O podivuhodných hodinách mistra Hanuše

"Nuže, mistře. Povolali jsme tě sem na radnici, abychom se tě optali, zda přijímáš nabídku Starého Města na úpravu a zvelebení našeho orloje?“ optal se mistra Hanuše purkmistr.

Mistr Hanuš potěšeně přikývl a s úklonou odpověděl: „Je mi ctí, ctihodný pane purkmistře, jakož i ostatní konšelé. Vyvedu vám orloj, jaký nikde jinde na světě nemají. Každý, kdo do Prahy přijede, hned pokvačí na náměstí, aby ho zhlédl. Bude to div divů. Ba co dím?! Bude to osmý div světa! Mám spoustu skvělých nápadů!“

Purkmistr upil z korbele a pohybem ruky zarazil mistra v básnění. „Drahý mistře. Však uvidíme a necháme se překvapit.“

 „Drahý mistře… Ó takové oslovení si snad ani nezasloužím,“ zapýřil se Hanuš.

Purkmistr zavrtěl hlavou. „I ano. Zasloužíš. Jsi jednoznačně nejdražší mistr, který nám byl stavebním odborem doporučen. Doufám tedy, že tvá práce bude odpovídat tvé ceně.“

Hanuš odvětil: „Nerač se obávat, pane purkmistře. Jak jsem již řekl. Orloj bude prvotřídní. Již jsem si na stavební práce sjednal dělníky z Kyjevské Rusi. Tito slují svou pracovitostí a spolehlivostí. A vím, co se sluší a patří. Polovinu mých příjmů poskytnu z vděku pokladně Starého Města pražského. A aby se předešlo zbytečnému úřadování, budu příjmy poukazovat rovnou do měšců ctihodných konšelů.“

„To rád slyším,“ řekl purkmistr. „Snad kyjevští dělníci budou lepší, než ti z Polska. Nechali jsme je kopat novou obecní studnu. Patnáct jich to postupně na různých místech zavalilo, takže jsme během prací radši změnili zadání ze studny, na nový obecní hřbitov. Nakonec to nebylo tak zlé. Sláva při otevírání byla a já se stal znovu purkmistrem. Dáváme ti na práce půl roku. Nyní jdi a konej své dílo.“

Mistr Hanuš znovu ujistil purkmistra a konšely o kvalitě svých lidí a v předklonu vycouval ze dveří síně.

***

Již druhý den ráno začalo kolem radniční věže růst dřevěné lešení a bylo možno vidět mistry kyjevské stavební huti, jak pobíhají po lešení. A když pak za několik dní, nechal mistr Hanuš lešení zakrýt velikou plentou, aby nebylo vidět, kterak se dílo strojí, počali se Pražané tím více zajímat o to, co jim mistr chystá.

Někteří zvědavci nevydrželi čekání a tu a tam se pokusili pod plentu nahlédnout, ale jen  šťouchanec kramlí mezi oči utržili.

A tak to po několik měsíců šlo. Hanuš stále častěji k orloji přicházel s mistry hodinářskými, sochařskými, ba i s astronomy a astrology. A když za plentu lezl, přihlížejícím zvědavcům se smál a říkával jim, že mají svého času, jako ta husa klasu vydržet  a pak že uvidí, co ještě nebylo k vidění.

Tak uplynulo jemu udaných šest měsíců. I sešli se konšelé v čele s purkmistrem a chtěli vidět dílo jeho. Mistr Hanuš s úklonou přišel a vysvětlil jim, že za skluz nemůže a vyžádal si dalších šest měsíců a šest set kop zlatých navíc, pak že již konečně orloj předá.

A když pak další dvě léta uplynula a další kopy byly z pokladnice vydány, přišel mistr Hanuš na radnici, aby oznámil, že dílo jest vykonáno.

***

Sešli se konšelé s mistrem před radnicí a hleděli na plentu, která zakrývala celou stavbu. Prostí měšťané zatím nebyli zváni a stráže rozestavěné v okolních uličkách dbaly, aby nikdo nepovolaný, na náměstí k té slávě nepronikl. Mistr Hanuš se uklonil a vyzval purkmistra, aby vzal do ruky provázek, trhl jím a tím orloj zrakům odkryl.

Purkmistr cuknul provázkem a plachta sklouzla. Všichni se dívali na orloj a bylo takové ticho, že byl slyšet i špendlík, který na dlažbu náměstí upustil konšel, který byl krejčovským mistrem.

Purkmistr, který zatím nic neviděl, protože se vymotával z plachty, se optal: „Tak jak? Je to pěkný?“

Mistr Hanuš stál vítězoslavně před svým dílem a s hrdě vztyčenou hlavou děl: „To bych řekl, že je to pěkný. Je to lepší než pěkný!“

Jeden z konšelů pomohl purkmistrovi z plenty a zklamaně zašeptal: „Je to dřevěný. Úplně celý.“

„Jasně, že je to dřevěný. Na Kyjevský Rusi se přeci z ničeho jinýho nestaví,“ řekl Hanuš. „Kdyby to dělali z kamene, tak to je hotový asi za patnáct let. Ale je to nejkvalitnější dřevo co bylo k sehnání. A navíc to tady bude vonět!“

„A kape z toho smůla,“ s vytřeštěnýma očima řekl purkmistr a ukázal rukou ke stříšce orloje. „Proboha. Mistře Hanuši! Co je to támhle nahoře?“

Hanuš si dal ruce v bok a hrdě odpověděl: „To je, co? To jsem vymyslel úplně sám. Takovej myšák v červenejch nohavicích a s velkýma ušima. Počkejte, až bude odbíjet celá.“

Purkmistr vyvalil oči a zeptal se: „Co se přitom stane?“

Hanuš začal nadšeně vysvětlovat a přitom ukazoval rukou. „To si ten rytíř, támhle pod myšákem, sundá hlavu, a podá jí támhle tomu číšníkovi, kterej jí odnese na tácu k myšákovi a ten na ní odbije příslušnou hodinu. Načež hlavu pustí dolů, kde jí ovšem chytí, támhle na vrbě sedící vodník.“

„A co s ní udělá ten vodník?“ otázal se purkmistr Hanuše a utíral si z čela pot.

Mistr Hanuš se zachmuřil. „To jsem zatím nedomyslel. Prozatím jí bude muset orlojník vzít vodníkovi z podběráku a vyšplhat zpátky nahoru k rytířovi a…“

„…a dost!“ přerušil ho purkmistr. „Můžeš mi, mistře vysvětlit, kde jsou vůbec na tom orloji hodiny?“

„Hodiny? Když se pořádně podíváte, tak támhle v rohu. Za tím kačerem, kterej objímá mořskou pannu. Tam jsou trošku vidět. Za toho kačera se omlouvám. Ještě není ohoblovanej.“

Purkmistr vybuchl a strašlivým hlasem zvolal: „Ale nám šlo hlavně o hodiny! A taky o určování fáze měsíce a kalendář! Co tu tedy dělali všichni ti astronomové a hodináři?“

„No, co by?“ uraženě odsekl Hanuš. „To jsou moji kamarádi. Ukazoval jsem jim, jak to bude vypadat. Náhodou to ocenili. To jsem si mohl myslet, že se vám můj orloj nebude líbit. Prosím vás. Koho zajímají nějaký fáze měsíce? Lidi chtějí zábavu. A to jim můj orloj dá. No řekněte. Není k popukání třeba ten kašpárek, jak tluče Škrholu do hlavy?“

„Výzdoba pro prostý lid ano, ale mysleli jsme nějaké svaté, nebo něco jako připomínku, že smrt nás čeká všechny.“

„A to je právě támhle vlevo! Smrtka a svatý Petr spolu řežou polínko. Tedy teď zrovna ne. Až začne foukat vítr a roztočí ten větrník, tak to bude jízda!“ ukázal Hanuš.

K purkmistrovi přistoupil jeden z konšelů a zašeptal: „Bratře purkmistře. Obávám se, že až tohle uvidí lidé, tak budou žbrblat. Budou se ptát kolik to stálo a nebude se jim líbit, kolik kop padlo na takovou hrůzu!“

Purkmistr si znepokojeně mnul vousy. „To lidem nemůžeme říct. Natož jim  to ukázat. Okamžitě by nás sesadili. Možná rovnou z oken! Cena by se dala ještě nějak ututlat, ale co s tímhle? Vždyť se všichni smíchy utloučou. Dovedete si představit ty řeči? Jak by nás roznesli na Novém Městě nebo na Menší Straně?“

Purkmistr chtěl asi ještě pokračovat, ale náhle začalo odbíjet poledne. Myšák v červených nohavicích, zrovna zuřivě kladívkem tloukl na rytířovu hlavu dvanáctou hodinu, když se orloj  začal nebezpečně otřásat a počal z něj vycházet strašlivý hluk. Dřevo skřípělo a naříkalo. Ve chvíli, kdy vodník zachytil hlavu do podběráku, ozvala se největší rána a orloj se v prachu zhroutil na náměstí.

Mistr Hanuš stál zdrcen před troskami svého díla a purkmistr utrousil: „A to by bylo.“ Pak se obrátil na mistra Hanuše a zeptal se ho: „Co ty na to?“

Hanuš vzdychl. „Postavím to znovu. Uvidíte. Vypracuju nové, a ještě lepší plány“

„Ani omylem!“ vyštěkl purkmistr. „Postavíš to znovu, ale podle jiných plánů. Tak jak to chceme my!“

„To myslíte ty vaše blbosti? Hodiny, fáze a já nevím co ještě? A myšák žádnej?“

„Především ne myšák!“ zaznělo rozhodně od purkmistra.

„To si radši vypíchnu oči, než rýsovat takovou blbost!“ vykřikl Hanuš a sebral krejčovskému mistru nůžky, které měl na provázku u pasu, aby si je vzápětí vrazil do očí. 

„Výborně!“ zatleskal purkmistr. „A teď, když je mistr slepý, můžeme lidem tvrdit, že se mu to stalo už před tím a právě kvůli tomu má otevření orloje skluz.“

„Ale já lidem řeknu pravdu!“ pravil slepý Hanuš. „Půjdete ke dnu se mnou!“

„Tak to ti musíme vytrhnout jazyk. Podržte mi ho,“ prohlásil purkmistr a vypůjčil si od mistra kováře kleště, aby tak vyřešil nastalý problém.

„A je slepý a němý,“ řekl spokojeně purkmistr, když utichl mistrův křik. „Nyní nám nic nebrání, abychom lidem řekli, že tomu chudákovi zmrzačenému, jen z křesťanské lásky přidělujeme další zakázku k dokončení orloje. Za ty prachy to někdo rád udělá inkognito a na Hanušovo jméno. Chudák Hanuš. Je tak slepý a němý. To mu to asi bude trvat dlouho, než to dokončí…“  Otočil se k mistrovi a usmál se. „Co říkáš, Hanuši? Nic? To si myslím!“

KONEC