Klaunův řev: Fejeton O sovách a skřivanech

O sovách a skřivanech

Fejeton pro měsíčník Enter

Najdete zde

Knihu Husákovy děti aneb Mistrovství světa ve lhaní a Hřbitov prasátek

Říká se, že ranní ptáče dál doskáče. No já vám nevím. Možná na tom bude něco pravdy. Ranní ptáčata jsou vážně aktivní a po ránu skáčou jako čamrdy, ale opravdu nechápu, proč mají tendence tím svým hopsáním zkracovat život lidem, kteří brzké ráno považují za hlubokou noc! Ono je to totiž tak. Já patřím mezi lidi, kterým se říká sovy. Což znamená, že žiju spíš večír, respektive v noci, a ráno si rád přispím.

Abyste pochopili. Já proti těm ranním skřivanům celkem nic nemám a jsem vůči nim značně tolerantní, ale to samé chci já od nich! Já jsem toho názoru, že člověk je vyspalý až když se probudí sám od sebe. Což si ranní ptáčata myslí určitě taky, ale to je neopravňuje k tomu, myslet si, že ostatní jsou vyspaní, když oni vstávají.

Pozor! Totiž to, že někdo vstane, ještě nemusí nutně znamenat, že je vzhůru! Tohle je evidentní v ranních autobusech, vezoucích dělný lid do práce. Tam, když sova narazí na ranní ptáčátko, tak trpí přímo strašlivě. Taková sova totiž považuje autobus za nedílnou součást ložnice. Pravda. Je to součást ložnice, která není vybavená postelí a v zimním období se v ní nachází i jinovatka, ale přeci jen se tam dá za jistých okolností překonat onen stav mezi spánkem a bdělostí, a to tím, že v ní sova doklimbá. Píšu za jistých okolností! Pokud si k vám totiž přisedne ranní ptáče, které touží probrat s vámi výsledky včerejších sportovních utkání, případně se začne vyptávat, jak se vám daří, doklimbat nelze.

Sova pak takovému skřivanovi odpovídá neurčitým: „Hm.“ Případně: „Hm, hm, hm.“ Nebo: „Jo? Fakt?“ což doprovází ostentativním zíváním a předstíráním, že je nesmírně zaujata architekturou okolních domů. Ranní ptáče prostě nikdy v životě nemůže pochopit, že sova vůbec není schopna v tuto hodinu vnímat složitější myšlenky, natož na ně smysluplně odpovídat, jelikož, zatímco tělo již funguje, mozek ještě blaženě spí.

Jinou a neméně zajímavou kapitolou jsou útoky ranních ptáčat na sovy ve dnech volna, kdy se nemusí, nebo lépe řečeno, nemuselo by se vstávat. Takové ranní ptáče kolem páté hodiny ranní vyskočí z postele a udiveně zírá, že osoba ležící vedle něj, ještě sladce spí. Ptáče se pochopitelně začne nudit, co taky dělat za hluboké noci, a tak po hygieně, z přemíry energie počne provozovat podivné činnosti, jako je například tělocvik.

U každého jiného člověka by tato ranní procedura vyvolala naprosté fyzické zhroucení a pád do kómatu, ne tak u ptáčete. Ptáče se touto činností vyburcuje a stává se přímo ranním sokolem! A jako je sokol dravec, tak i člověk milující vstávání, stává se dravcem, který považuje za svou povinnost ulovit každého, kdo se před ním skrývá v temné a teplé noře vytvořené peřinou a polštářem. Energicky roztáhne závěsy, či vytáhne žaluzie a vesele sděluje spícímu nešťastníkovi, že venku svítí slunce a nastává nám krásný den! Ranní ptáče netuší, že sově právě sdělilo informaci, která se rovná oznámení, že venku explodovala atomová puma. Ačkoliv toto by nebylo to nejhorší. Exploze atomové pumy by zaručovala, že ranní ptáče během pár vteřin docvrliká a bude následovat již jen klid a mír. Sluneční kotouč se v tu chvíli jeví právě probuzenému člověku jako výtvor, který byl stvořen jen proto, aby ho zahubil smrtí z nejstrašnějších!

Každý jiný by v tuto chvíli pochopil, že má opět zatáhnout, či spustit žaluzie, prostě udělat tmu a přestat halekat. Ovšem ne tak skřivan. Ten v sobě právě nyní nalezne schopnosti komika! Vždyť co může být legračnějšího, než strhnout pokrývku z člověka, který se snaží zapomenout na právě prožitý šok a pokouší se znovu usnout. Tedy se přiblíží k posteli a s široce roztaženým úsměvem zahlaholí: „Vstávej lenochu! Přeci neprospíš celý den!“ Vzápětí na to uchopí peřinu a prudce jí stáhne z ležícího nebožáka, který se jí marně snaží zachytit, přičemž se posadí a přemýšlí, kde je, kdo je, a proč je tam, kde je, případně proč vůbec je a nebylo-li by lepší, kdyby vůbec nebyl.

Ptáče se obvykle urazí, protože sova dostatečně neocenila tuto humornou vložku a odejde z ložnice, aby pokračovalo v dalších šílených činnostech, mezi které patří například spuštění vysavače, rachocení hrnci, případně bourání zdí a v těchto činnostech neustává, dokud se zhruba za půl hodiny ve dveřích ložnice neobjeví hrůzostrašná postava připomínající cosi mezi hejkalem a Drákulou právě vyklopeným z rakve. Tápající postava se zalepenýma očima, samozřejmě, že jde o sovu vyhnanou z postele, se udiveně zeptá, co to proboha ptáče provádí. Ptáče obvykle překvapeně zamrká a odvětí: „Jé. Ty už jsi vzhůru? Tos mohl/a ještě klidně spát, když máš dnes volno.“ Přitom se tváří, že nic z toho, co se stalo předtím, se vlastně nikdy nestalo a s probuzením sovy nemá ptáče vůbec, ale vůbec nic společného.

Probuzená mátoha mávne rukou a zahuhňá, že už to stejně nemá cenu a odebere se ke kredenci, ve kterém se skrývá zázračný nápoj zvaný káva a který jediný může v tuto dobu jakž takž sovu probrat. Po uvaření kávy sova usedne na gauč a nechápavě hledí na hodiny, jejichž ručičky ukazují s neúprosnou jistotou čas, o kterém si sova myslela, že ho dnes na vlastní oči neuvidí a v hlavě se v tu chvíli sově honí jediná myšlenka. Nakolik by asi zatížilo rodinný rozpočet, kdyby odcházela o víkendech spát do hotelu…