Kdo si hraje, nezlobí

Klik-klak

Řeknu vám, jak nebezpečná hračka je tenhlencten klik-klak.

Tuhle jsem s ním jen v trenkách klikal, a strašně jsem se přicvak!

Karty

Noe a Bůh karty hrají, roky mastí mariáš,

až přestane to Boha bavit a zeptá se: „Hele Noe. A prší znáš?!“

Člověče nezlob se

S Lídou se fakt nedá vyhrát, i když házím šestky,

vždycky totiž porazí mě, ty její dvě pětky!

Pexeso

Už má medvídka a medvídka,  sluníčko a sluníčko, tužtičku i tužtičku.

To snad ani není možný. Jestli najde ještě jedno, přerazím mu ručičku!

Puzzle

Cigareta, sklenka, potom rána a za pár hodin v rigor mortis, leží tu ztuhle.

V ruce měl dopis: Deset let skládal jsem! K čertu, kdo ztratil mi poslední kousek puzzle!

Kostky

Moc rádi s klukama házíme kostky!

Nejradši žulový…

Na auta pod mostky!

Monopoly

S komunistou už nikdy více nebudu hrát monopoly,

když odešel jsem, napít se do kuchyně coly,

tak ač vše prohrál, ten zmetek,

přerozdělil lidu můj majetek!

Jo-Jo

Jo-Jo si lítá na provázku sem a tam. Tedy tak to teoreticky znám!

Praxe je však taková, že po použití jak gordický uzel vypadám!

Z pohádky do pohádky

Do této hry jsou pohádkové postavičky vloženy.

Třebas král, drak, vodník, víla, prostě vše od Němcové Boženy.

Když po hodině hry pak přemýšlím, kde ještě má figurka uvězněna nebyla,

říkám si, že tam měla být i postava debila!

Slepá bába

Slepá bábo, kam tě vedu?

Už jen kousek…

Tam na dostřel od posedu!

Dáma

Volal mi přítel, že ukáže mi svou novou dámu,

že získal jí prý na jednom flámu,

Tak vzal jsem si smoking a fungl novou čepici,

a už ve dveřích jsem volal: „Tak kde máš tu nóbl slepici?“

Přítel však s údivem na mě hleděl a pak pravil: „Ta skvělá hra?! Je támhle v krabici!“

Jak to bylo s Wolodijowskim

Jak jste si jistě ráčili povšimnout, píšu tady občas i o různejch členech našeho ansáblu a myslím, že některý z nich si zaslouží, abych se o nich zmínil trochu víc, než obvykle.

Třeba takovej Waldemar Wolodijowski. Dělá u nás drezéra koní. No koní?! Oni jsou to spíš poníci, takže se nedá mluvit o celejch koních, ale potvory jsou to k pohledání!

Wolodijowski k nám přišel před lety. Je to už nějakejch pět roků?! Asi tak!

Hledali jsme tenkrát novýho drezéra a krasojezdce. Ten starej si totiž při přeskoku koně našíř, udělal moc ošklivý zranění.

To musíte totiž móóóc roztáhnout nohy. No, a když se to přežene, tak je zle! Radši vám ani nebudu popisovat tu hrůzu!  Snad jen?! … Ale jo. Představte si, že potom moh skutečně vzít nohy na ramena… Strašný! Takhle jsme se strašně a hrozně dlouho nezasmáli.

Tak zpět k Wolodijowskému. Principál tehdá musel hodit lano do všech agentur. Přišlo pár nabídek, ale se žádnou nebyl moc spokojenej. Vesměs se jednalo o bejvalý gymnasty, který by sice takovejhle přeskok zvládali v pohodě, ale o drezůře koní nevěděli ani ťuk! Začínal už bejt zoufalej. Bez koní to nebylo ono. Koně patřej k cirkusu, jako Rimskij ke Korsakovovi!

Šéf je sice taky umí drezírovat, ale docela se jich bojí. Naši poníci mají celkem blbou pověst! Koušou jak piraňe a kopou jako šaolinskej mnich! Těch se bojí i Hasan Nejezchleba! A to je domptér lvů!

No, Bancrotti si zoufal a bědoval jak svedená a opuštěná služtička! Až jednoho dne odpoledne…

Jeli jsme zrovna na novou štaci. Projížděli jsme po takový opuštěný silnici někde v polích. Taková ta rozbitá asfaltka a kolem ní álej planejch hrušní. Nikde nikdo. Bylo slyšet jenom motory našich přibližovadel, skřípot kol našich maringotek a nářek našich zvířat, mísící se se zpěvem Miši a Griši, který světu právě sdělovali, že Kaťuša někam vychodíla. Sám nevím, co bylo horší. Jestli ta zvěř nebo ty dva!

No, a jak tak jedeme, najednou u silnice stopař! Teda né nějakej Čejen pátrající po bizonech, ale normální stopař, kterej zastavuje auta, peněz nemaje!

Z prvního náklaďáku vystřelili červenou raketu na znamení, aby kolona zastavila! Všichni jsme začali zuřivě brzdit a cirkus se zastavil.

Bancrotti vystoupil z auta a šel k tomu chlápkovi. Měl tehdy nějaký dobrý tušení a nemýlil se! Chlap sebral ze země pytel. Hodil si ho přes rameno a vydal se směrem k nám.

Byl asi metr devadesát vysokej. Měl na sobě dlouhej zelenej kabát. Vysoký jezdecký boty a na hlavě měl posazenou papáchu. Pod nosem se mu skvěl do výšky nakroucenej knír. Postavil se před Bancrottiho a řek: „Děn dóbry. Sice nevím, kam jedete, ale jestli mě vezmete, budu rád!“ a podal Bancrottimu tlapu velkou jako lopatu!

Bancrotti si ho zálibně prohlížel: „Kdopak jsi, chlape?“

 Chlap zapráskal knírem: „Jsem Waldemar Wolodijowski a jsem z Polska. Cestuju světem. Zatím jsem docestoval z Bogatyně až sem. Kdo jste vy?“

 Bancrotti odpověděl: „Jsem šéf a principál tohohle světoznámýho cirkusu! Bancrotti jméno mé! Ale můžeš mě klidně oslovovat pane řediteli, nebo vaše blahorodí… Na tom nesejde! Co umíš Wolodijowski?!“

Wolodijowski přejel očima kolonu, přimhouřil jedno oko a do druhého si nasadil monokl:

„Ták cirkus?! Hm?! Ten jsem jednou viděl v Bogatyni při pouti. Měli tam koně! Máte taky koně? Můj děd byl původem kozák! Umíme to s koňma po staletí!“

Šéf v tu chvíli zajásal a objal Wolodijowského: „Vážně?! A co poníci?! Zvládnul bys je?“

 Wolodijowski si odplivnul: „Pche. Pony. To jsou ti koňští trpajzlíci, co?! Na těch jezdil můj děd jako nemluvně! Sem s nima pane direktore.“

Principál mu řek: „Jsou ve voze číslo třináct. Pojeď s námi a na placu se na ně můžeš jít kouknout. Snad nebudou dneska moc nervózní. Včera pokousali krmiče!“

Wolodijowski se trochu zachmuřil: „Musím vám, pane ředitel, něco prozradit. Neumím číst ani psát, takže mi ten vůz musí někdo ukázat.“

Principál zavejsknul radostí: „Dobrýýý. Wolodijowski já tě beru hned! Vážně neumíš číst ani psát?! Hned večer sepíšeme smlouvu a až si jí zkontroluješ, tak tam můžeš udělat třeba tři křížky jo?!“ Takže si tehdy plácli a šéf mi řekl, abych večír Wolodijowskimu ukázal vůz s koňma.

Po postavení šapitó jsme se na koně šli kouknout. Byli nějak z tý cesty nervózní. Vrčeli jak hladoví vlci. Wolodijowski nechal postavit ohrádku a otevřít vrátka, aby koně mohli vylézt. Potom nás poprosil o několik kostek cukru a trochu chleba a požádal nás, abysme šli všichni pryč, že se bude s koňma seznamovat. To jsme mu rádi splnili a šli jsme do hospody.

V noci jsme se vrátili zpátky. Už cestou jsme se dohadovali, na kolik kusů toho novýho drezéra asi koně roztrhali, ale nevěřili jsme vlastním očím. Wolodijowski seděl klidně uprostřed koní, který kolem něj dělali stojku na předních nohách! To ještě nikdo z nás neviděl! Začali jsme tleskat a Wolodijowski se uklonil.

Principál k němu hned běžel: „To je paráda! A to jsi všechno dokázal tím cukrem a chlebem?! Ty jsi opravdu dobrej!“

Wolodijowski se zatvářil nechápavě: „Proč cukrem a chlebem?! Cukr jsem potřeboval do kafe a chleba jsem chtěl ke špeku k večeři!“

Principál zůstal štajf: „Tak jak teda?!“

Wolodijowski zase zapráskal knírem a šáhnul do svýho pytle. Pak zapráskal znovu. Jenže už ne knírem, ale pořádným bičem, který vytáhl z pytle: „Tak pane ředitel. Dobrým slovem a cukrem se dosáhne opravdu mnoho, ale bičem. Bičem pane ředitel. Tím dokážete zázraky!“

No! Sice je to dost drastický poučení, ale budiž útěchou, že časem ho ty bestie začaly poslouchat i bez biče… Ovšem i bez cukru.

Nejsmutnější na tom poučení je ale to, že si ty jeho slova vzal Bancrotti nějak moc k srdci!

KONEC

Vzpomínky na Olympiádu

Motto:

No sport!

Winston Churchill

Nepozorný kanoista

Vody běsní, vody zuří,

statečný muž pádlo v pěsti pevně drží.

Pěna stříká, víry krouží

kanoista po medaili touží.

Živel řádí, proud se valí

hravě kánoe překonává plastové skály.

Kde je vpřed a kde je vzad,

kdo to má v tom běsnění poznat?!

Loď se zmítá, tyčky míjí,

snad bude v cíli za malou chvíli.

A už pádlo nad hlavu zdvihá,

poslední brankou se jak střela mihá.

Doufá, že to bude nejlepší čas dnes,

pak hrůza v očích a jaký děs!

„Tak to je strašná věc,

proti proudu jsem se vrátil na start, já pitomec!“

Akvabely

Nožku ven a hned zas ručku,

nyní zase plavat v kroužku,

pak zadeček vystrčit,

kamarádku do výšky vyhodit,

potom obrat a zamávat,

nohama ve vzduchu třepetat,

pak ladně na hladině splývat

a na diváky se s úsměvem dívat.

A to už porotci s potleskem vstávají,

diváci šílí a jásají.

Tribuny hrozí zřícením,

ba i já takovou podívanou ocením!

Je totiž radost se dívat na akvabely,

co plavky si doma zapomněly!

 Incident v olympijské vesničce

Ano, pane policajt, nejdřív udělal úklonu,

to jsem ještě nečekal nějakou pohromu,

pak mě takhle chytil, a seknul se mnou na zem,

no prostě jako blázen.

Jo a na té zemi mě ještě různě mordoval,

pochopte, já jsem jen tenista, tak jsem mu těžko vzdoroval.

Kde se to stalo? No v umývárně, mohl jsem snad tušit,

že když si jdu zuby čistit v bílém pyžamu,

že od judisty hned ó soto gari dostanu?!

Šerm

Výpad, kryt a úkrok stranou,

teď vpřed a uhnout před čepele ranou,

a znovu vpřed a ustoupit, krok vzad a útočit,

však já vím jak se soupeřem zatočit!

A hle už se sok kácí na zem,

mocnou mou je zbraní sražen,

a já jsem znovu vítězem,

neb není nad muže se štítem a palcátem!

Vzpírání

Teď do podřepu, pak se chytí a zabere,

oči mu hrozí vyskočit z důlků.

Na krku žíly naběhlé a svaly z ocele,

když zdvihá nad hlavu přetěžkou činku.

A už drží jí nad sebou, už jí má nahoře,

ještě pár vteřin, jen ještě chvilku.

A pak ten divný zvuk…

Jó, při takové námaze to chce kus fortele

a do trenek pořádnou plínku!

  Hod kladivem

V kruhu, obklopeném sítí, rotuje obří muž,

ještě dvě otočky a koule na řetězu mizí do dálky už.

Hm. Nebylo to špatný, ale divím se proč nadšením tak řval?

To já, když jsem se kladivem praštil do prstu, hodil jsem jím dál!

Gymnastika

Na kladině lepá děva poskakuje,

nohy do výšky vyhazuje,

přemety dělá a pukrlata,

no já bych sletěl, nato tata.

Prostě mužům jest takto cvičit nemožno,

představte si tu bolest, dopadnout na kladinu obkročmo!

Jachting

Zpráva z tisku:

Bylo ukončeno pátrání po posádce, co manévrovala tak podivně,

a dle vyjádření trenéra české výpravy, získávala námořní zkušenosti na Lipně.

Podle posledních zpráv je posádka naživu

a posílá srdečné pozdravy z jednoho gronského přístavu.

Veslování

Jsi malej slabej a umíš dobře řvát?

Tak dělej kormidelníka.

Medaili dostaneš a ti silní blbci za tebe budou

veslovat!

  

Maratón

S křečí v noze a zpocený,

potácím se u Temže,

zvracím si na číslo,

všichni mě předhání.

Tak stůjte, k čertu:

Hynku, Viléme, Jarmilo!

Však dalékáť cesta má – marné volání.

Má pouť vede peklem, vaše po zemi.

Nu vida, double decker,

a rozhodčí v dohledu není!

Takže: „One ticket, please.“

Červený bus mě zachrání!

Jak jsem zaskakoval za provazochodce

Jo jo. Zase nám odpadlo jedno číslo. Provazochodec spadnul z provazu! Kdyby měl, blbec jeden, záchrannou síť v pořádku, tak se nic zvláštního nestalo. Ale to on né! Má jí jak ementál. Spravovat se mu to nechce a tak proletěl až do manéže.

Měl jediný štěstí, že se zatím dole připravovalo vystoupení lachtana. Zřízenci tam zrovna tlačili bazének s vodou a on se trefil přímo do něj. Sice mu to zachránilo život, ale lachtan ho v tom leknutí zrušil jak fakturu na makrely! Je pravda, že měl milej provazochodec za tohle antré hodně velkej aplaus. Lidem prostě nevysvětlíte, že to tak nechtěl…

No, a můžete hádat, koho principál vybral jako náhradníka! Máte jeden pokus a pro obzvlášť opožděný mám nápovědu. Jméno náhradníka začíná na V!

Snažil jsem se šéfovi vysvětlit, že mám strach z vejšek a tudíž nejsem vhodnej typ na tajtrlíkování v kopuli stanu, ale všechno marný. Prej mám v představení jedno číslo před přestávkou a dvě po přestávce a tak mám dost času na záskok za toho skokana!

To je sice pravda, ale drahej principál zapomíná na to, že já taky dělám ty oslí můstky mezi jednotlivejma číslama. Když jsem se s tím ozval, tak mi na to řek: „Nevadí, Vadime. Místo tebe pustíme do manéže vždycky šimpanze. Lidi ten rozdíl ani nepoznaj.“

Hulvát to je! Srovnávat mě se šimpanzem! Taková nezdvořilost! Já přeci umím číst a psát, a ten šimpanz ne! No, ale maluje o něco líp než já. To se mu musí nechat.

Dopoledne jsem si to šel do manéže vyzkoušet na nečisto.

Špagát už technici natáhli. Vylezl jsem si na plošinku na začátku provazu. Do ruky vzal tyč na balancování a vykročil jsem.

Najednou se ozvalo: „Stůj ty pako! Se zavřenejma očima bys na poprvé daleko nedošel. Otevři ty oči!“

 Byl to provazochodec Alois, kterej se nechal přinýst s postelí do manéže, aby se podíval, jak mi to půjde.

Otevřel jsem oči. Podíval se na něj a řek: „Alois. Neblázni. Víš, jaký mám závratě? Jak se podívám dolů, je po mně! Ani síť tu není!“

Alois se zarazil: „Ty máš závrať už v těch dvaceti centimetrech, co je to lano natažený na zkoušku?!“

No aby se nezbláznil! A s ním i půlka cirgusu, která se na to přišla podívat. Tlemili se jako opice.

Ale dali za chvíli pokoj. Ta tyč je dobrá. Daleko se s ní dá došáhnout! Che! Když jsem s ní přetáhnul Wolfsteina, tak byl klid!

Zhluboka jsem se nadechnul. Otevřel oči a vyrazil kupředu.

„Tak myslím, že dva kroky pro začátečníka jsou docela dobrý ne?!“ řek jsem, když jsem se zvedal z pilin.

Alois na posteli zaúpěl: „Tak to si, Vadime vůbec nemyslím. Já jsem měl se svým pádem sice celkem úspěch, ale to jsem předtím seděl až úplně nahoře na laně na stoličce a žongloval jsem tam s kuželkama. Nemyslím, že bys lidi ohromil tím, že vylezeš na špagát a hned se zřítíš jako zralá švestka!“

Teď jsem pro změnu tou tyčí musel přetáhnout Sabrinu.

Oprášil jsem si sáčko a kalhoty a šel na to znovu.

Alois se na mě zadíval a pak řekl: „Já ti nevím Vadim. Nechceš si na lano vzít moje cvičky? Ty tvoje klaunský boty asi nebudou to pravý ořechový na lezení po vejškách!“

O Wolodijowského jsem tyč teď trochu ohnul.

Když jsem se o přejití špagátu pokoušel už asi po padesátý a dostal jsem se asi do půlky, přišel se podívat i principál Bancrotti.

„Tak co?! Jak ti to jde, Vadime?“ zeptal se.

Zrovna jsem měl plnou pusu pilin, jak jsem spadnul tlamou do manéže: „Vidíte sám, šéfe, ne?! Padat už umím skvěle. Až bude večer a to lano bude někde nahoře, tak máte po klaunovi! Teda pokud se toho večera vůbec ve zdraví dožiju!“

Bancrotti se zamyslel: „Víte co lidi… A Vadime? Uděláme to jinak!“

No najednou to jde i jinak! Já už přitom mohl bejt minimálně padesátkrát synem smrti!

„Vadime, dojdi pro šimpanze!“ poručil ředitel.

Přivedl jsem Alfréda. To je ten opičák. Principál ho vzal a postavil ho na lano: „Tak Alfi. Eláááá. Hop!“

Musím uznat, že Alfréd byl fakt dobrej. Běhal po laně jako by tam byl doma. Já nevím, kde se to v těch opicích bere. Na tohle jsou dobrý!

Dokonce jsou tak dobrý, že jsou lepší než náš provazochodec Alois! Chudák! Myslím, že až se uzdraví, tak bude mít moc velkej problém. Alfréd poskakuje na provaze perfektně!

Když jsme ho oblíkli do oblečku, tak byl od Aloise v tý vejšce skoro k nerozeznání! A za číslo bere jenom banán a pomeranč! To Alois chce peníze! Myslím, že Bancrotti bude mít volbu jasnou.

Aby to Aloisovi nebylo líto, slíbil jsem mu, že když ho šéf nebude chtít, tak Bancrottiho ukecám, že mi může dělat asistenta.

Musím konstatovat, že rána tou strašnou tyčí je velmi-velmi bolestivá…

KONEC