Pan Novák zasakroval a položil rybářský prut na zem. „Zase vlasec v háji. To už je dneska podruhý,“ povzdychl si a podíval se na hodinky. „No prosím. Bude poledne. Straším tady od svítání a ryba žádná. Radši už pomažu domů, nebo bude Máňa nadávat, že jdu zase pozdě k obědu.“
Začal skládat
svůj prut a přitom se zadíval na staříka ve žlutých kalhotách a omšelém zeleném
kabátu, který chytal asi patnáct metrů vlevo od něj a tahal z vody rybu za
rybou.
Zrovna teď měl
jednu na háčku a i na tu dálku bylo vidět, že je to nádherný kapr. Děda kaprovi
vytáhl háček z tlamy, poplácal ho po hřbetu, potěžkal a pak ho hodil zpátky do
Labe. „K čertu,“ucedil Novák, když to viděl, „ten měl dobrejch pět kilo. To by
Máňa koukala, kdybych takovýho macka přinesl domů. Na co ten chlap asi chytá?“
Potom si
zabalil zbytek nářadíčka, složil židličku a chystal se odejít k autu. Už
vykročil, ale potom mu to nedalo a místo k autu, zamířil ke staříkovi. „No co,
za zeptání nic nedám,“ bručel si pod vousy, když se k němu blížil. „Nanejvejš
mě pošle do háje.“
Pan Novák se
zastavil kousek od dědy a chvíli ho pozoroval. Stařík neměl žádné zvláštní
vybavení. Vlastně by se dalo říct, že jeho rybářská výbava byla na úrovni
malého kluka, který si jen hraje na rybáře. Dlouhý klacek s navázaným provázkem
bez splávku. To bylo vše. Tedy, pokud nepočítáme onen hrnec s návnadou.
Pan Novák
nechápavě kroutil hlavou, protože něco takového už dlouho neviděl. Děda seděl
na bobku u hrnce a šátral v něm rukou. Napíchl kousek čehosi na háček, a vstal.
Pak se zaklonil a švihl klackem. Háček na konci provázku doplachtil do řeky a
se slabým šplouchnutím se ponořil do vln. Neuběhlo ani deset minut a stařík jemně
trhl klackem. Pak trhl o něco prudčeji a už tahal z Labe další rybu. Pan Novák
to už nevydržel sledovat beze slova a vykřikl: „Máte jí! Bacha ať vám neuteče.“
Děda jen
pootočil hlavu a tiše řekl: „Neřvi mi tady, mladej. Jak mám něco v merku, tak
mi to už nikdy nevyklouzne.“ Vytáhl rybu na břeh, sklonil se k ní, a když jí
vytáhl háček a plácl jí přes hlavu, hodil jí znovu do vody.
„Promiňte,
nechtěl jsem vás rušit,“ omluvil se pan Novák, „ale když mně to nedalo. Byl to
krásnej kousek. Proč jste jí pustil? Pod míru neměla. Já bych si jí teda
nechal.“
„A co bych s
ní asi tak dělal?“ otočil se na Nováka děda s povytaženým obočím. „S takovou
potvorou slizkou.“
„No, co by?!
Snědl, ne?!“ podivil se té odpovědi pan Novák a v duchu si pomyslel: Cvok je to!
„Ale fuj,“
odplivl si stařík. „Ryby nejím. Mám jich za celej den plný zuby.“
„Tak proč je
chytáte?“ řekl pan Novák. „Víte, já se vám přiznám. Už vás delší dobu pozoruju
a nejde mi do hlavy, že vám tak dobře berou. Na co chytáte, jestli to teda není
tajemství? Já chytám na knedlíky a někdy zase na žížaly, ale vy musíte mít něco
extra!“
„Ryby chytám,
aby věděly, kdo je v řece pánem a moc si nevyskakovaly, mrchy jedny! Když
nedostanou jednou za čas pořádnou lekci, je s nima k nevydržení. Pro zábavu
chytám něco jinýho,“ zavrčel děda. „Dneska už jim to stačilo. Jdu domů,“ dodal
a sebral hrnec ze země. Hodil ho do řeky i s prutem a skočil tam za nimi.
„Co to
vyvádíte? Jste blázen? Vždyť se utopíte,“ vykřikl pan Novák a zmateně se díval
na hladinu, která se za dědou okamžitě zavřela. Hlavou mu blesklo, jestli by
neměl skočit za ním, když v tom se z vody vynořila staříkova hlava a vzápětí na
to i ruce, které ho pevně chytily za kotníky. „Jo, a tajemství to není,“
zaskřehotal stařec. „Chytám na utopence. Na kousky řádně uleženejch utopenců!“
A to bylo to
poslední, co pan Novák stihl zaslechnout, ještě než zmizel ve vlnách…
Žádné komentáře:
Okomentovat