Jak jsem byl na diskošce

Teda povím vám, že někdy mě popadne touha hodit si škrpálem. Čímž ovšem nemyslím nějaký vrhání obuvi na Štědrej den, ale prostě taneček.

Sice se občas dostanu pracovně, i nepracovně na různý kultůrní akce, ale to není ono. Už jste si mohli přečíst, jak jsem byl i na ňáký pochybný párty, kde to dělalo duc-duc-duc. Z toho mi ještě někdy vibruje dolní čelist; jenže tam nehráli vůbec žádný plouživý tance. A ty já mám nejradši. Já mám prostě nejradši normální diskotéky. Jenže mám menší problém. Jak tak letí čas, tak stárnu a ty lidi na diskotékách nějak pořád víc mládnou. Tudíž je mi to trapný jít tam sám.

Už jsem jednou přemlouval naše holky, aby si se mnou vyrazily, ale dopadlo to tak, že se mnou akorát vyrazily dveře. Jenže teď ve mě ta touha po tanečních kreacích narostla tak, že se jí prostě muselo vyhovět - děj se co děj!

A měl jsem kliku! Přijeli jsme do jednoho města, kde se zrovna otevírala nová diskotéka. Principál z toho neměl zrovna moc velkou radost, protože tušil, že omladina bude radši chodit tam, než na náš kvalitní program, ale já mu vysvětlil, že to nemusí bejt špatný. Když totiž vyrazíme na diskošku, tak tam můžeme udělat cirgusu i pořádnou reklamu a ještě na tom vyděláme. Chvíli o tom přemejšlel a pak usoudil, že v rámci utužování pracovního kolektivu tam půjdeme všichni. A tím mě fakt potěšil. Nebudu tam sám a nebudu si tak připadat jak dozor na školní chodbě.

Večír jsem si nageloval vlasy indulonou a na sebe si vzal svoje parádní tričko z osmdesátejch let se Sandokanem a stejně tak skvělý plesnivý džíny.

Jo moment. To pro vás mladší. Já nejsem dobytek, kterej si nechá kalhoty pokrejt penicilínem. Plísňáče! To byl módní vejstřelek z dávnejch dob. A Sandokan byl bojovník z Malajsie, kterej tam válčil proti odpornýmu koloniálnímu outlaku, ze strany britskejch utlačovatelů. Já si prostě myslím, že kvalitní věci by se měli nosit navzdory módním trendům!

Šli jsme v pěti. Ona se většina ansáblu na to utužování na diskotéce vybodla a šla kolektiv utužovat radši do hospody, že prej je to tam vyjde levnějš. Nic nepomohlo nadávání principála, ani zaklínání našeho kouzelníka. U diskotéky jsme se teda sešli jenom já, kouzelník Don Boscy de Domu, drezér Wolodijowski, režisér Narcis Esttet a principál Bancrotti.

Je fakt, že nám to všem seklo. Vypadali jsme přiměřeně dekadentně. Don Boscy vzhledem připomínal něco mezi Salvátorem Dalím a Michaelem Jacksonem. Wolodijowski kdysi viděl film „Horečka sobotní noci“, kde hrál Travolta a tak ho to vzalo, že pro dnešek odložil svůj tradiční kaftan a ohodil se do výzoru Travolty. Tedy pokud by Travolta nosil plnovous a sobolí čapku se sokolím perem. Já si taky původně myslel, že chce vypadat jako mladej Matuška v „Noci na Karlštejně.“

Na druhou stranu musím uznat, že ten zlatej řetěz plnej tesáků z jeho divokejch poníků, co měl v rozhalence, byl super!

Narcis Esttet mi taky furt někoho připomínal. Jen jsem furt nemohl přijít na to koho. Ale byla to určitě velká hvězda. Já si časem určitě vzpomenu.

No a Bancrotti, je prostě Bancrotti. Principál se nezapře. Holt podnikatel. Ten chodí i na diskotéku ve fraku. Inu. Štramáci. Stroboskopy a umělej kouř na nás čekaj!

***

Dorazili jsme na diskotéku a uvnitř jsme se usadili do jednoho boxu s plyšovejma sedačkama, a já jsem skočil k baru pro pití. Tam byl taky docela nával. Prodral jsem se k pultu a houknul na barmana, že bych chtěl pětkrát nějakej drink. Ptal se jakej. Tak jsem mu řek, že to nechám na něm. Ať mi dá to, co se teď tak nejvíc pije. Umíchal pět koktejlů. Stálo to majlant, ale vzhledem k tomu, že k nim byly zdarma brčka a deštníčky, tak to celkem šlo. Donesl jsem je k nám do boxu a postavil je před panstvo.

Don Boscy se na to pití díval poněkud nedůvěřivě: „Hele Vadime. Jsi si jistej, že je to k pití? Nahoře je to modrý. Uprostřed zelený a dole to bliká!“

Principál pokejval hlavou a prohlídnul si skleničku proti světlu: „Jo. A mě v tom plave angrešt.“

Wolodijowski se zarazil: „Kdyby jenom angrešt šéfe. Mně tam plave moucha. Vadime? Má v tom plavat moucha?! Pane direktor. Nevyměníte se mnou angrešt za mouchu?“

Zvednul jsem oči v sloup: „Prosím vás. To je teďkonc holt módní pití. To není jako za našich mladejch let, kdy se pila griotka s džusem. Podívejte se na Estteta jak si dává.“

Esttet fakt už cucal koktejl: „Hoši. Vadim má pravdu. Musíme jít s dobou. Je to módní, tudíž to vypijeme, i když to chutná jako saponát.“

Nakonec nebylo tak zle. Ucucávali jsme to a Wolodijowski si dal dokonce i tu mouchu a snědl deštníček, jak mu to zachutnalo.

Najednou u našeho stolku zazvonil telefon. No vážně. Na stole byl telefon. To nás trochu překvapilo. Zírali jsme na něj a přemejšleli, jestli je to fakt pro nás. Pak to Bancrotti vzal: „Haló. Tady je Spytihněv Bancrotti. Principál cirkusu Inferno. Kdo je tam?“

„Hihihi. My sedíme kousek od vás,“ zahihňaly se v telefonu nějaký hlásky.

„Anó?! A co si přejete, dámy?“ zeptal se principál

„Pošlete nám něco k pití?“ ozvalo se v telefonu.

„Tak to bude omyl. Vy jste chtěly asi volat na bar. Nashle,“ řekl principál a zavěsil.

Podíval jsem se na něj: „Co to bylo, šéfe?“

„Asi nějakej omyl. Volaly nějaký ženský, že by chtěly pít.“

„Aůůůů. Direktore. To jsou seznamovací telefony. U svatýho Kludskýho. Ty ženský, se s náma chtěly seznámit, a braly to přes pití. Já tohle viděl v jednom filmu,“ chytil jsem se za hlavu a rozhlížel se, odkud nám tak mohly volat.

„Jo aha. Tak jim zavoláme zpátky. Má na ně někdo číslo?“

„Proboha šéfe. Jak ho máme asi vědět. Tady je tolik stolů, že to není možný poznat,“ rozhodil jsem rukama.

„Říkaly, že seděj někde blízko. Tak to vysondujeme,“ řek principál. Pak vstal a zařval na celou diskotéku: „Héj ženský. Který jste chtěly něco k pití?!“ Což asi volat neměl, protože v tom klubu se zvedlo asi sto rukou. Když to viděl, nasadil nevinnej výraz a zavolal: „Tak nic. To byl jen fór,“ a jen tak tak uhnul před letící skleničkou.

Holt seznamování nám díky direktorově genialitě nevyšlo. Tudíž jsme vsadili na tanec.

Vrhnul jsem se na parket. Ovšem ten drink byl nějak silnej a navíc jsem škobrtnul o Wolodijowského šavli, takže jsem mezi lidi na parket vletěl po hlavě. Chvíli jsem se tam zmítal, jak jsem se snažil vstát. Už jsem si myslel, že mě vyvedou, ale najednou jsem si všimnul, že je kolem mě kruh a všichni mě užasle sledujou.

Jedna holčina dokonce uznale podotkla: „Hustý! Vypadá skoro jako můj fotr, ale brejkovat teda umí.“ A od tý chvíle byl parket náš! Vlnili jsme do rytmu a úspěch jsme měli světovej. Obzvlášť po tom, co Wolodijowski zatančil kozáčka na stole, mávajíc kolem sebe šavlí a kouzelník při tanci vyčaroval z kapesníku holuba.

Jen Bancrotti moc netančil. Za prvý je to už starší pán, a za druhý mu na parketu přišlapávali šosy fraku k zemi. Ale užil si taky. Jedna kóča si všimla, že má nějakou krabičku, a občas si z ní šňupne. On v ní má tabák na kejchání. To jí zaujalo a dala mu šňupnout z její krabičky. Měla v ní nějakej cukr, nebo co.

Od tý chvíle byl Bancrotti samá sranda. Asi to její mládí na něj tak sympaticky zapůsobilo. Kupoval nám pití jak o závod a bylo fajn. Diskošku jsme měli pod kontrolou my! Teda co si aspoň pamatuju do půlnoci. Pak už v tom mám trochu zmatek.

Krapet si vybavuju Wolodijowského, že se svíjel v jégrovkách u nějaký tyče a Narcise Estteta, jak tančí ploužáka s barmanem. A nejsem si tím stoprocentně jistej, ale kouzelník Don Boscy snad chodil po stropě…

No, ale proč já se probudil v maringotce, s těma deštníčkama od koktejlů v uších a proč bylo na zrcadle rtěnkou načmáráno: „Nikdy víc. A hlavně proboha nevolej“, to už fakt nevím.

Jo, ale už vím jistě koho mi Narcis Esttet připomínal, když jsme šli na diskotéku. Jsem si vzpomněl na tu slavnou osobnost pop music! Narcis vypadal jako Ala Pugačeva!

KONEC