Tak za mnou přišel principál, že prej bych jako taky
mohl předvádět nějaký zvíře. V jednom konkurenčním podniku totiž viděl, že
klaun předváděl číslo s nějakým čoklem… Nebo to prej byl možná norek, nebo i
papoušek. On to viděl blbě, protože na to vystoupení šel v převleku, aby ho
nikdo nepoznal. Náš principál je totiž proslulej tím, že krade duševní vlastnictví
a pak ho používá ve svůj prospěch, takže se musí před vstupem do cizejch
cirgusů náležitě namaskovat.
Takže, než ho někdo odhalil, tak zahlídnul přes tu
škvírku burky, že jejich klaun, mimo
tradiční klaunský čísla, taky drezůruje to blíže neidentifikovatelný zvíře. To
ho tak zaujalo, že se rozhodnul, abych to dělal taky.
Víte. Já mám zvířátka moc rád, ale musej bejt náležitě
upravený. Třeba na smetaně, nebo na roštu. To je celkem fuk, ale živý zvíře já
nerad. Já mám s živejma zvířatama ten problém, že se jich docela bojím
Já vím. U zaměstnance cirgusu to není nic
chvalitebnýho, ale je to prostě tak. Tudíž ke zvířeně přistupuju s náležitým
respektem, a jsem svolnej ty bestie tak akorát nakrmit, nebo s vypětím všech duševních
sil, některý omejt vodou z hadice. Ještě se tak občas ošplejchnu u lachtana v
bazénku, když je vedro, nebo si zajedu na bembloudovi do hospody, ale drezůrovat
bych je nemoh. To fakt ne. Ty zvířata z vás musej cejtit respekt a né obavy. Jinak
vás sežerou bez hranolků, nebo jiný přílohy. Navíc na nějakou drezůru nemám ani
trpělivost. Kdepak. To máte hodiny a hodiny dřiny, a odříkání a zaříkávání, a
já nevím čeho všeho. Vždyť to vidím denně. Já už sedím večír v hospodě a
drezéři ještě pilujou nový čísla. A někdy taky pilujou třeba drápy, aby je ty
zvířata moc nepodrápali. Prostě nic pro mě!
Nó, ale principál byl neoblomnej, jako Hus na
hraničním přechodu. Porád prej, ať si vyberu nějakou potvoru a secvičím s ní
nějakej krátkej prográmek.
Marně jsem se před ním plazil v pilinách manéže, a bědoval
jako profesionální plačka na státním pohřbu. Nic nepomáhalo. Trval si na svým a
řek mi, že si mám do večera nějaký zvíře vybrat, jinak, že bude se mnou zle. Co
mi zbejvalo. Musel jsem jít. Měl jsem neblahý tušení, že zle se mnou bude tak
jako tak. Buď mě něco kousne, nebo mě sežere principál. Jedno lepší než druhý.
No jo. Jenže jemu se to řekne. Něco vycvičit, ale co,
když všechny potvory jsou něčí, a každej domptér, nebo drezér je nerad půjčuje.
Však mě taky každej vyhodil s tím, že bych mu je tak akorát zkazil. Vůbec
nepomáhalo, že jsem jim říkal, že je to na příkaz principála. Pokaždý jsem
slyšel jenom tu okřídlenou větu, že: „ Klaun se stará - klaun má“.
Pak mě něco konečně napadlo… Tak to bude říďa čumět
jako lední medvěd na Saharu!
Večer jsem zaskočil k Bancrottimu do maringotky a řek:
„Principále. Už to mám. A bude to sukces jako hrom. A nebude to jenom jedno
zvířátko, ale hned několik. To budete zírat! Takový krvelačný bestie to budou!“
Bancrotti spokojeně kývnul a blahosklonně mě vyhodil ze dveří.
Celou noc jsem se připravoval na svojí drezůru. Na
sebe jsem si navlíknul starou medvědí kůži, co jí má medvědář na to, aby v ní
někdo hrál medvěda, když má zimní spánek.
Bylo v ní strašně, ale svůj účel splnila. Procházel
jsem se v ní kolem klecí, ve kterejch jsou zavřený vlci. Pak jsem ještě postál
u vozu se lvama.
Bylo to super! Přesně jak jsem čekal. Jedna noc a je
plná!!!
Před maringotkou jsem jí shodil na zem, a pinzetou
jsem z ní vybíral ty krvelačný potvory, a dával je do krabičky.
Už vidím ten plakát: Neuvěřitelné! Pouze v našem cirkuse a pouze klaun Vadim. Světová drezůra
blech!
Ráno jsem sebral odvahu a krabičku, a šel jsem sdělit
šéfovi tu novinu. Zaklepal jsem na dveře a čekal. Za chvilku vylez rozespalej
Bancrotti a vejral na mě: „Co chceš Vadim?! Proč mě budíš tak brzo?“
„Za prvý je jedenáct a za druhý… No chtěl jste, abych
vám ukázal ty zvířátka na drezůru… Ráno jste říkal, tak…“
„Jó už vím. No hele. Seš dobrej, že ses snažil, ale mně
se to přes noc rozleželo v hlavě, a říkám si, že to není dobrej nápad. Na
drezůru máme drezéry ne?! Na srandu a ponižování zase tebe. Tak to pusť z
hlavy. Zapomeň na to jo.“
„Ale já se tak snažil… Ale tak dík. Já na drezůru
vůbec nejsem. Tak já jdu…“
„Jo jdi…“
V puse držel nezapálený viržínko: „Moment Vadim. Dej
mi tu krabičku se zápalkama co držíš. Nemám zapalovač.“
„Ale šéfe, to je… Tu nesmíte otevřít! V tom jsou…“
„To by tak hrálo, aby klaun rozkazoval principálovi,
co smí a co ne. Naval sirky!“ vyštěknul na mě a pak za sebou zabouchnul dveře.
Utíkal jsem rychle, ale stejně jsem slyšel, jak se za
mnou nese strašlivej řev: „Vadííííííím! Já tě nenávidím!!!“
KONEC
Žádné komentáře:
Okomentovat