Kdo chce víc, nemá nic!

Né, pane vrchní. Dík, ale já si už nedám a zaplatím za ty dvě piva. Ale řeknu vám, že někdy je lepší míň než víc, protože, když chce člověk víc, může se mu stát, že nemá nakonec nic.

To máte jako tehdá v tom Duchcově. No v tom Duchcově, jak je tam ten viadukt u kterýho za první republiky stříleli četníci do tý demonstrace. Tak tam bejvával předsedou Národního vejboru nějakej Krejza. A ten Krejza vždycky ve výroční den tý střelby pořádal vzpomínkovou akci, aby se jako uctili ty oběti. Znáte to ne?! Papaláši se tam sjeli, dechovka hrála, pak nějakej ten projev a nakonec se nakladly věnce. Krejza byl celkem spokojenej, protože ho za to panstvo z kraje vždycky pěkně pochválilo.

Jenomže milýmu Krejzovi to časem bylo málo. Pořád si říkal, že všem těm akcím chybí nějaká třešinka na dortu, která by celý tý pietě dodala na lesku. Tak ho napadlo, že by to chtělo například pamětníka, kterej by tam se slzou v oku položil věnec a pronesl dojemnou řeč. Tak začal shánět pamětníka, ale nedařilo se mu to. Ono už to bylo v osmdesátejch letech, takže těch pamětníků nebylo moc na skladě. Jenomže Krejza byl houževnatej a nedal si pokoj a tak se nějak domáknul, že jistej Vodrážka jednou v hospodě vykládal něco o tom, že jeho dědek u toho viaduktu tenkrát byl! Krejza si řekl, že vnuk sice není pamětník, ale lepší něco, než nic. Když by měl na vzpomínkový akci pokrevního příbuznýho přímýho účastníka, soudruhům z kraje by to jistě udělalo radost a on by z toho taky určitě něco měl! Tak hned druhej den šel do hospody a přisednul si k Vodrážkovi a začal ho přemlouvat, aby u viaduktu promluvil a vzpomněl odkazu svého děda.

Vodrážka se cukal a říkal, že on není žádnej řečník, a vůbec, že si myslí, že by to snad ani nebylo vhodný, aby zrovna on mluvil, jelikož si není jistej, jestli by s tím děda souhlasil, a taky, že na ten termín má objednaný zedníky, protože mu barák padá na hlavu a on už s tím musí konečně něco udělat, nebo se s ním jeho ženská rozvede.

Krejza se ovšem nedal odbejt a hučel do Vodrážky, že je povinován památce předků. A taky, že si nemusí dělat hlavu s barákem, poněvadž strana umí bejt vděčná a když Vodrážka obětuje ten den, tak Krejza obětuje zase něco z rozpočtu a nechá mu barák opravit na náklady vejboru, protože o potomky hrdinů naše lidově demokratické zřízení musí přeci poctivě pečovat.

Na tohle Vodrážka už slyšel. Ještě se chvíli nechal pro formu ukecávat, ale potom si plácli a na dalším kladení věnců už Vodrážka šel v první řadě a ve svátečním obleku. Krejza byl šťastnej jako blecha, když Vodrážka četl z papíru projev, kterej mu sám sepsal. Krajskej tajemník KSČ byl taky spokojenej a poplácával Krejzu po zádech a dokonce mu naznačil, že taková aktivita by mohla přinýst jistý ovoce a to ve formě jeho povolání na krajskej vejbor.

Takže Krejza, jak byl blahem bez sebe, nejenže Vodrážkovi nechal na účet vejboru opravit střechu a fasádu, ale dal mu komunálem udělat i nový rozvody elektriky a připojili ho i na kanalizaci.

Krejza se těšil, jak se dostane na kraj a udělá konečně pořádnou kariéru, ale chyba lávky. On ten krajskej tajemník byl tím Vodrážkou tak nadchnutej, že se rozhodnul jeho dědkovi dát na barák pamětní desku, či co. No a jak se kvůli tomu hrabali v archívech, to jako aby měli nějaký podklady, a aby mohli zdůvodnit proč to dělají, přišlo se na to, že Vodrážkův děda tam u toho viaduktu opravdu byl, dokonce, že tam byl i raněnej. Představte si, že oni dokonce našli i jeho fotku, kde je starej Vodrážka vidět při tý demonstraci, a to v první řadě. Mělo to jen jednu podstatnou chybu. Na tý fotce stojí četnickej strážmistr Vodrážka a míří na někoho, kdo se dost podobá Fučíkovi!

Tudíž se Krejza nejenže nedostal na krajskej vejbor, ale byl odvolanej i z městskýho vejboru, protože nahoře to vyhodnotili jako provokaci a Krejzu označili za reakčního živla, kterej se pokusil znesvětit památku proletariátu, jelikož nikdo nevěřil tomu, že by byl takovej vůl, aby nevědomky nechal klást věnec vnuka zlotřilýho četníka. No a aby toho nebylo málo, tak mu přišili i rozkrádání majetku v socialistickým vlastnictví, protože na ty opravy Vodrážkova baráku prasknul materiál, kterej měl bejt na stavbu kulturního střediska.

No tak pane vrchní a to je celej příběh toho Krejzy z Duchcova, kterej se nespokojil s málem a myslel si, že když bude aktivní, tak na tom vydělá… Jo proč vám to vykládám?! No poněvadž mi ho tak trochu připomínáte. Víte jak jste mi furt říkal, že vám tu dělám houby kšeft, když celej večír cucám dvě piva?! A jak jste se radoval, že ten chlap, támhle pod oknem, dělá jedno pivo za druhým?! No tak ten chlap před deseti minutama zdrhnul okýnkem na hajzlíku!

Jó. Kdo chce víc, nemá nic!

KONEC

Jak jsem byl na premiéře

Tak jsem taky jednou vyrazil za velkým uměním! Dostal jsem totiž lístky na premiéru do divadla. Kde jsem k nim přišel?! No jednoduše. Na našem vystoupení byla nějaká herečka a tak se jí to líbilo, že nám nechala pár volňásků na její představení.

Teda je pravda, že je nedala nám, co jsme účinkovali, ale našemu principálovi. Jenže ten je nechtěl, (on by radši chtěl tu herečku), a tak jen co odešla, hodil je na lavičku se slovy: „Tu máte, ať netvrdíte, že jsem strašnej vykořisťovatel. Já měl vždycky sociální cítění. A hlavně divadlo nežeru!“

Jen co lupeny přistály, vrhli jsme se na ně. Divadlo sice nežereme nikdo, ale byla to příležitost taky se jednou nechat bavit a né jenom pořád bavit ostatní! To máte to samý jako s číšníkama a servírkama. Taky si jednou za měsíc vyrazej do šantánu a nechávaj se obsluhovat, poroučej si všechno možný i nemožný, proháněj ty druhý číšníky a servírky, dělaj virvál, smrkaj do ubrusů, stěžujou si na porce a nakonec utečou bez placení, aby si tak vychutnali hospodu z pozice hosta!

Tudíž i nás jednou za čas popadne taková touha, nechat se jenom bavit a kritizovat produkci jinejch umělců a komediantů. V Humbertu by o nás mohli hodně dlouho vyprávět! Taky jsme s nima od tý doby na válečný stezce, a žádný setkání našich cirkusů se už neobejde bez přestřelek ze vzduchovek!

No, jak jsem psal. Vrhli jsme se na lístky jako stádo velbloudů na studánku po okružní jízdě Saharou.

Povedlo se mi jeden ukořistit. Pěknej byl. Takový v cirgusu nemáme. My máme jenom takový obyčejný trhací. To principál vždycky nakoupí nejlevnější toaletní papír, protože ten levnej je nejtvrdší, a pak z něj odtrhávaj v kase ty dílky, na který se bouchne razítko a napíše cena. To tohlencto bylo jinší kafe. Barevnej s datumem a názvem představení, ba dokonce i s uvedeným místem k sezení! Holt vyšší kultůra!

Jeden lístek jsem teda získal po tvrdým boji já, a ty ostatní tři si rozdělili Sandra, Wolodijowski a kouzelník Boscy de Domu. Od Boscyho nakonec lístek vyžebral scénograf Narcis Esttet.

Boscy dlouho odolával, ale Narcis ho dostal na slib, že může jít místo něj na rande s dvěma překrásnejma holkama. Dokonce mu ukázal jejich fotky. Boscy neodolal a vrazil Narcisovi lupen do ruky.

Nó jeho problém. Za prvý si měl kouzelník uvědomit, že Esttet jaksi na holky není a za druhý se měl líp podívat na ty fotky! Třeba by si pak všimnul, že je u těch dvou holek u bazénu a fára napsáno: Nová kolekce Barbie 2006 – Barbie s přítelkyní na dovolené. A je to vystřižený z katalogu hraček! Inu, kdo chce kam… Někdo do divadla, a někdo si jde hrát s panenkama.

Druhej den večír po vystoupení, jsme se my tři umění milovný, šli oháknout na tu premiéru.

Jak do divadla a natož na premiéru?! No přece v tom nejlepším co se dá na sebe navlíct! Narcis ozařoval okolí svým růžovým oblekem, ve kterym vypadá skoro jako ten pták plameňák! On dokonce i tak blbě chodí.

Sandra opět nezklamala a byla okouzlující. Sice některý lidi bez vkusu tvrděj, že ty její modely jsou příšerný, ale já si myslím, že zlatým trikotem s péřovým boa a sametovým pláštěm se nikdy nic nepokazí!

Wolodijowski si na to vzal svůj sváteční kozácký kaftan, kterej vytahuje jenom při zvláštních příležitostech. Můj názor je ten, že by ho měl vytahovat častějš. Třeba by ho pak i častějš pral a nebyl by tak zadělanej!

No a já?! Můj oblek je vhodnej pro každou příležitost! Nedávno jsem si totiž nechal ušít fungl novej frak!  Červenej s bílejma puntíkama! Byl by to hřích si ho nevzít!

Jenom košili jsem si musel přeprat! Sice se trochu při praní srazila (aspoň už vím, co znamenaj ty tajemný značky na cedulce, co je přišitá zevnitř košile), ale to vůbec nevadilo! Moc dobře jsem věděl, že letos se nosí odhalenej pupík, tudíž jsem byl hypermoderní!

Motejla mám! To je základní módní doplněk každýho pořádnýho klauna, kterej ví, co se sluší a patří! A fialová je fantastická barva!

Vymustrovaný jsme byli, tak hurá do víru kulturních zážitků!

Před osmou večír jsme dorazili autobusem k divadlu. Sandře nějakej hulvát, v tý tlačenici v autobuse, srazil její péřovou čelenku a navíc se jí boa po výstupu přivřelo do dveří, takže když autobus odjížděl, tu chudinku táhnul dvacet metrů blátem. Sandra začala brečet, až se jí šminky začaly roztejkat po obličeji. Vypadala teď trochu jako nějaký hodně moderní umělecký dílo.

Narcis se jí snažil uchlácholit a začal jí obličej utírat kapesníkem. Dosáhnul tím zajímavýho výrazu její tváře. Něco mezi náčelníkem na válečný stezce a trochu jako obličeje z toho obrazu, co jsem jednou viděl v televizi. Guernika se to myslím jmenovalo, nebo tak nějak.

Klika byla, že ten její trikot je z nějakýho snadno omyvatelnýho materiálu, takže s tím nebyl problém. Pocákali jsme jí vodou z nedaleký kašny a docela to ušlo. Teda alespoň jsme jí to tvrdili! Sandra se trochu uklidnila a napadlo jí, že se zahalí do pláště a bude dělat tajemnou dámu, než se dá na záchodkách v divadle znovu do parády! Jak říkám! Plášť se hodí vždycky.

Vstoupili jsme do divadla. Krása nesmírná to byla! Toho zlata všude. Až jsem musel Wolodijowského krotit, protože se v něm projevily loupeživý pudy jeho kozáckejch předků a snažil se kapesním nožíkem oškrabávat zdi.

Esttet byl ovšem ve svým živlu. Kdysi prej pracoval dokonce někde v ruským divadle. Měl na starosti baletky. Teda v jeho případě spíš baleťáky. Bylo vidět, že se v divadle vyzná. Ukázal nám, jak se korzuje po chodbách … Jak se stojí fronta v šatně … Jak se ve frontě v šatně dá předbíhat … Jak se kupuje dvojka červenýho v bufetu … Jak se kysele tvářit po požití dvojky červenýho v bufetu … Jak se kupuje program a následně se nad ním ohrnuje nos a říká se: „Nevím nevím, to v La Scalle!“… Kudy se chodí na WC … To hlavně pro Sandru, protože jí rozteklej make-up podezřele začal tvrdnout na tváři … A tak vůbec všechno, co se v takovým divadle při premiéře dělá! Myslím, že ho nemít, tak bysme tu byli za burany!

Tak jsme si to užívali, když najednou zazněl zvoneček a Narcis mi vysvětlil, že nemusíme s Wolodijowskim utíkat pryč, protože to není alarm, ale výzva, abysme šli do hlediště.

Počkali jsme ještě na Sandru, která se dávala do kupy na toaletách.

(Ano! Správně se říká toalety a né hajzlíky. Tudíž odtud pochází jméno toaletního papíru!)

Začalo zvonit podruhý a Narcis začal bejt nervózní: „Tak kde je ta holka?! Za chvíli začnou a jak nechytneme začátek, těžko se vpravíme do děje, anóbrž je to hodně těžký kus, jak stojí v programu!“

Jen to dořekl, tak se otevřely dveře z WC, a z nich vyšla nějaká ženská, co měla na sobě oblečení naší Sandry!

Pořádně v nás hrklo! Určitě jí ta ženská ze závisti něco udělala a vzala si Sandřino perfektní oblečení! Mrcha jedna! Kvůli ohozu jsou dneska ženský schopný snad všeho!

Vrhli jsme se na ní a povalili jí na zem. Ženská začala ječet o pomoc a nám zatrnulo!

„Doprčic! I hlas má stejnej jako Sandra,“ zařval jsem v úžasu!

„Protože jsem Sandra, ty trotle! Jenom jsem si smyla šminky!“ řekla ta ženská!

Z toho plyne poučení, že některou ženskou můžete vlastně znát léta létoucí a stejně nikdy nepoznáte její pravou tvář!

Po tomhle extempore jsme si šli sednout na naše místa.

To jsem byl ovšem ohromenej dvojnásob! To totiž nebyly obyčejný místa pro nějaký sociální případy, někde u stropu divadla, ale byla to lóže!

Já teda už lóži párkrát byl, ale to byla lóže u nás v cirgusu, když jsme ho stavěli, nebo rozebírali, ale tohle se tím nedalo srovnávat! Plyšový křesla a všude moc hezký tapety.

Že to byly tapety mi vlastně řek až Wolodijowski, když do stěn zkusil rejpnout tím nožíkem…

Usadili jsme se a čekali. Zazvonilo potřetí a v sále se setmělo. Opona šla nahoru a na jeviště vyšla z portálu ta hérečka co nám dala lístky.

Měli jsme takovou strašnou radost, že nám dala tak skvělý místa, že jsme jí museli rozhodně nějak projevit svojí spokojenost, tak jsme začali volat: „Bravóóóó“ a taky „děkujéééém,“ a plácali jsme, jako kdyby nehrála obyčejný divadlo, ale předváděla nějakej těžkej cvik na perský tyči!

Hérečka naše zbožňovaná musela bejt z toho určitě dojatá, protože se po pěti minutách od začátku představení na jevišti dočista rozplakala.

Opona pak z ničeho nic spadla a v sále se znovu rozsvítilo.

Esttet se podivil: „Hm?! Zajímavé a řekl bych, že zvláštně minimalistické. Já vám říkal, že když nechytneme začátek tak nic ze hry nepochopíme. Tady by se stačilo zpozdit o minutku a člověk by přišel o kus hry!“

Dveře do lóže se rozlítly, a dovnitř vletěl pán ve smokingu: „Mohli byste laskavě opustit divadlo vážení?! Soubor nemůže hrát!“

Esttet se spokojeně usmál: „Ale jistě, jistě. Chápu. Hra je u konce, tudíž je logické, že soubor hrát již nemůže. Pozdravujte je od nás. Sice bychom se rádi setkali v zákulisí s herci a především s onou skvělou umělkyní, která nám poskytla tato vynikající místa, na tuto ohromující divadelní událost, ale chápeme, že jsou vyčerpáni. Musím vám povědět, že s něčím takovým jsem se ještě ve své kariéře nesetkal.“

Pán ve smokingu ho přerušil: „Jasně. Jsem rád, že to chápete. Musím vám říct, že ani já jsem se zatím s takovými diváky nesetkal!“

Tak jsme šli. Cestou domů Wolodijowski pořád mudroval, proč, když ta hra byla u konce, zůstali ostatní sedět na svejch místech a odešli jsme jenom my?!

Já si myslím, že to bylo tím, že lidi z takovejch fajnovejch míst, prostě pouštěj ven přednostně, aby se nemuseli mačkat u šatny, a ty ostatní tam prostě zamknou a pustěj je, až lepší lidi odejdou. A právě proto nás ten pán ve smokingu tak naléhavě žádal, abysme už šli.

To od něj bylo moc hezký!

KONEC

Mudrování spisovatelovo

Spisovatelův život je plný protivenství a ten humoristův obzvlášť.

Když se tak dívám na první větu, říkám si, že bych už vlastně víc psát nemusel. V této prostinké oznamovací větě se totiž skrývá naprosto všechno. Nevěříte? V tom případě vás musím přesvědčit.

Tak za prvé. Humoristická literatura je ze všech uměleckých disciplín tou nejhorší. Samozřejmě nikoliv ve smyslu „nejšpatnější.“ Slovem „nejhorší“ je v tomto případě myšleno „nejtěžší.“ I na tomto příkladu vidíte úskalí spisovatelství. Stačí jedno slovo s nejednoznačným významem a hned je tu malér.

To je ovšem již problém samotného procesu psaní. Na to, abyste mohli začít něco psát, potřebujete mít téma. V případě humoru dokonce vtipné téma. Když není téma, není tvorba.

S literaturou to není například jako s malířstvím, nebo se sochařstvím. Takový malíř si vezme stojan plátno a barvy a vydá se do přírody. Postaví stojan na louce u lesa a může začít malovat. Téma stojí před ním a jemu ho stačí přenést na plátno.

Anebo sochař. Sedí. Láme si hlavu, co z toho kusu mramoru vysochat, a hle, kolem projde nahatej chlap s prakem v ruce a sochař má hned jasno! Ba co víc. Oni mohou dokonce tato témata opakovat donekonečna a divák jim to ani slovem nevyčte. Však se stačí podívat v galeriích na zdi ověšené stovkami krajinek a do lapidárií, kde jsou zase desítky nahatých mužů a žen, vyvedených v nejrůznějších materiálech. A děje se něco? Neděje. Davy ochotně platí za vstupenky.

Spisovatel si toto nemůže dovolit. Zatímco tedy malíř může pod záminkou, že je to krásné a neomrzí se, namalovat Hradčany, nebo březový háječek klidně tisíckrát a stejně ten obraz prodá, spisovatel nemůže sebelepší povídku psát stále dokolečka.

To ovšem platí především o spisovatelích-humoristech. Humorista musí čtenářům neustále předkládat nové a nové situace, fóry a gagy, protože když to neudělá, ztratí o něj čtenáři zájem. K tomuto účelu může klidně používat stále stejné postavy. V tom není problém. Ovšem jak jsem již psal. Tyto postavy musí prožívat stále něco nového.

Naopak oproti tomu spisovatel-hororista nemá s tvorbou takový problém. Hororista může bez obav sepsat třeba padesát povídek, které budou pojednávat o tom, jak kdosi, kdo měl být už dávno mrtvý, vstane z hrobu a pak jde a ubližuje nic netušícím lidem. Hororistovi stačí jen změnit hlavní postavu, kterou může být jednou upír, podruhé zase zombie, či jiná zrůda. V tomto ohledu mají kolegové hororisté svou práci o mnoho lehčí.

I když uznávám, že i oni se jistě dost zapotí, pokud se chtějí vyhnout šabloně a touží pro svou děsuplnou historku najít nějaký neobvyklý konec.

Tím jsem se dostal k strašlivému slovu. Tím slovem je POINTA.

Dobře vypointovaný konec je pro spisovatele noční můrou, která ho budí ze snů. Osobně soudím, že některé romány mající několik set stran, jsou původně jen mikropovídkami, pro které autor nemohl najít pointu!

Najít tu správnou závěrečnou větu, která by celý příběh uzavřela tak, aby mu nasadila korunu, není žádná legrace. Můžete klidně popsat několik stran vynikajícím textem, ale jak nenajdete vhodný konec, jste v koncích. Když nevíte jak skončit, přidáváte další a další věty a text košatí, mohutní, ba někdy i přímo bobtná slovy. Autor potom v zoufalství sahá po dialozích, ve kterých postavy začnou mluvit o tom, jaké bylo včera počasí, případně se pustí do odboček, které s původním příběhem vůbec nesouvisí a s hrůzou sleduje, že pointa která ho mezi tím napadla, se už k nově vzniklému příběhu vlastně nehodí, protože hlavního hrdinu kterého na začátku povídky poslal pro mléko, má najednou na řetízkovém kolotoči a mléko nikde!

Takovému vloženému textu se pak říká vata, nebo vycpávka. Není bez zajímavosti, že někteří spisovatelé ve svých dílech používají zásadně a pouze vycpávku.

I v tomto je psaní na rozdíl od jiných umění bito. Výtvarník žádnou pointu nepotřebuje. Výtvarník nejenže nepotřebuje pointu, ale považte, on ani nemusí své dílo dokončit, aby ho mohl vystavit. Copak jste nikdy neviděli sochy bez rukou?! I hudební skladatelé mají v tomto směru svou práci ulehčenou. Zvláště ti kteří píší populární hudbu. Jak běžná je skladba mizející ve ztracenu. A i v oblasti vážné hudby máme příklad. Jistě jste už slyšeli o skladbě s názvem Nedokončená.

Ale spisovatel si tento luxus nemůže dovolit. Povídku nemůžete ukončit uprostřed věty tím, že písmenka budou postupně světlat, až zmizí docela. Nedokončená povídka, nebo román nikoho nezajímá. Obzvlášť ne vydavatele. Zde je přípustná jedna jediná výjimka. A tou je náhlé úmrtí autora. Takové dílo občas vyjde. Ovšem i to bývá podmíněno tím, že spisovatel před svým skonem napsal něco dokončeného.

Snad ještě horší, než konec, je začátek psaní. Tím se vlastně vracím na začátek. Téma a nápad.

Dejme tomu, že autora políbila Múza, a on má v hlavě jakýsi příběh. Spisovatel si sedne před bílou stránku a hluboce se zamyslí. Čím začít? První věta by měla být tak zajímavá, že čtenáře chytí a nepustí. Spisovatel tedy napíše větu. Je nadšen, protože to je ta pravá věta. Dívá se na ní a je mu jasné že ho Nobelova cena za literaturu nemine. O minutu později sezná, že takovou větu by mohl napsat jen mentálně zaostalý šimpanz. A pak, podle toho na čem píše, buď stiskne tlačítko „delete“, nebo vztekle vytrhne papír ze stroje, či sebere ze stolu a zmuchlá, aby ho následně vrhnul do koše.

Po pravdě řečeno, s příchodem a dostupností počítačů začala převládat první varianta. Ale je to škoda, protože druhé dva způsoby nepostrádají jistou dávku dramatičnosti a na filmovém plátně to vypadá velmi dobře.

Po několika pokusech sepsat větu, která by byla perlou světové literatury a značném otlučení deletovacího tlačítka, nebo spotřebování několika kil papíru, autor rezignuje a použije něco na způsob: „To vám tak jednou…“ Což sice není nic ohromujícího, ale spisovateli to dává možnost, aby vůbec mohl začít psát a dostal se k nějakému sdělení čtenářům.

Samotné psaní už není tak strašné, ale i ono má svá úskalí, která dokáží autora potrápit. Po první větě následuje druhá a třetí a autor se dostává do rauše, kdy přestává vnímat své okolí a v hlavě se mu odehrává příběh, který přechází na monitor, nebo papír. A právě v těch chvílích, téměř s určitostí někdo přijde a na autora promluví, aby mu sdělil nějakou životně důležitou informaci.

Upozorňuji, že pokud se autor nachází v takovém stavu, nesmí se na něj mluvit, ani ho jinak vyrušovat. Psaní je specifické v tom, že většina psavců potřebuje klid.

S malířem si můžete klidně povídat. Sochař tříská palicí do majzlíku, ale spisovatelova Můza je plachá jako nervózní kamzík. Stačí jedno slovo a odskáče kamsi na kopec a autor je v háji. V tu chvíli měl jistě v hlavě vtip, který právě hodlal napsat a najednou, kde nic, tu nic.

Spisovatel tedy nevrle zavrčí, že je mu jedno jestli bude zítra rajská nebo řízek a zoufale se snaží navázat nit příběhu. Po dalším několikerém otlučení „deletu“, naváže na přerušenou myšlenku a jím psaný děj se odvíjí dál.

Po chvíli humorista zjistí, že má pocit jakoby tu část příběhu, který právě píše, odněkud znal. Vstane, jde si pro knížku a nalistuje jistou stránku. Obrátí oči v sloup, prokleje pana Hrabala či Haška, nebo Švandrlíka, že už všechno vtipné napsali a jeden aby se strhal, když chce něco nového a vtipného vymyslet. Pak si s hlavou v dlaních sedne zpět ke stolu a přemýšlí, jak děj změnit aby nemohl být obviněn z plagiátorství. Hlavou se mu honí myšlenky na to, že se asi na psaní jednou provždy vykašle a bude se věnovat jiné umělecké činnosti. Například pletení by nemuselo být tak špatné. Děti by měly moc pěkné čepice na zimu…

Této fázi se říká tvůrčí krize a překonat jí není nic lehkého. Profesionální spisovatelé scénáristé a textaři jí překonávají za pomocí termínu od zadavatele. Termín má přímo zázračné účinky na tvůrčí činnost. Amatérský spisovatel musí tvůrčí krizi překonat sám bez cizí pomoci.

Vstane od stolu a jde si udělat kafe. Jen, co ho zalije vroucí vodou, pokud má štěstí, dostane nápad. Pomyslí si, že tohle určitě ještě nikdo nepoužil. A pokud ano ať ho vezme čert. Spisovatel nechá kafe kafem a sedne k rozpracovanému dílu. A už je tu zase onen stav kdy prsty lépe řečeno ukazováčky tančí po klávesnici a děj směřuje ke konci. Připusťme, že tentokrát autora minou problémy s pointou a on s nesmírnou úlevou zakončí svou novou povídku. Napije se nyní již studené kávy a přečte si, co vlastně napsal. Provede mírné úpravy v textu a spokojeně pokývá hlavou. Konečně hotovo. Nezbývá než povídku uložit.

V následujících vteřinách spisovatel-humorista omdlévá, protože své pracně vypocené dílo místo uložení smazal…

Co na závěr? Proč ne třeba ty dvě první věty: Spisovatelův život je plný protivenství a ten humoristův obzvlášť.

KONEC

Jak jsme soutěžili ve vaření

Koukáte se taky na ty pořady o vaření, co jich je teď plná televize? Asi jo, že ano. No nejste jediný. My se na to koukáme taky. Líp nám po tom chutná. Když člověk kouká, jak někdo třeba vaří svíčkovou, tak ten chleba s margarínem co u toho baští hnedle chutná líp.

Jenomže se tak nějak neshodneme na tom, kterej z těch kuchařů je lepší. Například principál tvrdí, že nejlepší je ten Angličan Gordon Ramsey. Moc se mu líbí, že nadává kuchařům a všelijak se jim vysmívá. Mám ovšem podezření, že principálovi nejde ani tak o vaření, jako spíš o to nadávání.

Když tuhle říkal, že to zkusí taky, tak jsme si mysleli, že bude něco vařit, ale on jen chodil cirkusem a všechny nás posílal do míst, kde zádům končí slušnej název. Grišovi dokonce vyhodil kolomaz, kterou se chystal natřít šmetrlink na vytahování plachty. Nějak se rozpálil a hulákal, že prej než to natírat takovým svinstvem, je snad lepší to nechat nenamazaný a tu plachtu vůbec nevytahovat. Griša jen pokrčil ramenama, že je mu to ukradený a šel si lehnout pod strom. Principálovi to došlo až za půl hodiny, když nadával, že nikdo nestaví lavičky. Bodejť by jo, když Griša spokojeně spal pod lípou a plachta neméně spokojeně odpočívala na pakovacím voze.

Ale například já tvrdím, že úplně nejlepší je Babica z  Novy. Ten člověk je mi nejvíc sympatickej. Vaří z toho, co dům a odpadkovej koš dá, a taky je takovej bodře lidovej a pořád přiožralej. Prostě jako jeden z nás!

Oproti tomu krotitel lvů Hasan Nejezchleba je celej zblázněnej do Pohlreicha z „Ano šéfe.“ Líbí se mu na něm, že je takovej precizní a plešatej jako on sám. Říká mu Yul Brynner českejch kuchyní. To je ten holohlavej pistolník z filmu „Sedm statečných“, kdybyste to náhodou nevěděli.

Od jistý doby, se Hasan ptá před krmením svýho lva, jestli bude chtít to maso rare, médium, nebo well done. Já si myslím, že je to celkem zbytečný se lva takhle ptát. Málokterej lev ovládá angličtinu!

Jednou jsme tak seděli v hospodě a přišla na ty kuchtíky řeč. Dojídali jsme akorát zavináče, když Nejezchleba prohodil, že od Pohlreicha by chutnaly určitě fantasticky. Já na to kontroval, že od Pohlreicha by je měl maličký jak jednohubky. Za to od Babici by ten zavináč byl velkej jak kapr a určitě nějak jemně ochucenej kečupem, čímž by získal zajímavou a novou chuť! Hádali jsme se ještě dost dlouho, takže to přilákalo z kuchyně tamního kuchaře, kterej když zjistil, že máme námitky proti jeho zavináčům, tak naší při promptně rozsoudil tím, že nám je hodil za límce a vyrazil nás z lokálu.

Ale tahle příhoda dala podnět k tomu, že jsme se rozhodli uspořádat soutěž ve vaření, abysme zjistili kterej z těch géniů ploten, a hrnců je nejlepší.

Nazítří jsme ten náš plán slavně oznámili principálovi, kterej se rozhodnul, že se k naší soutěži rád přidá. Sedli jsme si u něj v maringotce a sepsali pravidla soutěže.

Budeme vařit tak, jak vaří naši oblíbenci. Soutěž se bude konat druhej den a začíná úderem desátý hodiny ranní. Jídlo musí být připravený přesně k poledni. Připravený jídla pak ohodnotí nezávislá komise složená z ansáblu cirkusu. Každej z nás si může přizvat na pomoc jednoho člověka, případně cvičený zvíře. A nakonec. Cena pro vítěze bude neomezená konzumace lihovejch nápojů pro šéfkuchaře a jeho pomocníka v nejbližším hostinci.

Když jsme to podepsali, vyrazili jsme si shánět pomocníky. Já jsem si vybral Wolodijowského. Nejezchleba si vzal Sabrinu a principál Bancrotti, kterej měl největší sebevědomí, si na to přizval šimpanze, protože tvrdil, že opičí mrštnost bude zárukou rychlosti a hlavně proto, že se vzteklým a cholerickým principálem nikdo z lidí nehodlal vařit!

Druhej den to vypuklo. Před desátou hodinou jsme naběhli do našich maringotek k plotnám a vařičům. Artistka Saskia pečlivě sledovala hodinky a úderem desátý udeřila tenťáka Grišu vařečkou do hlavy. Po tomhle gongu jsme začali vařit!

Vysvětlil jsem Wolodijowskému co hodlám dělat. Kompletní menu. Na začátek předkrm a na konec zákrm. Jako předrkm jsem vybral suši. To je sice exotický a u nás se na něj těžko shánějí suroviny, ale já si poradím. Člověk musí umět improvizovat! Tudíž když není mořská řasa na takovej ten obal, musí stačit zelnej list. A když není ani mořská ryba, musí stačit bůček!

Začal jsem vařit rejži a Waliho jsem poslal pro to zelí, který jsem viděl minulej tejden ve voze s kamerunskejma kozama. Wali přiběhnul asi za patnáct minut a sdělil mi, že zelí už není, ale že má aspoň seno od svejch poníků. To mi teda dělalo trochu čáru přes rozpočet, ale co. Stačí seno naložit do láku od okurek a ono chytne zajímavou a exkluzivní chuť.

Waldemar zatím krájel bůček na plátky, který házel na pánev a velmi zvolna je opejkal. Suši by mělo bejt ze syrovýho masa, ale vzhledem k tomu, že jsme evropani a né nějaký šikmovoký samurajove, bude lepší to krapet opíct. Ale jen velmi slabě. To aby bůček neztratil svojí přirozenou chuť. Tu chuť jsem ještě podpořil sojovou omáčkou a kečupem, abych tomu dodal ten asijskej šmrnc.

Docela mě zajímalo, jak si asi vedou ostatní. Čas jsem měl zatím dobrej, takže jsem nechal Waldemara, aby hlídal tu rejži a seno v láku, který začalo pěkně bobtnat, a vydal jsem se kouknout, jak to jde ostatním.

U principálovic maringotky jsem potkal šimpanze, kterej právě vyskočil oknem ven a na hlavě měl připlácnutej talíř s rizotem a za ním se nes principálův řev prokládanej nějakým hvízdáním: „Píííp, opice píííp! To není rizoto. To je píííp. S tímhle by ti Michelin nedal ani pneumatiku, natož hvězdičku! Píííp. Počkej, až se vrátíš. Tak ti píííp a ještě píííp!“ Dle toho jsem usoudil, že to tam asi nebude s pokrokem ve vaření nijak valný.

U Nejezchleby se za dveřma nic moc nedělo. Nic jsem neslyšel, a tak mi zvědavost nedala a přistavil jsem si k okýnku štokrle a podíval se dovnitř. Za stolem seděla Sabrina s nohama nahoře a četla si noviny. Nejezchleba držel v ruce kečup a vykládal jí něco o tom, že tohle není na vaření. Sabrinu to nejspíš moc netankovalo, protože nehnula ani brvou, když jí ten kečup hodil kolem hlavy ven z okna. Jen tak tak jsem uhnul, ale byl jsem celkem rád, protože jsem svůj kečup už skoro spotřeboval na to suši. Sebral jsem ho a s dobrým pocitem, že nejspíš vedeme, jsem šel zpátky ke svý plotně.

Tam mě už čekal Wolodijwski s úsměvem na rtu a s rozvařenou rejží v hrnci. Proč má tak blaženej úsměv jsem zjistil hned záhy, když jsem se sháněl po tom bůčku. Všechen ho sežral a na pánvičce zbylo jen pár připálenejch kůžiček. Nejdřív jsem myslel, že na něj skočím, protože mi takhle pokazil plány, ale pak jsem si uvědomil, že Babica je pohodář a neřeší takový maličkosti nějakým zuřením. Můj idol je řeší operativně, tudíž jsem se i já rozhodnul kreativně změnit předkrm ze suši, na rejžovou kaši sypanou pečenejma kůžičkama. Když to pěkně ozdobím kečupem, tak to bude jedna báseň!

Čas nám běžel stejně jako ten šimpanz, kterej nám teď proběhnul kolem maringotky, tentokrát s pudingem na tlamě, takže jsem musel trochu přidat.

Byl čas tvořit zákrm! Jako zákrm jsem chtěl udělat kuřecí kousky s houbovou omáčkou a to celý zapíct s nivou. Bohužel jsem si až teď uvědomil, že nechávat Wolodijowského o samotě s ledničkou, o který ví, že je plná, nebyl vůbec dobrej nápad. Kuřecí prsa mi v ní nechal, protože byly zmrzlý, takže se mu nepovedlo je ukousnout, ale houby a nivu normálně sežral! Z toho jsem usoudil, že je to za prvý dobytek a za druhý, že to není vůbec dobrej pomocník. To už jsem si mohl vybrat raději tu Sabrinu, která si u Hasana jenom čte noviny. Taky mu nepomůže, ale ani mu nic nesní, jelikož si drží tajli, aby se vešla do kruhů na hula-hop. Ale jak jsem říkal. Babica je mírnej a hodnej člověk. Kdybych obdivoval některýho z těch dvou vzteklounů, tak bych ho asi zabil, ale takhle jsem mu jen řek, že za trest mu nic nedám ochutnat, a ať maže sehnat něco, co by tý nivě bylo podobný. Pro houby jsem ho neposílal, protože on by byl schopnej je jít hledat do lesa a na to není ani roční doba a už vůbec ne čas. O jednom balení hub jsem totiž věděl. Mám je pod dřezem. Je jich deset v balení a meju s nima nádobí. Jsou dokonce pěkně barevný a to dodá jídlu na pestrosti!

Wolodijowski za chvíli přišel a podával mi pěkně modrej sejra. Musím říct, že mě překvapil. Já už myslel, že to budu muset udělat jen s houbama a že do toho přidám i to naložený seno, ale se sýrem to bude lepší. Ptal jsem se ho, kde to tak rychle splašil a jeho odpověď zněla, že si vzpomněl, že něco takovýho, jako snědl z mojí lednice, má v maringotce taky. Prej mu to roste na zdi…

Kuřecí prsa jsem dal Waldemarovi, aby mi je dejchánim trochu rozmrazil a když jsem poznal, že už to trochu povolilo, což jsem poznal z toho, že mu začaly týct sliny, vyrval jsem mu je z ruky a nasekal sekáčkem na nudličky.

Tak a už zbejvalo jenom nakrájet houbičky. Poházet je na maso a celý to posypat tím… No tím něčím modrým od Waldemara a rychle zapíct.

Vážení! Hotovo! Rejžová kaše s křupinkama a kečupem. Plus zapejkaný kuřecí kousky s nakládanou oblohou! Na poslední chvíli mě ještě napadlo, že jako dezert udělám kafe s rumem, kterej Waldemar naštěstí neobjevil, protože ho rafinovaně ukrývám v krabici na mlíko.

Jak Saskia odbila na Grišovu hlavu dvanáctou hodinu, přinesli jsme svý kulinářský výtvory na prostřenej stůl v manéži, kde se shromáždila slintající porota ve složení: artistka Saskia, kouzelník Don Boscy de Domu, scénograf Narcis Esttet a fakír Mámhnáta Lakatoš. Hodnocení teda mohlo začít.

Jako první odkryl poklop z talíře Nejezlchleba. Postavil se k talíři a řek: „Vážení germáni. Zde jsem připravil řízek s bramborem. Je to klasické a jednoduché chutné jídlo.“

Narcis Esttet si nasadil lorňon a prohlídnul si řízek. Přičichnul a uznale kejvnul: „Ano ano. Skutečně řízek. Dokonce i voní. Jen tě opravím s tím cizím slovem. Neříká se tam E, ale U. Jinak za mne je to v pořádku.“

„Hm. Vážně to nevypadá špatně,“ řekla Saskia a napíchla řízek klackem. „ Ale riskovat nebudeme. Na, Lakatoš. Ochutnej to.“

Máhnáta Lakatoš se zakousnul do řízku: „Chutný razeň. Né tak ako psisko, alebo sliepka, ale chutí mi!“

Myslel jsem, když jsem viděl vítězně se tvářícího Nejezchlebu, že je to v pytli, ale najednou do manéže vběhnul nějakej chlápek ve smokingu a zařval: „Ha! Tady jste! A ten účet za řízek bude platit kdo?! Objednáte si jídlo a pak utečete i sním.“ Tím byl Nejezchleba diskvalifikovanej a zostuzenej!

Bancrotti, kterej měl oči podivně podlitý krví, a ruce se mu třásly, si odplivnul a znechuceně řek: „Hnusnej podvodníku. Tady pohleďte na výtvor šéfkuchaře!“ a odklopil pokličku z pekáče.

Narcis Esttet hned poté omdlel a ostatní vyjekli zděšením. V pekáči ležel s vytřeštěnýma očima svázanej, obloženej petrželí a s citrónem narvaným v hubě, sám šimpanz!

 „Tak toto si okoštuj sama Saskia,“ řek Lakatoš. „Opica mi nechutí!“

Naštěstí ochutnávat nikdo nemusel, protože Bancrotti toho opičáka nestačil upéct.

Chudák šimpanz. Bancrotti se na něj tak naštval, že mu kazil vaření, až se rozhodnul, že udělá k obědu jeho. Byla velká klika, že ho to napadlo až v půl dvanáctý a opici díky tomu jen mírně ohřál. Druhá klika byla, že s principálem nikdo z ansáblu nebyl ochotnej spolupracovat! I když taková Saskia, pěkně namaštěná a obložená petrželí, by taky nevypadala na pohled zle! Ať tak jako tak. Principál byl diskvalifikovanej taky. Direktor nedirektor!

A pak přišla řada na mě. Po těch dvou propadácích jsem měl velkou šanci na celkový vítězství.

Strhnul jsem ubrus ze svejch hrnců a zvolal: „Na rozdíl od těch dvou patlalů, já umím vařit. Dokonce vím, jak se správně říká to slovo, které Nejezchleba ani neumí vyslovit a jak ho správně opravil Esttet. Má pravdu. Neříká to s E, ale s U. Takže milí germůni. Já jsem vám připravil tohle kolenářský překvapení. Dívejte se. Ochutnávejte a žasněte.“

Don Boscy de Domu si ucpal nos: „Fuj. Jeden peče opice a druhej zas vylovil mrtvolu z rybníka a dopřál jí kremaci. Co to jako je?“ píchal vidličkou do mýho báječnýho zapečenýho kuřete, zatímco Saskia se dohadovala s Mámhnátou o tom, jestli je v tom druhym hrnci jídlo, nebo jestli se mi jenom udělalo při vaření špatně.

Docela mě to urazilo, takže jsem prohlásil: „Když nechcete, tak nechcete. Neměli jste hlavní chod, tak vám nedám ani dezert!“

Saskia se zarazila: „A dezert je jakej?”

„Kafe s rumem, ale to si nezasloužíte,” ušklíbnul jsem se a odklopil poklici z hrnce.

Saskia zavětřila: „Hmmm. Voní zajímavě. To je fakt kafe a rum?”

„Co by to asi bylo jinýho. Jenomže vy nechcete ochutnat ani předkrm, tak vám nic nedám a vypiju si zákusek sám… A že ho mám plnej hrnec!“

Don Boscy se osmělil: „Já bych si s dovolením teda přeci jen vzal lžičku tý kaše,“ a opatrně si nabral do úst. „Hmlhml. Mastná rejže. S čím že to je? S černým uhlím?“

„S bůčkovejma suši křupinkama. Tak dá si ještě někdo?“

Lakatoš zavřel oči, napíchnul na vidličku kousek zapečenejch prsou: „U višny svetého. No čo. V Ruzyni to něbolo lepšie.“ Chvilku žvejkal, a když polklnul řek: „Ozajstné čudo. Zaujímavé. Nikdy by som něveril, že toto může urobiť člověk človeku. Zober si aj ty Saskia.“

Saskia se na mě podívala: „A vážně nemůžu přejít rovnou k dezertu?“

„Ne. Nemůžeš. Jsi porota, tak hodnoť! Nebo nebude zákusek.“ a utěrkou jsem jí nahnal vůni kafe s rumem pod nos. Však já vím, co na ní zabírá!

Saskia zavzdychala a potom vrazila hlavu do hrnce s kaší: „To je strašný … Teda strašně dobrý, jsem chtěla říct. Takový jídlo jsem ještě nikdy nejedla a věřím, že už nikdy jíst nebudu.  Můžu už si dát to kafe? Vyhrál jsi ty.“

Tudíž porota, kromě omdlelýho Narcise, rozhodla drtivou většinou hlasů, že vítězem soutěže ve vaření jsem já!

Pravda. Bylo to jenom díky zákusku, ale člověk nesmí bejt tak cimprlich. Všechno se nemusí hned povýst.

Jo a tu odměnu jsem si vybral hned ten večer. Principál s krotitelem uznali svojí porážku po tom, co jsem jim taky nabídnul dezert.

Jen Wolodijowski, jako můj pomocník si jí nemoh vybrat spolu se mnou. Zatímco jsme si dávali dezert, tak Waldemar neodolal a protože měl velkej hlad, zbaštil to moje jídlo docela všechno. Udělalo se mu pak strašně zle! Myslím, že to měl z toho, že se tak přeplácal všeho možnýho, když jsme vařili! Jinak si to nedovedu vysvětlit. Já přece vařil podle nejlepšího televizního kuchaře!

KONEC