Jak jsme propadli hazardu

Jednou si tak zase ležím v maringotce a krapet se nudím. Což u mě není nic tak divnýho, jelikož člověk, kterej dělá jinejm člověkům zábavu, se sám málo čím zabaví. Onehdy jsem se zkusil pobavit tím, že jsem si ty svoje kejkle předváděl před zrcadlem. Hm… Se divím, že mi za to ještě platěj.

No, ale k tomu co se stalo. Jak jsem tak přemejšlel čím se zabavit, tak mě napadlo, že jsem už dlouho nehrál žádnou hru! Dřív jsem dokonce pořádal turnaje v „Člověče nezlob se“, ale to časem skončilo. Všichni se na mě začali zlobit, že jsem pořád vyhrával. Nejvíc byl naštvanej principál. Já ho totiž pořád vyhazoval. Pak jsem s tím musel přestat, protože prohlásil, že jestli s tím nepřestanu, tak vyhodí on mě. A to na hodinu.

Navíc se při posledním turnaji stal ošklivej úraz. Wolodijowski tak dlouho přemejšlel, jak má táhnout, až z toho usnul a hlava mu spadla na hrací plán a on si zarazil kuželky do nosu. Musel s tím pak na pohotovost, kde mu je vytáhli. Navíc mu tam našli ještě skleněnku, kterou si tam schoval v dětství před svým bratrem Leškem. Takže turnaj v člóbrdu jsem musel vyloučit.

Jenže já se fakt hrozně nudil a pořád jsem přemejšlel, jak se zabavit. Až jsem se z toho šel ven mrknout, co kdo kde dělá.

Jak jsem tak coural cirgusem, tak jsem si všimnul, že asi nejsem sám, kdo se nudí.

Wolodijowski seděl na schůdkách do maringotky, a zíval tak hrozně, že bylo vidět, co měl ke snídani.

„Nazdar Wali. Nuda co?!“ řekl jsem.

Waldemar zívnul a odpověděl: „Éch cholera Vadime. Od rána nevím co dělat. Už jsem koukal na televizi, ale nic tam není. Pak jsem si zazpíval, ale to mi dala Sabrina pánví přes hlavu a Wolfstein mi vynadal, že mu děsím vlky. Tak nevím co dělat?“

„A co si něco zahrát?“

„Zahrát? Proč ne. Ale Člověče nezlob se, už nehraju. Ty víš dobře proč,“ nevrle řek Wolodijowski.

„Já vím. To jsem nemyslel. Ani to už nejde. Ty kuželky, co ti tehdá vytáhli, jsem pak stejně radši spálil. Kdo by na ně šahal, že. A co třeba karty?“ lákal jsem ho.

„Karty?! To by šlo. Při těch se mi nikdy nic nestalo. Ale já mám jenom Černýho Petra.“

„Hm. To je pro děcka. To já mám hru pro chlapy. Mám někde kvarteto.“

„Ale na to nás musí bejt víc. I na toho Petra,“ pokrčil ramenama Wali.

„No co. Tak se zeptáme ještě jinde. Třeba si dá někdo s náma ne?!“

Oběhli jsme ještě jiný maringotky a karavany, a sehnali jsme další lidi. Sabrina, Saskia i Sandra se taky nudily, takže byly rády, že se bude něco dít. Pak jsme ještě skákli pro Narcise Estteta a přibrali jsme i krotitele vlků Wolfsteina. Ten se nudil tak strašně, že hrál s vlkama kolo kolo mlýnský.

No bylo už nás dost. Těšil jsem se na kvarteto, ale pak Wolfstein prohlásil, že ta hra je na prd a že ví o lepší zábavě. O zábavě pro opravdový světáky, jako jsme my!

Podezíravě jsem se na něj podíval: „Hele Wolfsteine. Jestli myslíš šachy, tak to si nech pro někoho jinýho.“

Wolodijowski si odplivnul a významně ukázal na svůj nos: „Jasně. Navíc šachový figurky jsou o dost větší, než kuželky na člobrdo!“

Wolfstein se podíval do nebe a vzdychnul: „Nein meine liebe. Myslím ruletu! Včera tady kousek odtud otevřeli kasíno. Co vy na to?“

Saskia se ušklíbla: „Co na to?! Že na to jsou potřeba prachy.“

„Na ja. Jsou. Ale to nevadí. Gelde jsou jen vstupní investice. Představte si ale, kolik tam můžeme vyhrát!“

Zamyslel jsem se: „Nó vážení. Možná má recht. Když se složíme, tak snad něco dáme dohromady.“

„Ja ja. Tak péníse sem do torny a jde se,“ zavelel Wolfstein.

Holky sice trochu držkovaly, ale pak taky přispěly. Dohromady to pár stováků hodilo. Když je v tom kasínu budeme šikovně investovat, tak z nich můžeme udělat pěknejch pár tisíc. V kasínu to chce ovšem systém! Na to se musí vědecky!

Přišli jsme k budově, ve který mělo kasíno sídlit. Teda čekal jsem něco víc nóbl, jak tak už kasína bejvávaj, ale tohle byla jenom nějaká hospoda, ve který blikalo a cinkalo snad padesát automatů: „Wolfsteine. Jsi si jistej, že jsme tady dobře? Já čekal plyšový křesla a zatím to vypadá, že tady na nějaký židli akorát chytnu plíseň!“

„Ale klid. Fášení. Uvidíte, že to nébude tak chrósny. Chlafně, že je tam ruleta,“ uklidňoval mě Wolfstein.

Tak ruleta tam byla. Stála v druhý místnosti, takže jsme jí hned neviděli. Jenže u ní nikdo nebyl. Tak jsem zašel za obsluhou, že bysme si rádi zahráli a aby nám zavolali krupiéra. Slečna za barem se na mě podívala a pravila: „Kohóó? Já žádnýho Krupína neznám. Já jsem tu nová… Momééént. Pane vedoucíííí. Znáte nějakýho Krupínááá?“

Od jednoho stolku se zvednul potetovanej člověk, kterej asi stál jako model pro Golema: „Co chcete?! Drobný?“

„Ne. Drobný nechceme. My chceme velký prachy, a právě proto potřebujeme krupiéra k ruletě,“ řek jsem a zatvářil jsem se, jako král Monte Carla.

„A na co,“ zavrtěl hlavou vedoucí. „Ta ruleta je automatická. Narvěte do ní prachy a naťukejte, jaký čísla chcete a pak to pusťte. Až všechno prohrajete, tak zmizte. Ještě nějaký otázky krasavče?!“

„Ani ne. Snad jenom…“

„No?!“

„Ehm. Sodovka by byla?“ zeptal jsem se skromně.

„Jasně. Na účet podniku. Jaruš. Natoč tam sklenici vody tady pro toho světáka.“

Vrátil jsem se zpátky k ostatním: „Tak panstvo. Krupiér nebude. Ono to prej dělá všechno samo.“

Na to Narcis Esttet prohlásil, že takhle ho to nebaví. Myslel prý, že užije svojí znalost franštiny a se strojem se francouzsky nepobaví. Pak šel vedle na automaty.

Ale nám to nevadilo. Nacpali jsme do stroje sázky a Wolfstein určil čísla. Pak jsem stisknul čudlík, a čekali jsme, co bude.

Ruleta se začala pod skleněným poklopem otáčet, a kulička poskakovala mezi číslama. Potom se to zastavilo a padlo číslo sedm. Wolfstein zalapal po dechu: „Mein Gott! Sedm!“

Wolodijowski si odkryl oči a zeptal se: „Do Pieruna. Sedm? A to jsme měli?“

„Skoro. Měli jsme pět, šest, osm a devět. Ale nesoufejte. Fsadím ještě jednou,“ řek Wolfstein

Saskia se mě zeptala: „Vadime. Ty jsi říkal, že máš nějakej systém. Co teď?“

„Jasně mám systém. Teď padlo číslo sedum. To je, jak je známo, všeobecně považovaný za šťastný číslo. Tudíž lze logicky předpokládat, že teď padne číslo nešťastný, a to je třináct. Já bych dal tu třináctku,“ pravil jsem sebejistě.

Saskia se koukla na ostatní holky a prohlásila: „Jasně. Takže dejte cokoliv jinýho, než radí.“

To mě urazilo. Šel jsem si dopít vodu k baru, a podívat se jak to jde Narcisovi na automatech. Asi jsem mu přines štěstí. Jak jsem přišel, tak mu zrovna padly tři citróny: „Jóóó. Vidíš, Vadime! Tři citróny. To je klika. Haló slečno. Mám tři citróny! Přineste mi je prosím. Koukni. Už mám tady v košíku i švestky a pomeranče. Ještě ty citróny mi chyběly.“

Radši jsem šel zpátky k ruletě. „Tak co vám padlo?“ zajímal jsem se.

Wolodijowski se zachmuřenou tváří řek, že třináct a dodal: „Však už holky za trest klečej támhle v koutě!“

„Jó komu není rady - tomu není první pomoci. Ale klid. Máme ještě nějaký mergle?“

Wolfstein šáhnul do kapsy: „Póslední stofka. Tak na co?“

„Hm?! Byla třináctka. Tak je to jasný. Štěstěna si teď myslí, že nás zmátla a že už na třináctku nevsadíme. Tak jí převezem. Vsaď znova třináct,“ zauvažoval jsem.

Wolfstein kejvnul a dal to tam.

Kulička poskakovala a ruleta rolovala. Napětí se dalo krájet, stejně jako ten vzduch v kasínu. Nastalo ticho, rušený jenom cvrkotem rulety, a tichým pláčem holek z kouta. A pak to přišlo. Kulička se zastavila a padlo… Sedum!

To byla neuvěřitelná rána! Wolodijowski, jak omdlel, spadnul čelem přímo na ruletu. Rozkřápnul kebulí takovej ten skleněnej poklop, pod kterým bylo to vrtidlo. Celej ten přístroj na odrbávání lidí se otřás v základech. Teda, kdyby nějaký měl. Ono to stálo normálně na nožičkách. No, a jak se to otřáslo, tak se potvrdilo pořekadlo, že drzý čelo je lepší než poplužní dvůr! Z vnitřností tý potvory se začaly hrnout prachy. Rychle jsme je začali sbírat do všeho, do čeho se dalo. A pak fofrem pryč. Než si něčeho všimne ten Golem, co tu dělá vedoucího. Wolodijowského, kterej byl pořád omdlelej, (a není se co divit. Jednou ze zklamání a pak ta rána), jsme popadli v podpaží a mazali jsme ven.

Všimla si nás naštěstí jen ta slečna od baru, která se divila, že se nám kamarád takhle ztřískal, když nic nepil. Tu jsme ovšem uklidnili tvrzením, že kamarád ztratil vědomí po pohledu na ní.

U cirgusu jsme si pak rozdělili zisk. Nebylo to nic moc, ale na přilepšenou to stačilo. Obzvlášť, když Wolodijowski si po probrání vůbec nepamatoval, kde jsme byli, a co jsme tam dělali. Hned bylo o jeden díl navíc.

Jo mimochodem. Nějak jsme zapomněli na Estteta. Ten měl krapet smůlu. Ten Golem ho tam pak chytil, a nejenže ho trochu přiškrtil, ale ještě ho donutil sežrat všechny ty vyhraný citróny.

Má prostě radši hrát ruletu a né nějaký blbý automaty.

Jo a Wolfstein slyšel, že je tady někde ve městě tajný doupě pro hraní plátýnka.

Že by?!

KONEC