Jak jsme vyvolávali ducha

Nedávno se principál rozhodnul, že zjistí, co bude s cirgusem dál.

To víte. Léto je na ústupu a pomalu nám končí sezóna. Začal teda bilancovat, aby zjistil, jak to bude a jestli nebudeme příští sezónu balancovat nad propastí.

My teda nad ní balancujeme imrvére, ale teďkonc je to docela nahnutý. Skoro jako ta věž co jí mají nad jednou pizzerií.

Probíral se účetnictvím a vydával u toho prapodivný zvuky. Když skončil s prohlížením a přestal kvílet, tak chvíli jen tak tiše seděl s rukama v klíně a koukal někam do nebe. Pak řek jenom, jedno slovo: „Kludský!“

To nám všem zatrnulo a po zádech se nám proběhnul děda Mráz. Abyste rozuměli. Jak je někdo v cirguse takhle nepřítomnej duchem, a neví si rady, začne se určitě brzo radit právě s tím duchem! A to není žádná sranda vážení! Navíc zrovna s duchem Kludskýho!

Principál Bancrotti naštěstí sahá k tomuhle řešení jenom výjimečně. Vyvolat ducha Karla Kludskýho je nebezpečná věc.

Copak vo to. Von byl starej Kludskej celkem dobrák a prej rád lidem vod kumštu poradil. A ani jako duch není špatnej člověk, ale přece jenom … Nikdo totiž nikdy neví, jestli se objeví právě Kludskej a né jeho paní, což byla sice taky stará dobračka, ale byla i hrozná drbna. Takovou Kludskou pak odvolat není nic jednoduchýho. Mele a mele …

Potom je tu ještě jedna potíž. Kludskej měl to svoje stádo cvičenejch slonů. V nejlepších letech mezi válkama jich vystupovalo i dvacet pět najednou! No prostě nikdy nevíte, jestli se objeví jenom éterickej starej pán, nebo jestli se objeví i těch dvacet pět slonů.

Oni jsou teda taky jenom éterický bytosti, jenže když se najednou podělá dvacet pět éterickej slonů, tak to pak smrdí, jako by se posralo stádo normálních slonů! Prostě riziko!

Jenže Bancrotti byl asi opravdu nešťastnej. To jsme na něm poznali. Za prvý hrozně vzlykal, a když jsme ho odřízli, tak nadával, že nemá cenu žít!

Jenže my jsme si mysleli, že to cenu má. Teda né Bancrottiho život, ale životy naše. Cirkus po něm určitě nezdědíme a kam bysme asi tak šli?! Je tady kolem třiceti cirkusů a všude je plno. Museli jsme prostě jít do toho vyvolávání ducha!

Po setmění jsme se sešli v manéži. Rekvizitáři připravili velkej kulatej stůl, na kterým normálně jinak vystupuje hadí žena. Sesedli jsme se kolem a Bancrotti zapálil uprostřed stolu velkou svíčku.

Jako vývojku pro ducha, Bancrotti určil kouzelníka Dona Boscy de Domu. Ten se vyzná ve všelijakejch okultních a obskurních záležitostech. Boscymu se do toho moc nechtělo, protože si dobře pamatoval, jak před dvěma lety dělal privátní seanci na výročním zasedání „Klubu skeptiků“. Astronom Grygar tehdá prej nechtěl věřit, že je to možný, a tak jim to předvedl. Vyvolal Grygarovic kolegu Galilea. Jenže Galileovi se pak nechtělo zpátky. Boscy ho nemoh odvolat ani Bohem, ani ďáblem, ani výhružkama. Skeptici z toho byli špatný, obzvlášť po tom, když jim Galileo začal vysvětlovat, že se tehdá seknul, a země je ve skutečnosti velká krychle, která pluje v misce plný borůvkovýho džemu. Nakonec si skeptici racionálně navzájem vysvětlili, že jde jenom o výplody jejich mozků, který jsou oblouzněný špiritusem a výpary z pokusů. Pak Boscyho i s Galileem vykopli na ulici. Boscyho se Galileo držel jako klíště. Prej: „Vyvolals mne mágu. Starost o mne padá na bedra tvá!“ Tak co mu zbejvalo. Když Boscy ujistil Galilea, že se v hospodách pořád ještě točí, tak s ním chodil i na pivo. Pak jednoho dne Galileo zmizel. Prostě jen tak. Boscyho to štvalo. Jednak si na Galielea docela zvyknul a hlavně. On tenkrát zmizel bez placení!

Prostě Boscymu se do vyvolání Kludskýho nechtělo, ale byl jedinej, kdo to umí, takže po nějakým přesvědčování do toho šel.

Bancrotti umí přesvědčit. Bejčák je holt bejčák!

Seděli jsme kolem stolu a byla úplná tma, až na to světýlko ze svíčky.

Boscy řek: „Každý teď uchopí své dva sousedy …“

„Jau!“ zařval jsem, když mi na tváře z obou stran přistály facky. Jedna od Saskie a druhá od Sabríny.

„Boscy myslel za ruce a né za stehna ty bejku!“ zařvaly na mě obě.

To to taky mohl říct snad hned nééé?! Chytil jsem je teda za ruce a čekal, co bude.

Boscy protáhnul obličej a napomenul nás, že nemáme rušit seanci. Pak začal něco mrmlat. Do šapitó se pomalu začalo vkrádat tajemno, a taky nějakej divnej chlad.

Plamínek svíčky se zatřepotal a Boscy se do tmy zeptal: „Jsi tu duchu Karla Kludského? Jsi tu duchu majitele největšího cirkusu, který kdy zde existoval? Jsi tu duchu?“

Bancrotti šeptnul: „Myslím, že tu nějaký duch je … Ale fuj … Teda přiznejte se! Kdo měl k obědu ty fazole?!“

Wolodijowski potom musel nutně opustit tajemnej kruh, protože to fakt bylo hrozný!

Boscy po vyvětrání pokračoval: „Duchu Karla Kludského. Snažně Tě prosíme. Zjev se nám a dej nám odpovědi na naše otázky. Vyber si mezi námi médium, kterým k nám budeš promlouvat.“

Sabrina se najednou začala divně kymácet, a hodně divným hlasem něco skuhrala. Byl jsem z toho celej vyděšenej, protože seděla vedle mě. Vypadalo to, že chce něco říct a taky měnila barvu, jak bylo vidět v tom slabým světle svíčky. Nějak tmavla a dělala: „Echrrrm … Ehmchrrrm …“ Vypadalo to příšerně. Boscy úpěnlivě šeptal, ať jí nepouštíme ruce, že z ní určitě cosi vyjde. Sabrína měla vykulený oči. Ještě udělala jednou to „echrrrmmm“ a na stůl fakt cosi vypadlo!

Bohužel to byla jenom Bonpara, kterou se Sabrína dusila.

„Ty jelito do smokingu navlečený! Ještě jim říkej, ať mě nepouštěj, když mi zaskočí bonbón! Málem jsem se udusila! Tohle si dělejte sami a beze mě. Jdu pryč!“

Tak se pokračovalo bez ní. Boscy znova začal: „Tak ještě jednou. Karle Kludský. Haló. Karle. Karle jsi tu?“

Choreograf narcis Esttet, co seděl naproti mně, náhle ztuhnul a s líbezným úsměvem prones: „Ano jsem. Vítám vás tu všechny v divadélku ve Slaném. Sem do Slaného jezdím rád …“

Bancrotti obrátil oči v sloup: „Tak. A teď je někde Karel Gott, docela a úplně bezduchej.   Hele Boscy odvolej ho. Nebo nám tady bude Esttetovým prostřednictvím sladit kafe. K sakru já potřebuju Kludskýho! Chápeš? Kludskýho!“

Boscy se pustil rukou ostatních a vstal: „Šéfe, asi to nepůjde. Nějaká blbá konstelace, nebo co. Zkusíme to třeba zejtra. Dneska jsem vyčerpal svojí duchovní sílu. Balíme.“

Tak jsme se zvedli a šli. Co se dalo dělat. Duchům neporučíš. Jenže …

V noci jsem měl těžký sny. Pořád jsem se v posteli převaloval a zdálo se mi o všem možným i nemožným. Pak přišel jeden sen. V tom snu ke mně přišel klaun Zapata. To bejvávala slavná klaunská famílie, co jí měl angažovanou právě Kludský. Zdálo se mi, že mě pořád tahá za rukáv od pyžama a ukazuje k šapitó. Tak jsem v tom snu vstal a šel za ním. Zapata odhrnul závěs do manéže a tam jsem uviděl ten náš stůl a na něm svíčku, kterou nikdo nesfouknul. Spadla a vypadalo to, že od ní chytne ubrus. Tak jsem pochopil, že od ubrusu by chytil stůl a od stolu piliny a tak dál a dál. To jsem plně pochopil.

Tak jsem tam v tom snu stál a moudře pokyvoval hlavou, jako, že to plně chápu. Pak mi dal Zapata pohlavek a řekl: „Tak to snad zvedneš ne?! Madonna mia. Nebo vyhoříte.“

 Když jsem jí zvednul a sfouknul, chtěl jsem odejít z manéže. Jenže v tu ránu Zapata zmizel a v manéži se objevilo světlo. Moře světel. A v manéži v těch světlech stálo deset slonů. A před slonama starej, bělovlasej pán, ve fraku s kytkou v klopě. Koukal jsem jako blázen. Pán ke mně přišel a vzal mě kolem ramen: „Je jich jenom deset. Máte malou manéž. Omluv moje zpoždění, ale musel jsem Babyho ještě naučit jeden trik. A navíc. Mně se nechtělo mluvit před nima. No před těma, co tady byli s tebou. Neboj se. Vy vydržíte. Nebude to lehký, ale vydržíte. Chtěl jsem to říct tobě. Vy klauni jste totiž duší každýho cirkusu. A tak to bude, co svět světem stát bude.“

Pak vytáhnul z kapsičky hodinky na řetízku a řek: „Už musím. Nahoře čekají.“

Ve snu jsem zůstal stát a koukal jsem se, jak to všechno mizí, jako v nějaký páře. Starej pán si mě všimnul a ještě se usmál: „Chceš se ještě na něco zeptat?“

„Jo chci,“ vykoktal jsem.

„Nu tedy?“

„Těch slonů je deset. Hele, kdo ten sajrajt tady pak uklidí, co?!“

Starej pán vytřeštil oči a podíval se do kopule stanu: „Bože! Za co?!“

Pak zmizel, jak se objevil. Byl to zvláštní sen. Jenom je mi divný, proč jsem se ráno probudil se svíčkou v ruce a pyžamo jsem měl od pilin.

Jo a taky mahud, co vodí slona, strašně řval. Prej kdo dal Bimbovi sníst tolik žrádla, že je v manéži tak naděláno… Tak nevím, jestli to byl vážně jenom sen!

KONEC