Rozhovor s hrdinou

„Dnes jsme s mikrofonem navštívili jeden dům. Jeden obyčejný dům na předměstí našeho krásného města Moskvy. Možná se ptáte, proč zrovna tento a ne nějaký jiný. V ničem se přece neliší od té spousty jiných domů. Také v něm neteče voda a omítku má stejně omšelou, jako ostatní. Inu prozradíme vám to, naši drazí soudruzi posluchači. V tomto domě bydlí soudruh Alexej Alexejevič Volovkin. Soudruh Volovkin prožil Velkou vlasteneckou válku a právě dnes byl vyznamenán za své hrdinské činy. Alexej Alexejevič je odvážný člověk. Za války mnohokrát přeběhl frontu. Mnohokrát se pohyboval za frontou. A nikdy se za tyto činy nedožadoval žádného uznání. Ano. Skromnost zdobí tohoto soudruha. Nyní se obrátím přímo na něj. Alexeji Alexejeviči. Povězte nám něco. Bylo to nebezpečné?“

„Do toho mám mluvit? Haló. Zde Volovkin. Jak mě slyšíte?“

 „Alexeji Alexejeviči, nemusíte tak křičet. Posluchači vás slyší dobře. Jen plynule mluvte. Třeba nám povězte, jaké to bylo když jste přecházel přes frontu?“

„Ó mladíku. To bylo zlý. Moc zlý. Taková fronta za války, to není žádná sranda. To musel bejt člověk móc opatrnej! Třeba jednou. To se táhla fronta takhle do oblouku…“

 „Myslíte v Kurském oblouku, že?“

„V Kurském?! Já už ani nevím, ale byla to strašná fronta! Prostě táhla se a lidi tehdá moc trpěli. No a já byl tenkrát ještě mladík. Dneska už to není co to bejvávalo. Dneska už bych to nezvládnul. Jo a já prostě viděl, že se ta fronta stáčí do toho oblouku…“

 „Zajímavé. To jste jistě viděl v nějakém štábu na mapě, že se fronta stáčí?!“

 „Né. To nebylo na štábu. Proč na štábu?“

 „Tak jak jinak? Aha. Vy jste měl určitě nějaké pozorovací stanoviště na vyvýšeném místě!“

 „Tak zrovna pozorovací stanoviště bych tomu neříkal, ale viděli jsme to pěkně z vejšky. Z pátýho patra. Moje maminka se podívala z okna a hned mi říkala, že je tam fronta a abych neváhal a šel.“

 „Takže i vaše maminka byla do té činnosti zapojená?“

„Jo. Ta to většinou rozhodla, jestli mám jít. Já byl opravdu ještě hodně mladej.“

 „Vaše matka musela být určitě statečná žena, když se nebála poslat syna do tak nebezpečné akce. Neměla strach, že padnete do rukou nacistů?“

 „To né. Z nacistů ona strach neměla. Ale je pravda, že mi říkala, že když se nechám chytit, tak mi dá co proto.“

„Vážení posluchači. Možná vám to připadá kruté, ale taková byla doba. Vždy i sám soudruh Stalin odmítnul vyměnit svého zajatého syna.“

„Jó tak nějak. Ale, abych se vrátil k tý frontě… Nejdřív jsem si zjistil, kde fronta přesně začíná a kde končí. To se v průběhu času měnilo…“

 „Chápu. Fronta se mění podle situace každou hodinou. Ty boje musely být strašné.“

 „Jó jó. Někdy docházelo k takovejm bojům, že krev stříkala a zuby byly všude kolem po zemi. Ale tam já nechodil. Já si musel najít klidnější úsek.“

„To je opravdu strašlivé. Nacisté páchali příšerná zvěrstva.“

„Nacisti? Jó ty taky páchali strašný věci. Ale to bys nevěřil, soudruhu rádio, co dokázal udělat Rus Rusovi!“

„Zajisté myslíte, Alexeji Alexejeviči, zrádce a kolaboranty?!“

„Jo jo. Ty to určitě dělali taky.“

 „A kolikrát jste vlastně za frontou byl?“

 „Já se snažil spíš dostat před frontu. Za frontou bych nic nezískal.“

 „Pochopitelně. Z vašeho pohledu šlo o pobyt před frontou. Před liniemi.“

„O liniích nic nevím. Počkej moment soudruhu. Když o tom tak uvažuju, byl jsem před frontou mockrát. Já to ani nepočítal. Matka řekla, že je něco potřeba a já šel. Vlastně jsem chodil celou válku. Teda, když bylo ovšem pro co jít.“

„A co jste nosil? Dokumenty? Mapy? Vyzvídal jste?“

„Mapy a dokumenty? Tak o to by máma nestála. Co s tím?! Nosil jsem hlavně různý věci. A taky jsem vyzvídal. To máš pravdu soudruhu. Důležitý byly hlavně informace, kdy zas bude něco, co bude stát za to, abych proniknul před frontu.“

 „Kdo vám ty informace poskytoval?“

„Různý lidi. Za pár rublů si pustili pusu na špacír. Třeba jeden řezník. Tak ten mi dával úplně přesný informace. A zadarmo! Občas mi i pomáhal se před frontu dostat On se s mojí maminkou moc dobře znal.“

„Je hezké, že i na okupovaných územích SSSR se našli lidé, kteří se nebáli a dokázali navzdory hrozbám Gestapa a SS provozovat odbojovou činnost.“

 „Určitě i na okupovaném území by se takoví lidé našli,. To máš asi pravdu soudruhu rádio.“

„A jakou hodnost jste vlastně měl Alexeji Alexejeviči?“

„Hodnost? Já neměl žádnou. Mě do armády neodvedli, protože jsem platfusák.“

„Tedy to byla vlastně partyzánská činnost a vy jste byl velmi uvědomělý občan.“

„I tak by se tomu dalo říkat. Já si hlavně uvědomoval, že bez toho mýho chození by bylo zle.“

„To vás šlechtí. Takových lidí, kdyby bylo víc! Ještě mi dovolte položit jednu otázku. A komu jste to, co jste přinášel, předával dál? Byli jste s matkou ve spojení s nějakým partyzánským hnutím, nebo ve spojení s rozvědkou?“

 „To bylo jednoduchý. Já to předával mámě. A jestli si dobře pamatuju, tak si k nám pro nějaký věci chodil i nějakej oficír. Byl za ně vděčnej. Matka měla hodně přátel mezi důstojníkama. Já jim říkal strejdo.“

„Schválně nám popište Alexeji Alexejeviči, jak bylo možné se před frontu dostat.“

 „Jak jsem říkal. Bylo důležitý vědět, jak je fronta dlouhá a kde má slabiny. Jako, kde není tak hustá. Nejlepší to bylo kolem třetí ráno. To se fronta moc nehejbala a lidi byli ospalý. Sem tam, byla mezírka. A já šups. Slabým místem jsem nenápadně proklouznul. Pak jsem se opatrně plížil podél fronty, až jsem byl před ní. Důležitý bylo, aby si mě nikdo nevšimnul. To by mě roztrhali na kusy.“

„Muselo to být velmi nebezpečné!“

„To bylo. Ale, když mě převáděl ten řezník, jak jsem o něm mluvil, tak to nebylo tak strašný.“

 „Onen soudruh se jistě vyznal.“

„Jó ten se vyznal. Ale měl smůlu. Ke konci války ho chytili a popravili. Někdo ho udal.“

 „To je smutné. Věnujme mu tichou vzpomínku. Nacisté se skutečně neštítili ničeho. Jak myslíte, že na něj přišli?“

„Jaký nacisti zase? On schovával maso a dával ho mimo příděl.“

„Přiznám se, Alexeji Alexejeviči, že tomu moc nerozumím. Kdo ho tedy popravil?“

 „No kdo asi. GPU na něj přišlo.“

„On to byl kolaborant?“

„Panenko skákavá. Proč pořád mluvíš soudruhu o těch kolaborantech a nacistech? Tady v Moskvě žádný nacisti přeci nebyli!“

 „Ale říkal jste, že jste přecházel před frontu! Tak kde tedy jste svou činnost prováděl?“

 „No tady. V Moskvě. Celou dobu o tom mluvím. Máma se podívala z okna a hned viděla, že se dělá fronta třeba u zelinářství. Tak věděla, že přivezli mrkev. Nebo u řeznictví. To věděla, že budou flaksy. U pekařství zase chleba. Z toho pátýho patra byl vážně nádhernej výhled na celou ulici. A jak to viděla, hned mě poslala, abych se dostal před frontu a nevyprodali nám to! Fůru cennejch věcí jsem nanosil.“

 „Soudruzi stop! Zastavte natáčení! Alexeji Alexejeviči, jak vy jste mohl dostat vyznamenání? Copak na tohle nikdo nepřišel? Vy si klidně soudruhu přijmete vznamenání a výhody válečného vetrána a vůbec se nestydíte?!“

„Každýmu to vyprávím od pětačtyřicátýho! A všichni pořád: Soudruhu Volovkine. Jak jsi byl statečný, když jsi přecházel fronty. Můžu já za to, že do toho všichni pletou pořád ty nacisty?“

„Co s vámi?! Klidně bych to mohl nahlásit… Ale já mám nápad. Mládež bychom tím jen demoralizovali, že. Uděláme to takhle. Slyšel jsem, že v Gumu dostali tenisky. A dokonce vždy v páru na pravou a levou nohu. Od včerejška se tam tvoří fronta… Soudruhu Volovkine. Já, ani moji kolegové o tom nebudeme nikde vyprávět, ale něco za něco! Alexeji Alexejeviči! Mám pro vás poslední úkol! Přejdete pro nás frontu!!!“

KONEC