Moja milá
mamičko.
Důfám, že Vám
toto psaní poštou donde.
Budete sa divit,
odkud Vám to píšu. Se svojém plukem jsem sa dostál až do Prahy. Baže je tu
pěkně. Spóstu kostelů a moc pěkný most tu majů.
Enem sa mi
nelíbí, že lidé sů tu trochu zvlčilí. Všeci pospíchajů jak by jim za patama
hořelo a nikdo nepostojí. A to sa nasměješ, mamičko. Představ si, že baba sa tu
říká starým ženským a né děvčatům, jako u nás doma.
Ale jináč jsem spokojené.
Však jsem Vám povídal, že kdybych zvostal trčit u nás na gruntě, nikdá bych sa
do světa nepodíval. A to jste měla o mě takového strachu, když jsem sa
v krčmě přihlásil verbířom. Nu, a vidíte, mamičko. Nedávno sem viděl aj
krála.
Baže tak. Našeho
evangelického krála Fridricha Falckého. Měl k nám proslov. Dlůho povídal.
Jen je škoda, že sem sa po německy naučil enem povely a už nic dalšího.
Takto jsem mu slova nerozuměl. Ale chlapci od našeho pluku po německy umí a
klobůky po tej jeho řeči do vzduchu vyhazovali. Oni mu rozuměli, neboť sů to
skoro všichni Němci. Tak to dobrá řeč být musela.
Tuhle jste sa
strachovala, zda-li hladem netrpím a nemoc mě netrápí. Vězte, mamičko, že
s žoldem sem na tem dobře. Pěkné plat mám. O takovém sa Vám, ani tatíkovi, nikdá
nezdálo.
Už dva měsíce
nám ho nedali, ale prý nám ho vyplatí, až pokladna dorazí. Šak to mám jak
v štrozoku uložené a až bude po vojně a naša spravedlivá věc zvíťazí,
přinesu Vám dom pěkný váček zlaťákův.
Naši páni sů
poctivé evangelíci a nikdá by nám nelhali. Dokonce nám ti dobří ludé dovolili než pokladna přinde, opatřit si stravu jak nám je prý libo. Tak jsme
s chlapci pár chalup, tu v okolí Prahy navštívili a požádali ludí o
vajíčka a nějakou tu sviňku. Všeci byli převelice ochotní. Dávali aj víc, než
jsme chtěli. Náš poručík s kornetem dokonce z jednej chalupy truhlu
plnů šatstva vynésli a jedna pěkná dcérka s nimi do tábora odešla. Až tak
nás majů rádi. A není se co divit, mamičko. Jsme jejich ochránci a ochránci
našej pravej víry! Škoda jen tej nehody, která se udála. Jakýsi mušketýr, asi
neopatrností, v jednej stodole oheň založil a dědina lehla popelem.
Tož teda, vojenské řemeslo mě baví. Šak to
není nic těžkého. Enem samé parády, cvičení a to sviněk pečení.
Baže je pravdou,
že jsem už aj v bitce byl, ale nic hrozného to nebylo. To když jsme sa my
mušketýři, v hospodě s dragůny poškorpili. Nasazovali na nás, tak jsme
jich na hromadu střískali, co sa do nich vešlo. Do Moravského pluku, pana
Šlika, sa nikdo navážat nebude!
Šak tatík, kdyby
mě viděl, hrdý by byl. Pamatujete, jak říkával, že za našu pravů evangelicků
víru, je třeba sa biť?! Jeho tělo na krchově u kostela tleje, ale já pevně
věřím, že sa na mě tatík z nebeskej báně dívá a moje konání schvaluje. Su
nyní jako ten bratr Žižka, o kterém mi čítával, když mě učil číst a psát
v tej našej chalůpce. Jak Žižka, proti přesile, jen s pár chlapy sám
šel, a všech cizákův ze země vyhnál. Tak to, mamičko moja, budu moci zažít už
zítra!
Ne, nebojte sa. Do patálie jdeme, ale velitel
říkal, že sa možná ani do ohňa nedostaneme. Budeme postavení na kopci kůsek od
Prahy. Bílá hora mu tu říkajů. Je tam takové letohrádek, kde panstvo zvěř honí.
Majů kolem něj postavenu oboru. A právě u tej zdi my budeme stát. Je nás skorem
stejně jako papežencův a velitelé říkajů, že si císařští o nás svoje huby
nabijů.
Jsem tomu rád,
že páni pro Moravský pluk vybrali takové postavení. Se zdí tej obory za zády,
budeme odzadu krytí a můžou na nás enem odpředu. Alespoň mě nikdo nestřelí do
zad.
Musím už končit, mamičko moja. Tamboři nás svolávajó, abychom se sbalili a do postavení, kde
zítra budeme čekat, houfem odešli.
PS: Teď přiběhl šikovatel. Povídal, že dlužný žold nám páni vyplatijó hned po bitvě. Už sa těším.
Zvostávaj
s Pánom Bohom, a zajdi sa na krchov k tatíkovu hrobu pomodlit, abych
naživu dlůho zvostal. Dá-li Pánbůh.
Tvůj Vincek. V
Praze L.P. 7.11.1620
Žádné komentáře:
Okomentovat