Já píši Vám...

Drahá Jeleno Andrejevno

Přijměte prosím, mou, co nejhlubší poklonu a zároveň omluvu, že jsem musel odejet tak náhle a bez rozloučení. Ale co naplat. Car, vlast a válka nepočkají.

Musel jsem, dle rozkazu, okamžitě nastoupit k druhému husarskému pluku, knížete Vumlova, neboť Napoleon se blíží k Moskvě. Snad tento můj dopis nedojde příliš dlouho, po mém náhlém odjezdu.

Předrahá Jeleno Andrejevno. Srdce mi roní slzy při pomyšlení, že jste si snad mohla myslet, že bych na Vás zapomenul, nebo snad, nedej bože, úmyslně se zapřel. Myslím na Vás den co den. Každičké ráno, když pročesávám ocas své kobyle, myslím na Vaše havraní vlasy, kterak Vám vlály ve vánku, když jsme spolu stáli na terase mého zámku. Pamatujete?! Slunce zapadalo a vy jste ukázala tam dozadu k lesu, a pravila jste, že by bylo úchvatné, kdyby nyní obzor znachověl červánky. Leč počasí nám nepřálo, a tak já, abych Vám toto přání vyplnil, nechal jsem svým věrným Jefimem, podpálit jednu z chalup u lesa a obzor pak zrůžověl, stejně jako líčka na Vaší překrásné tváři.

Spanilá Jeleno. Už tehdy jsem Vám chtěl vyjevit své city, ale mé srdce se zmítalo ve zmatku z přítomnosti tak čarokrásné ženy a hlava, ani rty, nedokázaly zformulovat do jasné a srozumitelné věty, to, co k Vám cítím. Ach ta prokletá rodová koktavost!

Tedy slyšte, nebo lépe řečeno, čtěte mé vyznání. Jeleno Andrejevno Zubakovová. Dcero kupce Zubakova. Já, hrabě Michalij Josifovič Lemrov, Vás miluji! Ano miluji a hodlám Vás pojmout za svou zákonitou manželku, aby i Vy jste se stala hraběnkou z Lemrovů!

Prosím uvažte tento můj návrh a snažně Vás prosím, dejte mi vědět, jak jste se rozhodla. Do té doby na Vás budu myslet dnem i nocí. V odpočinku i v boji!

Váš Michalij hrabě Lemrov

PS: Má láska k Vám, způsobuje, že ztrácím hlavu!

Milý hrabě Lemrove

Když jsem dočetla Váš dopis, kolena se mi podlomila a celičký svět se zatočil!

Holoubku můj. Musím se přiznat, že jsem si vskutku myslela, že jste se mnou přerušil styky kvůli mému nízkému původu. Jak bych si jen já hloupoučká mohla myslet na hraběte.

Ano ano ano. Třikrát ano můj šlechetný hrabě. Jsem hotova oddat se Vám za ženu a stát při Vás v dobrém i zlém. Jen jsem lehce znepokojena, co našemu sňatku řeknou lidé. A co na to Váš pan otec a matka?! Inu to víte. Dcera kupcova a hrabě.

Na naše první setkání si pamatuji, jako by se odehrálo včera. Stála jsem, celá poplašená, u našeho polámaného vozu, který ležel na boku v příkopu, a otec zle lál kočímu, který tam nad vozem bezradně postával. A tu jste náhle jel koňmo kolem. Nikdy nezapomenu na Vaši laskavost a dobrotu. Nabídl jste nám svou pomoc. Vytáhl jste z holínky bičík a kočího spráskal tak, že vůz byl z příkopu dříve, než by jeden řekl otčenáš. A pak jste mne pozval na malé občerstvení k Vám na zámek. Čaj na terase byl výborný a kaviár byl vskutku delikatesní. I můj tatíček si pochvaloval, že v čeledníku dostal k bramborům kousek masa.

A potom jste mne zval znovu a znovu. Pravda, zprvu jsem se trochu zdráhala, neboť mi mnozí říkali, co se takovým nezkušeným děvčatům na zámcích stává. Ba i otec mne varoval, že mi tam budete přednášet básně a tisknout ruku! Ale všichni se ve Vás mýlili. Copak Vy, s tou koktavostí, můžete provádět, takové neřestné věci?! I kdepak. A ručku jsem Vám stiskla prvně sama. Vzpomínáte, kdy to bylo?! Jistě ano.

Navždy Vaše Jelena Andrejevna

PS: Tatíček se ptá, kolik rublů Vám panství vynáší. Miluji Vás!

Drahá Jeleno Andrejevno

Lásko má největší a královno srdce mého. Dnes, když jsem přečetl Vaše psaní, ozval se na posádce ohlušující výbuch. Ne nelekejte se. Nevybuchl sklad munice. To explodovalo mé štěstí. Takovou radost jste mi udělala.

 Z námitek mých rodičů nemusíte mít obavy. Ničeho namítat nebudou, neboť jsou naštěstí již deset let po smrti. Dej jim Pánbůh věčnou slávu. A o řeči pokrytců nic nedbám. Jen, ať si někdo zkusí proti Vám říci, třebas jen jedno slovo a vyzvu ho na souboj! Myslím samozřejmě šlechtice. S nějakým mužikem, nebo měšťanem se přeci nebudu bavit a nechám ho spráskat věrným a poctivým sluhou Jefimem.

Psala jste, jestli si pamatuji, kdy jste mi prvně stiskla ruku. No zdali. Pamatuji si to!

Bylo to toho dne, kdy v srpnu náhle napadl sníh a Vy jste projevila přání projet se na saních. Jefim namítal, že koně jsou unavení, protože před hodinou je vypřahal, ale Vaše přání mi bylo rozkazem!

Oj, jak jsme letěli po bílé pláni. Trojka před námi frkala, rolničky zvonily a jiskřivý sníh svištěl pod saněmi a odletoval od válenek Jefima, Nasti a Timofeje, kteří s námi pádili, jako o závod. A vy, snad polekaná tou závratnou rychlostí, jste se ke mně přitiskla. A pak jsem ucítil dotyk Vaší rukavice na své. Naše ruce splynuly v jednu velkou huňatou kouli a já věděl, že to je láska! A potom, když jste plakala ve stáji nad tím, že podkoní musel utratit Nasťu, protože si v nějakém výmolu zle pochroumala nohu, poznal jsem, že žena s tak dobrým srdcem se musí stát mou manželkou.

Znovu Vám říkám má přelíbezná Jeleno Andrejevno. Bůh mne ráčil požehnat velkým štěstím, že jste se uvolila stát se hraběnkou Lemrovovou.

Tatíčkovi řekněte, že to ročně vynese cirka osm až deset milionů rublů. Když řádí mezi mužiky neštovice, tak o něco méně. Vyřiďte mu, aby se zašel podívat na zámek a oznámil Jefimovi, že brzy dostanu dovolenku. Ať Jefim vykoná přípravy k svatbě.

Váš oddaný Michalij hrabě Lemrov.

PS: Bez Vás, jsem jako bez hlavy!

Můj jasný sokolíku Michaliji

Často na Vás vzpomínám a nemohu se dočkat, kdy už konečně toho ošklivého Napoleona porazíte, a vrátíte se domů. Váš poslední dopis mi přinesl nevýslovné štěstí a srdéčko se mi může rozskočit při pomyšlení, jak budeme vedle sebe stát v kostele, a celé město bude přihlížet našemu štěstí. Jsem jen a jen Vaše.

Tatíček a já, se dnes vypravíme k Vám, nebo snad již mohu říkat, k nám na zámek, aby vše Jefimovi vyřídil. Nebudu psáti zbytečně mnoho. Vy jistě víte i beze slov, jak Vás miluji a těším se na shledání.

Vaše milující Jelena Andrejevna, už brzy hraběnka Lemrovová.

PS: Posílám na sta horoucích polibků!

Má nejdražší Jeleno

Slunce mého života. Počítám, že do dvou týdnů, od obdržení této zprávy, mě budete mít zpět. Dovolenka je podepsána a i sám car souhlasí s naší svatbou!

 Lásko má jediná! Váš sokol již letí! Doufám, že v přípravách k svatbě se pokročilo. Ze zámku nemám žádných informací. Psal jsem tam Jefimovi. On tedy neovládá čtení, ale vždy mu dopisy četl pop. Zřejmě ta zatrolená pošta ve válce nefunguje, tak jak by měla, proto zatím žádná odpověď.

Navždy Váš Michalij hrabě Lemrov.

PS: Hlava mi hoří a puká touhou. Ano, přicházím o ni, pro Vás. Vaše polibky mne zasáhly, jako stovky sladkých šípů! Vaše láska mne chrání, jako štít, před střelami Francouzů!

Vážený pane hrabě Lemrove

Musím Vám s politováním oznámit, že jsem s otcem navštívila zámek. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme ho nalezli zcela pustý, pokud nepočítáme kravku v tanečním salonu. Váš věrný sluha Jefim, nábytek a pokladnice se nacházejí neznámo kde. Kdosi prý říkal, že kupci Jefima viděli, někde u hranic s Tureckem. Dovolenku můžete také klidně zrušit. Otec, ba i já, se domníváme, že Vaše služba vlasti je přednější.

Cestou zpět, přes panství knížete Kotěnočkina, se nám totiž opět zcela náhodou polámal kočár a jako z udělání, jel kolem sám velkokníže, který byl zrovna na lovu vlků a zajíců a nabídl nám občerstvení.

Současně Vám též musím sdělit, že s Vámi musím přerušit veškeré písemné i jiné styky. Rozhodně nepřichází v úvahu, aby si žena mého postavení psala, a to takto důvěrně, s mužem, který se na společenském stupínku nachází o třídu níž. To jistě pochopíte.

S přiměřenou úctou k Vašemu stavu, Jelena Andrejevna, budoucí kněžna Kotěnočkinová.

PS: Málem bych zapomněla. Nemáte už ani mužiky. Ty neštovice jsou skutečně pro zlost!

Ihned, po obdržení tohoto dopisu, hrabě Lemrov, hlavu definitivně ztratil.

Způsobil to francouzský osmiliberní kanón…