O jednom sekáči z Prahy

„Tak co, Honzíku? Slíbili ti nějakou výpomoc na dnešek?!“ zeptala se mladá žena a položila na stůl snídani.

„Kdepak, Alžběto,“ řekl statný chlapík sedící u stolu. „Na radnici říkali, že nikoho nesehnali. Ale ber to tak, že za to bude víc peněz.“

„Víc peněz. Víc peněz… Budeš večer zase sedřenej jak soumar. Za chvíli po tobě budou chtít, aby sis bral práci domů ne?!“ zahudrala Alžběta.

„Ale nehudruj, Bětko. Máme dvě děti a musím se otáčet. O malýho Honzíka strach nemám. Ten by měl vzít řemeslo po mně, ale pro Mandalénu musíme mít věno. Bez něj si jí nikdo nevezme.“

„To je sice pravda, Jene, ale když to s tebou jednou při sekání sekne, tak co potom?!“ řekla Alžběta a dala si ruce v bok. „Já ti pořád říkám, že si toho bereš moc. Snad si taky můžeš dovolit jednou na sekání někoho zjednat. Třeba v Oustí to tak mistr dělává. Zjedná si pomocníka a jen na sekání dohlíží. Povídala mi to Anna, když tu byla v máji na nákupech.“

„No jo. Anča z Oustí. Ta toho napovídá, až to bolí,“ mávl rukou manžel. „To já vím taky, že si kolega z Oustí, na sekání zjednává výpomoc. Jenže mistr z Oustí je už drahnou dobu v letech a má se sekáním potíže. A ty dobře víš, že má potíže nejenom se sekáním, ale i s truňkem. A ono to spolu dost souvisí. Proč si myslíš, že jednomu jeho pacholkovi chybí na ruce čtyři prsty? Podíval se korbelu na dno a sekal kam neměl. Prej ho mají propustit ze služby. Já takový problémy nemám. Tak to zvládnu sám. Mně stačí těch pár pacholků, co mi je jen připravěj. Hanbou bych se skrz lešení propadnul, kdybych svoje řemeslo nezastal.“

„I však už mlčím Jene. Já jen mám trochu strach, aby se ti něco nestalo. A řemeslo děláš dobře. Však si tě na radnici chválí. A chválí si tě i páni od soudu. Možná, že ti po dnešku i přidají ne?!“

„Tak to nevím, ale myslím, že to bude honorář normálně podle tabulek,“ pokrčil rameny Jan a ukrojil si chléb.

Alžběta se podivila. „I nepovídej Janku. Jeden by řekl, když jde o takový množství a o takovou slávu, před tolika pány a s tolika pány, tak že to patřičně oceněj.“

„Já prý ale nebudu sekat všechno,“ vysvětloval jí Jan. „Něco se bude dělat i provazem. To zastanou pacholci. I tak to bude slušný rito.“

„Hm. To je vlastně pravda. Některý z nich nemají na sekání nárok, což?“ zamyslela se Alžběta.

„No právě. Ale mně to zas tak moc nevadí. Alespoň si krapet odfouknu a můžu se nasvačit.“

„Juj. Ještě žes mi připomněl…“ řekla Alžběta a pak se plácla rukou do čela. „Na plotně máš v hrnci Katův šleh. Já ti to pak svážu s chlebem do uzlíku. O přestávce si to můžeš na radnici ohřát.“

„Děkuju. Bude to asi dlouho trvat. Má být kolem toho docela rumrajch. Plno bubeníků a vojáků. Nějaký proslovy a tak. Kdoví, kdy se dostanu domů.“

Alžběta manžela pohladila po vlasech. „Ty můj chudáčku přepracovanej. Snad to stihneš, než půjdou děcka spát. Malej Janek chce vždycky vyprávět, cos v práci dělal. Že prý jinak neusne. Toho kluka bude řemeslo asi jednou bavit.“

„Snad přijdu včas. Kdyby to bylo na mně, tak to vezmu hopem, ale panstvo si to nepřeje. Že tohle se vidí jednou za hromadu let, takže si to chtějí jaksepatří užít. Především panstvo z Rakous. Ty se na to těšej jak na tyjátr. Povídal mi to jeden advokát, když jsem si nesl včera vercajk na radnici,“ řekl Jan a nalil si ze džbánku pivo.

„Inu ani se jim moc nedivím. Však se o tom po Praze mluví snad všude. Prý to budou i malovat, nebo co,“ řekla Alžběta a zasnila se. „To, aby ses při práci pěkně usmíval. A třeba bys mohl na základě tohohle kšeftu dostat práci ve Vídni. To by bylo. Vídeň je Vídeň. Né jako Praha. Tady to za něco stálo naposled za Rudolfa. I když to byl cvok… Dej mu Pánbůh věčnou slávu“

„I dej mi s tím svátek, ženo. To se mám šklebit jako opice?“ odsekl Jan a mávl rukou. „Já se musím tvářit naprosto nezúčastněně. Jsem profesionál a mistr svého oboru a ne nějakej kejklíř. Ale jináč máš recht. Za Rudolfa bylo dobře. Vždyť za něj jsem měl svojí první samostatnou práci tady v Praze. Vzpomínáš, Alžběto?“

„I jakpak bych nevzpomněla mužíčku. To byl tehdá ten Rusworm, jak jsi s ním prvně dělal, což?!“

„No bať. S tím byla prácička jedna radost. Dost mi to usnadnil. Necukal se. Nebulel. Neprosil. Prostě ideální spolupráce.“

„Jo jo. A pak jsme šli na procházku a tys mě pozval do hostince na pečínku a to dobré rýnské,“ vzpomínala Alžběta.

„Jó moje první mistrovská výplata… Ech. Darmo vzpomínat.“

„Nu co bylo, to bylo. Hlavně ať se ti s nima dneska dobře pracuje,“ řekla Alžběta a usmála se na Jana, zatímco sklízela nádobí od snídaně.

„Já myslím, že to půjde. Včera jsem se na ně byl podívat. Jsou celkem klidní. Jen jeden držkoval, ale to se poddá,“ řekl Jan a pohladil si břicho. „S plným žaludkem se seká mnohem líp!“

„To byl ten tvůj známej?“ ptala se Alžběta. „Ten doktor? Jak on se jmenuje…“

Jan se uchechtl. „Myslíš Jessenia?! Ten ne. Byl to nějakej šlechtic. Hrál si na hrdinu. Jestli bude blbnout, tak mu to trochu prodloužím,“

„Správně, Jene. Šlechta si myslí, že když jsi jen mistr a oni páni, tak si můžou dovolovat. Jestli bude zlobit, vem ho aspoň na třikrát,“ rozdurdila se Alžběta a hranou dlaně naznačila trojí seknutí.

„Uvidíme. Občas mají spoustu řečí, ale pak se na místě uklidní…“ řekl Jan a vstal. „No nic, ženo. Přiveď děti, ať jim dám pusu. Už pomalu půjdu do práce.“

„Janku. Mandaléno. Tatínek jde za výdělkem. Pojďte ho pocelovat, aby se mu dařilo,” zavolala Alžběta do vedlejší místnosti na jejich děti.

Děti přiběhly a objaly se s otcem. Jan je políbil a řekl: „Hodný děti. Nezlobte maminku a nehrajte si se španělskou botou, až budu pryč. Když budete hodné, možná vám taťka přinese suvenýr z práce.“

„Tak Jene. Ještě ti upravím okruží, ať jsi fešák,“ řekla Alžběta a narovnala mu široký ozdobný límec. „Hodně štěstí a pevnou ruku můj muži…“ A když Jan procházel přes zápraží zavolala:  „Děti, mávejte. Tatínek má svůj velký den.“

21.června L.P. 1621 odešel před tím, než na orloji začala odbíjet pátá hodina ranní, na Staroměstské náměstí mistr popravčí, Jan Mydlář. Sice práci ve Vídni nedostal, ale toho dne se stal zřejmě nejslavnějším katem naší historie. Mimochodem... Exekuce skončila v deset dopoledne, takže před polednem byl doma a u oběda pak mohl štěstím zářícímu synkovi vyprávět a vyprávět a vyprávět... 

KONEC