Kérkonošká poudačka

No tak, když jináč nedáte, vlezte si támhle na pec a já vám teda povím jednu z těch našich kérkonošskejch poudaček. Třeba tu o tom, jakej je ten náš pán hor, dobrej duch a jak každou nespravedlnost po právu potrestá!

To je vám tak stará poudačka, že i můj dědek jí slyšel už od svýho dědka, a ten jí zasejc slyšel od svojí báby, a tý to poudala její bába, která to slyšela od svýho pradědka, kterej dělával felčara v Jilemnici, a ten to slyšel od pocestnýho, kterej to viděl na vlastní oči.

Tady kousek od nás stávala kdysi bouda, ve který noclehovali pocestný, co chodívali na trh do Jilemnice. Někdo šel se sklem. Někdo s plátnem. Jinej zase s ošatkou vajec, nebo s mérkví, co vypěstoval na záhumenku, v tý naší zemi kamenitý.

No, a tu boudu měl nějakej Hanč. Poudalo se, že to byl pořádnej vejlupek, všeho špatnýho, co je v člověku možný najít. Pocestný šidil, jak jen mohl. Když takovej chudák tkadlec, nebo bába kořenářka, do tý jeho boudy zašli na nocleh, chtěl vod nich za přespání a trochu toho kysela a hltu piva, půlku toho, co nesli sebou na ten trh.

Dávali neradi, ale co jim jinýho zbejvalo. Protože, když na těch našich horách padne noc, na cestu nevidíte a to by si jeden pak i srazil vaz.

A tak se jednoho zimního večera, objevil v Hančově boudě i jeden mladej mužskej. Kuba se jmenoval a šel do Jilemnice prodávat korále. Vstoupil do boudy, voklepal se vod sněhu a popřál dobrýho večera. Rozhlídnul se kolem sebe a viděl, že bouda je plná. Aby taky ne! V Jilemnici měl bejt výroční trh a tak se na něj chystala spousta lidí, z široka daleka.

Starej Hanč ho hned zmerčil a pustil na něj pandurskou, že mu boudu zasvinčí a už ho chtěl vyhnat ven, že má obsazíno a nemá ho kam položit, ale pak si všimnul, že mužskej má nůši plnou a oči mu zasvítily, protože ho napadlo, že by nebylo od věci, si ještě víc přilepšit.

Tak skláři poudá, co že to nese v tý nůši?! Kuba po praudě řekl, že nese korále a poprosil Hanče, jestli by se přeci jen nějaký to místečko nenašlo, poněvadž je venku takovej mráz, že by i pták v letu umérznul.

Hanč, ta duše chamtivá, na to poudá, že by se snad i našlo, ale sklář, že musí dát za nocleh polovinu svýho zboží.

No sklářskej nechtěl. Aby taky jo. Potřeboval na jarmarku vydělat nějakej ten groš, protože se měl za tejden ženit. A za polovinu zboží by neutržil dost, aby si s jeho Ančí, mohli koupit kozu. Tak začal s Hančem Kuba smlouvat, že by snad dal za nocleh čtvrtinu, ale Hanč né a né. Buď dá sklářskej polovic, nebo nebude nic a potáhne ven na mráz.

Chudák Kuba se podíval oknem ven, a když viděl, jaká je tam metelice a fukéř, smutně položil nůši na podlahu a poudá, že než by umérznul, tak tu půlku korálů Hančovi dá. No tak si na ten nocleh plácli.

Hanč si zamnul ruce, poněvadž viděl, že Kuba má dobrý zboží a on ho výhodně prodá pašířům, kterýma se to na horách v těch dobách jen hemžilo. Vzal si z nůše korále a ukázal Kubovi, kam si má lehnout.

Ale co milej Kuba neviděl?! Myslel, že bude spát sám, ale na slamníku už ležel nějakej dráteník a vedle něj tkadlec, a aby toho nebylo málo, tak i bába kořenářka.

To ho jaksepatří namíchlo. Poudá Hančovi, že to si teda nedomluvili. Za to, co stojí ty jeho korále, by mohl přeci spát jako hrabě Harrach v prachovejch peřinách a ne na slamníku s jinejma lidma.

Hanč se rozpálil, jako skijér při závodě a hulákal na celou boudu, že mu přeci žádný peřiny nesliboval. Prej si plácli, tak jakýpak copak?! A jestli se mu to nelíbí, že ho v boudě nedrží a ať si jde stěžovat třeba do lesa, jestli ho tam někdo bude poslouchat. Ale reklamace, že nebere! Buď Kuba zalehne na slamník k ostatním, nebo může jít. Ovšem korále si Hanč nechá!

No to vám byl už i Kuba tak rozčílenej, že popadnul nůši se zbytkem zboží, oblíknul kabátek a zabouchnul za sebou dveře vod boudy.

Venku byla tma, že by se dala krájet a fukéř Kubou cloumal, jako by byl stéblo trávy ne chlap, jako buk. Sníh mu padal za límec a dřeváky měl plný zmrazků, že už ani nohy necejtil. Brodil se závějema a když už nemohl dál, sednul si pod strom a čekal, kdy  si pro něj přijde zubatá s kosou.

Ale tu se před ním, z toho fukejře, vynořila postava. Kuba byl pořádnej mužskej, jak jsem už poudal, ale ten co teď stál před ním, byl přímo chlap jako hora. A né jako obyčejná hora. Byl to mužskej, jako Sněžka. Oblečenej v horalským plášti. Dobrý dva metry vysokej. Ramena, že by na každým z nich, mohl sedět medvěd a ještě by zbylo dost místa pro veverku. Na hlavě širokej klobouk se sojčím peřím. Vousy skoro až na zem. V hubě drží fajfku a v ruce hůl, která vypadá spíš, jako mladej strom. Rampouchy mu visí z uší a jinovatka se jiskří na chlupech, co mu trčej z nosu

Kuba se na něj dívá a poudá si, co je to za divnýho chlapa.  Někoho takovýho, ještě nikdá nepotkal. Mužskej se zase dívá na Kubu a přitom bafá z pěnovky. Pak ten mužskej vyndá fajfku a poudá, co že se pocestnej takhle v noci potlouká po horách. Že by se mu taky jako mohlo něco stát, protože hora jsou samej ouklad.

Kuba jen mávnul rukou a poudá tomu obrovi, že o oukladech ví svý. A pak mu vypouvěděl celou tu historii o tom, jak si Hanč z boudy, od něj vzal půlku zboží a pak ho chtěl nechat spát na zatuchlý slámě s jinejma pocestnejma. A on, Kuba, je tak hrdej, že radši umérzne tady pod stromem v závějích, než by na takovou podlost přistoupil.

Obřisko udeřilo holí do sněhu a poudá strašlivým hlasem: „Tak abys Kubo věděl. Já jsem ten známej Krakonoš a celý tyhle hora, jsou moje, a žádnou nespravedlnost v nich trpět nebudu. Nic se neboj. Já si to s tím Hančem vyřídím, tak, že na to do smrti nezapomene.“

A jak řekl, tak i udělal. Zamával holí nad hlavou a udělal se takový fukéř, až se koruny stromů ohnuly k zemi. Pak zabafal z fajfky a v tu ránu z ní začalo sněžit tak, že to nikdá nikdo nepamatoval. A když už měl sněhu dost, dupnul si, až se hora zatřásly. A jak se hora zatřásly, zmizel Krakonoš, jako by před Kubou nikdá nestál.

Hned jak zmizel, udělala se taková lavina, že co jí přišlo do cesty, to sebrala. A ta lavina smetla Hančovu boudu i se vším, co v ní bylo, a nikdo jí už nikdá neviděl!

Tak takovej, je ten náš Krakonoš dobrej duch, kterej nenechá žádnou nepoctivost nepotrestanou a za chudýho člověka se vždycky postaví!

A jak jsem říkal na začátku. Tuhle poudačku, která není jenom obyčejná poudačka, ale prauda praudoucí, slyšel ten náš felčarskej pradědek na vlastní uši od toho Kuby, kterýmu pak v jilemnickým špitále amputoval obě omrzlý nohy.

A už bylo dost poudání. Dobrou noc haranti…

KONEC