Mikrodramata

HRDINA

1. Muž: (Pomalu a přerývaně.) Jdi. Jdi beze mě. Nech mě tady!

2. Muž: To nejde. Přišli jsme sem spolu, tak spolu také odejdeme.

1. Muž:  Říkám ti, jdi sám. Tohle se prostě občas stane, že jeden zůstane.

2. Muž: (Naléhavě) Ponesu tě. Klidně tě ponesu, jen to nevzdávej. Jak bych se mohl podívat do očí tvé ženě?! Co bych jí řekl, kdybych se vrátil sám?!

1. Muž: (Vzdychne) Má žena… Zajdi za ní a řekni jí pravdu. Řekni, že jsem tu zůstal. Je silná. Unese to. Ty musíš hlavně myslet na svou manželku. Víš, že by to nezvládla, kdyby ses nevrátil.

2. Muž: (Zoufale vztekle) Zatraceně! U všech čertů, proč to muselo dopadnout takhle.

1. Muž: Utíkej, proboha, běž už! Vidíš?! Támhle se zase blíží!

2. Muž: Já se vrátím. Jestli to bude jenom trochu možné, já se sem vrátím. (Hlas se vzdaluje)

1. Muž: (Tiše, sám pro sebe) Kdepak. Nevrátíš se… A ty to dobře víš.

Slyšíme přibližující se kroky a cinkot sklenic. O stůl bouchne dno půllitru.

3. Muž: (Bodře) A jsem tady, panstvo. Tak co, Pepiku. Dáš si ještě jedno?! A kde máš toho druhýho? Přijde ještě?

1. Muž: Jasně, že dám… (Napije se) Aáááá. To píše. Jo myslíš Lojzu? Ten se už nevrátí. Poslal jsem ho domů. Jeho stará by řádila, kdyby tu se mnou zůstal sedět až do zavíračky.

KONEC

VÁŠEŇ

(Muž a žena, oba vášnivě a roztouženě.)

ONA: Miláčku, jsem tak ráda, že jsi konečně tady.

ON: Letěl jsem jako vítr, abych dorazil včas. Nejdu pozdě, že ne?!

ONA: Och… Přišel jsi právě v pravou chvíli. Jsem celá rozpálená. Přímo hořím.

ON: Odložím si sako, i mě spaluje žár. Tuším, že to bude fantastický večer, ty má čarodějko.

ONA: Ale jdi, lichotníku jeden. Sako si dej támhle. A klidně se svlékni do trenek. Jako doma.

ON: Celý týden se na tenhle večer těším. A dnes od rána na nic jiného nemyslím.

ONA: I já jsem se nemohla dočkat, ale všechno má svůj čas a nic se nemá uspěchat.

ON: Nechávala jsi mě čekat tak dlouho, až jsem skoro přestal doufat.

ONA: Víš, musím se ti přiznat, že jsem nejdřív váhala. Zpočátku, když jsem tě poznala, připadal jsi mi takový… Takový příliš lačný. Prostě jako muž, který si bere vše plnými hrstmi a nedokáže nic řádně vychutnat a všechno musí mít hned.

ON: A jak ti připadám nyní?!

ONA: Poznala jsem, že dokážeš čekat. A už věřím, že jsi toho hoden.

ON: To jsem rád… Takže dnes večer… Dnes večer… (Vzrušeně oddychuje)

ONA: Ano! Dnes večer jsem ti upekla mou vyhlášenou husu se zelím a knedlíkem!

KONEC

PYROTECHNICI

- Volám velitele. 

- Slyším Majku. Jak jsi s tím daleko?

- Teď jsem odstranil kryt pumy.

- Dávej pozor, aby tam nebyl nástražný systém. Co tam vidíš?

- Je tu displej a svazek kabelů. Vidím i roznětku. Vede k ní zelený a červený kabel. Který mám přeštípnout?

- Moment, podívám se do plánů. Jo, bude to červenej. Určitě červenej. Můžeš střihat. Hlavně v klidu.

- No, když mluvíš o tom klidu. Je ještě někdo na příjmu mimo nás dvou?

- Není. Proč?

- Ale, já jen, že máme málokdy možnost popovídat si o samotě.

- Tak na to teď asi není vhodná doba, ne?!

- Džeku, když já už ti to prostě musím říct. Já vím, že se na mě budeš asi zlobit. Ale víš jak to v životě chodí. Někdy se prostě věci trochu zvrtnou. I mezi nejlepšími přáteli, nebo mezi kolegy.

- Hele mluv jasně. Leze to z tebe, jako z chlupatý deky.

- No prostě. Já a tvoje žena. Zkrátka jsme se dost sblížili. Já bych prostě nechtěl, abys byl dnes večer překvapenej, až přijdeš domů a tam budeš mít sbalenej kufr. Chtěl jsem ti to říct sám. Nezlobíš se na mě? Věř mi, Džeku, není mi to příjemný, ale tomu neporučíš… Tak budeme pokračovat v demontáži, ne?! Který drát jsi říkal, že mám střihnout? Zelenej, nebo červenej?

- Kterej?! Přecvakni zelenej! Určitě zelenej, Majku!

KONEC

ÚČTOVÁNÍ

Faust: Ó kterak se děsím té chvíle, kdy se přede mnou zjeví Mefistofeles a předloží mi účet.

(Zvuk hromu a posléze promluví Mefisto)

Mefisto: Fauste, Fauste, přišel tvůj čas! Za všechno se platí!

Faust: Tos ty?! Nečekal jsem tě tak brzy. Cožpak už uplynula doba, kteráž mi byla vyměřena?

Mefisto: Brzy?! Není brzy. To jen tobě se zdá, že čas tak rychle utíká. A zvon, který právě slyšíš, oznamuje, že je konec všeho.

Faust: Běda! Nemůžeš ještě posečkat, ďáble?! Ještě bych si chtěl trochu užíti.

Mefistofeles: Nikoliv, Fauste. Je čas uzavřít účet! Všechno jednou končí a nikdo tu nemůže být věčně.

Faust: Ach, jak dobře mi tu bylo. Ale dobrá, přijímám svůj osud. Tedy dělej, co musíš udělat. Účtujme!

Mefisto: Nuže tedy... Tak to máme pět pivíček, gulášek se šesti... K polívčičce rohlíček byl? Byl! A pak tu máme kávičku…

KONEC

  

LETÁKY

(Zvonek u dveří a šouravé kroky)

Babička: Kdo je?!

Vnuk: Ahoj. To jsem já, Jarda, babi. Jdu si pro ty letáky na roznos, co jsem si je u tebe schoval.

Babička (Odemyká) : Tak to jo. A nekřič Jaroušku, ať tě sousedi neslyší... A co Lojzíček?! Co ten dělá?

Vnuk: Jakej Lojzíček? Hele, babi, já si jen vezmu ty letáky a musím letět...

Babička: No Lojzíček, co randí s Miluškou, jak se jí v osmatřicátým utopila maminka.

Vnuk: Ale babi, ti chodili na gymnázium s tebou a ne se mnou. Já jsem tvůj vnuk. Chápeš?!

Babička: Aha, aha... A proč jsi vlastně přišel, Jaroušku?

Vnuk (netrpělivě): Babi, já toho mám moc. Já si s tebou budu povídat, ale až se vrátím, jo?! Přišel jsem si pro letáky. Kam jsi je dala?

Babička (šeptem): Jo letáky! Jaroušku! Ty jsem spálila v kamnech! S Gestapem by sis neměl zahrávat!

KONEC

 VLASTENEC

(Bušení na dveře)

Policení komisař: Karle Havlíčku, zvaný Borovský, otevřete jménem zákona!

Karel Havlíček (Za dveřmi): Co zase chcete, vy larvy černožluté?!

Policejní komisař: Nebuďte drzý! Mám příkaz k vaší okamžité deportaci!

Karel Havlíček: Tak toho se vám zachtělo? Ó vy chocholouši císařští, nikam nepojedu!

Policejní komisař: Okamžitě si sbalte kufry a vyjděte ven. Dostavník již čeká

!

Karel Havlíček: Ani mě nehne! Já moc dobře vím, kam mě chcete odvézt! Chcete, abych tam trpěl! Tam, daleko od přátel, které tu mám! Nikdy, říkám vám, že nikdy se nenechám odvézt!

Policejní komisař (Unaveně): Ale no táááák, Karle, neblázněte. Já vím, že se vám tam nechce, kdo by tam taky chtěl žít. Taková díra... Ale co máme dělat?! Jednou je to béfel z K.u.K Polizei direktoriátu, tak prostě musíme. No táááák. Vyjděte ven.

Karel Havlíček: Možná snad... Možná jen, když mi zaručíte, že to nebude napořád, ale že se ještě vrátím. Pak bych snad vylezl.

Policení komisař: Vždyť víte, že to nejde. Na to jsem malý pán.

Karel Havlíček: V tom případě se tu zabarikáduju, a když se sem pokusíte vniknout, začnu volat sousedy. A vy moc dobře víte, že jsem tu zatraceně oblíbený!

Policení komisař (naštvaně): A dost! Počítám do deseti, a jak neotevřete, vyrazíme dveře! U všech čertů!

Karel Havlíček: Tak to zkuste! Ale přísahám, skutečně přísahám, že z BRIXENU se do Prahy nikdy dobrovolně nevrátím!

KONEC