Fejeton celkem o ničem

Fejeton Celkem o ničem najdete

ZDE

Tedy já tušil, že k tomu jednoho dne dojde, ale stále jsem si říkal, že mně se to třeba nestane. Ovšem to byla dost naivní představa. Stalo se to už každému. Takže, proč já bych měl být výjimkou.

Dobře, dobře, já vím, že jste teď nejspíš trochu zmatení tímhle ještě zmatenějším textem, takže vám to hned vysvětlím. Stalo se mi to, co se už přede mnou stalo nespočtu fejetonistů. Zkrátka a dobře – nedostal jsem žádný nápad. Sedím tu a zírám do monitoru počítače a marně si lámu hlavu, o čem bych tak napsal, aby to bylo aktuální, vtipné a ještě se to vešlo do požadované délky.

Jediné, co mě na téhle záležitosti těší, je to, že v tom nejsem, jak jsem už napsal nahoře, sám. Stalo se to už Nerudovi. Stalo se to Čapkovi. A že to byli nějací machři, neřku – li géniové, kteří dokázali napsat fejeton o čemkoliv.

Taková krize zcela jistě postihla i proslulého pana Nepila (mladší ročníky si jméno toho pána jistě najdou a starší s nostalgií zavzpomínají) a naprosto nepochybně se přihodí i tisícovkám dalších nešťastníků v celém světě, kteří píší tyhle sloupky.

Himllaudon! Jan Neruda přece svůj neslavnější fejeton napsal o docela obyčejném slamníku, který neměl kam vyhodit, takže fejeton se opravdu dá napsat o jakékoliv hlouposti. No vidíte, A stejně si jednoho dne sedl k psacímu stolu a netušil, co na ten proklatý papír napíše, aby v novinách mohli ten kus bílého místa něčím zaplácnout.

(Nebudeme si nic předstírat. Fejetony většinou slouží právě k zaplácnutí prázdného místa. Těch vražd a inzerátů nebývá do každého čísla tolik…)

Ale zpět. Ačkoliv byl pan Neruda mistr nad mistry – nepřišel jednoho dne na nic, o čem by napsal! Zkrátka nic! V hlavě prázdno a duto, jako v hliněném džbánu.

Tedy, já původně myslel, že vím co budu psát. Víte, já docela nedávno řešil kam vyhodit taková ta dvířka z bytového jádra, co se za nimi ukrývají stoupačky a odpadová roura. Chvíli jsem docela vážně uvažoval o tom, že tento fejeton věnuji právě této světové události. Lepší o starých dvířkách než o ničem, že?!

Klidně jsem mohl napsat, jak jsem se tím kusem plastu a dřevotřísky, nebo z kterýho záhadnýho mateiálu je to udělaný, plížil z baráku ven, a jak jsem přitom potkal místní drbnu a strážkyni morálky a veřejného pořádku. Pak jsem mohl nahodit nějaký pěkný dialog. Například v pracovní verzi tento.

Já: Dobrý den, paní Hopsálková. S dovolením, jen bych se kolem vás protáhl.

Hopsálková: Dobrý, dobrý, pane Deli. Copak to nesete?

Já: Ále, dveře nesu. Nějak se nám už nelíbí.

Hopsálková: Vidím, vidím, pane Deli. A kam je chcete dát? Snad né do sklepa?

Já: Co vás bere?! Vždyť vidíte, že jdu ven!

Hopsálková: Ale nejdete to dát ke kontejrům, ne?!

Já: Jak vás tohle mohlo napadnout?! Já s tím jdu k silnici. On si pro ty dveře přijede kamarád. Jemu se hodí. Takový dveře! To se dneska hned tak nevidí!

Hopsálková: No, jen aby…

No, a pak bych mohl napsat, kterak Hopsálková odešla, a já se plížil ke kontejnerům a jak jsem si pak všiml, že ta jedubaba kouká za záclonou, jestli si ty dveře opravdu někdo odveze. A jak sem tam musel čekat a čekat. A jak jsem pak musel ty dveře vzít a jít je dát zase domu, protože už mi byla zima a žádný z okolojedoucích řidičů nejevil nemenší ochotu zastavit a ty dveře si naložit do kufru.

To jsem mohl všechno napsat a možná by to bylo veselé, ale já se normálně přiznám. Nic z toho se nestalo a vyhození dvířek vůbec žádný problém nebyl.

Jednoduše jsem je vzal a dal jsem je popelářům, kteří je odvezli. Tím jsem ovšem přišel o príma téma.

Ale pozor! Zároveň jsem se zachránil před nařčením z plagiátorství, protože já si myslím, že tyhle fejetony čtou lidé vzdělaní, kteří by hned poznali, že se vezu na cizí vlně. A to bych vážně nerad. I když je fakt, že někdo, a já už nevím kdo, pravil: „Plagiátor není ten, kdo je druhý, ale ten, kdo je horší!“

Ale nechme dveře a slamníky na pokoji. Když člověk nemá nápad, nenapíše nic, ať by se snažil sebevíc. Jak bylo řečeno. Stalo se to Nerudovi. Stalo se to Čapkovi. Stávalo se to Nepilovi. A bude se to stávat dalším a dalším.

A stejně tak jako Neruda, Čapek, Nepil a ti mnozí před nimi a po nich, sedli a udělali jediné možné, sedl jsem i já a napsal jsem tenhle fejeton o tom, jak za živého boha žádný fejeton nemůžu napsat!

A tím mi pro dnešek dejte s nějakým psaním svátek! Kde mám pořád ty nápady brát! Copak jsem nějaká Rosamunde Pilcher?!