Inu v cirguse je
občas nebezpečno a musí se tomu předcházet. Právě proto k nám choděj různý
kontroly. Už u nás byla z bezpečnosti práce i z hygieny a ještě i Kubišová se
Srstkou kvůlivá divý zvěři, jestli jako netrpí. O tom všem už jsem vám
vyprávěl, nebo budu vyprávět. Ovšem teď nedávno to nebyla jenom kontrola! To
bylo přímo vostrý cvičení!
To k principálovi
přišel velitel hasičů, že by si rádi zkusili, jak rychle je možný uhasit
cirkus.
Principál mu nejdřív
vynadal, že jestli u vozu se senem nezhasne to cigáro, tak si to může zkusit
hned, ale nechal se ukecat a souhlasil s tím, že hasiči si u nás udělaj
cvičení.
No von s tím ani
nemohl nesouhlasit, jelikož, kdyby ten hasič prošel areálem cirgusu a zkontroloval
protipožární zařízení, tak to zavřou z fleku. V cirguse jsou moc přísný
předpisy. Ale já si myslím, že je to někdy zbytečná buzerace. No uznejte sami.
K čemu je nám třeba nouzovej východ v šapitó?! Když to blafne a spadne ze
sloupů, tak stejně všichni uhoříte. Tak o co jde?
Aha... No nebojte.
To se málokdy stává... I když před rokem v tý Brazílii... No nic.
No prostě hasiči se
dohodli s principálem, že bude cvičení, který bude pro personál tajný. To abyme
se na to nemohli dopředu připravit a chovali jsme se, jako kdyby se to stalo
doopravdy. Takže jsme jako nic nevěděli a chovali jsme se jako by nic. Docela
normálně jsme v určenej den dělali svoje běžný práce anebo se jen tak
poflakovali po cirgusu. Jenom docela náhodou jsme měli všude připravený kýble s
vodou a Miša s Grišou měli na hlavách helmy.
V jedenáct
dopoledne najednou začala nečekaně houkat siréna.
A nečekaný to pro
nás vážně bylo, jelikož jsme se tu ruční sirénu snažili uvést do chodu ve
čtyřech a furt nic. A najednou to řvalo jako raněnej zubr.
Principál začal
megafonem svolávat hasičský družstvo. To bylo ve složení Miša, Griša,
Wolodijowski a nejdůležitější jsem byl já.
Já byl velitel,
protože jsem měl hasičskou sekyrku a na hlavě německou helmu. Je fakt, že jsem
s tím tomahawkem v ruce vypadal tak trochu jako by Vinetou vstoupil do SS, ale
bylo to jinak praktický. Tou sekerkou jsem mohl totiž hrozit každýmu, kdo by
chtěl bejt velitelem místo mě!
Zatímco jsme
houkali na sirénu, tak se principál snažil dovolat k hasičům. To se mu na třetí
pokus povedlo. Před tím zavolal na záchranku a k policajtům. Když se mu povedlo
trefit správný numero, tak začal do telefonu hulákat, že u nás hoří. Nejdřív mu
přes tu sirénu nerozuměli, tak na nás volal a gestikuloval, že jí máme
zastavit. Jenže ta siréna fakt hrozně řvala a my jsme si mysleli, že máme
přidat, aby to hasiči v telefonu slyšeli. Tak jsme ještě zvýšili obrátky.
No co byste si taky
mysleli, kdybyste houkali sirénou a někdo by na vás gestikuloval tak, že by
točil rukou ve vzduchu a nebo jí mával. My si mysleli, že nás povzbuzuje!
Jak už jsme po
deseti minutách nemohli na ruce, a přestali jsme točit klikou, tak se principál
konečně domluvil s operátorem. Vysvětlil mu, že u nás hoří. Operátor se ho
ptal, kde prej hoří. A principál na to, že přeci tady. Na to zase operátor, kde
tady? Principál, že tady, odkud telefonuje.
No měli spolu
hezkej hovor. Po nějaký době to operátora přestalo bavit a řekl principálovi,
že teda do cirkusu ty hasiče pošle. Ještě, že o tom tajým cvičení každej věděl!
Mezi tím se nám
kolem plotu od cirkusu, začali scházet první zvědavci a taky takový ty lidský
hyjény, co čekaj na to, že někdo tragicky zahyne a oni mu pak šlohnou hodinky a
šrajtofli, boty v to nepočítaje.
Dokonce jsem
slyšel, jak nějakej chlapeček říká mamince: „Mamí, ten pan klaun taky shoří?“
A maminka na to:
„Neboj se. Třeba se zachrání. Ale nevím, nevím... Ty mastný šaty...“
A chlapeček: „Mamí,
já chci vidět, jak mu hoří vlásky. Že ještě nepůjdeme, viď?“
Až jsem si říkal,
že kdyby hořelo dooprvavdy, a ten kluk byl u ohně, tak toho kluka chytím do
náruče a v dešti jisker s ním poběžím. Přeskakoval bych s ním hořící zařízení a
vyhýbal se padajícím žhavým věcem a nakonec... Nakonec bych toho haranta hodil
do největšího ohně!
Po domluvě s
operátorem jsme za chvilku slyšeli hasičský houkačky. To jsme začali jásat a
objímali jsme se, že jsme jako zachráněný a přežijeme to. Protože takový
cvičení to není jen tak. Do toho se vžijete, že skoro cejtíte, jak se něco
pálí!
A my jsme to vážně
začali cejtit. Něco se pálilo! Ale co?! Nic nebylo vidět, tak jsme si řekli, že
to bude asi tahlencta autosugesce.
Jenže, když
dorazily hasičský auta, tak autosugesce přešla do naprosto dokonalý reality.
Nad cirgusem se vážně začalo čmoudit. Koukali jsme jako opařený na ten
stoupající mrak kouře, kterej se vznášel nad šapitó.
Hasiči vyskákali z
aut a některý se ani moc nepotloukli. Jejich velitel nás pochválil, že takhle
realisticky vyvedenej kouř při cvičení ještě neviděl.
Principál mu hned
vysvětloval, že to není umělej kouř, ale asi úplně pravej a nefalšovanej požár
a měli by tam jít hasit, než to blbě skončí, ale velitel prohlásil, že už těch
srandiček snad bylo dost a že musej ve stanoveným limitu uhasit požár, kterej
mají zadanej úkolem a ještě řekl principálovi, že to nemusel tak prožívat a
dělat se s efektama.
Pak se sebral a šel
s ostatníma hasičema stříkat vodu na vozy se senem, který měli jako hořet.
Wolodijowski s principálem málem omdleli, když
zjistili, že hasiči ten imaginární požár sena vážně chtěj hasit vodou. Když je
přešla chvilková slabost, tak se do hasičů pustili. Jenže měli smůlu. Oni to
byli chlápci jako hory a tak Wolodijowského s principálem hned přeprali a
hadicema je uvázali ke svejm autům.
Já do toho radši
jako velitel nezasahoval. Správnej velitel ví, kdy prohrál a nežene se do
předem ztracenýho boje. No co. Tak se to seno usuší. Mně spíš vrtal hlavou ten
kouř, kterej se pořád víc a víc vznášel ve vzduchu. Hasiči byli zabraní do
hašení a do boje s podkoním a principálem, a vůbec je to nezajímalo.
Kouř vypadal, jako,
že jde z vršku šapitó, ale uvnitř nic nehořelo. Tak jsem stan oběhnul a ejhle!
Za tentem šel kouř z jedný maringotky. Byla to maringotka našeho scénografa
Narcise Estteta. Z okna se jí valil čmoud jak z továrního komínu.
To vypadalo zle. Na
hasiče jsem se nemohl spolehnout, tak jsem se spolehnul sám na sebe.
Tomahawkem jsem
rozsekal dveře a pak jsem dovnitř chrstnul pár kýblů vody. To by v tom byl
čert, abych Narcise nezachránil.
Z ničeho nic se z kouře
vynořila postava, držící v ruce pekáč se spáleným kuřetem.
Byl to Narcis
Esttet. Kapala z něj voda a s vykulenejma očima mi říkal, že je ode mě hezký,
že jsem ho probudil, ale nemusel jsem to dělat tak drasticky.
Ten trouba usnul a
troubě zapomněl kuře. Od toho byl ten strašnej kouř!
Hasiči mezi tím
dohasili imaginární požár sena a odebrali se vyhodnocovat zásah do blízký
hospody.
Když to tak vezmu
kolem a kolem, tak cvičení dopadlo jak blbě, tak i dobře.
Dobrý bylo, že jsme
zjistili, že kdyby tady něco blaflo, tak to asi uhasíme. Ale horší bylo, že
máme úplně mokrý seno a kuře je nejen spálený, ale i docela mokrý od toho mýho
zásahu.
To seno mě ani moc
nemrzí. Já seno nejím. Ale kuřata mám rád!
KONEC
Žádné komentáře:
Okomentovat