Sudoměř 1420

V onen mlhavý den, léta páně 25.3.1420, spěšným pochodem blížilo se ku dvěma rybníkům, jež nesou jména Škaredý a Markovec, několik stovek bratří a sester.

V zádech měli panské vojsko a křižovníky ze Strakonic, kteří se k nevelkému husitskému oddílu přibližovali stále víc a víc.

Husitský oddíl čítal zhruba čtyři sta mužů, žen a dětí. Ozbrojeni byli bídně. Nemnoho sudlic, cepů, kos a plácaček na mouchy, nedávalo valné vyhlídky na úspěšnou obranu.

V jejich čele jeli dva hejtmané. Břeněk ze Švihova a jeho zástupce Jan Žižka z Trocnova.

„Spěchejme bratři a sestry. Neboť pokud nás ti železní páni dostihnou, tak z nás zbude jen fašírka!“ zazněl hromový hlas Jana Žižky.

„Poslechni, bratře Žižko. Já myslím, že bys neměl být takový pesimista. Tak málo nás zase není a jako že se Břeněk ze Švihova jmenuju a jsem hejtmanem tohoto oddílu, říkám, že tihle bratři a sestry se budou bít jako lvi!“ řekl Břeněk a ukázal na proud pochodující za nimi.

„Tak v tom případě ti zase já, jako Jan Žižka z Trocnova říkám, že jestli se s těma oplechovanejma hrdlořezama utkáme, tak nás zadupou do země dřív, než bys odříkal Otčenáš. Copak tahle sebranka může bojovat? No jen se na ně podívej. Támhle ten má dokonce jen kosu a vede na provázku kozu. To mají být vojáci? No schválně. Synku pojď k nám,“ pokynul Žižka jinochovi, který kráčel vedle drkotajícího povozu.

Z oddílu vyběhl chlapec ozbrojený kosou. Žižka mu ukázal svůj palcát a zeptal se ho: „Schválně bratře, jestli víš, co tohle je?“

Chlapec se zamyšleně podrbal na hrnci, který měl na hlavě a nejistě řekl: „Kvedlačka?!“

„Skoro jsi to trefil synku. Jen se tím nekvedlá kaše, ale mozek. Zařaď se,“ řekl Žižka a znechuceně si odplivl.

Hejtman Břeněk pokrčil rameny a pravil: „Já vím, že to není výkvět rytířstva, ale odhodlání mají. Vždyť proč by s námi jinak šli?!”

„Proč? Protože jsme jim v tý vesnici řekli, že když nepůjdou všechno dobrovolně odevzdat do Tábora, tak jim vypálíme chalupy.“

„Já se ti stejně divím, bratře Žižko,“ řekl Břeněk a zavrtěl nechápavě hlavou. „V Praze jsi vedl davy na radnici a vyházeli jste pak konšely z oken a teď se chováš, jako bys už nechtěl bojovat?!“

Žižka zasněně přivřel své jediné oko. „Jó to byla akce! Dva dny jsme chlastali s tím knězem Želivským v krčmě U Marie Sněžné, a pak třetího dne vyleze ten ochmelka zpod stolu, a že prej půjdem někomu rozbít hubu. Já na to, že je jenom kněz a neumí se prát. A on, že mi to teda ukáže! A ukázal. Sehnal ty svoje kumpány a vybílili jsme radnici na Starém městě.“ Mávl rukou a mrzutě dodal: „Bylo to fajn, to jo, ale že já si s ním něco začínal. Měl jsem slušný místo u královny, a co mám teď?! Teď mám tyhle sedláky, co nerozeznaj palcát od kvedlačky.“

Hejtman Břeněk zdvihl prst a důstojně řekl: „Nedobře mluvíš, bratře Žižko. Já věřím, že se s železnými pány můžeme utkat. A věřím, že vítězně.“

„Cože? Ty se s nima vážně chceš utkat?“ nevěřícně pravil Žižka a zdvihl obočí nad okem. „Tak v tom případě mám výbornej plán.“

„A jaký bratře Žižko?“ zeptal se Břeněk.

„Prostý a jednoduchý. Na klacek dáme bílej hadr a půjdeme pěkně prosit za odpuštění, že jsme je vytáhli na tak dlouhou projížďku. Když bude panstvo v dobrém rozmaru, tak pověsej pár těch sedláků a my dva slíbíme, že darujeme nějakej ten obraz do kostela a jsme z toho venku.“

„Styď se bratře Žižko. Cožpak jsi už zapomněl na odkaz našeho mistra Jana Husa?! Cožpak se chceš vzdát těm papežencům?“ rozhořčeně děl Břeněk ze Švihova.

„Právě, že jsem nezapomněl. Hus byl taky neoblomnej, a co je z něj? Posypovej materiál pro komunální služby města Kostnice!“

„Tak už dost. Už ani slovo. Velím tu já a já rozhodl, že budeme bojovat,“ rázně řekl Břeněk a hrdě se napřímil v sedle.

Žižka vztekle vypoulil oko, naklonil se k němu a zasyčel: „Nebudeme se hádat před oddílem. Pojeď támhle stranou. To musíme vyřešit!“

Bratr Břeněk kývl a tiše řekl: „Nemusel bych, ale budiž…“ Potom zdvihl ruku, zastavil kolonu a zvolal: „Oddíle. Malá přestávka na odpočinek. Pokud někdo potřebuje, tak bratři vlevo a sestry vpravo. A já, s bratrem Žižkou, za támhleto křoví. Nevzdalujte se od vozů. Za moment pokračujeme! Potom projedeme po hrázi mezi těmi dvěma rybníky a dál už se uvidí. Panští jsou už skoro za námi, takže se jim postavíme!“

Oba hejtmané dojeli za husté křoví. Břeněk seskočil z koně a začal si odmontovávat poklopec. „Tak mluv Žižko. U všech rohatých, o co ti jde? Tebe žere, že nemáš velení, nebo co? Dobře. Vyřešíme to tady!“

Žižka se kousl do rtů. Popojel k Břeňkovi a ucedil: „ Jak chceš bratříčku. Řekl sis o to sám. Vyřešíme otázku velení.“ Sáhl k sedlu a odepjal z něj palcát. „Tu máš jednu kvedlačkou!“

Hejtman Břeněk se stačil jen udiveně podívat, jak se k jeho hlavě blíží ruka třímající smrtící zbraň, a pak už se jen bezvládně zhroutil do bláta.

Žižka otočil koně a vyjel zpět na cestu. Ukazoval na křoví a mocně zvolal: „Ha! Zle je bratří a sestry. Zřejmě zákeřná střela zasáhla dobrého hejtmana Břeňka do helmice. Panští jsou již na dostřel. Hejtman Břeněk je mrtev a nyní velím já! Dokončete, co jste začali a urychleně začněte otáčet. Když se rychle vzdáme, tak nás panští vezmou do zajetí a do pár tejdnů jsme doma. Půjdeme jim naproti, aby viděli, že máme dobrou vůli!“

Vozkové se rozeběhli k vozům a pokoušeli se je otočit. Žižka mezi nimi projížděl a popoháněl je. „Tak fofrem. To se holoto neumíte ani otáčet s těma vozejkama?! Já říkal hned na začátku, že sebou vozy nemáme tahat. Jen nás zbytečně zdržujou. Zatraceně. K čemu jsou vojákům nějaký povozy! Jen se to tu motá!“

Jeden z vozků přiběhl k Žižkovi a o překot křičel: „Bratře hejtmane, nějak to nejde. Zasekli jsme se.“

„Jak zasekli?“ nevrle se optal Žižka.

„No do sebe,“ vysvětloval vozka a rozhazoval bezradně rukama. „Je tu málo místa a nějak se nám to zašprajcovalo. Kolo na kolo. Nemůžeme od sebe vozy odtrhnout. Všude samý bahno. Lepí se to na loukotě.“

„K čertu, tak vypřahejte a nechte je tady. Co se budete tahat s povozy,“ odsekl Žižka a vztekle zakoulel okem.

„Tak to ani náhodou. Ty povozy jsou naše a nikomu je nedáme. Na čem bychom potom vozili hnůj?“ vzdorně řekl vozka a zatvářil se uraženě.

Žižka si povzdychl. „A s těmahle chtěl Břeněk bojovat! No nic, no…“ Postavil se ve třmenech, zamával nad hlavou palcátem a zakřičel: „Tak to od sebe zatím zkuste nějak vypáčit sudlicema a já pojedu s panskejma vyjednávat, jestli  by nás vzali do zajetí i s vozy.“

Mezi tím se na obzoru objevily řady jezdců v blyštivých zbrojích. A v jejich řadách pán ze Šternberka pobaveně děl: „Hle sedláky. Oni by se nám chtěli stavět. Jak to tak vypadá, pánové, tak dokonce na vozech. Ohohó a jak tam mávají těmi sudlicemi a ten jezdec s jedním okem nám snad i hrozí palcátem! Nu což. Chtěli boj, tak ho budou mít. Pánové, na kopí. Nasaďte koním ostruhy! A za mnou!“

A tak toho dne k večeru, sedláci slavně zvítězili nad železnými pány, protože ten, kdo si dovolí sedlákům kopím šťouchat do jejich vozů, se zlou se vždy potáže!

A stejně tak se Jan Žižka z Trocnova stal toho dne velkým vojevůdcem, jelikož, kdokoliv si o tom dovolil pochybovat, šel s ním za křovíčko…

KONEC