Jak jsme měli funus

Víte, v cirkuse nebejvá jenom veselo. Občas je u nás i smutno. Smutno bejvává třeba před vejplatou. A někdy dokonce i po ní. Ale o tom dneska nechci psát. Teď jsme měli jinší důvod ke smutku.

Jednoho rána se ozval z maringotky Lukrécie, naší asistentky kouzelníka, srdceryvnej křik a pláč: „Néééééééé… Pepóóóó, to nééééé… Jak jsi mi to mohl udělat?! Proč jsi mě opustil. Co já si teď bez tebe počnu!“

Všichni jsme se seběhli k jejím dveřím, abychom se dozvěděli, co se stalo.

Principál vešel dovnitř. Za chvilku vyšel ven, smeknul cylindr a smutně nám oznámil, že Pepa to má za sebou: "Leží tam chudák na zemi. Je dočista tuhej a studenej. Tomu už nikdo nepomůže. Budeme muset vymyslet co teď s ním.“

Krotitel vlků, Wolfstein, jenom pokrčil ramenama: „To je smutný, ale byl už starej. Co se dá dělat. Já myslím, že ho můžem zahrabat třeba támhle na tom hnoji u pole. Tam to nikomu snad vadit nebude.“

To zaslechla z maringotky Lukrécie: „Vy nelidové! Co si vůbec myslíte?! Že ho nechám jen tak někde pohodit? Ty se, Wolfsteine, nech zahrabat třeba do kompostu, ale Pepa bude mít pohřeb jako každej jinej!“

Wolfstein zabrumlal, že on žádnej funus mít nebude, protože má v závěti, že chce být hned po svým úmrtí rituálně sežranej vlčí smečkou, ale jestli si to teda Lukrécie přeje, tak Pepíkovi ten funus uděláme s plnou parádou.

Lukrécie mu poděkovala a šla se postarat o nebožtíka. My ostatní jsme se odebrali do šapitó, abysme se poradili, jak ten funus uspořádat.

Principál Bancrotti seděl na lavičce a ovíval se cylindrem: „Pánové a dámy. Já vás upozorňuju, že je děsnej hic, takže to nemůžeme odkládat. Lukrécie má recht, že v cirkusech byl vždycky pohřeb nóbl. A Pepa s náma byl hodně dlouho, takže si to zaslouží. Tudíž, Narcis Estett zajistí rakev a výzdobu. Kytky, věnce a nějaký ty mašle s nápisama. Dál. Wolodijowski upraví bryčku na pohřební vůz. Potom. Sabrina, Saskia a Sandra si natrénujou pláč. Plačky musej bejt prvotřídní. Další. Mámhnáta Lakatoš dodá pohřební rubáš pro Pepíka. Jako fakír má prostěradel víc než dost. Jo a nakonec Vadim. Vadim sepíše smuteční řeč a promluví nad rakví. Určitě něco vymyslíš. A já jedu najít nějakej krchov, kde by byli ochotný ho pohřbít. Vezmu na to ze speciálního fondu nějaký prachy!“

To jsem zbystřil: „Jé, šéfe. My máme pro tyhle příležitosti nějakej speciální fond?“

Bancrotti se mile usmál a odpověděl: „Právě je založen. Račte přispívat zde do cylindru.“

Teda musím říct, že mi teď ten původní Wolfsteinův návrh s hnojem začal připadat sympatickej, ale už se nic nedalo dělat. Hodil jsem do klobouku stovku a šel psát smuteční řeč.

Odpoledne dorazil Bancrotti zpátky: „Všichni ke mně. Tak, vážení. Sehnal jsem místo na hřbitově. Je to nedaleko v jedný vesnici. Mají tam dokonce vykopanej hrob, protože měli včera jeden funus. Nějaká babka umřela, tak jí pohřbili, ale pak se ukázalo, že se jenom hrozně opila, takže jí zase museli vytáhnout. A díky tomu máme volnej hrob. Teda né my, ale nebohej Pepík. Domluvil jsem to s hrobníkem a s farářem. Prej tam přijde taky. Tak já to půjdu říct Lukrécii… Mimochodem. Už jste s těma úkolama hotový?“

Vytáhnul jsem z kapsy papír s řečí a řek: „Klid, řediteli. Všechno je v cajku. Já mám řeč napsanou. Wolodijowski bryčku obalil černou látkou a Esttet na to připentlil nějaký fáborky. Nejdřív je nemohl sehnat, ale pak sehnal asi pět metrů, co byly natažený kolem výkopu na hlavní silnici do města. Půjčil si tam i petrolejku. Má červený sklo, takže to vypadá jako takovej ten věčnej plamínek, co bejvává v kostele. Po funuse to tam vrátí. Holky brečej jako profesionálky. Jde jim to skvěle. Já jim totiž řekl, že maj ve smutečních šatech nějak tlustý zadky. To zabere vždycky. Jó a Lakatoš už nebožtíka zabalil do rubáše a dal ho do mrazáku k masu pro lva. Hlavně si zejtra nesmíme splíst balíky.“

Druhej den ráno náš smuteční průvod vyrazil na cestu. Hezký to Pepa měl. Černá bryčka tažená šestispřežím poníků a ověšená truhlíky s muškáty a pentlema z toho výkopu. I nějaký věnce se povedlo sehnat. Nejhezčí byl ten zlatej s nápisem „1. Místo Rallyekros Sosnová“.

Rakev měl taky pěknou. Sice byla stlučená z prken, ale Esttet jí natřel zlatou barvou, takže trochu vypadala jako sarkofág nějakýho Tutlajhamouna, co jsem jednou viděl v Nationál Džeografik. Artistky v černejch šatech bulely jak komsomolky na pohřbu samotnýho Stalina. No a Lukrécie, chuděra jedna, šla za bryčkou zahalená ve smuteční zácloně a štkala a štkala. Funus jak má bejt.

Dojeli jsme na krchov, sundali rakev z bryčky a odnesli jí k hrobu. Pan farář už na nás čekal u tý ďuzny: „Vítám vás. Upřímnou soustrast všem pozůstalým. Kdo bude mluvit?“

„Já budu mluvit, svatý muži,“ řek jsem a vytáhnul papír se smutečním proslovem:

 „Drahý usnulý a vážená pozůstalosti. Sešli jsme se tu dnes, abychom oslavili smrt našeho drahého přítele, který nás včera nenadále opustil. Neopustil nás na den či dva, jak to občas dělával, ale opustil nás na furt. Co se dá dělat. Musíme tam všichni, ačkoliv nevíme, kde to vlastně je. Někdo tam odejde tak, někdo onak, ale nevyhne se tomu nikdo. Měli jsme ho všichni rádi. Často vzpomínám na to, jak na mě volával, když jsem šel okolo něj, to jeho veselé: Ahój. Jak se vede? Nebo třeba: Máš oříšky lumpe? To všechno je nezapomenutelné. A my nezapomeneme. Nezapomeneme, jak Pepa skvěle chodil po provaze, nebo jak balancoval na chůdách. Byl pro nás zdrojem inspirace a poučení. Nikdy si na nic nestěžoval, a jeho průpovídka: Kurva den, nikdy nebyla myšlená vážně.

Prostě, drahý Pepo. Loučíme se s tebou a doufáme, že se s tebou shledáme až za velmi dlouhou dobu. Svatý Kludský ať tě provází do věčného cirkusu. Tak jak bys řekl ty: Nazdááárrrr!“

Dočet jsem a všichni plakali. Wolodijowski dokonce zvednul ruce k nebi a zařval: „Néééé. Vem si mě! Já jsem starej mládenec a nikomu nebudu chybět!“ Pak se vrhnul do hrobu, ale protože je strašně vysokej, tak se tam nevešel a musel vylízt.

Co se dalo dělat. Do hrobu musel Pepa. Připravili jsme rakev ke spuštění. Jenže Lukrécie začala najednou strašně naříkat, že ho musí ještě jednou vidět a ať otevřeme rakev.

No moc se nám nechtělo, ale pan farář řek, že bysme to pro Lukrécii měli udělat a že on alespoň ještě nebožtíka pokropí svěcenou vodou.

Tak jsme to udělali. Otevřeli jsme rakev a principál Pepovi odmotal rubáš z hlavy. Pan farář v tu chvíli mluvil s Lukrécií, tak to hned neviděl. Otočil se a začal do rakve cákat vodu a říkal: „Prach jsi a v papouš… Moment! Co to, proboha, je?!“

Teda já nevím?! Vzdělanej člověk by to měl vědět! Copak nepozná papouška? Papoucha Aru snad pozná i dítě a nemusí se tak blbě ptát?!

No měl i s hrobníkem plno řečí, že ptáka teda na hřbitov néééé. Smutný, no. Takže nakonec uspěl přeci jen ten Wolfsteinův návrh.

Přeju vám upřímnou soustra… Teda hezkej den.

A užívejte si života, protože jak se říká:  Prach jsi, a v papouška se obrátíš!

KONEC