El Muerte

Stephen zastavil a vypnul přehřívající se motor svého Fordu Mustang. „K čertu,“ zavrčel a setřel si z čela pot. „To se mi musí stát zrovna tady v té díře, kde kojoti dávají dobrou noc. Teď už se dál nedostanu.“

Vystoupil a podíval se na ceduli u silnice, která přijíždějícím oznamovala, že za pět kilometrů je přivítá město San Paolo. Potom padl jeho pohled na fosforeskující ručičky jeho hodinek. Ukazovaly za pět minut dvanáct.

 Za chvíli bude půlnoc a já vůbec nevím, kde to vlastně jsem. San Paolo, to na té mapě ani není, řekl si v duchu a rozhlédl se kolem sebe.

To, co viděl ho, nenaplňovalo nadšením. Byl v mexické poušti na odpočívadle u staré zrušené čerpací stanice a tušil, že San Paolo, jehož světla v dálce viděl, bude vypadat úplně stejně jako všechna ostatní mexická městečka, kterými tuto noc projel.

„Oni to snad staví tak, aby se v Mexiku nikdo cizí nevyznal,“ ucedil pro sebe a odplivl si do prachu silnice. „Jedno město jako druhý. San Miguel, nebo Santa Klára. Všude pumpa, kostel, pár baráků a na náměstí kostel s hospodou opodál. Jestli mi tahle jednotvárnost povzbudí fantazii a zbaví mě spisovatelského bloku, bude to zázrak. To u nás v Maine jsou sice samý lesy, ale s tímhle se to nedá srovnávat.“

Pak zakroutil hlavou a sedl si zpět za volant. Otevřel přihrádku v palubní desce a vytáhl mapu, kterou tu noc použil už asi stokrát.

Rozsvítil stropní světlo a rozložil mapu na kolenou. „Fajn. Quentin mi říkal, že od hranic ujedu šedesát mil, na osmé odbočce mám zahnout vlevo, projedu městem a pak už v pohodě dojedu k jeho haciendě,“ mumlal, když prstem cestoval po mapě. „Jenže to bych tu odbočku nesměl přehlídnout, a ještě bych si musel pamatovat jméno toho města,“ povzdychl si a znechuceně odložil mapu na sedadlo spolujezdce. „Neměl jsem jezdit na noc. Už tu bloudím od setmění. Nejspíš jsem odbočil dřív, nebo později než jsem měl.“

Zrovna začal uvažovat o tom, že auto odstaví u benzínové pumpy, a přespí raději v něm, než aby šel pěšky dál do městečka a hledal nějaký zablešený hotel, když kabinu Mustangu ozářila dálková světla auta, které se k němu zezadu blížilo.

Stephen se podíval do zpětného zrcátka a řekl si, že zkusí auto zastavit. Jestli tu má někde poblíž haciendu Američan, který je ještě ke všemu docela populární scénárista, mohl by to šofér vědět, protože podobných lidí asi v mexické poušti nežijí stovky.

Vystoupil, postavil se doprostřed prašné silnice a začal kroužit rukama, aby na sebe upozornil. Světla se blížila, a když už byla kousek od něj a řidič evidentně nemírnil rychlost, Stephen raději uskočil ke kraji. Starý otlučený náklaďáček projel těsně kolem něj a zahalil ho do oblaku prachu.

 Stephen za ním zahrozil pěstí a vykřikl: „Aby ses na příští zatáčce přizabil, ty prevíte!“

Hned jak to dořekl, začal se náklaďák otřásat a kola se dostala do smyku. Auto sebou zmítalo sem a tam a Stephen se lekl. Zatraceně, pomyslel si, zase tak vážně jsem tu kletbu nemyslel. Navíc je to rovinka a ne zatáčka. 

Náklaďák konečně asi po šedesáti metrech zastavil o telegrafní sloup a Stephen se k němu rozeběhl. Doufám, že je ten chlap v pořádku, říkal si v duchu, nerad bych teď v noci ještě ke všemu hledal mexickou záchranku.

Doběhl k autu a chystal se vzít za kliku, když tu se dveře otevřely a z kabiny se na něj podíval starší osmahlý tmavooký člověk, s věkem pomačkanou tváří, které vévodil velký knír.

„Olá, hombré!“ řekl šofér a vyskočil ze dveří. „Buenas noches!“

Udýchaný Stephen ze sebe vyrazil: „Jste v pořádku? Ta havárie nevypadala dobře!“

„Ááá, ty jsi gringo. Amerikánec!“ řekl chlapík a pak povytáhl obočí. „Jaká havárie?“

„Mluvíte anglicky?! To jsem rád,“ odpověděl Stephen a ukázal na pomačkaný chladič náklaďáku. „No myslel jsem ten smyk a náraz. Bál jsem se, že se vám něco stalo.“

„Musel jsem přeci nějak zastavit, když jsi na mě mával už z dálky,“ řekl mexičan a pokrčil rameny. „Ale moje auto je starý a brzdí až po několika minutách, co se opřu o brzdy. A věř mi, že jsem na pedálu stál hned, jak jsem tě uviděl.“ Pak natáhl ruku. „Já jsem nějakej Danny Trelo. Pár let jsem žil nahoře v Americe, tak anglicky umím.“

Stephen mu potřásl pravicí. „Hlavně, že je všechno v pořádku. Já jsem Stephen.“

„To se ještě uvidí, jestli je všechno v pořádku,“ řekl Danny. Sáhl do kabiny, vytáhl baterku a šel ke korbě náklaďáčku. Nadzdvihl plachtu, posvítil si a několikrát silně nasál nosem vzduch. Potom si sedl na bobek a posvítil i pod podvozek.

Stephen si ho přitom prohlížel. Mexičan nebyl příliš vysoký. Na sobě měl seprané džíny, sešmajdané pracovní boty a na potetovaném těle měl koženou, ocvočkovanou vestu.

Snad to není kriminálník, napadlo ho. Tady v poušti, bych zmizel raz dva.

„Vypadá to, že je všechno, jak vy říkáte O. K.“ řekl spokojeně Danny, když dokončil kontrolu a postavil se.

„Benzín neteče?! To je dobře,“ řekl Stephen a usmál se. „A ty plechy si určitě vyklepete.“

„Diablo vem benzín a plech,“ mávl rukou Danny. „Já vezu tequilu na zítřejší slavnost a bál jsem se, jestli se mi to na korbě nerozbilo! Aj caramba! To by byla tragédie!“ Pak strčil baterku do kapsy a zeptal se: „Tak proč jsi mě zastavil a co tady vůbec hledáš? Sem k nám, amerikánci na dovolenou nejezdí.“

„Mustang se mi trochu přehřívá, takže zatím nemůžu dál. Ale to není to nejhorší,“ řekl Stephen a rozhodil rukama. „Mám větší problém. Ztratil jsem se. Hledám haciendu mého přítele. Jsem spisovatel a jedu tam psát.“

„Santa María! Hacienda nějakýho gringa tady u nás?! Co já vím, tak v okolí je jen pustina.“ ušklíbl se Danny a pokýval hlavou. „Ztratit se v noci v poušti, to není nic pro amerikána. Máš štěstí, žes narazil na San Paolo a na mě. Vezmu tě do hotelu a ráno se uvidí.“

„Neuražte se, Danny, ale já radši přespím v autě a ráno se zeptám na policejní stanici, kde by to mohlo být,“ řekl s rozpaky Stephen.

Představa mexických hotelových služeb, mimo turistická centra, v něm totiž nevzbuzovala žádné nadšení.

„Vodu ještě mám a něco k snědku taky. Otevřu si v autě okénka, aby mi nebylo vedro, a nějak to přežiju.“

„Caramba!“ vykřikl Danny a podíval se na Stephena s výrazem nelíčeného obdivu. „Proč bych se urážel?! Statečný mužský mám rád! Já bych v poušti nespal ani náhodou! Kojoti, písečný blechy, chřestýši a…“

„Tak si okýnka nechám zavřený,“ skočil mu Stephen do řeči.

„… a sériovej vrah, kterej minulej měsíc postřílel policajty hodinu cesty odsud!“ dokončil větu Danny.

Stephen na pár vteřin otevřel ústa a pak tiše řekl: „Vezmu si z auta jen pár věcí a můžeme vyrazit.“

***

„Copak máš v tý škatuli, gringo?“ zeptal se Danny, když zařadil rychlost a vyrazili k San Paolo. Ukázal na kufřík, který si v kabině Stephen položil na klín. „Bágl sis hodil na korbu, ale tohle držíš jako padre svátost.“

Radši mu to ukážu, pomyslel si Stephen, nebo si ještě bude myslet, že tam mám dolary, nebo šperky. Pak otevřel kufřík a řekl: „Psací stroj. Nemá valnou cenu, ale já na něm rád píšu. Ty nejlepší kousky jsem napsal právě na něm.“

„Tak spisovatel,“ utrousil Danny a levou rukou sáhl po krabičce cigaret na palubní desce. Lehce s ní klepl a jednu povytaženou cigaretu si vložil mezi rty. Potom natáhl ruku s krabičkou ke spolujezdci. „Dáš si taky, gringo? Jsou od vás. Já mexický nemám rád.“

„Díky, už nekouřím,“ řekl Stephen a zavřel kufřík. Pak smutně dodal: „Nekouřím, ani nepiju kořalku. Od tý doby jsem sice zdravější, ale mám blok.“

„Jakej blok?“ zeptal se Danny a připálil si. „Asi ti úplně nerozumím.“

„Spisovatelský blok,“ vysvětloval Stephen. „Prostě nemůžu psát. Někdy začnu, ale pak bum, a je konec. Prostě nenapíšu ani čárku.“

„To znám,“ řekl Danny a vyfoukl kouř. „Občas mě vezmou křeče do prstů a pak se mi zablokujou, takže ani nemůžu podepsat přejímku zboží. To je z toho věčnýho tahání beden s tequilou.“

„To není v prstech, ale tady,“ řekl Stephen a ukázal na hlavu.

„Aha. Už chápu,“ řekl Danny. „Jsi prostě úplně dutej.“

„I tak by se to dalo říct. Mám napsat novou knížku, protože mi dost dlouho nic nevyšlo a můj agent na mě tlačí. No, a doma jsem teď jen seděl a napsal jsem pokaždé akorát první odstavec. Pak už s tím nešlo hnout. Nevěděl jsem odkud kam. Žádný pořádný námět. Prostě nic mě nenapadalo.

Nedávno jsem mluvil s Quentinem, to je můj známej, co píše scénáře krváků, a ten mi řekl, že nejlíp se mu tvoří právě tady v Mexiku. Má tu někde haciendu, kam jezdí psát. Tak slovo dalo slovo a on mi jí půjčil. Podle něj mi prospěje změna prostředí.“

„A co vlastně píšeš, gringo?“ zeptal se Danny. „Třeba jsem od tebe něco četl.“

„Vy čtete?“ řekl Stephen, ale hned nato si uvědomil, že tahle větička by mohla jeho nového známého urazit, proto rychle dodal: „Nechci vás podcenit, ale přeci jen, v téhle pustině nebude asi moc knihkupectví. Píšu horory.“

Danny se ovšem neurazil. Právě naopak, s hrdostí v hlase odpověděl: „Divíš se, co?! V San Paolo máme i knihovnu a já všech pět knížek přečetl aspoň šestkrát!“ Potom se podíval na Stephena. „Jak se vlastně jmenuješ. Křestní vím, ale příjmení?“

„Jsem Qeen. Stephen Qeen.“

Danny se zamyslel a pak zavrtěl hlavou. „Tak to ne. V životě jsem o tobě neslyšel, gringo.“ Chvilku mlčel a pak řekl: „Dostojevský, Solženicyn, Hemingway, Čapek, a toho posledního si nepamatuju. Jo, už vím. Deli! Tyhle znáš?“

„Znám,“ kývl Stephen. „Kromě toho posledního.“

„Tak je pozdravuj, až je uvidíš,“ řekl Danny a dupl na brzdu, protože právě vjížděli do San Paola. „A teď se drž. Při troše štěstí to začne brzdit právě před hotelem!“

***

Stephen stál v hotelovém pokoji, v náručí držel kufřík se svým psacím strojem a s rozpaky se díval na zařízení.

Omšelá skříň, stůl pokrytý ubrusem, na kterém byly dvě tmavé skvrny, o kterých si radši nechtěl ani domýšlet od čeho jsou, a u stolu vratká židle.

Pod oknem pak postel z kovových trubek, místo matrace slamník, na němž byla složená lehká deka, vedle postele noční stolek s lampičkou, pod níž našla poslední místo odpočinku hromádka můr a nad postelí pověšený obraz Panny Marie.

Stephen zakroutil hlavou a otočil se na hoteliéra, který právě vešel do pokoje s jeho batohem. Ukázal na zeď, kde bylo u gumového závěsu zažloutlé umyvadlo, do kterého odkapávala z kohoutku voda. „Promiňte, seňore, ale tvrdil jste, že je tu i sociální zařízení, a já tu vidím jenom tohle!“

„Hned seňorovi předvedu!“ řekl majitel hotelu a odhrnul závěs. „Prvotřídní toaleta!“

„Tohle?“ Stephen zalapal po dechu a zíral na otlučenou vanu a porcelánový nočník.

„Sí, seňor,“ pravil hoteliér a s úsměvem ukázal na nočník. „Do toho velká a pokojská to pak každé ráno odnést.“ Pak ukázal na vanu. „A do toho malá, nebo koupat.“

„Jsou tu ještě jiné pokoje?“ zeptal se Stephen. „Možná bych zkusil pokoj bez nočníku.“

„Jsou,“ řekl hostinský. „Pokoje bez nočníku máme také. Ovšem jsou méně luxusní. V nich místo nočníku krabice. Tak jak vy se rozhodnout?“

„Dobrá, zůstanu tady,“ zavrčel Stephen a pomyslel si, že už je po půlnoci a on se stejně chystá San Paolo před obědem opustit, takže to tu těch pár hodin nějak vydrží.

„Seňor se dobře rozhodl,“ řekl hostinský a natáhl ruku. „Pobyt se platí předem.“

„Tak kolik za tenhle luxus,“ řekl ironicky Stephen a sáhl do kapsy pro peněženku.

„Seňor je spokojený, když říká, že zde luxus,“ usmál se hoteliér, „tak v tom případě pouhých sto za noc.“

„Vydřiduchu,“ ucedil Stephen a vytáhl z portmonky sto pesos.

Hostinský zavrtěl hlavou. „Luxus pro seňora z USA za sto dolarů!“

Stephen vytřeštil oči. „Cože? Kolik?!“

„Sto dolarů,“ opakoval hostinský.

„Za sto dolarů bych měl pokoj v Ritzu!“

Hostinský roztáhl doširoka svůj úsměv. „Když seňor myslí, že v jednu v noci najde v San Paolo hotel Ritz…“

„Tady to máte,“ vzdychl Stephen a sáhl do druhé přihrádky a vložil mu do ruky požadovanou částku. „Ale ještě moment,“ dodal, když hoteliér odcházel. „Mám celkem hlad a žízeň. Můžu se tady v tuhle dobu někde najíst?“

„Ale seňore,“ řekl hostinský, „jste v Mexiku! Tady žijeme i v noci! Račte dolů, do restauranté!“

***

Stephen sešel po schodišti do hotelové restaurace a posadil se k jedinému volnému stolu. Rozhlédl se a pomyslel si, že noční život v Mexiku se mnohem víc podobá nočnímu životu v New Yorku, než u něho doma v Maine. Lokál byl plný vášnivě se bavících místních lidí. Mladých, starých, a i pár dětí tu bylo vidět.

Pupkatý barman postával za pípou a točil jedno pivo za druhým. Do každé sklenice vymačkal citrón a pak jí posílal po barové desce žíznivým zákazníkům. Do toho všeho rádio vyřvávalo mexickou dechovku.

U nás už dávno všichni spí, řekl si Stephen v duchu, když sledoval, jak se všichni baví, možná měl Quentin pravdu, když tvrdil, že tu začnu psát. Ten brejlatej úchylák se ovšem spletl. Žádná samota v haciendě, ale tohle potřebuju! To je život! Právě nuda v Maine mě blokovala, abych měl pořádně strašidelný nápady!

„Hej hombré!“ ozvalo se mu náhle za zády. „Stephene, ty gringo amerikánskej. Já si hned říkal, že spisovatel nevydrží sedět v pokoji, když může jít do hospody. Jsem rád, že tě vidím.“

Stephen se otočil a spatřil Dannyho, který stál za ním a držel v ruce láhev poloprázdné tequily.

„Koukám, že jste v náladě,“ usmál se na něj a ukázal na láhev.

„Jako dodavatel musím ochutnat, co jsem sem přivezl, né?!“ řekl Danny a přisedl si. Pak se zeptal: „A jak jsi spokojenej s ubytováním?“

„No,“ řekl Stephen a pokrčil rameny. „Už jsem bydlel líp a levněji.“

„To víš, ceny stoupají, když bude příští noc slavnost,“ řekl Danny a zapálil si cigaretu. „Na slavnost sem jezděj lidi z celýho okolí. Půlka lidí v tomhle lokále, je odjinud, než ze San Paolo. Každej chce vidět oslavy El Muerte!“

„El Muerte?!“ zeptal se se zájmem Stephen a naklonil se blíž k Dannymu, protože dechovka v rádiu spustila nějakou, místními oblíbenou odrhovačku, a barman pustil rádio naplno. „Co je to za slavnost?“

„Aj! Palóóómáááá,“ zazpíval spolu se zpěvákem a celou hospodou Danny a přihnul si z láhve. Potom si otřel knír a zazubil se. „Co je slavnost El Muerte?! Gringo zlatej, to je největší a neslavnější oslava, jaká tady může být. Koná se jenom jednou za deset let. Tebe by to mohlo, protože píšeš ty strašidelný knížky, zajímat! Jestli chceš, budu ti vyprávět.“

 „Máte pravdu,“ odpověděl Stephen. „Zajímá mě to. Možná by to byl dobrý námět na novelu, nebo román. Nebo aspoň na povídku…“

„Tak počkej moment,“ řekl Danny a zařval španělsky na barmana. „Jsi slepej, nebo jenom skrz kouř nevidíš, že je tu host?!“

„Každej si chodí pro pití na bar,“ odsekl barman. „Nemysli si, že když jsi dodavatel, tak máš nějakou výjimku.“

„Jenže je tu on. To já ho přivezl, takže koukej kmitat, caramba! A v kuchyni ať mu udělají to nejlepší jídlo, jaký umí,“ tvrdě řekl Danny a zlostně sekl po barmanovi očima. „Nebo zajdu za šéfem a to si piš, že ti to vytmaví!“

Stephen sice rozuměl pár slovíček španělsky, ale ne tolik, aby chápal, o čem se ti dva dohadují. „Danny,“ zašeptal, „nejsou nějaké problémy?“

„Už ne,“ usmál se na něj Danny, když viděl, že barman vzal dvě piva a jde k jejich stolu. „To je tak trochu jako u vás. Tam lidi nemaj rádi mexikány a tady zase amerikány. Ale tobě ručím za to, že tě tu za několik hodin budou mít moc rádi, protože jsi fajn chlap a přijel jsi se mnou.“ Pak se ještě zeptal: „Pivo doufám piješ, gringo, když ses na kořalku vykašlal?“

„Pivo klidně,“ řekl Stephen, „No, ale slíbil jste mi, že mi povíte o El Muerte.“

„Je to dlouhej příběh,“ řekl Danny a zdvihl sklenici, kterou před něj a Stephena barman položil. „Tak na zdraví a můžeme si tykat.“

„Na zdraví,“ řekl Stephen a zhluboka se napil. „Po cestě pouští to bodne!“

„El Muerte,“ začal vyprávět Danny, „to je po vašem, Smrt. Tady, v San Paolo, bejvávalo kdysi dávno indiánský pohřebiště. Když sem přišli Španělé, bylo už dávno indiánama opuštěný. Věděli o něm, to jo, ale prostě tam už nepohřbívali. Španělům se tu líbilo, tak tu postavili kostel a pár rodin se tady usídlilo. Povídá se, že hledali pod zemí zlato. Možná tady i nějaký bylo, protože kus cesty na západ je pár opuštěnejch dolů. Jednou za čas se někdo zbláznil, a zkoušel tam kutat, ale nenašel nic, než kosti těch, co to zkoušeli před ním.“

„A kvůli tomu se oslavuje Smrt?“ zeptal se Stephen.

Danny zavrtěl hlavou. „To je jenom začátek. Povídá se, že ti, co hledali zlato a byli sami přes noc v poušti, občas viděli černou postavu, která mířila sem, na San Paolo.

Ta postava vlastně ani nešla, ale vznášela kousek nad zemí a za ní zůstával pruh země, kde bylo všechno úplně suchý. Ale né normálně suchý, jako je to v poušti normální, ale spíš jako spálený.

Každej, kdo tu postavu viděl, byl hrůzou bez sebe a klepal se ještě týden potom, co jí potkal. No a pak byli jiný lidi co jí taky potkali, ale ty už o tom nikomu nevyprávěli, protože byli po tom setkání dočista mrtvý a navíc černý jako bota. Nikdo nevěděl, jak je to možný, že jeden umře a druhej ne. No, a za čas lidi začali tý postavě říkat El Muerte.“

„Hm,“ kývl hlavou Stephen a vytáhl ze zadní kapsy džín notýsek a tužku. „Zní to zajímavě. Nebude ti vadit, když si budu dělat poznámky?“

„Jak je libo,“ řekl Danny a pokračoval. „Jednou, to bylo asi tak někdy před dvěma sty lety, tu postavu viděl v noci starej indián, kterej šel do města prodat deky a nakoupit korálky. Ten indián byl křesťan a né nějakej pohan, takže hned jak přišel do města, běžel na faru za knězem a všechno mu vyklopil. Jak jsem říkal, indián byl poctivej katolík, jak se sluší a patří, ale znal od svýho dědy starý historky. Podle něj, šlo o Vládce pouště a Požírače špatnosti. Tak tý postavě říkávali indiáni.

Ten strašák, prej vidí každýmu člověku do myšlení a jak má takovej hombre v plánu do budoucna moc zlejch skutků, nebo třebas jen jeden, ale hodně velkej a špatnej skutek, je s ním ámen. El Muerte se totiž živí zlem v lidskejch hlavách. No, a když se nažere dosyta, tak dá na deset let pokoj a nikdo ho nevidí.

A právě proto, někdo při setkání natáhnul brka, a někdo se jen hrůzou podělal. Záleží na tom, jestli má dotyčnej hombre v hlavě dost zlejch myšlenek, na to aby ho El Muerte úplně spálilo.“

„Vynikající!“ nadšeně řekl Stephen zrovna ve chvíli, kdy před něj barman postavil talíř s fazolemi a kukuřičné placky.

„Ještě jste to ani neochutnal,“ řekl anglicky barman, „ale je vidět, že se vyznáte. Kuchyň máme prvotřídní.“

„Já myslel, ten příběh,“ upřesnil zdroj svého nadšení Stephen, ale hned dodal: „A ty fazole voní. Budou určitě bezvadné.“

„Specialitka pro seňora,“ usmál se barman. „Extra koření jen pro vás.“

„Nedal jsi mu ho tam moc?“ zeptal se španělsky Danny a podíval se na barmana. „Aby se mu neudělalo zle.“

„Neboj se,“ odpověděl barman a než odešel, řekl: „Vím, co si můžu dovolit. Nedělám to prvně!“

„Co říkal?“ zeptal se Stephen.

„Nic důležitého,“ mávl rukou Danny. „Jen, že tě po tom koření nebude bolet žaludek, gringo.“

„Tak mluv dál. Musím říct, že mě tvoje vyprávění inspiruje,“ řekl Stephen a nabral lžící fazole. „Hmmm. Vážně dobrý!“ mlaskl, když vložil sousto do úst.

„Tady to vždycky každýmu chutnalo,“ řekl Danny a opřel se na židli. „No, ale dál. Kde jsem to… Aha. El Muerte zabíjí lidi, který mají v hlavě moc myšlenek na zlo a couralo pořád tady kolem San Paolo, protože to indiánský pohřebiště, nebylo jenom obyčejný pohřebiště, ale sloužilo i jako obětiště a jeho svatyně.

Když měl šaman podezření, že někdo z kmene chystá něco zlýho, nechal ho uvázat u kůlu, kterej byl uprostřed pohřebiště, a pak se ráno vidělo. Buď tam rudokožec stál živej, to se pak směl vrátit ke kmeni, nebo z něj byl mrtvej černokožec a indiáni měli na deset roků pokoj.

No, a na památku toho, se tady jednou za deset let koná slavnost El Muerte. Pijeme, tančíme a radujeme se, že El Muerte nás nespálí.“

„Zatraceně,“ řekl Stephen a vytíral zbytek omáčky kukuřičnou plackou, „mám chuť jít do pokoje a hned začít psát. Úplně cítím přetlak v hlavě. Z toho by byl román, jedna radost. Nebo spíš hrůza. A ještě dostávám spoustu dalších nápadů!“

„Určitě jeden hrůznější než druhej,“ řekl Danny a zkoumavě se na Stephena zahleděl.

„No jéje. Lidi budou strachy skučet, až to budou číst,“ řekl Stephen, když dojedl a utřel si ubrouskem ústa. Potom si pohladil břicho. „Tuhle noc už psát nebudu, ale mám nápad. Zůstanu bydlet tady v hotelu a podívám se na slavnost. A pak začnu tvořit.“ Ukázal si na hlavu. „Tady, Danny! Tady mám všechnu tu budoucí hrůzu a děs! Tipuju, že mi novela bude trvat asi měsíc. Je tady sice poněkud drahé bydlení, ale honorář bude mnohem vyšší, takže se to vyplatí!“

Hned jak domluvil, přistoupil k jejich stolu majitel hotelu. „Seňor byl spokojen?“

„Velmi spokojen,“ odpověděl Stephen a dodal: „Už zaplatím a půjdu si lehnout.“

„Platit? To je v ceně pokoje,“ usmál se hoteliér a otočil se na Dannyho, přičemž španělsky řekl: „Myslíš teda, že je pro naše účely vhodný?“

„Je perfektní. A nikdo ho tady nebude hledat. Má být úplně jinde. Hned zítra ráno odvezu jeho auto k haciendě toho jeho kámoše,“ odpověděl Danny a usmál se na Stephena, kterému se začaly klížit oči a hlava se mu na krku pohupovala sem a tam. „Říkáme, že jsi skvělej, gringo. Hlavně nesmíš zapomenout všechno to zlo, co máš v plánu sepsat!“ řekl mu anglicky a poplácal ho po tváři. „Rozumíš?!“

„Rozumím,“ hlesl Stephen a zívl. „Ale co to se mnou je?!“ Zamrkal a rozhlédl se. Celý bar v tichosti stál a díval se jen na něj. „A proč je tu najednou takové ticho?“

Danny se Stephenovi zadíval do očí, a když viděl, jak má rozšířené zorničky, pomalu řekl: „Víš, my jsme tady v San Paolo jeden lump větší než druhej a proto se El Muerte tak bojíme. Z toho důvodu potřebujeme jednou za deset let někoho obětovat. Máš prostě smůlu, že jsi byl v nepravej čas na nepravém místě.

Ta príma chuť, to bylo starý indiánský koření na omámení obětovanejch. Aby se necukali při uvazování u kůlu a pak taky, aby se nemohli pokoušet nějak měnit svý myšlenky. Vydrží to v těle víc jak den. Nejdřív tvrdě usneš, ale zítra v noci, až budeš uvázaný u kůlu, budeš mít možnost podívat se na El Muerte, protože to už budeš jen v tranzu. A vzhledem k tomu, co se ti honí hlavou za myšlenky a nápady, řekl bych, že El Muerte bude to poslední, co uvidíš.  

Původně měl El Muerte spálit toho vraha, co postřílel policajty. Určitě měl ten darebák v plánu ještě dál vraždit, takže by byl pro El Muerte dost výživnej. Já jel vrahouna chytit a dodat do San Paola, ale nějak se to zvrtlo. Bránil se a já ho trefil, místo do nohy, rovnou mezi oči. To bylo pro San Paolo zlý. Jenže pak jsem potkal tebe. Tebe, který se živíš vymýšlením hrůzy. To víš, že jsem tě poznal. Jen jsem lhal, že nevím, kdo jsi a co děláš. Tebe známe i v Mexiku a nezapomeň, že já jsem žil taky v Americe.“

„Děláš si legraci?“ zamumlal Stephen a vší silou se bránil tomu, aby mu klesla víčka. „Strašidla přece neexistují!“

„Jiný strašidla asi ne, ale El Muerte zcela jistě ano,“ řekl Danny a pokrčil rameny. „Je mi líto. Ale jestli pro tebe můžu ještě něco udělat, tak to udělám rád. Poslední přání ti splním, protože nejsi špatnej chlap.“

„Něco ano,“ zašeptal Stephen a naklonil se k Dannymu. „Nahoře v pokoji je můj psací stroj a tenhle příběh je vážně dobrej. Bylo by škoda ho nechat ležet ladem.“

„Nechápu,“ pokrčil rameny Danny. „Co já s tím?“

„Umíš vyprávět!“ zasípal usínající Stephen. „V tom případě umíš i psát! V batohu najdeš adresář. Všechno to napiš pod mým jménem a pošli to mému agentovi … má poslední práce!“

Stephenovi klesla víčka a začal hluboce oddychovat.

Hned po tom, celý bar vybuchl radostí a barman vykřikl: „Oslavy obětování El Muerte začínají. Radujte se!“

***

O dvacet čtyři hodin později, seděl Danny Trelo v hotelovém pokoji a před sebou měl na stole kufříkový psací stroj. Nasadil si rukavice a založil do stroje papír.

„Takhle snad na papíru nenechám otisky,“ zamumlal a podrbal se na kníru. „No jo, ale jak začít? A taky musím změnit jména, postavy a trochu i děj, kdyby snad někoho napadlo, že je to pravda.“

Pak zavrtěl hlavou. Ale to je nesmysl. Kdo by tomu věřil. Prostě napsal poslední povídku a zmizel beze stopy. Tak to bude v novinách, řekl si v duchu, když klepal na stroji první odstavec, který zněl: Stephen zastavil a vypnul přehřívající se motor svého Fordu Mustang. „K čertu,“ zavrčel a setřel si z čela pot. „To se mi musí stát zrovna tady v té díře, kde kojoti dávají dobrou noc. Teď už se dál nedostanu.“

Konec