Pohádka o třech princích

Za devatero horami a devatero řekami, bylo jedno království. V tom království kraloval král, který měl tři syny.

Viléma, který byl statečný. Albrechta, který byl moudrý. A nakonec Jana, který nic pořádného neuměl.

Ti první dva řádně studovali. Vilém se u nejlepších generálu válečnému umění učil, aby mohl svou zem ubránit. Albrecht zase v knihách ležel a s univerzitními mistry disputace vedl, aby jednou moudrá rozhodnutí činil. A Jan?! Jan byl takové budižkničemu. O nic nedbal a jen se neustále poflakoval po zámku od ničeho k ničemu.

Jednoho dne si je král nechal zavolat a sdělil jim, že je kralováním již unaven a jeho dny se nachýlily ke konci. Proto bude nutné, aby se jeden z nich stal jeho nástupcem.

„Moji drazí synové,“ řekl jim. „V okolních zemích je zvykem, že následníkem trůnu se stává vždy ten nejstarší, ale jak známo, vy jste trojčata a vzhledem k tomu, že vaše matka je již na pravdě Boží a já si ani za nic nemohu vzpomenout, který z vás se narodil jako první, rozhodl jsem takto. Budoucím králem bude ten, kdo jako první splní úkol, který jsem připravil pro každého z vás.“

Synové usoudili, že otcovo rozhodnutí je moudré a proto se mu podvolili. Starý král pak nechal přinést pergamen a přečetl synům úkoly, které za dlouhých nocí vymyslel.

„Viléme!“ pravil král. „Ty jsi statečný. Pro tebe mám úkol hodný muže, jenž se hned tak ničeho nelekne. Jak jistě víš, na východní straně našeho království se usadil strašlivý drak, který souží sedláky. Dobytek jim krade. Úrodu svým dechem pálí a nejednu děvečku již na poli zle pokousal. Ty tedy, Viléme, vezmeš na sebe zbroj. Opásáš se ostrým mečem a pojedeš k dračí sluji, kde toho draka zabiješ, aby od něj měla naše zem navždy pokoj.“

Vilém se zaradoval, neboť na draka měl už dlouho zálusk a doufal, že právě on se proslaví jeho zabitím.

Nyní se otec obrátil k princi Albrechtovi a řekl:

 „Můj milý Albrechte. Tys moudrý muž, tak mám pro tebe úkol hodný tvé hlavy. Na západní straně království se v hlubokém lese usídlila zlá ježibaba. Každému, kde jde kolem, klade tři otázky. Ten, kdo byť na jedinou odpoví špatně, na místě zkamení. Proto ti ukládám, abys vzal své filozofické knihy a encyklopedie, jel za ní a svou moudrostí jí přelstil, neboť ten, kdo zná správné odpovědi na její hádanky, získá nad ní moc a ona sama se pak v kámen promění. Tedy jdi a zbav naše království té babice.“

Zaradoval se Albrecht, protože už o té čarodějnici slyšel a toužil se s ní poměřit i přes hrozbu, že by se v chladnou žulovou sochu mohl proměnit.

„Nuže a teď k tobě mluvím, můj třetí synu,“ řekl král a podíval se na Jana. „Ty nejsi ani moudrý, natož pak statečný. Mám dokonce podezření, že jsi poněkud hloupý a zbabělý a právě proto jsem pro tebe připravil úkol, kterým budeš muset prokázat, že si trůn zasloužíš. Budeš v sobě muset najít jak statečnost, tak chytrost. Pojedeš na severní stranu, kde v temném hvozdě má svou skrýš rota loupežníků. Ty loupežníky je třeba pobít, aby už pokojným lidem neškodili. Splníš-li to, můžeš se stát králem!“

Jan se po těch slovech zachmuřil, neboť si pomyslel, že se ho otec chce zbavit, jelikož mu musí být jasné, že sám takové rabiáty nikdy nepřemůže. Není dost statečný, aby se s nimi utkal, ani dost chytrý, aby je přelstil nějakým trikem.

Dlužno poznamenat, že jeho obavy byly oprávněné. Starý král skutečně měl takový plán. Jan mu byl opravdu nesympatický…

„Nuže tedy, moji synové. Slyšeli jste, co po vás žádám,“ řekl král a sroloval pergamen. „Úkoly znáte a je čas vyrazit. Kdo z vás to splní jako první, bude následníkem trůnu. Nyní jděte. Vám, Viléme a Albrechte, přeji hodně štěstí, a tobě Jene, dávám sbohem.“

***

Jen co král domluvil, vyběhli první dva synové ze síně, aby si sbalili na cestu. Vilém na sebe navlékl zbroj a ze zbrojnice si vybral ten nejostřejší meč. Albrecht se oblékl do taláru, jaký nosívají učenci a z knihovny si vybral knihy obsahující vědomosti dávných mudrců.

Jan se za nimi pomalu šoural a v hlavě se mu honila myšlenka na to, že už se nejspíš domů nikdy nevrátí. Pak si řekl, že když už má navždy odejet, tak to bude s plnou parádou. Zašel do své šatny a klenotnice, kde se oblékl do honosného oděvu a ověsil se šperky.

Za hodinu se tři bratři sešli na nádvoří. Vilém ve válečném odění. Albrecht v univerzitním plášti a doktorském baretu. A Jan, jako velmož, v brokátu a hermelínu od hlavy až po paty. Vsedli na koně a za hlaholu trubačů vyjeli ze zámecké brány.

Jedou jedou, až přijeli na křižovatku, kde se cesty dělí na západ, východ a sever. Moudrý Albrecht seskočil s koně, vytáhl jednu z knih a pravil:

„Bratři. Tu na tomto místě se naše cesty rozcházejí. Proto navrhuji, abychom si zde každý vzali tři lískové pruty. Neboť jak praví jedna z knih, čí prut bude uschlý, tak ten má potíže, či je snad i mrtev. Tak budeme vědět, kdo z nás je naživu.“

Vilém tedy mečem uťal devět prutů a každý si tři vzal. Pak se rozloučili a každý jel dál po svém.

Vilém se odebral na východ. Jel celý den, než konečně uviděl dračí sluj. Tasil meč a zvolal:

„Hola hej. Dračí stvůro, vylez z díry ven, abych tě mohl o hlavy připravit!“

Drak byl v mžiku venku. Chrlil oheň ze všech tlam a Vilém se s ním udatně potýkal. Už šest hlav mu setnul, a hlavou mu blesklo, že snad tedy on bude králem, protože svůj úkol tak rychle splnil. Rychle proto pohlédl na pruty, které před tím na zem pohodil a uviděl, že všechny jsou stále zelené. Rozmáchl se, aby drakovi zasadil poslední ránu a mohl pospíchat zpět na zámek, ale to ohlédnutí bylo osudné. V té chvilce nepozornosti se k němu ta poslední a nejzubatější hlava přiblížila a připravila ho o meč a pak i o život!

Albrecht zamířil na západ. Jel také celičký den, až v temném hvozdu spatřil chaloupku na muří nožce, kolem ní spousta soch a v chalupě sedí u okna babice.

„Hola hej. Stará stvůro, dej mi otázky!“ směle zvolal Albrecht.

Ježibaba nelenila a počala mu klást otázky zapeklité, na které se jen těžko hledá odpověď. Po dvakráte však princ správně odpověděl ještě před zazněním gongu a počal se radovat, že snad právě on bude králem. V rozrušení pohlédl na pruty a uviděl, že již jen dva jsou zelené. Ale ouha. Ta nepozornost byla osudná. Díky ní přeslechl část ježibabí otázky a gong zazněl dřív, než stačil vše zodpovědět. A tak se proměnil v sochu!

Jan počkal, až oba jeho bratři odjeli, smutně vzdychnul a pak se vydal dál na sever, jak mu jeho otec kázal. 

Jel také celý den, až přijel k rozpadlému hradu, kde měli sídlo loupežníci.

„Nejsem přeci blázen, abych se těmi lupiči potýkal. Vyspím se a ráno se vydám na zámek. Třebas mě otec přijme zpět, ačkoliv jsem úkol nesplnil,“ řekl si a protože byl již večer, rozdělal oheň a zabalen do pláště usnul na mechu.

***

Ráno se probudil a kouká, že kolem něj stojí kruh loupežníků. Vousáči v hadrech koulí očima a pohrávají si s dýkami.

„Tak tenhle ptáček nám tu čmoudí do oken,“ řekl ten nejvousatější a nejhroznější. „Co s ním provedeme, bando má lotrovská?!“

„Zabijeme ho!“ ozvalo se sborem. „To je naše činnost nejmilejší!“

V Janovi by se krve nedořezal. Klekl na kolena a sepjal ruce, aby se pomodlil. Ale jak si klekl, vypadly mu z pláště lískové pruty. Jan kouká a nevěří vlastním očím. Jen jeden proutek byl zelený. Ten jeho!

„Páni zločinci. Ušetřete můj život a neprohloupíte,“ zaprosil a lomil rukama.

„To bych rád věděl proč?“ zeptal se náčelník. „Koukej nám to panáčku rychle vysvětlit, protože nás už nože svědí v rukách!“

A tak jim to Jan vysvětlil.

***

Nazítří nalezl strážný na zámecké bráně přibitý papír a na něm vzkaz: Pane králi. Zajali jsme vašeho jediného syna. Pokud chcete následníka trůnu živého, pošlete výkupné tisíc zlatých! Vaši Loupežníci.

Co mohl král dělat. Trůn musí mít následníka. Vzal z pokladnice tisíc zlatých a najal za ně žoldnéře. Ti pobili celou loupežnickou bandu a osvobodili prince Jana, který se jako jeho jediný syn stal králem.

A jaké je milé děti poučení z této pohádky? Do ničeho se nehrňte, jelikož na to vždycky doplatíte a funkci nakonec vždy získá ten největší a nejlínější blbec.

Dobrou noc.

KONEC