Jak jsme cestovali do Prahy

Tak mě léto přivedlo i do našeho hlavního města. Teda, myslím jako do hlavního města celýho tohohle státu. My cirgusáci máme totiž jinak úplně jiný hlavní město. Takový neoficiální. Něco jako maj machometáni tuhlenctu Mekku, tak my máme Jirkov. Proč? Poněvadž tam je pohřbenej sám největší z velkých. Pan Karel Kludský. No, ale zpátky…

Principál Bancrotti potřeboval v Praze něco vyřídit na ouřadech, tak na den zavřel podnik a tudíž nebylo co dělat. Teda ono by bylo, ale nám se nikomu nechtělo. Jenže se mi nechtělo celej den jen tak proležet v maringotce. Řek jsem si, že když mám zase jednou volno, tak ho využiju a rozhodnul jsem se jet do Prahy taky.

Spunktoval jsem menší výpravu, složenou z krotitele poníků Wolodijowského. Kouzelníka a zloděje Dona Boscy de Domu a z Narcise Estteta, kterej je scénograf, choreograf a homosexuál… Jenže nám to nevadí. Každej je nějakej, že jo.  Takže za to, že je scénograf a choreograf, se mu nikdo neposmívá!

Já tu výpravu původně ani neměl v oumyslu, ale když jsem řek Bancrottimu, že bych jel rád s ním autem do Prahy, tak mi odpověděl, že to radši zapálí cirkus, než, abych šel s ním v Praze na úřad. Prej by to vyšlo nastejno.

Tak jsem špekuloval jak na to vyzrát. Traktorem se mi do Prahy nechtělo jet. V tý době jsme byli nějakejch sto třicet kiláků od ní. Někde u Děčína jsme ložírovali. Traktorem by to trvalo dlouho. Tak mě napadlo, že pojedu vlakem. Jenže vlak je zase docela drahej… Až mě napadlo, že uspořádám do Prahy zájezd. Sehnal jsem ty tři joudy a ukecal jsem je, aby jeli se mnou. Zpáteční jízdenka mě tak vyšla díky skupinový slevě levnějš, než kdybych jel sám. Taky jsem si říkal, že kdybych se náhodou ve velkoměstě ztratil, tak v tom aspoň nebudu sám.

Na nádraží jsme zakoupili lupen do vlaku. Kouzelník Don Boscy, se nejdřív docela vzpouzel, že on si nic nepotřebuje kupovat, jelikož dokáže při příchodu průvodčího prostě zmizet, ale my jsme mu to nedovolili. Za prvý je to neetický a za druhý je Boscy magor. Jednou takhle ve vlaku zmizel. Ovšem průvodčí ho hned za tím pověšeným kabátem našel. Tuhle ostudu jsem nechtěl prostě riskovat. Koupili jsme jízdenku pro čtyři a basta fidli!

Na perónu jsme se usadili na lavičku a čekali na vlak. Mělo to nějaký zpoždění, tak jsme si krátili čas pozorováním lidí, který taky někam cestovali. To vám byl cvrkot. Každou chvíli někdo přijel a někdo odjel. Jinýho přejeli a zase jiný lidi čekali jako my. Třeba ta babička s malejma vnoučátkama. Tý nám bylo docela líto. Chuděra babka a dětičky. Neměly si kam sednout, tak musely stát… Nó, ale už nám to jelo.

Vlak se skřípotem brzd zastavil a nádražní rozhlas oznámil, že: „Na čtchrtouchrl kochrlej přijel zrychrchrlenchrný vlakch, kterchý pokrfchachuje…“

„Co je to za řeč Vadime?“ zeptal se mě Wolodijowski.

„Nádražština Waldemare. To je takovej druh češtiny, která se používá na nádražích. Ale už jdem, nebo nám frnkne přímo před nosem.“

Kultivovaně jsme se vecpali do vagónu a začali jsme hledat volný kupé.

„Helééé. Tady je volno. Teda skoro volno. Sem si přisedneme Potééé honééém,“ hulákal Wolodijowski na celou uličku a vlastním tělem blokoval dveře do kupé, zatímco ty dva lidi uvnitř skučeli strachy, když zahlídli Waldemarovu šavli u pasu.

Narcis zakroutil hlavou, nasadil si lorňon, poklepal hůlkou na dveře a řek: „Wali. Nevidíš, že jsi ty dobré lidi znervóznil božíčku?! Co si teď o nás budou asi myslet! Dívej se, Waldemare, jak se chová gentleman… Dobrý den přeji drazí spolucestující. Jest možno naší společnosti si k vám přisednout, drahouškové?“

Ty dva uvnitř, asi táta se synem, těkali očima po nás a pak se tatík zeptal, jestli taky jedeme až do Prahy. Když jsem řek, že jo, tak vstal, sebral bágl a chytil kluka za ruku: „Pojď, Pepo. Do Prahy nejedeme. Kdo ví, co tam ještě žije!“ a rychle vystoupili.

Marně za nima Don Boscy z okýnka volal, že my nejsme z Prahy, ale že tam jenom jedeme na výlet, že my jsme normální lidi a né Pražáci. No jejich škoda. Vždyť bysme se do toho kupé nějak zmáčkli.

Vlak se rozjel a cesta začala ubíhat. Bylo docela teplo a tak jsem chtěl otevřít okýnko, aby trochu proudil vzduch. Jenže to se nelíbilo Esttetovi: „Kdepak Vadime. Proud vzduchu by mi mohl rozcuchat kadeře. U frizéra jsem za to zaplatil majlant a tak si to nenechám zničit!“

„No aby ses nezbláznil. Tak si tu přehazovačku zase nahodíš zpátky,“ řek jsem a otevřel okno.

Esttet měl přeci jen asi pravdu. Jemu to sice oučes nerozhodilo, ale Wolodijowskému vítr sebral ze sobolí čepice orlí brko. Vystřelil ze sedačky a nahnul se z okna, aby ho chytil. V tu chvíli vstoupil do kupé průvodčí: „Dobrý den. Kontrola jízdenek… Pane! Okamžitě se přestaňte vyklánět z okna, nebo se vám něco stane! Máte to nahoře napsaný v několika světovejch řečech!“

Ojoj. To neměl říkat. Wolodijowski je analfabet a tyhle řeči si bere hrozně osobně: „Cos to řek?! Co že si mám přečíst?! Já netušil, že ve vlaku se zkouší ze čtení. Já za to nemůžu, že neumím číst. Já byl vychovávanej k tomu, abych jezdil na koni a né k tomu, abych recitoval nějaký zákazy ve vlaku. Z okna jsem se vyklonil, protože mi upadlo péro! Radši s tím něco udělej ty modráku!“

Průvodčí se evidentně leknul: „No no. Snad nebude hned tak zle… Ehm … O jaké péro se jako jedná?“

„O a jaký asi?! Z tý jeho papáchy néé?!“ zabručel Don Boscy.

„Jo tááák. Já už myslel… Kvůli tomu přeci nezastavíme vlak. Už se prosím nevyklánějte ano?!“

Wolodijowski zalez a začal trucovat. Pod knír si furt remcal: „Prej nebude tak zle… Jaký péro… Pche čtení… Stejně za to můžeš ty, Vadime! Kdybys nechtěl otevřít okno, tak se to nestane. Seženeš mi nový. A lepší.“

Ach jo. Že já ho sebou bral. Teď, abych sháněl někde peří.

Průvodčí si ode mne vzal lístek a dal na něj razítko. Přitom řekl: „Nejedeme na Masarykovo nádraží, ale do Holešovic. Masarykovo se předělává. Tak vám platí lístek i na metro. A doufám, že tady nebudete kouřit!“ To totiž zahlídnul Boscyho jak vytahuje viržínko.

Doufal marně. Hulili jsme celej zbytek cesty. Dokonce tak moc, že i sám Esttet navrhnul otevřít znova okno, abysme se v kupé neudusili. Wolodijowski si pro jistotu držel čepici, aby mu neuletěla za brkem. Bohužel si jí pořádně nedržel Boscy. Má rádiovku a sebralo mu jí to i s králíkem.

Cestou se nám rozeběhla pěkná konverzace o metru. Wolodijowského to totiž zaujalo natolik, že docela zapomněl na svoje příkoří. Pořád se vyptával, jak to s tím metrem je. Jestli se pod zem leze po žebříku, nebo jestli se jezdí výtahem. Taky ho strašně zajímalo, jak se to stavělo. Pořád mu nešlo do hlavy, kudy se souprava dostane do tunelu. Jestli prej nejdřív vykopali díru, a tam na koleje postavili vlak, a pak kolem něj tunel, kterej zasypali, nebo jak. No měli jsme mu hodně co vysvětlovat. Nejvíc povídal Esttet. On v Praze jeden čas žil a tančil v Národním divadle. S Harapesem. Takže Prahu zná. Don Boscy de Domu taky něco přidal. Ten zná z Prahy trochu míň. Hlavně prej Ruzyň. Ale né letiště. Jen nějakou ubytovnu co tam je. Já Prahu znám pochopitelně taky. Tak jsem jim vyprávěl, kam jsem chodil na Malý straně na pívo a pak kde se dá jít na malou stranu po pívu, aby vás nikdo neviděl.

Ale to bylo před hodně rokama. Před osmdesátým devátým. Uvidíme, jaký to tam po letech bude…

***

Cesta vlakem nám hezky utekla. Cestou jsme sice nabrali menší zpoždění díky tomu, že vlak neplánovaně zastavil kousek za Kralupama, (už vím, že se nemá tahat za to madlo co je nade dveřma do kupé), ale i tak jsme to stihli skoro na čas. Co je pro dráhy nějakejch padesát minut.

Přijeli jsme do Holešovic. Masarykovo nádraží se prej nějak přestavovalo, nebo zase přejmenovávalo, takže tam to nešlo. A protože nám, jak říkal průvodčí, díky tomu platil lístek z vlaku i na metro, říkal jsem si, že se teda aspoň svezeme tímhle zázrakem podzemní techniky.

Když jsme se dostali do útrob podzemky, Wolodijowski zůstal stát s hubou dokořán: „Ej cholera. Tak to jsem u nás v Bogatyni neviděl. Já si to představoval podle toho, jak mi to líčil Jašek, ale tohle je opravdu jiný!“

„Kdo je to Jašek Waldemare?“ zeptal jsem se.

„Jašek? Ten je z Bogatyně. Jednou byl tady v Praze se zájezdem poznávat kulturní památky. Viděl Kotvu a Bílou labuť. Tehdá přivez hodně čokolád a kakaa. A byl taky v metru. Metro ho tak vzalo, že začal dělat ve městě kanálníka. Že má službu Jašek, jsme vždycky poznali. Z kanálů se vždycky ozývalo: Ukončete výstup a nástup. Dveře se zavírají.“

Hm. Do tý Bogatyně se jednou budu muset podívat. Zajímavý město.

Souprava přisvištěla a nastal boj. Narcis, kterej má Prahu přečtenou, protože v ní žil, nás začal pobízet: „Hoši rychle. Tlačte se. Tady musí etiketa stranou. Kdo chvíli stál - stojí opodál.“

Měl svatou pravdu. Nejenom, že jsme během několika vteřin stáli úplně jinde, ale kouzelník Boscy dokonce ležel pod nějakým Korejcem, nebo Tatarem.

Mělo to jedinou vadu. Nebyli jsme v soupravě, ale pořád na nástupišti. Při příštím příjezdu jsme na to šli už líp.

„Námořnickej útok?!“ zeptal jsem se kamarádů.

„Co se dá dělat. Snad to neodnese můj oblek,“ vzdychnul Narcis.

Abyste rozuměli. Námořnickej útok je taková specialitka, kterou občas používáme při tom, když se něco semele v hospodě a potřebujeme se dostat ven. To se dělá tak, že si stoupneme vedle sebe a zaklesneme se do sebe rukama. Pak se stačí se skloněnou hlavou rozeběhnout a nic vás nezastaví.

Dali jsme si pěknej rozběh! A fakt nás nic nezastavilo. Ty lidi, který chtěli vystoupit, vem čert. Prostě se projedou o jednu stanici dál. Jenom byla škoda, že se spolu s náma dovnitř zase nedostal Boscy. Ty dveře nebyly tak široký jak bychom potřebovali. Ale to jsme zjistili až uvnitř vozu. Mně bylo divný, že se při tom našem průniku ozvala taková divná rána, jako by někdo narazil do plechu. No co. Však přijede příštím vlakem, říkal jsem si.

Na Hlavním nádraží jsme vypadli z podzemí na světlo Bóží a čekali jsme docela dlouho na Boscyho. Nějak se neobjevoval. Tudíž jsme po tý dlouhý době usoudili, že už asi nepřijede a pět minut čekání je až až, a šli sami na Václavák. Život je holt boj. A v Praze prej obzvlášť, jak říká Narcis Esttet.

Jaký ale bylo naše překvapení, když jsme došli na václavskej rynk. Kolem Václava byl shluk lidí. To nás nejdřív trochu znervóznilo, protože jsme měli obavy, jestli náhodou není zase nějakej převrat. To víte. O opletačky s policií jsme nestáli! Jenže to nebyl žádnej převrat, ale dav tůristů z celýho světa, kterej si fotil… No ano. Fotili si našeho kouzelníka, kterej seděl na koni za Václavem!

Jó vážení. Kouzelník je prostě kouzelník! Někde ho necháte a on se objeví tam, kde byste ho nečekali. Prostě machr! Když Boscy slezl z koně, vydali jsme se na prohlídku náměstí.

Wolodijowski žasnul nad vším. Esttet žasnul, jak se to tam změnilo od tý doby, co tam nebyl. Já jsem zas tak moc nežasnul, ale držel jsem si kapsy se svačinou, když jsem viděl taxíka, protože jsem slyšel, že prej v Praze taxikáři hrozně kradou.

Na Václaváku toho zase tolik k vidění není, takže jsme nabrali směr na Staroměstský náměstí. Tam bylo všude lidí. Skoro se tam nedalo hnout. Všichni byli namačkaný u radnice, a koukali se na ty velký starý hodiny.

Začala odbíjet celá, a na orloji se všechny ty různý figurky začaly hejbat a cinkat a tak vůbec. Wolodijowski na to konsternovaně zíral s otevřenou pusou. Když produkce a korzování svatejch apoštolů skončilo, tak se hned začal zajímat čí, že je ta kostra a jestli ten kohout byl fakt živej.  Narcis Esttet mu to chtěl začít vysvětlovat, ale zrovna v tu chvíli nějaká nevěsta hodila do davu svatební kytici a on jí chytil, takže z vysvětlování nebylo nic. Esttet začal radostí poskakovat a nadšeně vykřikoval, že se do roka určitě vdá.

V tom davu se nám zase někam ztratil kouzelník. Ale to už jsme ho nehledali, jelikož jsme tušili, že se zase někde nečekaně objeví.

Objevil se za chvilku a držel ho za ruku nějakej velkej a tlustej Němec, kterej řval, že ho ten chlap chtěl okrást. Boscy se bránil, že nechtěl krást ani náhodou, ale měl prej v úmyslu mu tu peněženku líp zastrčit do kapsy, aby mu náhodou nevypadla. Vypadalo to zle. Naštěstí Boscyho zachránil Wolodijowski, kterej k nim přišel a Němec mu začal lámanou češtinou vysvětlovat, že dopadnul kapsáře. Nějak si Waldemara v tom jeho kaftanu, sobolí čepici a se šavlí u pasu poplet s policajtem.

Wolodijowski Němci slavnostně slíbil, že kapsáře popraví hned za rohem a Boscyho odved z jeho dosahu. Němec si potom spokojeně brumlal: „Hmmm. Tsechische Polizeimann, gutt Polizeimann. Und Tsechische Fräulein, gutt Fräulein…“ a odešel zavěšenej do dvou holek korpulentnějších tvarů, který se zrovna bavily o nějakejch práškách na spaní.

Boscy nám už potom musel slíbit, že nebude dělat žádný další kouzla s peněženkama. Slíbil to, ale nejsem si jistej, jestli to pochopil správně, protože když jsme šli na Karlově mostě kolem nějakýho houslisty, tak jsem si všimnul, že když jsme ho poslouchali, tak měl futrál plnej drobnejch. Zatímco při našem odchodu byl podezřele prázdnej.

Na Karlově mostě bylo fajn. Samej malíř a hudebník. Narcis se nechal vymalovat u jednoho rychlomalíře a mě přemluvil taky. Seděli jsme mu pět minut a pak si prohlídli výsledek. Narcis nebyl moc spokojenej: „Ale fuj! Dobrý muži to nemyslíte snad vážně?! Tohle, že jsem já?! No dovolte. Ten velkej nos. Ty oči a brada! Vy máte něco se zrakem, že nevidíte mou luznou schránu?“

Chudák malíř lapal po dechu: „Hele vy schráno. Jestli chcete jinej obraz, tak musíte někam jinam, a ne ke karikaturistovi!“

„Karika… Co? Jo aha. Vaše chyba. Máte to mít napsaný větším písmem. Za ten obraz nezaplatím. To jsem nechtěl. Ale vezmu si ho. No moment,“ zarazil se. „Jak to, že Vadim vypadá na obrázku stejně jako ve skutečnosti?“

Podíval jsem se na obrázek a fakt. To jsem byl celej já.

„Protože to se nedá karikovat. Tohle vážně nejde…“ řek malíř a pokrčil rameny.

Moc jsem nepobral, jak to myslel, ale radši jsem nad tím nepřemejšlel. Měl jsem obrázek, a zatímco se Narcis hádal o placení s malířem, tak já jsem už byl pryč.

Potom mi Narcis říkal, že prej chtěl malíř zaplatit i za ten můj obraz. Jenže ho z toho vytáhnul zase Wolodijowski. Malíř si ho pochopitelně nespletl s policajtem, ale s nějakým výběrčím od ruský mafie a tak mu to nechal grátis, a ještě zadarmo vymaloval Wolodijowského.

Ten, když se pak uviděl na papíře, tak to hodil do Vltavy. Prej všechno. I s malířem a stojanem.

Chtěli jsme jí ještě na Hradčany, ale když jsme uviděli tu vejšku, tak nás to přešlo. Konec konců, Hradčany tam stojej už pár set let a tak nám nikam neutečou. I toho prezidenta můžem navštívit třeba někdy jindy, ne?!

Hezkej vejlet to byl. Jenom… Nějak mě svědí ruka a dělá se mi na ní nějaká vyrážka nebo co.

Esttet říká, že prej to má taky a Wolodijowski s Boscym jakbysmet

Jestli vono to není od toho, jak jsme si všichni šáhli na Karlově mostě na takovej reliéf s Nepomuckým. Mělo by to nosit štěstí. Před náma na to šmatal nějakej indián, nebo kterej čert.  Taky to svědí jako čert!

KONEC