Fejeton pro měsíčník Enter
Neřešte!
Už jste někdy zabloudili nebo něco hledali a nevěděli
kudy kam?! Věřím, že ano. Já taky mockrát zabloudil, nebo něco
hledal a nevěděl jsem kudy kam. Je to celkem normální věc, která
se už prostě stala kdekomu.
Takové bloudění v lese, to nic není. Nežijeme
ve Venzuele nebo na Sibiři, abyste v lese zahynuli hladem nebo
byli rozsápáni divou zvěří. Na vybloudění z tuzemského
lesa nemusíte být génius. Bloudění v lese nijak neřeším,
protože podle mé zkušenosti se v tomhle případě vše
vyřeší tak nějak samo.
Zato takové bloudění, nebo hledání něčeho
v cizím městě, to je zážitek, na který se hned tak
nezapomíná. A věřte – nevěřte, čím je to město menší,
tím větší problém vás tam čeká. Například o dovolené je
to hned. Dovolte takový malý příběh.
Bylo léto. Byla dovolená. I řekl jsem si, že nadchnu
svou rodinu a poskytnu jí relaxaci a oddych v jednom
nejmenovaném městečku. Vedle městečka je rybník, jemuž místní
obyvatelé začali v jakémsi záchvatu romantiky říkat
jezero. Kolem jezera jsou kempy a celkem slušná pláž. Pro
slunečné letní dny přímo ideální. A kdyby se slunečno
nekonalo, tak v okolí je dost míst, kde se dá se skřípěním
zubů strávit deštivé počasí. Takže jsem neváhal a zamluvil
jsem kemp. A hned, jak mi obratem potvrdili rezervaci, běžel jsem
všechno nadšeně oznámit manželce a dceři. To vám bylo radosti.
Po příjezdu na místo, rodina projevila ještě větší
nadšení. Vždyť, co může být lepšího, než několik dní a
nocí strávit v bývalém dětském táboře, kde chatky
postrádají vodovod, a sociální zařízení se nachází zhruba
dva dny usilovného pochodu od chaty, ve které jste ubytováni. Byl
jsem milován! Hlavně, když druhý den po příjezdu udeřilo pravé
české letní počasí, které se vyznačuje dvaceti stupni a
vytrvalým mrholením. Nezbývalo, než zavrhnout návštěvu pláže
a vymyslet náhradní program. Napadlo mě, že blízko městečka je
skanzen. Tak proč ne?! Do chalup neprší a do skanzenu jezdí
autobus. Vyrazili jsme na nedalekou zastávku. A měli jsme štěstí.
Jak jsem zjistil, autobus měl dorazit během patnácti minut.
Po patnácti minutách regulérního a dalších deseti
minutách marného čekání jsme lehce znervózněli a já začal
držkovat, že všude je tak akorát bordel, když v tom se
dcera podívala na hodinky a pak na jízdní řád. „No, ono to
jede to ve 45, ale až v 11.45 a teď je o hodinu míň,“
řekla suše a vrhla na mě pohled, který jasně oznamoval, že není
možné, aby tak inteligentní dítě mělo tak retardovaného otce.
„Stane se,“ řekl jsem a pokrčil rameny, „půjdeme
teda na náměstí. Za kostelem je zastávka. To máme akorát. Aspoň
tady nebudeme trčet a projdeme se.“
Dobře, všechno fajn. Kostel byl na místě a zastávka
taky. Až na tu maličkost, že na tom kousku plechu co jsou na něm
přilepené jízdní řády, byl jen jeden, který se nikomu z nás
nelíbil, jelikož do nějakých Konojed jsme rozhodně nehodlali
cestovat.
„Ale bylo tam, že ten autobus projíždí tudy, ne?!“
zeptal jsem se nejistě ženy. „Nebo že by tu byla ještě někde
jiná zastávka?“
„Určitě je to tady!“ řekla manželka a začala se
rozhlížet. „Tady musí nějaký řád mít.“ Pak ukázala na
vitrínku kousek od zastávky. „Co je to tam?“
Nadšením jsem spráskl ruce! „Jízdní řády! A
kolik jich tu mají!“ Začetl jsem se a po chvíli jsem ruce
spráskl opět. „No jo, ale tady se píše, že to jede až
v jednu!“
„To je nějak divný, ne?!“ řekla manželka. „Na
tý druhý zastávce je jinej čas. Fakt to jede až v jednu?“
Podíval jsem se znovu. A opět jsem spráskl ruce.
„Aha. On ty řády nikdo už čtyři roky nevyměnil. Platnost do
2012.“
„Co budeme dělat?“ zeptala se žena, zatímco dcera
opět suše oznámila, že nemá data, takže na mobilu nic hledat
nebude.
„Zahyneme,“ řekl jsem, ale hned jak sem viděl, že
mě obě probodly očima, dodal jsem: „Nebo se zeptám tamtoho
pána.“ Po protější straně ulice totiž právě procházel
evidentně místní děda.
„Pardon, pane,“ oslovil jsem ho, „jede to tudy na
Zubrnice?“
Děda přivřel oči, pokýval hlavou a pak děl:
„Zubrnice?! To kdybych já věděl…“
„Vy nejste odsud?“ zeptal jsem se. „Já myslel, že
jo.“
„Celej život tu žiju,“ odtušil stařec, a potom dodal: „Jenže já jel autobusem naposledy před třiceti
lety do Konojed.“
„Tak to vám teda děkuju,“ zavrčel jsem a zavolal
na ženu: „Neví nic. Co budeme dělat?“
„Nastoupíme!“ odpověděla manželka a ukázala na
přijíždějící autobus. „Mazej, nebo nám to ujede!“
Takže asi takhle. Od té doby tedy neřeším ani
bloudění nebo hledání v cizím městě, jelikož jak je
vidět, i tady se všechno vyřeší samo!
Žádné komentáře:
Okomentovat