Fejeton: Dušičky

Vážení přátelé. V listopadovém měsíčníku Enter vyšel můj fejeton Dušičky ve velmi okleštěné podobě. Díky "šotkovi" byla ustřižena téměř čtvrtina a to čtvrtina závěrečná, takže fejeton končí někde, kde končit neměl. Proto vám ho sem dávám v té správné podobě.

Víte, kdy a kde potkáte nejvíc přátel, příbuzných a známých, které jste už dlouho neviděli?! Tak na tuhle otázku je jednoduchá odpověď. Všechny tyhle lidi potkáte kolem začátku listopadu na hřbitově.

A proč?! No protože, jak jistě víte, druhého listopadu je v kalendáři den, který nese název Svátek zesnulých. Lidově řečeno – Dušičky. A Dušičky, to je pro drtivou většinu Čechů svátek, který slaví rádi, a nebojím se říct, že ho slaví přímo vášnivě.

I když, slovo slaví se pro tento svátek snad ani nehodí. Možná je lepší říct, že se tento svátek v našich končinách dodržuje s železnou pravidelností. Zkrátka, jak je druhého listopadu, je třeba vyrazit za babičkou a dědečkem, i když jsme za nimi za jejich života nepřijeli, jak byl rok dlouhý.

Nechci, aby to teď vyznělo, že mám snad něco proti vzpomínání na naše drahé zemřelé. A nebo, že si snad z toho chci dělat nejapnou srandu. Já pochopitelně nejsem výjimka a na hřbitov v tomto období také zavítám, položím tam věneček a zapálím svíčku. Ale to, co se kolem Dušiček někdy děje, mne až děsí. Jsou totiž i lidé, kteří na hřbitovy nejen chodí, ale kteří na ně dokonce přímo pořádají zájezdy.  

To jsou nadšenci, kteří mají Dušičky snad raději než Vánoce. Tihle milovníci funerálního umění pak nakupují, nebo ti více zdatní, dokonce vyrábějí různé věnce z chvojí a šišek, které jsou mnohdy velké jako zadní kolo traktoru. Také vážou kytice. Umně vytvářejí ozdobné koše plné umělohmotných květin a takových těch divných sušených rostlin, jejichž plody připomínají malé červené papričky a já nikdy nevěděl a nevím, jak se vlastně jmenují. A v neposlední řadě také skupují všechno, co jen trochu připomíná svíčky a je schopno hořet.

Věřte si tomu nebo ne, ale já znám rodiny, které už koncem října sestavují itinerář rodinné výpravy po hřbitovech, kde je téměř na minutu vypsáno, v kolik se bude klást kytice na tomhle hřbitově a v kolik se položí koš na tamtom hřbitově. Šestiletá dvojčata se omluví ve škole a tím se způsobí to, že se oběma chlapcům, tento pro ně zatím podivný svátek, začne jevit jako sympatický.

 Do plánu je pochopitelně také zahrnuto  kde se rodina cestou naobědvá, případně, pokud zbude čas, kde se navštíví zatím žijící pratetička, kterou rodina naloží do vozu a odjede s ní na třetí hřbitov, kde se pak pratetička rozplývá dojetím nad tím, jak to bude jednou krásné, až tam budou všichni společně ležet. Následně vezme oba caparty za ruku a jde jim ukázat na téměř setmělém hřbitově márnici, kde si jako malá hrála. Tím způsobí dvěma šestiletým chlapcům první větší trauma v životě a Dušičky je následujících deset let budou pouze děsit.

 Epizoda s pratetičkou nesmí ovšem trvat příliš dlouho, aby na tom dalším hřbitově, kde leží jakýsi Bedřich, kterého sice nikdo pořádně neznal, ale strejda Evžen o něm tvrdil, že to byl příbuzný, mezitím nezavřeli. A stejně tak se musí dbát na to, aby pratetička obdržela dárkový koš určený pro ni, tedy obsahující bonboniéru, čokoládu a kávu, a nikoliv koš pro pratetičku nežijící, obsahující smrkové větve, šišky, a stuhu s nápisem VZPOMÍNÁME, protože to by se jí nemuselo líbit a rodinu by za tohle faux pas mohla vydědit, takže by v té hrobce nakonec ležela pohodlně úplně sama.

Jako nemyslete si, že přeháním. Kdepak! Já vím, o čem píšu. Když jsem byl malý, vždycky jsme taky takhle na Dušičky vyráželi. Tedy, musím se ovšem přiznat, že se žádná pratetička na hřbitově nekonala, protože naše rodina nikdy žádné movité pratetičky nevlastnila, ale jinak je to celkem reálné.

Rodiči jsem byl ve škole omluven. Auto jsme měli od strejdy půjčené. Věnce a koše naložené, takže hurá do Staré Boleslavi, odkud část našeho rodu pochází, takže tamní hřbitov je možno také označit jako náš rodný hřbitov.

Moc dobře si vzpomínám na ta mlhavá studená rána, kdy jsem sice musel vstát jako bych šel do školy, ale já vstal docela rád, protože do žádné školy jsem nešel. Víte, možná je to divné, ale já se na ten hřbitov skutečně těšil.

 Kde taky jinde by si kluk z města mohl tak krásně zapumpovat starou a vrzavou pumpou, aby natočil vodu do konve, kterou pak máma lila na náhrobní kámen. A pak ten kámen máma s tátou drhli kartáči a já zatím honil mezi okolními hroby brouky hrobaříky. A když jsem se konečně nabažil hrobaříků, tak jsem se vydal na výpravu mezi náhrobky a četl jsem si jména lidí a představoval si, co asi dělali a jak vypadali.

 A taky jsem vždycky strašně moc toužil vidět na tom hřbitově opravdovýho ducha. Takovýho, jaký kreslil Neprakta. Ovšem je jasné, že jsem ho nikdy vidět nemohl. Byl přeci den, že… No, a přitom courání jsem se kolikrát zatoulal až někam dál od našeho hrobu a jak jsem byl malej, neviděl jsem přes ty náhrobky a přepadl mě takový lehce strašidelný pocit, který mi říkal, že tady zabloudím a už tu zůstanu až do smrti. Ovšem jak můžete vidět, nezůstal jsem tam, takže jsem dnes mohl napsat tenhle fejeton o svátku, který mi sice připadá vážně trochu divný, ale přesto všechno ho mám taky vlastně trochu rád.

Jo, a ještě něco. Já si nemůžu pomoct, ale myslím si, že Dušičky by mohly vyřešit jeden vážný problém. A to nízkou volební účast. Stačilo by jediné. Všechny volby pořádat právě na svátek zesnulých, kdy je k urnám zvyklých chodit dobrých devadesát procent Čechů!