Ahoj kamarádi! Jsem tak rád, že
jsme se pěkně sešli. Ještě než hrábnu do strun, musím vám něco povědět.
Víte, dneska, v týhle uspěchaný
době je tak málo příležitostí se takhle pěkně sejít. Pořád někdo někam spěcháme
a to není dobrý. Dobrý je, se tak pěkně pospolu sejít a zazpívat si. Jako
v těch dobách, kdy jsme ještě nepospíchali a uměli jsme se sejít. Třeba
jako dneska.
Tak teď už začnu brnkat…
Ale ještě něco mě napadlo. A to
vám musím prostě říct. Víte, já jsem si nedávno řekl, že jsem už dlouho nebyl
v lese. Jako v těch starejch dobrejch dobách. Tak jsem si oblíknul
maskáče, sbalil jsem usárnu a na hlavu jsem si nasadil ten můj starej plesnivej
klobouk, kterej se mnou prošel už tolik lesů. No prostě jsem odřeknul tenis,
sednul jsem do džípu a vyrazil do lesa. A tam jsem se procházel. Rozhlížel jsem
se po větvích toho překrásnýho chrámu přírody a to mě vám tak dojalo. Nic
človíčka nedojme tolik, jako velebnost přírody. A jak tak chodím přírodou a
dívám se, tuhle na hříbek, tamhle na smrček a tam zase na zajíčka, najednou
něco zašustí ve větvích. Říkám si, že to bude nejspíš veverka, nebo rys. Je
dobře, že jsou ještě na světě veverky, nebo rysové. No a z ničeho nic:
Buch! Do toho mýho starýho plesnivýho klobouku něco bouchlo. Hned mě napadlo, že
po mně ta veverka, nebo rys, hodili šišku. Tak jsem se zasmál, že je dobře, že
ty veverky a rysové, ještě po lidech házejí šišky, protože tak to má
v lese bejt! Tak si šáhnu na střechu klobouku a nahmátnu něco teplýho a
heboučkýho. A co byste kamarádi řekli, že to bylo?! Ona to ta veverka. Chcípla a
spadla rovnou na mě. No tak jsem si jí dal do kapsy a doma jí stáhnul
z kůže. Její ocas od tý doby nosím na klobouku a vždycky, když ho
pohladím, vzpomenu si na ten můj vejšlap do lesa.
Tak teď už si něco zahrajeme…
Ale když tak nad tím přemejšlím,
musím vám ještě něco říct. Víte kamarádi. Je tak málo lásky mezi náma lidma.
Kolikrát se máme rádi a nestačíme si to říct. Třeba jako ta veverka. Třeba taky
měla někoho ráda a nestačila mu to sdělit. Tak se nebojte si to říct. My jsme
měli, ještě za těch starejch dobrech časů takovou partu. No znáte to sami ne?!
Chodívali jsme spolu do lesa. Co my toho našlapali. Jéje. To byla parta.
Kaďous, kterej vždycky ze všech nejdýl sedával za křovíčkem. Pyrouš, kterej měl
na starosti táborák. Kláda. Tomu tu přezdívku daly holky. Stopa, která měla
vždycky takovej zjihlej pohled a pro každýho hlt rumu a hlavně pochopení. Ta
toho s náma našlapala… No a kde jim je dneska konec?! Vlastně ani nevím.
Jenom o Stopě jsem slyšel, že snad šlape v Amsterodamu a Pyrouš je ve
Valdicích za ty stohy.
Trochu se mi třese hlas, takže se
nezlobte, když to moje hraní bude takový…
Jo ještě jsem si vzpomněl. Já
bych tu písničku rád věnoval někomu, koho jsem před tím nejmenoval. Byl to
Nočňas. My mu tak říkali, protože on chodil vždycky nejradši potmě. Zatímco my
jsme zalezli do spacáku, tak on vstával a šlapal a šlapal. Byl to prostě
Nočňas. A když jsme došli druhej den na místo, tak Nočňas uléhal na jehličí. A
jednou tak za rozbřesku vstáváme, vlasy plný rosy a šišek, a říkáme si, jakej
je ten Nočňas krásnej blázen, že šlape jenom takhle v noci, a za tmy se
prodírá skrz mlází a stromky.
Kaďas si uloupnul kus toho
voňavýho mechu a šel o kus dál. A netrvalo to ani pět minut a byl zpátky. Už to
nás udivilo, protože to u něj nebylo obvyklý. A když jsme si všimli, že má
v ruce pořád ten mech, kterej je furt stejně voňavej, jako když ho
uloupnul, věděli jsme, že je zle. Kaďas měl vytřeštěný oči a volal, že našel
Nočňase. Tak my jsme taky vytřeštili oči, protože jsme tušili, že se stalo
něco, co se normálně nestává. Běželi jsme směrem, kterým nám Kaďas ukázal a tam
jsme ho našli… Nočňas ležel na jehličí kousek od posedu. Hned vedle tý hromady
jablek a starýho chleba. Byl střelenej rovnou na komoru…
Nezlobte se, ale po týhle
historce už nemůžu hrát. Fakt to nejde… On na mě totiž ze zákulisí mává Wabi,
že jsem to přetáhnul a teď už by měl hrát on.
Takže kamarádi. Zase někdy
ahóóój. A mějte se rádi a říkejte si to!
Žádné komentáře:
Okomentovat