například jednou se vsadil s ředitelem z Humberta o to, kterej z nich umí líp práskat bičem.

Ředitel Humberta mu džentlmensky dal výhodu první rány. To ovšem netušil, že Bancrotti bičem práskne jeho. Chudák ředitel. Svíjel se na zemi a nemoh pokračovat, takže porota logicky usoudila, že ze soutěže odstupuje a Bancrotti vyhrál.

A znova se můžete ptát, co maj společnýho ty nešťastný příhody a principálova sázecí mánie, se mnou.

Je to jednoduchý. Bancrotti na obecním úřadu narazil na konkurenci. Ředitele z cirku Eden. Oba chtěli zamluvit plac pro cirkus na stejnej termín. Starostovi to bylo celkem jedno. Říkal jim, že klidně dá místo pro oba cirkusy, protože dva nájmy jsou víc než jeden, ale pánové mu vysvětlili, že pokud budou dva cirkusy na jednom místě, tak lidi z tý možnosti volby nejspíš zešílej a nepůjdou ani do jednoho, čímž nebude ani jeden nájem, protože nebude tržba. Starosta jim řek, aby si to teda nějak dohodli mezi sebou. A v ten moment Bancrottiho popadla zase ta jeho posedlost a řek, že to teda rozhodne sázka. Původně navrhoval svůj oblíbenej souboj v práskání bičem, jenže mezi náma světskejma se všechno moc rychle rozkřikne, takže principál Edenu moc dobře věděl, co by ho čekalo. Dal Bancrottimu protinávrh. O to, kterej cirkus bude mít plac ve svý moci, rozhodne zápas ve volným stylu.

Starosta se toho chytnul a nabídnul jim, že zápas se může uskutečnit zejtra u nich v hostinci. O vstupný se pak všichni podělej. Maji prej dokonce ring. Zbyl jim od doby, kdy byl ve vsi boxerskej klub, kterej musel skončit, protože jeho jediným členem byl pan farář, kterej k zápasům nastupoval s krédem, že je třeba vždycky nastavit i druhou tvář, což v boxu není zrovna dobrej styl.

Náš principál návrh hned přijal. Byl si jistej tím, že Frištenskej nemůže prohrát. Tak slovo dalo slovo a plácli si. Jenomže to vůbec netušil, co všechno se mezi tím odehrálo v pojízdným domově našeho siláka. Kdyby to věděl, tak by se asi nesázel a kdybych jen trošku tušil já, co z toho vzejde, tak bych neváhal a pádil někam do lesů, kde bych  v jeskyni čekal, až se to všechno přežene a neseděl bych jako buchta na pekáči u sebe doma.

Bancrotti byl z toho nemilýho zjištění dost rozladěnej. Chodil kolem vozů a kopal do všeho, co mu přišlo do cesty. Nejdřív nakopnul kýbl. Pak postament a nakonec jsem se mu nachomejtnul do jeho destrukční cesty i já! Když mě s gustem nabral botou do zadku, chtěl jít ničit něco dalšího, ale pak se zarazil a podíval se na mě a řek, že to by snad šlo.

Já trouba měl hned zmizet a ne se ptát, co by jako šlo?!

Principál mě vzal kolem ramen a pověděl mi o svý sázce. Vyprávěl mi, jak je to pro nás důležitý, abysme měli plac pro sebe, protože, jestli nebudem hrát, přijdem na buben, jelikož je krize a návštěvy jsou nevalný.

Snažil jsem se mu vysvětlit, že krize nás pronásleduje už dlouho. Alespoň já nepamatuju, kdy by nějaká nebyla, že mu můžu ukázat svý vejplatní pásky několik let nazpátek, ale Bancrotti si trval na svým. Jsem prej jedinej, kdo může jít zápasit. Vyhlášení bijci jsou momentálně neschopný, Miša s Grišou budou mít pořádnou kocovinu a nikoho z artistů nehodlá postavit do ringu, protože pokud by je zápasník z Edenu zmasakroval, tak by nemohli vystupovat. Oproti tomu já prej jsem na nějakej ten kopanec zvyklej a mojí nepřítomnost v programu může nahradit šimpanzem v kostýmu.

Co jsem moh dělat?! Hádat se? Taky jsem se hádal. Ba dokonce i toho šimpanze jsem místo sebe navrhnul, ale bylo mi řečeno, že šimpanz je vzácnej tvor na vysokým vývojovým stupni, takže do do něj nenechá mlátit.

Bylo rozhodnuto. V zápase cirkusů, Inferno versus Eden, jsem byl za zástupce Inferna vybranej já.

Tak tohle je to moje neštěstí, za který mohla jedna malá myš.

***

Zápas se měl uskutečnit druhej den, takže jsem měl jenom několik hodin na to, abych se na ty jatka připravil. Usoudil jsem, že by bylo záhodno přečíst si alespoň nějakou příručku, která by mi napověděla, jak se správně nasazujou ty chvaty a hmaty, o kterejch občas čítávám v novinách, když študuju sloupky v černý kronice. 

Navštívil jsem proto našeho práce neschopnýho zápasníka Frištenskýho, jestli nějakou příručku nemá.

Frištenskej ležel s ovázanou hlavou na otomanu a na můj dotaz, jestli má pro mě nějakou literaturu, která by mi mohla pomoct, ukázal na skříň a řek, že v ní najdu to, co potřebuju.

Byl jsem lehce překvapenej, když jsem otevřel dvířka a ve skříni jsem našel jenom Velkou knihu o batikování triček a Domácího lékaře. Ptal jsem se ho, jestli se nesplet, ale Frištenský jenom mávnul rukou a odvětil, že si mám vzít toho Domácího lékaře, protože za několik hodin se nikdy nenaučím zápasit. Jediná rada, kterou mi může dát, je ta, abych soupeře překvapil a hned mu nasadil kravatu. Pak budu mít možná šanci.

Musím říct, že jsem byl poněkud zklamanej. Copak o překvapení. Zápasníka z Edenu překvapí už jenom to, že nastoupím do ringu já, ale kde mám, proboha živýho, vzít teď nějakou kravatu?! Já mám jenom motýlky!

Vzal jsem knížku a šel zpátky do maringotky. Tam mě čekalo překvapení. U dveří stálo trio artistek a usedavě štkalo. Říkaly, že mi přinesly večeři, protože na ní mám nárok. Udělaly mi prej krvavej biftek a k němu nakládačky.

Docela mě dojalo, že mě tak litujou, a začal jsem je uklidňovat, že snad nebude tak zle. Když všechny tři vyprskly, uvědomil jsem si, že to štkaní bylo ve skutečnosti jenom potlačovanej smích a vyhodil jsem je. Ovšem biftek jsem si nechal. Jednou jsem totiž četl nějakou povídku od Jacka Londýna, a tam se psalo, jak si jeden boxer nemoh dopřát před zápasem biftek a tak prohrál. Já jsem teda předpokládal, že dostanu nakládačku i s biftekem, ale nešť! Lepší dostat po hubě s plným žaludkem, než na lačno.

Když jsem spořádal večeři, šel jsem si dáchnout. Však se říká, že je ráno moudřejší večera a kdo ví, jak bude ráno. Třeba si to ještě  principál rozmyslí.

***

Ráno mnou zacloumal Bancrotti, kterej měl v očích bojový nadšení a v ruce zápasnickej trikot. To mi došlo, že některý rána můžou bejt mnohem horší než večery.

Chtěl jsem se nasnídat a vyčistit si zuby, ale principál to odbyl tvrzením, abych do sebe nic necpal, jelikož bych to moh při zápase snadno vyhodit a čištění zubů mu prej v mým případě, už připadá jako zbytečnost. Bejt mnou, tak je prej rád, že v budoucnu ušetří za kartáček.

Vyšli jsme ven a před maringotkou stál celej ansábl, kterej mi mával pěstma, a některý jedinci mě dokonce povzbuzovali slovama: „Jestli nevyhraješ, tak uvidíš!“ To mi dodalo odvahu a pocejtil jsem zvláštní pocit. Takovou tu náladu, jako mívaj vojáci, který věděj, že nemůžou vyhrát, ale jdou do toho. Například Moravani na Bílý hoře. Dokázali tam úplný prd, ale lidi je za to dodneška obdivujou!

V tu chvíli jsem se cejtil skoro jako ten gladiól Spartakus, kterýho jsem jednou viděl ve filmu. Ve dveřích jsem se v tom proužkovaným trikotu hrděl postavil, a vzpomněl jsem si na slavnou větu, kterou gladiólové říkávali před vstupem do arény. Zařval jsem: „Tuti fruti te salámtant!“ a odkráčel jsem, úžasem naprosto oněmělým davem, vstříc kulturnímu hostinci, ve kterým se měl uskutečnit zápas.

V hostinci byl už v sále připravenej ring. Místní obyvatelstvo sedělo kolem a těšilo se na vystoupení. Bancrotti dal starostovi cédečko s hudbou, která má hrát při mým příchodu k ringu a starosta ukázal mně a principálovi, kde máme šatnu. Nebyla z nejčistších, ale na takový vesnický hajzlíky to docela ušlo.

 Principál mi dal čichnout čpavku a hned jak mě vzkřísil a postavil, přehodil mi přes ramena župan a po jeho slovech: „Jdem na to, borče,“ jsme za zvuku Pochodu padlých revolucionářů, nakráčeli do setmělýho sálu, kterej byl ozářnej jenom prskavkou, kterou za mnou nes principál.

Vylezl jsem do ringu a čekal, co bude. Rozsvítilo se a starosta mě představil. Dav šílel… Smíchy!

Za chvilku začala zase hrát hudba a  světlo zhaslo. Ve druhým vchodu se objevila záře ohňostroje a v kouři přicházel průvod artistek, který péřovejma vějířema ovívaly cosi, co mi značně připomínalo nadživotní sochu Golema v saténovém plášti.

Byl to Bruno. Mistr všech vah. Muži si na něj ukazovali a obdivně mručeli. Ženy ze sebe rvaly zástěry a šátky, které pak házely mýmu soupeři k nohám.

Bez mučení se přiznám, že v tu chvíli jsem si už nepřipadal, jako Spartakus, ale spíš jako vola kus.

Zápasník se vyhoupnul ladným skokem do ringu a postavil se do svýho rohu. Pak shodil plášť a ukázal na mě. Přitom rukama naznačoval, jako když utahuje nějaký potrubí, zhruba ve vejšce mýho krku. Bancrotti do mě šťouchnul a řek, abych ho taky trochu vystrašil. To se prej před začátkem dělává. Byl jsem trochu mimo, tak mě nenapadlo nic jinýho, než udělat holubičku, a jsem si jistej, že ho to pěkně vzalo, protože si kecnul ve svém rohu na židličku a zíral na mě s vyvalenejma očima.

Do ringu přišel rozhodčí, takto zdejší farář, a zavolal si nás k sobě. Vysvětlil nám pravidla. Jeho máme oslovovat důstojný pane a jinak pravidla skoro žádný nejsou. Na konci bysme měli mít oba dva oči a nesmíme se kousat do rozkroku. Kdo se bude chtít vzdát, tak plácne rukou o zem.  Ujistil jsem rozhodčího, že já se teda do rozkroku kousat nehodlám a odebral se zpátky na svojí židličku.

 Ringem prošla nějaká paní s cedulí, na který byla jednička, ozval se gong, Bancrotti mi dal herdu do zad a řek: „Do toho Vadime. Za cirkus. Za Inferno!“ a strčil mě do středu zápasiště! Vyrazil jsem na zápasníka z Edenu a zápas začal.

Teda. Jak se to vezme. Zápas začal, ale poněkud jednostranně. Pamatoval jsem na slova, který mi říkal Frištenský. Abych soupeře překvapil, takže jsem se sklonil a chtěl jsem mu hlavou nabourat na solar.

Jenže to jsem netušil, že ta hora svalů je taky mrštná! Zápasník v mžiku uskočil a já přesprintoval přes zápasiště a skrz provazy jsem proletěl do diváků!

Publikum to ocenilo potleskem. Ale když jsem se pokusil vyrvat cep z rukou jednoho sedláka, tak začali pískat a volat, že zbraně nejsou povolený. Tím jsem si diváky poštval proti sobě. Bruno byl jejich miláček už při příchodu a teď ho doslova milovali.

Ve stoje skandovali jeho jméno, protože Bruno využil tý chvilky, kdy jsem nebyl přítomnej a začal předvádět svojí muškulatůru. Několik ženskejch při tom omdlelo a pár chlapů veřejně přísahalo, že od zítřka začnou tahat valníky s hnojem rukama, aby vypadali taky tak.

Není vůbec dobrý mít publikum proti sobě. To je špatný i v manéži, a v ringu je to dvojnásob blbý. Docela to ovlivňuje rozhodčí. Taky na mě sudí hned začal volat, abych se vrátil, nebo to odpočítá.

Myslím, že si to mohl klidně odpustit. Já byl v ringu v pár sekundách. Bruno se totiž nahnul nad provazy a tou nadměrnou lopatou, kterou měl místo ruky, si mě za vlasy vytáhnul zpátky do ringu. Potom mě chňapnul za nohy a krk a zvednul nad hlavu. Nejspíš mnou chtěl bacit o podlahu, ale naštěstí se ozval gong, takže mě jenom upustil na zem a šel si oddáchnout na svojí židličku. Bancrotti vylez za mnou a odvlek mě do rohu, kde mi do ksichtu vychrstnul kýbl vody.

„Tak jak? Jsi dobrej?“ ptal se zatímco, mi mával před obličejem ručníkem.

„Vidíte sám, šéfe, ne?! Vypadá to snad, že bych vyhrával? Ještě, že se ozval gong. Kdyby mnou fláknul o zem, tak jsem vejpůl. Hele. Principále. Neodpískáme to?! Nikdo nemůže říct, že to bylo bez boje. I slepej vidí, že tohle nikdy nemůžu vyhrát. Ve druhým kole prostě zaplácám na zem a bude to.“

Bancrotti mě ručníkem fláknul po hubě: „Na to ani nemysli. Ještě musíš vydržet. Hlavně v klidu. Piánko. Mysli na to, že každej má svojí cenu… Chceš čpavek?“

„Já zatím vidím jenom to, že pro vás žádnou cenu nemám,“ odseknul jsem mu a zahodil lahvičku s čpavkem. „Jednoho tady mlátěj a ještě k tomu čuchat to svinstvo. Proč já nemám čaj, jako on?“ ukázal jsem do druhýho rohu, kde sekundant právě sklízel porcelánovej servis a utíral Brunovi pusu ubrouskem.

„Toho si vůbec nevšímej. Luxus není vždycky všechno. Občas je to i na škodu,“ řek principál a zamnul si ruce.

„To nějak nechápu, šéfe,“ divil jsem se, ale zazněl gong a začalo druhý kolo. A já musel zase do tý jámy lvový.

Bruno se zved ze židle a šel si pro mě. Já taky na nic nečekal. Vyskočil jsem a vzhledem k tomu, že jsem už byl poučenej z prvního kola, tak mě napadlo, že místo čelního útoku to zkusím jinak. Útěk může bejt taky docela dobrá taktika!

Kroužili jsme ringem. Já vpředu a Bruno s rozpaženejma rukama za mnou. Skoro tři minuty mi to vycházelo. Dokonce jsem začal přemejšlet, že takhle bych ho moh i uhnat, ale pak soupeř najednou přehodnotil taktiku a změnil směr. V tomhle jsem Brunovu inteligenci dost podcenil.

No, řeknu vám, že nabourat v plný rychlosti do žulovýho pomníku, není žádná sranda! Prásknul jsem sebou na zem, až podlaha zaduněla. Publikum propadlo vášním a začalo zápasníka navádět, aby mě dorazil.

Bruno byl v tomhle směru nejspíš dobrák od kosti a chystal se jejich přání vyslyšet. Vylez na sloupek v rohu ringu a připravoval se ke skoku. Zavřel jsem oči a čekal tu ránu.

Ozval se strašnej třesk, až mi zvonilo v uších. V prvním momentu jsem byl překvapenej, že to ani nebolelo, ale pak mi došlo, že to byl naštěstí jenom úder do gongu a skončilo druhý kolo.

Otevřel jsem oči a uviděl zklamanýho Bruna, jak slejzá ze sloupku. Diváctvo nespokojeně mručelo a  prvních řadách odhodili igelit, kterým se před tím zakryli, aby jim moje pozůstatky nezašpinily sváteční obleky. Dobelhal jsem se do svýho rohu a slyšel principála, jak nadšeně huláká, že takhle by to snad šlo.

„Nešlo, šéfe. Není tak blbej, jak jsem si myslel. Viděl jste, jak má rafinovaný myšlení?! Prokouknul mojí novou taktiku. Nejspíš se teď postaví doprostřed a já bych se kolem něj uběhal!“

Bancrotti mi otřel pot a pak mi ten ručník vyždímal na hlavu: „To tě osvěží… Asi máš pravdu. Zkus teď něco jinýho. Hlavně se ho neboj. Já o něm mám zjištěný, že se v prvních třech kolech jenom předvádí. Opravdu začíná zápasit, až tak ve čtvrtým. Takže jestli se nevzdáš teď ve třetím kole, tak to dopadne dobře. To by v tom byl čert, aby se to nepovedlo!“

„Tak moment. To znamená, že doteď si se mnou jenom hrál? A ještě si bude jedno kolo hrát a pak mě rozcupuje?! Já se vážně vzdám. Prohraju tak jako tak. Aspoň nebudu na maděru. No prosím. Už zas lemtá ten čaj. Vždyť není ani zpocenej. Ten má ještě sil jak orangutan po soustředění ve středisku vrcholovýho sportu!“

„Kolikrát ti mám říkat, aby sis ho o přestávce nevšímal. Tak pije čaj. A co má bejt?!“ řek Bancrotti a zase si zamnul ruce jako v tý první pauze. „Prostě vydrž ještě tohle kolo a pak…“

„A pak mě může klidně zabít ne?! Vy se na to snad těšíte řediteli,“ vzdychnul jsem a postavil se, protože časoměřič bouchnul do gongu a důstojný pan rozhodčí nám ukazoval, abysme  se šli mordovat.

Došel jsem do středu a koukal, že Bruno se zvedá trochu ztěžka. Pomyslel jsem si, že už ho to asi moc nebaví a možná to bude chtít se mnou skoncovat už teď, ve třetím roundu. Chytil jsem rozhodčího za rukáv a řek: „Důstojnej pane. Jestli to se mnou dopadne zle, dejte mi poslední namazání.“

„Myslíš asi pomazání synu? Neboj se. Zaopatřím tě, jak se patří.“

„Pomazánku si nechte. Já bych chtěl, abyste vzal flašku  rumu a než vydechnu naposled, tak mi jí nalil do krku. Prostě bych chtěl bejt před smrtí namazááán,“ volal jsem na něj, zatímco mě Bruno popadnul a odnášel  v podpaží do rohu, kde mě postavil a začal do mě mlátit.

Ocitnout se pod bucharem, ovládaným úderníkem překračujícím plán, by snad bylo příjemnější. Rána za ranou dopadala na moje tělo. Slyšel jsem Bancrottiho řvát, ať vypadnu z toho rohu. Okamžitě jsem byl ve druhým rohu. Ale nevím, jestli to principála potěšilo, protože mě tam hodil Bruno, aby si užili diváci i na druhý straně.

Publikum sborově počítalo bouchance a mně se před očima pomalu začínal promítat celej můj dosavadní život. Nebylo to pěkný pokoukání. Horší film jsem viděl snad jen jednou, když jsem omylem vlezl do kina na festival uzbecký kinematografie.

Jenomže síla bucharu najednou začala povolovat a kdosi v mý hlavě oznámil, že promítání životopisu je přerušený. Když se mi mlha před očima rozplynula, uviděl jsem Bruna, jak tam stojí a přiblble se usmívá. A pak se ozval gong.

Principál mě doved na židli a nadšeně vykládal, že už je to doma. Říkal jsem si, že se nejspíš dočista zbláznil. Anebo že je to se mnou tak špatný. Stejně, jako se utěšujou smrtelně ranění vojáci. Když leží v zákopu voják, kouká,  nohy  má pět metrů od sebe a kamarádi mu říkaj, že to bude dobrý. To doroste. A jak si ještě po válce zatancujou. Jo. Jenomže jemu dá felčar aspoň morfium a pak mu to přijde jako docela dobrá sranda. Já dostával tak akorát rady, abych hned po pauze vstal a šel ho dorazit! A to mi veselý nepřišlo!

„Šéfe. Já už tam nejdu. Fakt ne.“

„Neblázni. Už ho máš. Teď to přijde!“

„No právě. Říkal jste, že si tři kola s odsouzencem jenom hraje. A teď bude čtvrtý. Jestli si doteď jenom hrál, tak co nastane teď?! Urve mi hlavu? Viděl jste ho, jak se usmíval? Je to pro něj zábava.“

„Ale neurve. Prostě teď vstaneš a je to! Jeho úsměv svědčí o tom, že bude hotovo,“ zachechtal se principál.

Gong oznámil čtvrtý kolo a principál mi podtrhnul stoličku. Kecnul jsem si na zem a čekal, kdy Bruno přijde, aby dodělal svojí práci. Ale Bruno nepřicházel. Bruno seděl taky na zemi a chrápal jak medvěd v zimním spánku!

„Okamžitě vstaň! Postav se,“ znělo mi za hlavou. Chytil jsem se provazů a potácel se k rozhodčímu, kterej stál před Brunem a počítal.

Sekundant z Edenu jen rozhodil rukama a řek, že je zřejmě konec. Rozhodčí dopočítal do deseti a chytil mě za ruku, kterou mi zvednul do vejšky. Než jsem sebou seknul, tak jsem ještě slyšel, jak diváci začali překvapeně řvát a ze všech nejvíc řval právě Bancrotti.

***

V nemocnici mi pak principál vyprávěl, že můj odjezd z hostince byl velkolepej. Světla blikala. Siréna houkala. No prostě jak to bejvává, když někoho odvážej sanitkou.

Konečně jsem se taky dozvěděl, proč se mu tak líbilo, když Bruno pil čaj a co měla znamenat ta jeho věta, že každej má svojí cenu.

Odpovědí je to, že úplatnej asistent zápasníka z Edenu, od Bancrottiho převzal úplatek a s ním i sedativum pro slony. Báli se to Brunovi dát najednou, takže mu to dávkoval po troškách v tom čaji…

Principál byl spokojenej. Nejenom, že získal plac pro šapitó, ale navíc si i vsadil u nějakýho tamním bůkmejkra, že vydržím minimálně tři kola.

Já osobně bych byl spokojenější, kdyby mi radši Bancrotti zaplatil gáži za tu dobu, kdy jsem nemoh hrát. Prej, když jsem nevystupoval v řádným programu, tak nemám nárok.

Není nad to, dostat pro společnost po hubě!

KONEC