Nuže páže.
Neváhej a nalej panu Buškovi,“ pravil císař Karel a sám pozvedl číši do
výše. „Připijme si na tuto úrodu, pane Bušku.“
Pan Bušek z
Velhartic nejprve přičichl a pak lehce usrkl a poválel mok na jazyku. „Zvláštní.
To je ocet?“ zeptal se.
Císař mu
pohrozil prstem. „Ale jdi, pane. Zprvu trpké zdá se, ale po druhém ochutnání...“
„Po druhém
ochutnání, zdá se jisto, že je to patok,“ zašklebil se pan Bušek a odložil
pohár na stůl. „Nerač se hněvat císařská milosti, ale tohle je vážně síla. To
dělali z té révy, kterou jsi ráčil dovézt z Burgund?“
„Přesně tak. Je
to burgundská réva,“ pravil císař. „Nejspíš to bude nějaký rok trvat, ale časem
se vinaři zlepší. Réva chce také svůj čas, aby si zvykla na zdejší podnebí.“
„Nu nevím, můj
císaři. My jsme tu přeci jen zvyklí na pivo a medovinu. Obojí má v Čechách
tradici. To prostě umíme udělat, ale víno se odjakživa dováželo z Uher a
Rakous. Slyšel jsem, že se o pěstování révy pokoušeli i v markrabství
Moravském, ale taky jim to moc nejde. A pochybuji, že se to někdy naučí,“ skepticky
řekl pan Bušek.
Karel IV upil z
číše a pokrčil rameny. „Všechno má svůj čas a nic nejde ze dne na den. Drahý
příteli. To je to samé, jako s tím mostem. Nejdřív všichni reptali, že je to
zbytečnost, protože na Vltavě je spousta převozníků a nikomu se nebude chtít
chodit přes Vltavu pěšky, když se může vézt. A z vajec by se raději měla udělat
obří omeleta. A dnes?! Poddaní tam korzují a povozy jezdí. Pokrok nelze
zastavit!“
„Pravdu díš,
císařská milosti,“ odvětil pan Bušek. „Je tedy faktem, že díky tomu skvělému
dílu, přišlo dost převozníků o práci, ale bylo od tebe skvělé, žes je hned
zaměstnal při stavbě Hladové zdi.“
„Jistěže. Převozníci
poslali deputaci, že nemají na chléb, tak proč jim nevyhovět. Ale na ten jejich
původní požadavek, abychom jim zřídili novou řeku, jsme nemohli přistoupit.
Jsme císař a ne Hospodin, abychom zřizovali řeky, jak nás napadne. Prostě se museli
rekvalifikovat. My jsme také nebyli císařem od narození. Všichni se musíme učit
nové věci!“
Pan Bušek znovu
usrkl ze sklenice. „A víš můj císaři, že na další ochutnání, se mi to víno již
nejeví tak trpké?! Asi jde vážně o zvyk. Za pár let už nám to zřejmě ani
nepřijde divné. Konečně. Lidé si zvykli i na tu podivnou, smrdutou vodu, kteráž
tryská, téměř vroucí, z pramenů tam v lesích, kdes tehdá honil jelena. Pojmenovali
to tam po tobě Karlovy Vary a slyšel jsem, že vodu plní do soudků a prodávají
jí. Ba mnozí marodní tam jezdí do lesů polehávat, onu vodu pijí a někteří
místní uhlíři, již pálení uhlí zanechali a staví boudy pro nemocné, kde je v
kádích koupou a za noclehy vybírají. Údajně tam prý jezdí rádi bojaři, až z
daleké Rusi!“
Císař Karel se
pokřižoval a sepjal ruce. „Upřímně řečeno, byli bychom radši, kdyby lid obecný
spíše důvěřoval v léčbě nemocí v moc ostatků svatých, které tak pilně
shromažďujeme, než ve vodu, kteráž ani není svěcená. Ale co naděláme. Je ještě
mnoho pověr mezi poddanými.“
Bušek z
Velhartic pokýval hlavou. „Tak, tak. Donesla se ke mně zvěst, žes získal nějaké
nové kousky do své sbírky, můj pane!“
„Ó ano!“
rozjasnila se císařova tvář. „Byl tu potulný mnich, který se vrátil z pouti do
svaté země. Měl krásné ostatky a jiné relikvie. Nechali jsme od něj vykoupit
prst z ruky svatého Jana Křtitele. To je celkem šestnáctý. Potom vous svatého Petra a manikůru panny
Marie. Z toho vousu máme velkou radost. Už brzy budeme mít Petrův kompletní plnovous!“
„Chvála tobě,
císařská milosti. Ostatků a relikvií není nikdy dost,“ pravil pan Bušek a napil
se, nyní už s chutí, vína. „Přicházím mu na chuť. Ale já jsem také přinesl
lahodný mok! Jestli se tvá císařská milost neurazí a ochutná.“
„Ničemu, co prospívá
tělu a duchu, se nebráníme,“ laskavě pokynul panu Buškovi císař.
Pan Bušek
zavolal na páže: „Chlapče. Za dveřmi je soudek. Dones ho sem.“
Páže se uklonilo
a odešlo za dveře královské komnaty pro malý soudeček.
„Jsme zvědavi,
čím nás počastuješ, pane. Doufáme, že to bude hodno jazyku císařova!“ se zájmem
řekl Karel.
Páže doneslo
soudek a pan Bušek se ho sám chopil. „Když císař dovolí, sám naliji.“
Vytáhl zátku a
nalil do prázdných číší. Místností se rozlila opojná vůně a Bušek přitom říkal:
„V markrabství Moravském se celkem ujalo to nové ovoce, kteréž jsi dovezl z
ciziny. Říkají mu Karlata.“
„Myslíš švestky?“
zeptal se Karel a zavrtěl hlavou. „A co to má společného s pitím? Švestky jsou
k jídlu a ne k pití.“
Pan Bušek
vztyčil prst. „Původně to nemělo s pitím nic společného, ale nyní již mnoho. Na
Moravě dokáží zkapalnit téměř všechno. S révou jim to moc nejde, jak už
jsem říkal, ale tohle se jim vážně povedlo. Tak chutě do toho!“
Císař si přihnul
a vzápětí se rozkašlal a zrudl. Páže se už už chystalo přiskočit k Buškovi a
proklát ho dýkou, jelikož si myslelo, že císař jest panem Buškem zákeřně
otráven, ale Karel popadl dech a pohybem ruky jej zastavil.
„Buď v klidu
páže. Pan Bušek jest dobrý člověk a ničehož zlého by mi neučinil. Však vidíš,
že i on sám se napil. Ale u všech svatých! Pane Bušku. Jaké je to víno? Jako
oheň Eliášův chutná!“
Bušek z
Velhartic labužnicky mlaskl. „Císařská milosti. Je to pálenka z Karlat! Až
ochutnáš podruhé, zjistíš, že je chutnější než víno z Burgund a hřeje více
než prameny ve Varech a léčí stejně tak. A pak pane! Až ochutnáš po třetí,
zjistíš, že ducha povznáší tak, jako pohled na ostatky svatých. A okoštuješ-li
počtvrté, doznáš, že ti dává křídla, která tě přes řeky přenesou a netřeba ti
mostů!“
Karel IV
ochutnal podruhé, a když polkl, a teplo se rozlilo jeho tělem, dojatě
povstal a pronesl: „Pane Bušku. Pro království jsme mnohé vykonali, co jest
obdivu dalších pokolení. Jest jisto, že mnohé bude i zapomenuto. Ale to, že
jsme do království dovezli to ovocné stromoví, je náš počin největší! Buď
chvála Karlatům! Tomu říkáme pokrok!“
A bylo dlouho do
noci veselo, v síni císařské...
KONEC
Žádné komentáře:
Okomentovat