„Nu vida
vida,“ pokýval hlavou předseda soudu Andrej Nikolajevič Osudov a zdvihl oči od
pověřovacích listin, které držel v ruce a podíval se se zájmem na vysokého
mladého muže, jenž stál před jeho stolem. „Tak vy jste ta nová posila
z Petrohradu. Nuže tedy vítejte v Jekatěrinburgu pane Krivozubove.“
Mladý muž,
plavovlasý, se světlou, téměř bílou tváří, bledýma modrýma očima, které
ladily s jeho frakem, také modrým a střiženým dle poslední evropské módy,
se lehce se uklonil a pravil: „Je mi ctí pane předsedo. Doufám, že nezklamu vás
ani vaše kolegy.“
„O to nemám
starost,“ rozšafně řekl soudce Osudov a odložil listiny na stůl. Potom vstal a
podal Krivozubovi ruku. „Doporučení od mého přítele, bývalého kolegy a vašeho
strýce, nynějšího ministra hraběte Volkova, je mi dostatečnou zárukou, že od
vás mohu čekat pouze to nejlepší.“
„Děkuji za
důvěru,“ řekl Krivozubov a přijal nabízenou ruku. „Můj strýc mi kladl na srdce,
abych ho nezahanbil.“
„Ještě jednou
opakuji, že doporučení hraběte Volkova je pro mne dostatečnou zárukou,“
zopakoval Osudov a vybídl mladíka, aby se posadil. „Dáte si čaj kolego?“
„Velmi rád
pane předsedo,“ řekl Krivozubov a pohodlně se usadil do nabídnutého křesla,
„cesta byla dlouhá a zima je dnes ukrutná.“
„Hlavně, že
vás cestou nespořádal medvěd. A nebo vy toho medvěda. To byste se nám poněkud
zdržel, že?!“ zažertoval Osudov a pozorně se na Krivozuba zadíval.
Mladíkovi
z Petrohradu se ovšem ve tváři nepohnul ani sval. Ani náznak úsměvu! Když
to Osudov viděl, zamnul si ruce a řekl: „Tedy čaj jste říkal, ano?! Nuže tedy
čaj.“ Zazvonil zvonečkem stojícím na psacím stole. „Hned to bude, kolego. Sluha
Jefim je bývalý voják a čaj vaří silný a dobrý. Ten by i mrtvého postavil na
nohy. Občas tu říkáme, že kdybychom ten jeho čajíček nalili popravenému do úst,
tak bychom mohli popravu opakovat.“
„Skutečně?!“
zeptal se Krivozubov a přehodil si nohu přes nohu. „To jde? Opakovat popravu?“
Předseda
Osudov se poněkud zarazil, ale pak hned řekl: „Pochopitelně jsem pouze
žertoval. Mrtvého by možná šlo oživit, ale jak je jednou poprava vykonána, tak
jí nelze opakovat.“
„Ach tak.
Žert,“ téměř neznatelně kývl hlavou Krivozubov. „Zajímavé.“
„Ano pouhý
žert. Žertíček. Legrácka,“ říkal Osudov a tvářil se velmi spokojeně, přičemž
polohlasem, jen tak pro sebe dodal: „Pověst nelhala. Vážně je to suchar.“
„Povídal jste
něco?“ podíval se na něj Krivozubov a povytáhl obočí.
„Divím se kde
je ten zatracený Jefim!“ honem zamluvil vzniklou situaci Osudov. „Zvoním tu jak
o Božím těle a ten darebák se někde fláká. Však já mu ukážu, zač je toho loket,
až přijde!“
Jen co
domluvil, otevřely se dveře a do kanceláře vstoupil malý mužík v papáše,
krátkém kožíšku a válenkách, do kterých měl zastrčené šedé záplatované kalhoty.
Před sebou nesl samovar, za kterým nebyl téměř vidět. Postavil samovar na
stolek stojící u zdi místnosti a zahuhňal: „Tuhle to mají vaše blahorodí. Horký
je to jako prase, tak ať se neopaříte!“
„Z tebe by se
jeden pominul,“ vyštěkl na sluhu Osudov. „Neumíš pozdravit, když vejdeš?
Obzvlášť, když vidíš, že je tu nový pan soudce?!“
„Ráčej
odpustit,“ řekl nevrle sluha Jefim a sňal z hlavy chlupatou čepici. „Já
jsem si přes ten samovar nevšimnul… Pochválen buď Ježíš Kristus.“
„Až na věky,“
odpověděl Krivozubov, aniž by se vůbec na Jefima podíval.
„No proto,“
pohrozil prstem Jefimovi Osudov. „Tuhle k soudci Krivozubovi budeš uctivý.
Ten není nějaký hej, nebo počkej. Přijel k nám až z Petrohradu, takže
je zvyklý na vybrané chování!“
„To, jako, že
s náma nebude chodit do nálevny k Nastě Nikolajevně?“ zeptal se Jefim
a opět si nasadil papachu na hlavu.
„Vy chodíte
se sluhou do hospody, pane předsedo?“ podivil se Krivozubov a otočil se, aby si
Jefima prohlédl. „Při vší úctě, ale to snad nemůžete myslet vážně.
S takovým…“
„Ale to víte
kolego. Tady není Petrohrad, kde máte divadla, opery, důstojnické plesy a jiné
různé zábavy,“ pokrčil rameny Osudov. „U nás v Jekatěrinburgu toho moc
není. Tak si sebou bereme do hospody Jefima, aby nás pobavil. Je to skvělý
zpěvák a umí fůru humorných písniček. A pozor! Nevěřil byste, jak umí skvěle
napodobovat slepici.“
Krivozubov
sáhl do kapsičky, nasadil si monokl a pohlédl na Jefima. „Sluha Slípku
předvádí?“
„Ne. Teď
jenom tak stojím,“ řekl Jefim a podíval se na Osudova. „Mám to vašnostovi
ukázat?“
„Jen
s chutí do toho!“ pobídl Jefima Osudov a zatleskal. „To se pobavíte
kolego!“
„Domníváte
se, že je to vhodné?“ zeptal se Krivozubov a zatvářil se značně znechuceně.
„Myslel jsem, že probereme mé zdejší působení a vy mi zatím nabízíte vystoupení
tohoto pochybného individua. Nepřijel jsem, abych se tu bavil.“
Předseda
soudního tribunálu se podíval na nového kolegu a poněkud vážnějším hlasem řekl:
„Nejspíš se vám mé chování jeví jako zvláštní, ale věřte, že je to důležité a
s úkolem, který na vás čeká, to souvisí víc, než si myslíte.“
„Přiznám se,
že vaše počínání nechápu,“ opět povytáhl obočí Krivozubov, „ale ctím vaší
zkušenost a poddám se tedy a shlédnu ono kejklování.“
„Jste rozumný
člověk,“ spokojeně odvětil předseda. „Konečně, jde o vaší budoucnost. Nevezmu
si na svědomí, aby se vám stalo to, co těm dvěma před vámi,“ dodal ještě a
pokynul Jefimovi, aby začal s produkcí.
Jefim se
uklonil a začal kvokat. Nejdřív jen lehce, ale pak postupně přidával a přidával
a procházel kanceláří nachlup stejnou chůzí, jako chodí slepice. Dělal, jako by
hledal něco k sezobnutí a začal kvokat rozčíleně, když nic nenašel.
Předseda
Osudov se smíchy prohýbal a popadal se z břicho. Ba i do kolen se plácal,
když Jefim vyskočil na stůl a předváděl, jak snáší vajíčko. Nakonec Osudov sáhl
do kapsy a na zem rozsypal hrst slunečnicových semínek. Jefim seskočil ze stolu
a všechna je v mžiku sezobal.
„Už dost ty
kujóne!“ volal Osudov a otíral si kapesníkem slzy, které se mu smíchem vyřinuly
z očí. „Už přestaň. Nebo smíchy puknu!“
Jefim
dokvokal, dozobal a postavil se znovu ke zdi, vedle stolku se samovarem a čekal
na slova uznání.
„Opravdu
věrohodné. Samice kura domácího, téměř jako skutečná,“ ozvalo se z úst
Krivozubova, který si sňal z oka monokl a začal ho čistit o klopu fraku.
„Můžete mi nyní, pane předsedo, vysvětlit proč tato ukázka imitování domácího
zvířete?“
„On se vážně
nesměje, pane předsedo“ vydechl překvapeně Jefim. „Vždyť se tomu smějou úplně
všichni. Tak proč ne on?!“
„Protože je
to on! On na kterého čekáme! A vypadni Jefime,“ řekl Osudov a ukázal na
dveře. „Zavři za sebou. Musím panu kolegovi něco důvěrně sdělit.“
Jefim se
ještě před odchodem dovolil tiše zeptat: „On?! Ten, co má soudit, toho?!“
„Přesně tak,“
houkl Osudov. „A už padej.“
„Bože
pravoslavných, stůj při soudci Krivozubovi,“ říkal Jefim a couvaje
z místnosti, znamenal se třikrát znamením kříže.
„Kdybyste byl
tak laskav a vysvětlil mi už konečně, co to má všechno znamenat, byl bych
vděčen,“ řekl Krivozubov.
Osudov do
šálků natočil čaj, postavil je na stůl a posadil se naproti kolegovi. „Budu
k vám upřímný. Vy, pane Krivozubove, jste vyvolený!“
Krivozubov
protáhl v údivu tvář. „Vyvolený? Jak to myslíte?“
„Hrabě Volkov
vám neřekl, proč vás sem poslal?“ zeptal se Osudov.
„Je vás tu
málo. Tak jsem sem byl přidělen. To je vše co vím.“
„Hm,“ zatahal
se za knír Osudov. „Je nás tu málo. To je svatá pravda. Ale proč je nás tu
málo, to vám hrabě ministr už nesdělil, že?!“
„Snad prý
jakási nepříjemnost, která zapříčinila snížení stavu. Údajně šlo o to, že dva
soudci, kteří sem byli přiděleni přede mnou, se zapletli do jakési aféry. Ale
to jsou pouhé drby z kuloárů na ministerstvu a já jim nepřikládal a
nepřikládám žádnou váhu. V Petrohradu se toho namluví…“
Osudov se na
chvilku zamyslel, zadíval se do Krivozubových chladných očí a potom zabubnoval
prsty na desku stolu. „V kuloárech se občas dozvíte i věci, které nejsou pouhé
drby, vážený pane kolego. V tomto případě je to pravda.“
„Ano?!“
přimhouřil oko Krivozubov. „Co konkrétně se stalo a co já s tím mám co
dělat?“
„Máme tu
zapeklitý případ,“ vzdychnul předseda, poposedl si a upil čaj. „Jde o jednoho
politického provinilce. Velmi nebezpečný člověk.“
„Anarchista?“
zeptal se Krivozubov, a v tu chvíli se jeho chladné oči na pár okamžiků
rozzářily. „Anarchistu jsem ještě nesoudil. To by mohlo být zajímavé. Zabil
někoho?“
Osudov se
pokřižoval. „Bože pravoslavných! Kéž by to byl anarchista. Tohle je něco mnohem
horšího a proto jsem napsal na ministerstvo, aby vybrali někoho schopného a
hlavně, pane kolego, hlavně, aby měl jisté schopnosti, které by ho předurčovaly
k tomu, aby byl schopen toho vyvrhele odsoudit!“
„Chcete snad
říct, že tím, kdo byl vybrán jsem já?“ řekl Krivozubov a ruka s čajem se
mu zastavila na půli cesty k ústům.
„Jistě,“
přisvědčil Osudov. „Jak jsem již říkal. Vy jste vyvolený. A to vyvolený
samotným carem!“ dodal vážně a ukázal na obraz cara Mikuláše, který visel na
protější stěně. „Nechť vládne ještě mnoho let.“
„Sám báťuška
mne vybral, abych přijel?“ divil se mladík z Petrohradu a nevěřícně
zavrtěl hlavou, až mu plavá kadeř sjela do čela. „Ale to je mi divné. Já cara
téměř neznám. Viděl jsem se s ním vlastně jen jednou, a to, když jsem byl
s ostatními nově jmenovanými soudci na recepci v Zimním paláci.“
„Evidentně to
stačilo k tomu, aby si vás zapamatoval, pane kolego. Váš strýc, hrabě
Volkov mi psal, že Jeho veličenstvo, bylo vámi, jak to jen říct? Ano, bylo
zaskočeno. To je ten správný výraz. Prý i Rasputin se podivoval. A to už je co
říct! Ostatně, i já jsem vámi jaksi konsternován.“
„Račte
odpustit mou troufalost, pane předsedo, ale říkal jste přeci, že mi na základě
doporučujících listin plně důvěřujete,“ ozval se dotčeně Krivozubov, „a teď
vedete řeči, které to snad zpochybňují.“
Osudov zdvihl
v omluvném gestu ruce. „Pardon kolego. Nevyjádřil jsem se asi přesně. Jsem
vaší osobou konsternován, ale to je jen dobře. Já dosud nikoho takového
nepoznal. Hrabě Volkov psal, že car pro nově jmenované soudce nechal připravit
zábavný program. Pozval oblíbeného komika Vladimíra Ilijiče Uljanova, který
hostům vyprávěl nějaké komické příběhy o sedláčcích. Jak si jednou sedláci
nechají rozorat meze a pak budou tak dlouho hospodařit, až pomřou hlady. A
nějaké podobné veselé historky. Jeho veličenstvo se smálo, že je štěstí, že
vládne on a ne ten humorista. A i všichni ostatní se chechtali, až se po
vzácných kobercích váleli. Jen vy prý ne! A díky tomu si vás car zapamatoval.“
„Pravda. Já
vskutku humoru neholduji, a abych se přiznal, ani nepovažuji za vhodné, aby se
soudce zabýval něčím tak přízemním. Soudce musí být vážný a přísný,“ zachmuřil
se Krivozubov. „Jenže pořád mi uniká souvislost s mým jmenováním, sem do
Jekatěrinburgu.“
„Souvisí to
velmi, můj drahý kolego. Jak jsem říkal, máme tu ve vazbě nebezpečného živla.
Je to takový budižkničemu. Táhl od vsi ke vsi a za polívku a piroh vyprávěl po
hospodách vtipy.“
„A jistě
v nich i loupil, ne?“
„Kdepak.
V jistém smyslu, je ten živel člověk slušný a dosud nebyl trestán.“
„Proč je tedy
ve vazbě?“ zeptal se Krivozubov a usrkl čaj.
Předseda
Osudov významně vztyčil prst. „Poněvadž vyprávěl politické anekdoty a ne jen
nevinné fórky. Konkrétně vyprávěl nějakou anekdotu o carovi.“
„Aha. A
v čem je problém? Za politickou anekdotu je podle její délky, pět až deset
let ve vyhnanství. Pokud je o Jeho veličenstvu, tak se dává dvojnásobek za
urážku cara,“ řekl Krivozubov, a ještě dodal: „A ten kdo se takové anekdotě
směje, je odsouzen na rok káznice. Respektive na dvojnásobek.“
„Velmi
správně kolegáčku,“ vzdychl Osudov. „Velmi dobře si to pamatujete. A právě to
je náš problém, na který doplatili dva soudci z mého soudu a pro který
toho vyvrhele nelze odsoudit!“
Krivozubov si
nervozně poposedl v křesle a potom se naklonil k předsedovi. „Tak a
teď už tomu vůbec nerozumím. Proč ho nemůžete odsoudit a proč na to doplatili
vaši dva kolegové? Má ten člověk nad sebou snad nějakou mocnou ochranou ruku,
nebo co? Vždyť není vyšší autority na zemi, než je sám car, proti kterému ten
vtip vykládal. Kdo by ho mohl chránit? Cizí velmoc?“
„Nikoliv,“
téměř vykřikl Osudov a vzal hlavu do dlaní. Pak tichým hlasem pokračoval: „Sama
anekdota je jeho ochranou! To ona ho chrání a likviduje mi lidi! Je prý tak
vtipná, že nikdo neodolá a musí se jí začít smát. Teď mě pečlivě poslouchejte.
Vyložím vám celou tu historii.
Před měsícem
přišlo udání, že ten vandrák vykládal vtip o báťuškovi Mikulášovi. Tak
policejní ředitel poslal četníky, aby ho sebrali a vzali do šatlavy. Až potud
šlo vše hladce. Druhý den bylo stání. Bývalý kolega Krasin to měl soudit.
Přivedli vandráka do síně a Krasin na něj spustil, proč tam je a co provedl.
Vandrák se přiznal. Vtip prý říkal. Krasin na to, aby ho tedy řekl před soudní
stolicí. Vandrák ho řekl a považte, kolego, co se stalo. Soudce Krasin se smál,
až spadl pod soudní stolici a nemohl vynést rozsudek! I strážní se smáli, až se
za břicha popadali.
Když jsem
přišel do soudní síně, přilákán tím hlaholem, nevěřil jsem vlastním očím. Tak
se ptám Krasina, co se děje a on na to, že slyšel vtip o carovi a že je
k popukání.
Probůh, tak
co jsem mohl dělat? Musel jsem Krasina a ty dva strážné odsoudit za to přiznání
ke dvěma letům káznice!
Chtěl jsem
vynést rozsudek i nad vtipálkem, ale Krasin mě zapřísahal, ať od vandráka
nechci nic, ani za živého Boha slyšet, nebo dopadnu stejně. A nelze odsoudit
chlapa za to, že o něm někdo jen tak říká, že povídá anekdotu o carovi. Ten
vtip je třeba slyšet a pak posoudit přiměřený trest!“
„Ale to je
příšerné!“ zděsil se Krivozubov. „Ale říkal jste, že to postihlo dva kolegy?!“
Osudov
přitakal. „Ano. Druhý byl bývalý kolega Dubenko. Ten byl obezřetnější, to je
pravda. Když přivedli vandráka do síně a on na něj spustil, jak je to
s tím vtipem, vandrák chtěl začít vyprávět, ale Dubenko ho přerušil, a
řekl mu, aby anekdotu napsal na papír a podepsal se. I to by pro odsouzení
stačilo.
Chlápek tedy
vtip napsal na list papíru a strážný jej předal Dubenkovi. Ten si to přečetl a
bylo to tu zase!
Chudák
kolega. Má ženu a pět dětí! Kdo je bude živit, když jsem ho musel poslat do
vězení?! O těch strážných nemluvě…
A vandrák?
Zase bez trestu, protože od té doby se nikdo na onen kus papíru neodvážil
podívat, natož, aby si ten vtip nechal vyprávět. A právě proto, můj drahý
kolego, jsem se opovážil požádat o pomoc v Petrohradu u ministra. A
poslali mi vás. Vás. Naprostého suchara, který se prý nebyl, a není schopen
zasmát ničemu a nikomu. To vy, musíte odsoudit onoho vandráka! Ve vás vkládám
své naděje na další existenci soudu v Jekatěrinburgu. A právě proto jsem
vás zkoušel Jefimem a jeho šaškováním, kterému se každý směje. A vy jste obstál
na výbornou. Vy jste vyvolený k tomu, abyste si vyslechl vše ničící
anekdotu a již dnes večer pronesl s chladnou tváří rozsudek. Proboha!
Vždyť nás ten vandrák jinak úplně zničí!“
Předseda
soudu Osudov domluvil a chytil se za srdce. Těžce oddychoval a s očima
plnýma naděje se díval do netečných očí Krivozubova, ve kterých nebyla ani
jiskřička, naznačující nějaký smysl pro humor.
Krivozubov
seděl tiše a nehybně snad minutu. Pak vážně kývl hlavou a pravil: „Pochopil
jsem. Vždycky jsem tušil, že pro mne osud chystá podobný případ, ve kterém
prokážu své služby Jeho carskému veličenstvu. Jak pravíte. Jsem vyvolený!
Nezklamu vás!“
Soudce Osudov
sepjal ruce a oba pak společně padli na kolena a začali se modlit k Bohu
všech pravoslavných.
Druhý den
ráno, pak v káznici města Jekatěrinburgu přijali nového vězně. Údajně to
byl ten nejveselejší vězeň, jakého tam kdy měli. Prý před ním stačilo říct
jméno Mikuláš a bývalý soudce Krivozubov se smíchem svíjel na pryčně.
Další den,
předseda soudu Osudov objednal u stavaře Maselnikova zedníky. Měl jen tři
podmínky. A to ty, že mají být hluší, němí a analafabeti. Osobně je pak odvedl
k jisté cele ve vazební věznici, do které vhodil list papíru a přikázal
zedníkům, aby dveře zazdili.
Třetí den, pak odepsal, velitel strážných, ze
stavu jednu celu a jednoho vězně a Osudov si konečně mohl oddychnout…
KONEC
Žádné komentáře:
Okomentovat