Jak jsme nesli tržbu

Večír. Tma. Tmavej a neosvětlenej podchod.

 Světlej a vyděšenej klaun. Příšerná kombinace! Navíc, když ten klaun nese tržbu!

 „Wolodijowski co s tím?! Proběhnem to, nebo se zkusíme nenápadně proplížit?“ zeptal jsem se a podíval se na svýho parťáka.

„Asi proběhneme, Vadime … Koukni se na zem. Do toho bych si nelehal!“ odpověděl Wolodijowski a ukázal na zem.

„Máš recht Waldemare. Radši poběžíme. Ale bude to slalom, jak tak koukám. Do prchvančic, že jsme se do toho nechali uvrtat. Odnášet tržbu do banky. Prej nestartuje mi auto a na těch pár kilometrů je to škoda benzínu. Principál bláznivej. Taky to mohlo počkat až na ráno! No, zase na druhou stranu. Tisícovka dobrá ne?!“

„Jaká tisícovka Vadime? Já myslel, že jsme dobrovolníci?!“ zavrtěl hlavou Wali

„Ty jseš dobrovolník, Waldemare?“

„No bať. Vždyť jsi za mnou přišel, jestli půjdu s tebou odnýst tržbu. Jsi kamarád, tak jsem ti na to kejvnul.“

„Aha. Tak to jo. To jsi dobrovolník … A kamarád … Takže mám dva tácy …” řek jsem a zamnul si spokojeně ruce.

„Co jsi říkal Vadime?“

„Ále nic. Jen si tak pro sebe brumlám. Toho si nevšímej. Radši si všímej, jestli se v tom podchodu náhodou někdo neskrejvá.”

„Myslíš jako zloděje, Vadime?“

„Nééé … Myslím asi břišní tanečnici, ” obrátil jsem oči v sloup.

„Tady?! Co by tady dělala?” nechápavě se ptal Wolodijowski.

„Hádej Wolodijowski!“

„No nevím.“

„Tak vidíš.“

„Aha. Ty jsi tak chytrej. Na to bych sám nepřišel,“ zakýval uznale hlavou a posunul si sobolí čapku na stranu.

„No tak už to neřeš, Waldemare. Radši budeme řešit, jak se dostat skrz ten podchod, a to tak, že bez ourazu.“

„Tak budeme dělat, že jsme nenápadný. Prostě jen tak půjdeme a budeme si pískat. To vypadá nenápadně.“

„Hm. Myslíš, že budeme nenápadný s kufrem, na kterým je nápis: Tržba cirkusu Inferno?! Na to musíme jinak. Navrhuju co nejrychlejší průběh tou černou dírou. Kolik to může mít metrů? Takovejch šedesát? Nebo maximálně osmdesát. Víc to nebude.“

„Ojoj Vadime. Myslíš, že tolik metrů přesprintujeme? Mám pocit, že po čtyřiceti metrech budeme plivat krabičky od cigár.“

„Taky pravda Wolodijowski. Je fakt, že bych nerad umřel někde v podchodu na záduchu. Navíc válet se tady v tom divným co je tu na zemi … Fuj.“

„No tak musíme bejt drsný Vadime … Hele, já si sebou vzal šavli.“ poklepal si na pochvu u opasku.

„Prosím tě. Tvoje šavle. Tuhle jsem tě viděl, jak sis chtěl tou šavlí nakrájet okurku. Ani škrábanec neměla…  Navíc šavlí je tu okolo víc než dost!“

„Tak já nevím. Prostě půjdeme zpátky do cirkusu a Bancrottimu řekneme, že v bance bylo už zavřeno. A basta.“

„A von tam zavolá a máme malér. To ne. Heleď nic nám nezbejvá. Musíme to prostě projít. Oba čapneme ten kufr za ucho a jdem.“

A tak jsme šli. Vstoupili jsme do jámy lvový s bázní a bez Hany. Ta Hana by se nám teď hodila … Kdybyste jí viděli, jak dokáže sama zatloukat kolíky k šapitó. Jó to bychom se hnedle báli míň! Takhle jsme to museli my dva zvládnout sami.

„Jdeš Wolodijowski, nebo tě táhnu k sakru?!“

„Já bych šel, Vadime, ale nohy nechtějí jít. Já je mám normálně dřevěný!“

„No tak si vzpomeň na sovětskýho pilota Meresjeva! Ten měl taky protézy, a jak dokázal lítat se stíhačkou!“ zavrčel jsem nerovozně.

„Fujtajxl. Pakáž komunistická. To ho ani nedali do invalidního důchodu a musel bojovat?!“ vytřeštil oči Waldemar.

„To už nevím. Prostě bojoval…  Ale ticho! Koukej. Támhle je,” ukázal jsem do šera podchodu, kde jsem cosi zahlídnul.

„Kdo? Břišní tanečnice, nebo Meresjev?“

„Copak já vím?! Někdo tam stojí. U zdi. A vypadá divně. Máš tu šavli, Waldemare?“

„Jo mám.“

„Tak jí vytas. Možná budeš muset bojovat!“

„Myslel jsi, že budeme bojovat ne?!“

„Né. Řek jsem to správně. Ty budeš bojovat. Já budu utíkat. Ty máš předky statečný kozáky, takže bojuješ. Já mám předky samý zbabělce, takže prchám! Tak už je to na světě zařízený. Tak pojď. Třeba to projdem v pohodě.“

Opatrně jsme se posunovali, krok za krokem, podél druhý zdi podchodu.

Postava tam stála opřená o špinavou stěnu a kouřila cigáro. Snažili jsme se kolem ní projít co nejvíc nenápadně, ale bylo to marný …

„Hej. Stůjte chlapi,“ ozvalo se a Wolodijowski se v tu chvíli pustil kufru a hodil šavli na zem. (Tu na šermování myslím!)

„Prosím vás, nezabíjejte nás. Všechno vám dáme. Opravdu všechno!“ začal prosit a sepnul ruce.

Zhnuseně jsem se na Wolodijowského podíval: „Ty že máš předky Kozáky?! Snad pasáky koz. Tomu bych možná věřil … Prosit o milost mám přeci já!“

Chlap ode zdi na nás vytřeštil oči: „Proboha co to má znamenat? Proč má ten chlap v kaftanu sebou šavli, a co vy to táhnete za kufr?“

„Já nemám kufr, pane!“ tvářil jsem se, jako že mě ta otázka značně překvapuje.

„Nemáte, protože jste ho právě zahodil. Tak s pravdou ven. Co je v něm?!“

„Tak jo. Já vám to řeknu, ale musíte nám slíbit, že nám nic neuděláte, a pokud přeci jen ano, tak to nebude moc bolet. Jo?!“

Mužskej přimhouřil oči. Pořádně si nás prohlídnul a pak řekl: „Poslyšte vy dva. Vy se mi přestáváte líbit. Nejdřív se půl hodiny o něčem dohadujete támhle u vchodu do podchodu. Pak se tu plížíte jak nidžove na výletě. Jste ozbrojení a máte sebou kufr, ke kterýmu se nehlásíte. Tak mi budete opravdu muset prozradit, co v něm máte, nebo vás oba seberu!“, vytasil na nás odznak, „inspektor Slídil!“

Wolodijowski zařval radostí: „Ježíšmarjájózef to jsme rádi, pane inšpektór, že jste fízl a né drban zlodějská! Vy tak totiž vypadáte, tak jsme mysleli, že nás chcete přepadnout, nebo nedej bóže ještě něco horšího!“

Policajt se nebezpečně přiblížil k Wolodijowskému a řekl: „Vy mlčte. To uděláte nejlíp.“

Pak ukázal na mě a řek ať jdu pro ten kufr. Když uviděl nápis na víku, kterej celýmu světu oznamoval, že je v kufru tržba, tak se jen soucitně pousmál: „Aha. Vy jste asi tak trochu choří. Není-liž pravda?“

To se mě dotklo. Co si to dovoluje?! Jaký tchoři?! Jsme se ráno myli.

„Víte co?! Ukažte mi občanky a já vás doprovodím k bance, nebo alespoň někam, kde je trochu víc bezpečno.“ řek inspektor a natáhnul ruku pro občanky.

„Jé to budete, hodnej pane lajtnant. Tak tu tržbu doneseme v pořádku … A náhodou se mejem, víte?!“

„Jasně jasně … Nebudu vás provokovat.“

Vzal si od nás občanky a nadiktoval do vysílačky v kabátě naše údaje. Za chvíli mu kabát odpověděl. Policajt se na nás znova podíval a ještě jednou se kabátu zeptal: „Jste si jistí?! Vážně nikdo nehlásil útěk z uzavřeného oddělení?“

Když mu kabát něco zahuhlal na odpověď, pokrčil rameny a řek: „Tak půjdeme. Tu šavli si vemte sebou pane Wolodijowski. Máte štěstí, že na takový věci se nevztahuje zbrojní pas.“

Tak jsme šli. O pár bloků dál se s náma policajt rozloučil a vrátil se hlídat do podchodu. My jsme dorazili k bance patnáct minut před uzavřením. A co jsme tam neviděli! Bancrotti na nás čekal u vchodu!

„Tak kde se flákáte?! Já už tady čekám skoro hodinu. Už jste tu měli dávno bejt.“

„Šéfe? Co tu děláte? Vždyť jste poslal s tržbou nás, že vám nestartuje auto, a ať jdeme pěšky, jste říkal. Co se stalo?!“

„Holt na světě jsou každou chvíli nějaký změny, Vadime. Tak se s tím smiř. Nastupte si oba do auta a jedem k cirkusu.“

„No moment šéfe. Ty prachy přeci musíme uložit ne?!“

„Jo vidíš. Dej sem ten kufr.“ Vzal kufr a otevřel ho. Pak z něj vysypal nastříhaný noviny do kontejneru! „Tak a je to uložený … No co koukáte oba jako sůvy z nudlí? Přeci si nemyslíte, že bych vám dvěma někdy svěřil tržbu. Převez jsem jí do banky autem. Vy jste byli volavky. Zaplaceno jste dostali tak o co jde?! Nasedat!“

Cestou domů jsme mlčeli jako zařezaný. Já mlčel, protože jsem byl naštvanej, a přemýšlel jsem, jakou pomstu za ten podraz ukuju.

Wolodijowski mlčel,  protože přemejšlel, co se to vlastně všechno stalo, a o jakým placení to Bancrotti mluvil, když jsme byli přece dobrovolníci …

KONEC