Vlajka hvězdnatá

Andrej Nikolajevič Turjadin, velitel milice ve vsi Tuljanka, si unaveně přejel rukama po tváři, zavrtěl hlavou, odložil rozepsaný protokol, a znovu se zeptal: „Probereme si to ještě jednou. Takhle po půlnoci mi to už pomaleji myslí. Vy o sobě tvrdíte, že jste pilot ozbrojených sil USA?! Jste si tím jistý?“

Malý muž, oblečený v sobolím kožíšku a čepici, sedící naproti němu, přikývl a řekl: „Musí to tak být. Jinak si nedovedu vysvětlit, jak bych se tady na Sibiři, ocitl, pane veliteli. Byl jsem pilotem průzkumného letectva.“

„Mluvíte skvěle rusky,“ podotkl Turjadin a otevřel zásuvku psacího stolu. Sáhl do ní a vytáhl láhev vodky. „Dáte si se mnou?“ zeptal se a spolu s láhví postavil na stůl dvě skleničky.

„Vodku si dám s chutí,“ usmál se malý chlapík. „Naučil mě jí pít děda Vasil. A stejně tak mě naučil mluvit vaší řeči.“

Andrej Nikolajevič naplnil sklenky a jednu přisunul k muži v kožíšku. „Tak na zdraví,“ řekl a oba na jeden ráz vypili vodku. Pak se velitel zeptal: „A co anglicky? Umíte vůbec anglicky?“

„To jsem bohužel zapomněl,“ pokrčil rameny muž. „Stejně tak, jako jsem zapomněl většinu svého života. Zřejmě následek exploze po sestřelu.“

Turjadin nahlédl do protokolu a znovu zavrtěl hlavou. „Jak vám mám věřit, že jste skutečně z Ameriky? Anglicky neumíte, skoro nic si nepamatujete, nemáte doklady ani uniformu, neznáte své jméno, přijdete si sem o půlnoci, vytáhnete mě z postele a začnete mi vykládat historku, že vás, někdy v roce tisíc devětset sedmdesát, sestřelila naše protiletadlová raketa… Vážně těžko věřit, i když si stále trváte na svém. Na Američana opravdu nevypadáte.“

„Já vím, že to zní podivně. Taky jsem se s tím faktem dlouho srovnával, ale jiné vysvětlení skutečně nemám,“ smutně pravil muž a ukázal na kalendář. „Už je to dávno. Starý lovec, Vasil Ivanovič, byl tehdy zrovna na obchůzce pastí, když se ozvalo hřmění, které ho přimělo, aby se podíval na oblohu. Uviděl letoun, a hned vzápětí raketu, která ho sestřelila.

Vasil Ivanovič byl od místa, kam jsem se zřítil, nedaleko, takže tam byl coby dup a našel mě, jak ležím kousek od hořících trosek. Protože mu, podle barvy mé pleti, došlo, že určitě nejsem Rus, odtáhl mě do jeho srubu, kde mě schovával ve sklípku pod podlahou.

Prý se po mně pátralo hodně dlouho, a důkladně, ale naštěstí bezúspěšně.

Když jsem se vykřesal z nejhoršího, a pátrání bylo ukončeno, mohl jsem už být i s ním v síni a sem tam jsem vycházel na chvíli ven.

Starý Vasil se se mnou snažil bavit, ale tehdy jsem mu ještě nerozuměl ani slovo.

Jenže já se učím rychle, takže za nějakou dobu jsem pochopil, co které slovíčko znamená, a za pár měsíců jsem mluvil, jako bych tu žil odjakživa.

Stařeček říkal, že se u něho nemusím bát, protože nejbližší vesnice je osmdesát kilometrů daleko, takže k nám hned tak někdo nezabloudí. On sám prý nikdy v životě neviděl jiné lidi, než ty z Tuljanky a pak ještě ty, co po mně pátrali.

Vrtalo mi pořád hlavou, co jsem vlastně zač. Proč je o mě takový zájem, ale nevěděl jsem nic! Vůbec nic! Naprostá ztráta paměti.

Až jednoho dne stařeček ukázal na západ a řekl mi, že jsem přiletěl odtamtud. Pak vytáhl z truhly noviny a v nich byl obrázek vlajky, na které byly hvězdy a pruhy zeptal se mě, jestli to znám. “

„Ukázal vám vlajku USA,“ řekl Turjadin a vzdychl. Pak si nalil znovu vodku a rychle jí vypil. „A tohle vás přesvědčilo, že jste z Ameriky?!“

„Ano,“ přisvědčil muž a usmál se, „to mi částečně osvěžilo paměť. Hned jak jsem viděl hvězdy, věděl jsem, že odtamtud pocházím! A hned mi také došlo, proč jsem letěl nad Sibiří.

Dostal jsem úkol. Měl jsem zmapovat jakási zařízení a dále provádět běžný průzkumný let. Ale jak je známo; byl jsem přitom sestřelen.“

 „V sedmdesátém roce mi bylo dvacet let, a byl jsem na vojně u Kyjeva, ale slyšel jsem, že se tu tehdy něco stalo. Rok tady byla uzavřená oblast. Nějaké trosky se také našly. Údajně je odvezli do Moskvy,“ řekl velitel Turjadin a zamyslel se. „Vasilu Ivanoviči muselo být tehdy hodně přes šedesát, kdy jste říkal, že zemřel?!“

Muž posmutněl. „Umřel letos v létě. Bylo mu skoro sto. Když si ho Pánbůh vzal, pochoval jsem ho nedaleko srubu, kde rád po večerech sedával a díval se spolu se mnou na noční oblohu.“

„A proč jste nepřišel dřív?“ zeptal se Turjadin a znovu nalil vodku. „Sovětský svaz už přece neexistuje. To vám to děda neřekl?“

Muž do sebe obrátil skleničku a řekl: „Stařeček mi to nezatajil, však i rádio ve srubu je, ale on povídal, že když jede sem do vsi prodat kožešiny a nakoupit zásoby, vídá sedět na úřadě ty samé lidi. Jednou mi řekl: Hochu, Svaz je pryč, ale komunisti jsou tam pořád. Bude lepší, když tě nikdo neuvidí!“

„No,“ ušklíbl se Turjadin, „to je celý on. Dědek volnomyšlenkářská! Ale proč jste se tedy rozhodl přijít, když vás od toho zrazoval?“

„Došly zásoby. Stařeček pro ně jezdíval jednou za měsíc saněmi, nebo vozem. Přivezl cukr, čaj, vodku a brambory. Taky nějakou slaninu, mouku na chleba a tak různě. Jenže jak jsem říkal; všechno už došlo. Bez čaje se obejdu, ale bez vodky a slaniny je to horší. Nějakou dobu jsem lovil, ale nemám už náboje. Tak jsem zapřáhl, naložil jsem kožešiny, a jsem tu,“ řekl muž a poposedl si.

„Víte, pane veliteli, já vím, že mě teď můžete klidně zatknout za špionáž, a já s tím počítám, ale něco vám povím. Já se nebojím, že bych šel do vězení. Já se bojím něčeho jiného.“

„Čeho?“ zeptal se velitel Turjadin a povytáhl obočí.

„Já mám strach,“ začal pomalu muž, „že by mě poslali zpátky do Ameriky. Co bych tam dělal? Anglicky neumím ani slovo a tady jsem si zvykl. Život lovce na Sibiři se mi líbí a samota mi nevadí.“

„Věřte mi, že do Ameriky by vás nikdo neposlal,“ řekl Turjadin, vzal hlavu do dlaní a odmlčel se. „Do Ameriky určitě ne,“ dodal po chvilce a pokračoval: „Ale zcela jistě a nepochybně by vás zavřeli.“

„Do vězení?“ zeptal se muž a zadíval se na Turjadina. „A na jak dlouho by to asi bylo?“

Velitel zavrtěl hlavou a zašklebil se. „Do vězení ne. Ani nechtějte vědět, kam by vás zavřeli. A bylo by to na zbytek vašeho života.“

„Co tedy uděláte?“ povzdychl si muž.

Velitel Turjadin se na svého nezvaného hosta dlouze zadíval a pak vzal ze stolu nedopsaný protokol. Zmačkal ho a hodil do koše.

Potom potřásl hlavou a řekl: „Víte, já nemám nejmenší chuť někomu hlásit, že jste tu byl. Vůbec si nedovedete představit, co by to vyvolalo. Novináři, ministři, televize, zahraniční návštěvy a kdo ví, co všechno jiného.

Já mám rád klid a nestojím o to, aby se tady, v Tuljance obracela země vzhůru nohama. Takže se vás zeptám; máte sebou dost kožešin?!“

„Mám,“ přisvědčil návštěvník. „Naložil jsem na vůz všechno, co jsem ve srubu pobral. Nechtěl jsem to tam nechat jen tak ležet.“

„Výborně,“ řekl Turjadin a přimhouřil oko, „to je dobře! Uděláme to tak. Dám vám nabídku. Vy mi dáte kožešiny a já vám zase vodku, slaninu a vše co potřebujete. Včetně munice do lovecké pušky. Vy se pak seberete a zmizíte zpátky na samotu do srubu. A přesně za měsíc to uděláme znovu. Vy mně kožešiny a já vám zásoby.

Ale proboha! Nikdy vás nesmí nikdo vidět! Ani koutkem oka ne!“

„Beru. Pane veliteli, do smrti vám budu za to vděčný! Hned jdu složit kožešiny,“ nadšeně vykřikl muž a vyrazil ze dveří, až mu sobolí čapka sklouzla z hlavy.

„Proboha!“ zaúpěl Turjadin a vyběhl za ním ven. „Nasaďte si to na hlavu. Kdyby vás takhle někdo viděl, hned by mu došlo, že jste…“

„Já vím. Hned by ho napadlo, že jsem Američan,“ řekl malý muž a provinile zahýbal anténkami. „Stejně jako to poznal Vasil Ivanovič.“

Pak si narazil na zelenou hlavu čepici a šel složit náklad…

Konec