Fejeton nebyl v Enteru publikován z důvodu nedostatku místa.
Ale do šuplete si ho přeci nestrčím, ne?!
Tak,
a máme po létu. Tedy nikoliv kalendářně, ale prostě podle zdravého rozumu. Já to holt takhle beru. Jak se stmívá před půl
devátou a po západu slunce udeří deset stupňů, léto skončilo a basta fidli.
Až budu žít na Mallorce, budu klidně tvrdit,
že léto trvá od března do října. Jenže dokud budu žít tady, ve střední Evropě,
léto pro mě končí se srpnem a je mi fuk, kolik beduínů evokujících saharské
vedro na ulici potkám!
Prostě,
ať se to někomu líbí nebo ne, jak je po prázdninách a přijde září, je zkrátka a
dobře konec letním radovánkám a nastává období školy a práce.
I
když pokud jde o tu práci, většina z nás chodí do zaměstnání po většinu
těch dvou prázdninových měsíců, takže konec srpna a začátek září zase pro nás
není až takový šok jako pro chudáky školáky a studentíčky, kteří si užívají
celé dva měsíce volna, takže to náhlé ukončení sladké svobody jim může přinést
jistý nervový otřes.
Ano,
drazí studenti, já vím, že mnozí z vás byli v létě na brigádě, tudíž
jste neměli celé dva měsíce prázdnin, ale kvůli tomu mě nekamenujte a laskavě
pochopte, že prostě musím použít jistou literární nadsázku, abych zdůraznil to
strašlivé a nervy drásající překročení hranice, mezi tou sladkou menšinou roku
a nastávajícím obdobím onoho většinového pracovního kolotoče, kdy jeden lítá od
rána do večera jako hadr na holi, neví, kde mu hlava stojí a vůbec je to
všechno tak nějak ve strašném fofru.
Je
ovšem zajímavé, že jakkoliv se vše odehrává v takové zmatené
rychlosti, čas od pondělí do pátku se přitom neskutečně vleče.
Inu
– Léto je léto, a je během něho na všechno tak nějak víc času a vše se odehrává
v mnohem poklidnějším tempu, který určují orosené půllitry s pěknou
pěnovou čepicí, nebo koktejly plné ledu a s deštníčkem navrch.
No
vážně. Zkuste kvaltovat po třech pivech nebo dvou Mojitech. Ani náhodou! Všechno
se zpomalí, svět kolem vás plyne s lehkostí a grácií a na všechno je dost
času. A co, no?! Všechno se stíhá.
A
i ten pohled na svět je v létě nějak hezčí. Sedíte si někde na lavičce,
nebo ležíte na dece u bazénu, případně sedíte v předzahrádce a máte před
sebou něco z toho, o čem jsem psal nahoře, a sledujete.
Sledujete,
jak se lidé čvachtají ve vodě. Jak si hrají s létajícím talířem. Jak si
hrají rodiče s dětmi. Jak se lidé čvachtají v kašně. Jak je
z kašny vyhání bdělá městská policie. Jak městská policie dělá, že nevidí
toho bezdomovce se svrabem, co se válí kousek od vás na lavičce. Sledujete, co
si někteří lidé dokáží na sebe navléknout, a divíte se, kde berou odvahu to na
sebe vzít.
(Teď to nebylo o tom bezdomovci, ale o té
slečně v minišatech a dvaceti kilech navíc. I když ten bezdomovcův model
stál taky za to.)
Zkrátka
a dobře. Všechno tohle hemžení kolem sebe pozorujete s takovým klidem a
v pohodě, o jaké se vám, nebo aspoň mně, po konci léta ani nezdá.
Upřímně
řečeno, ono by to asi ani moc nešlo, protože sedět v listopadu
s Mojitem na předzahrádce by nebylo nic moc. Navíc kašna je vypuštěná,
bezdomovec uklizenej ve sklepě, koupaliště zavřený a ta slečna
v minišatech navlečená v kabátě.
Vidíte,
vážení čtenáři, a právě tahle lehce zmatená vsuvka předznamenala tu část
fejetonu, ve které se zmíním o roztržitosti. Já totiž na konci léta a se začátkem
podzimu začínám být díky pracovnímu stresu lehce roztržitý.
Tedy
nedosahuje to kvalit mého jistého kolegy, který, ať je léto nebo zima, provádí
díky své roztržitosti psí kusy. Například onehdá se marně snažil deset minut
odemknout skříňku. Když už to vypadalo, že půjde požádat údržbu o vylomení
zámku, nebo se nervově zhroutí, povídá mu další kolega: „A pane inženýre, jsou
to vůbec správné klíče?!“ Pan inženýr se zamyslel, svazek klíčů si prohlédl a
pak s úsměvem pravil: „Aha. To nejsou moje. Já je někomu vzal…“
Má
roztržitost se naštěstí odehrává v poněkud menší míře. Ale i tak někdy
dokážu šokovat sám sebe. Copak takové maličkosti, jako je hledání brýlí, které
mám na čele. Nebo marné přehrabování skříně, abych nakonec tu čepici našel na
své hlavě. To jistě taky znáte a kromě ztráty času vám jinou škodu tyhle malichernosti
nezpůsobí.
Jiné to ale je, když vám vlastní roztržitost
způsobí i finanční ztrátu. Pravda, nejde o ztrátu nikterak ohromující, ale i
tak…
Například
nyní. Piju kávu. Nic neobvyklého, že?! Ovšem jak jsem se k ní dopracoval?
Tak
za prvé. Nejdřív jsem uvařil vodu a zalil jí starý lógr od včera.
Za
druhé. Vylil jsem tu špínu a uvařil znovu vodu, abych jí zcela neomylně nalil
do prázdného hrníčku.
Za třetí. Vylil jsem vřelou vodu, nasypal kávu
do prázdného hrníčku, vyndal jiný hrníček a nalil do něj vodu.
Za čtvrté. Pomalu a s rozmyslem nalévám
uvařenou vodu do správného hrnku s nasypanou kávou.
Radši ani nebudu počítat, kolik elektřiny jsem
promrhal! A proč se to stalo? Protože je po prázdninách! Proto!
Žádné komentáře:
Okomentovat