Toho srpnového dne, roku 1845, se
v lesíku poblíž Prahy schovávalo několik odhodlaných mužů a jedna žena.
Byli to, dle oblečení, lidé
různých stavů. Někteří v měšťanských oblecích. Jiný na sobě měl kroj
selského stavu, ba i jeden myslivec se mezi nimi našel. V očích jim plálo
odhodlání a nadšení, posilované bohatýrskými doušky z plných korbelů.
Muži se poplácavali po zádech a
navzájem si prohlíželi své zbraně. Potom jeden z nich, muž s velkým
korbelem a ještě větším břichem, vystoupil na pařez a hned poté, co popadl
dech, promluvil k ostatním: „Tak jako sousedi. Jsem rád, že jsme se tu tak
dnes sešli. Koukám, že zbraně máte všichni. To je moc dobře. Já vím, že zbraně
to nejsou kdovíjak dobrý, ale jsme přeci jen tyhlencty potomci husitů a ty, jak
nám vysvětlil tady pan podučitel, dokázali vyhrávat s mnohem horšíma
zbraněma, než jsou motyky a perlík tady souseda kováře, nebo koště paní
Vodrážkový. Jo, mě jste Vodrážková příjemně překvapila, že jste tu s náma.
Takže já jako potomek slavnýho Žižky a mistra Husa volám: Nepřátel se nebojme a
na množství nehleďme. A to by tak jako bylo všechno. A tím předávám slovo sousedu
podučiteli, kterej nám jako vysvětlí, jak s tou velkou sílou budem
bojovat, že jo.“
Farská hospodyně Vodrážková se
přihlásila o slovo. „Já tu jsem, pane sládku, abych vám a ostatním něco
důležitýho řekla!“
Dva sousedé pomohli silnému muži
z pařezu, na který ihned vyskočil hubený mužíček v omšelém kabátku.
Mužíček se podíval na Vodrážkovou a řekl: „Paní Vodrážková ještě s tím
počkejte. Diskuze bude až potom. Já děkuji panu sládkovi za úvod a za tu bečku
piva, kterou přivezl povozník Šimek. Dnes je ten den, kdy přišel náš čas. Zde
jsem si v kalendáři červeným inkoustem zakroužkoval ono dnešní datum! Dnes
je dvacátého prvního srpna 1845. Jak řekl správně pan sládek, jsme potomci
slavného Jana Žižky a jako tací se té síly nelekneme. Já vám nyní vysvětlím, co
budeme dělat. Takže nejdřív musíme nadělat záseky. O ty záseky se to zastaví a
my je pak můžeme zahnat zpět.“
Po těch slovech se přihlásil
sedlák Jíra. „Pane podučitel. Voni jsou študovanej člověk, ale já bych
řek, že to nebude tak jednoduchý. Já mám bratra v Americe a von mi tuhle
nedávno psal, že prej u nich to měli taky, a nejni prej vůbec snadný takovou
sílu zastavit. Prej to zkoušeli indžáni a docela na tom pohořeli. Tak abysme
nedopadli jako voni!“
Pan podučitel zavrtěl hlavou a
s úsměvem řekl: „Nebojte se, Jíro. My to nebudeme dělat jako tamní
primitivní domorodci. Ti se tomu pokoušeli postavit s lasem v ruce. Ale my
jsme lidé rozumní a veskrze vzdělaní. I když někteří z nás mají to
vzdělání poněkud menší. Že, paní Vodrážková… Ale proto jsme tu právě my, kteří
jsme študovaní, abychom jim poradili. Tedy jak jsem pravil na začátku. Naděláme
záseky a až se to přižene, tak tuhle pan myslivec Jouza, vystřelí varovnou
ránu. A to by v tom byl čert, abychom je nezahnali.“
Starý myslivec Jouza si přihnul
z korbelu a pravil: „Na ja. Jak to uvidím, tak vypálím jednu pernou a
pomažou, odkud přišli.“
„Jen aby!“ opět zasýčkoval
sedlák Jíra. „Já mám druhýho bratra sedlákem v Chlumci, a u nich se ještě
dodnes povídá vo tý nepovedený rebélii. Do rybníka nám tehdá nahnali půlku
rodiny.“
„Pane Jíro. Tady žádný rybník
není, tak se není čeho bát,“ mávl rukou pan podučitel a
pokračoval: „Ve Vídni a v Praze povídají, že prý je to pokrok. Ale my
přeci tomu panstvu nevěříme! My víme své! A my tomu zabráníme. Když to nešlo po
dobrém, tak tomu zabráníme takto!“
„Jo, ale pan farář
povídal…“ ozvala se Vodrážková.
„Pche. Pan farář. Ten je
s nima jedna ruka. Mě nezajímá Vodrážková, co povídal ten flanďák. Prej
pokrok. A já chcípnu hlady ne?” nakvašeně vyštěkl povozník Šimek. „V Praze
bude pokrok a já budu vozit vzduch. A jak je známo i dětem, tak za vožení
vzduchu se nic neplatí!“
„Správně pane Šimku,“ zatleskal
podučitel. „Ba co víc. Dokonce může začít hořet les. Že, pane Jouzo?!“
„Na ja. To je
hned,“ přisvědčil myslivec
Jouza. „Pan nadlesní z toho taky nebyl nadšenej. Když začne hořet
les, tak to vám je takovej fajér, že proti němu nepomůže ani ta nová stříkačka,
co si jí koupili hasiči. Proto jsem tady s vámi. Lesním požárům je třeba
předcházet!” řekl Jouza a vyklepal si dýmku do mechu.
Sousedka Vodrážková se znovu
pokusila vzít si slovo. „Panekomarjá, ale pan farář opravdu říkal, že…“
„Tak vidíte. Teď vám to potvrdil
i pan myslivec,” řekl podučitel. „Není všechno pokrok, co se jako
pokrok tváří.“
Pan sládek dopil korbel a bojovně
zvolal: „Toho bohdá nebude, abychom se, jako tak nějak, tomu nepostavili.
My se tomu postavíme!“
„Ale nepostavíte,“ mávla
koštětem Vodrážková. „Já včera s panem farářem mluvila o on mi vážně
říkal…“
Pan podučitel jí nedal domluvit.
„Vodrážková. Vy jste vážně potížistka. Tak s kým vlastně jste?
S Vídní, nebo s námi?! Jestli s Vídní, tak si běžte zametat na
faru. My to tu zvládneme i bez vás.“
Sedlák Jíra se na Vodrážkovou
zaškaredil. „Poslyšte Vodrážková. Já mám třetího bratra u Olomouce a tomu
jednou vyhořela stodola a kus pole. Vám o nic nejde, ale my máme majetky a
bojíme se toho. Já mám tedy taky trochu obavy, že to špatně dopadne, protože
takový rebelie nedopadaj dobře, ale co nám zbejvá?“
„Jenomže pan farář opravdu
povídal…“ zkusila to znovu Vodrážková.
„Vodrážková! Už toho začínám mít
dost,“ rozčílil se povozník Šimek. „Vy máte z tý fary hodně pomatený
názory. Podívejte se. Jsou tu skoro samý vzdělaný lidi. Pan podučitel. Pan
sládek. Mysliveckej. A i ten kovář se přidal.“
„Abych pravdu povědíl, tak já tu jsem
kvůli pivu a rád se poperu. To my kováři už tak máme v krvi, jak bych tak
povědíl. Mně je celkem fuk komu dám po hubě,“ zabručel kovář a potěžkal
v ruce perlík.
Pan podučitel řekl: „To
není, pane Vosáhlo, sice úplně nejlepší přístup k naší věci, ale jsme
rádi, že tu jste. Vaší sílu budeme potřebovat! Nu, přátelé a sousedi. Je čas
přejít od slov k činům. Vzhůru dělat záseky!“
Skupinka mužů popadla sekyry a
začala kácet stromy, aby připravila blížícímu se nebezpečí neprostupnou hráz.
Paní Vodrážková je chvíli
sledovala a pak šla raději domů a cestou si mumlala: „Já jim to říkala. Ale
copak oni poslechnou starou ženskou?! Ne, neposlechnou. Houby jim budou ty
záseky platný! Pan farář měl recht, když povídal, že ten první vlak do Prahy
jel přeci už včera!“
A tak díky omylu pana podučitele,
přijel první vlak do Prahy, slavnostně a nerušeně, dvacátého srpna roku 1845.
KONEC
Žádné komentáře:
Okomentovat