Zrození písně vpravdě národní

Je temná zimní noc roku 1834 a z hostince U Fleků, držíce se kolem ramen, vypotáceli se dva muži v zimnících se zvednutými límci a beranicemi naraženými tak, že z jejich obličejů nevidíme téměř nic.

Kdo jsou ti muži?! Nuže nezbude nám nic jiného, než se zaposlouchat do jejich hovoru…

„Frantóóó. Počkej na mě. Já jsem tady tak trochu upadnul.“

„Ty už taky houby vydržíš. Dáš si dvanáct černejch a válíš se tu jako bys jich měl třináct. Vstávej, Pepíku! Nebo zmrzneš a už to nedopíšem. Víš, že nás honí termín.“

„Ale no jó. Hehe. Ale že se nám to tvoření nějak zvrtlo, có?!“

„Zvrtlo nezvrtlo. Jsme umělci, Pepo, nééé?! Tak potřebujem inšpiráci! A kde jí hledat jinde, než v tom bohulibém zařízení!“

„Máš recht, Františku. Do háje zelenýho. Kde to teď jsme? Je tma jako v ranci!“

„Já ti ani pořádně nevim, Pepo. Já tu už dlouho takhle potmě nebyl. Obyčejně chodíme domu, až ráno za světla!“

„Hele a co uděláme s tou devatenáctkou, Františku?“

„S devatenáctkou? Tady nějaká je? Slečnóóóó! Kde jstééé?“

„Prdlajz, Fando. Já myslím devatenáctku ve hře, ty volééé…“

„Jo ty, Pepiku, myslíš ten kus, co má zpívat ten slepej varhaník, jó?!“

„Jo ten. Přesně ten. Hele, ale nemyslíš, že bysme to měli změnit?“

„Jako co změnit?“

„No ten jeho nástroj. Si to představ. Potulnej varhaník. Ještě ke všemu slepej. Jak by ty varhany vláčel světem. Dyť by s nima byl pořád někde zaseklej v průjezdu.“

„To jo. Pepo. Napíšu to pro housle. Na ty slepej může hrát, ne?!“

„To bude lepší, Franto. Ale já pořád nevim, co by měl zpívat. Nemůžu s tím hnout.“

„Jéžiš. S tím si nedělej hlavu, Pepíku. Je to tyjátr pro vobyčejný lidi. Vymysli něco, aby je to dohnalo až k pláči. Znáš to. Takový ty sladký řečičky. Kurnik já bych si dal herynka… Já už k tomu nafrkám nějakou melodii.“

„Ty, Škroupe. Já fakt nevim, kde to teď jsme?! Nezahnuli jsme někde blbě? Já mám teď novej byt a nevím, jestli trefim!“

„Toho naděláš. Přinejhorším si dáchneš u mě doma.“

„Já bych radši k sobě. Ale, kde je domov můůůj? Lidííí. Vstávejtééé!“

„Tyle, neřvi tak, ty vole. Hučí mi z tebe v hlavě, jako velká voda. A neválej se tu zas. Jó v létě to je jiná. To se můžem po flámu válet po lučinách. Dneska bychom zmrzli.“

„Ale já chci domůůů, Franto! Kde je domov můůůj! Tu borovičku jsme už pít neměli. Tý jo. Mně nějak šumí v břiše a v žaludku mám snad skálu!“

„Vážně by bodnul herynek… Tehdá v tý hospodě, jak jsem byl na výletě, tam měli dobrý. Bylo to na jaře. Měli tam v zahradě takovej pěknej květ. Jak se to tam jmenovalo?!”

„Zemský ráj, se to jmenovalo. Napsal jsi mi to na pohled!“

„Jo jasně, Tyle. To byla taková krásná země!“

„Vždyť to bylo tady, v Čechách, Škroupe.“

„Aha. Tak to jsem si splet. Já myslel ten vejlet do Saska.“

„Nééé. Ty už máš taky naváto. To byla země česká! Do prčic. My jsme vážně zabloudili! Kde je domov můůůj. Já se z toho snad poseru!“

„Paní. Tam v tom okně. Nevíte, kde bydlí tuhle pan Tyl? Jo vy nerozumíte. Nejste Češka… Nóóó. Tak to máš Pepo problém. Nikdo neví, kde je domov tvůj.“

„Snad nějak dojdu Škroupe. Ty bláááho. Já budu mít ráno asi pořádný okno! To zas prd napíšu!“

…

Jak oba pánové oné noci dorazili do svých domovů, nevíme. Ale jedno je jisté! Pan redaktor Tyl, ráno zas takové okno neměl a něco opravdu napsal, takže píseň s pořadovým číslem devatenáct, ve hře Fidlovačka opravdu byla!

KONEC