Poslední večer plukovníka Higginse

Za okny loveckého zámečku panovalo nevlídné počasí. Studený vítr rval listí ze staletých dubů a déšť bubnoval do barevných okenních tabulek. Avšak uvnitř, v zámeckém salonku, panovala pohoda. Jasný oheň plápolal ve velkém kamenném krbu, vydával příjemné teplo a kouzlil svými plameny po zdech ověšených trofejemi, tajuplné, měnící se obrazce.

Před krbem seděli ve starodávných, vyřezávaných křeslech, dva muži. Jeden malý, obézní, lehce připlešlý, kulaté sádelnaté tváře, oblečený do těsného proužkovaného obleku, z něhož mu neustále vykukovala neposlušná a špatně uvázaná kravata.

Naproti němu seděl vysoký a urostlý muž atletické postavy, oblečený ve sportovním kostkovaném obleku, s perfektním motýlkem pod krkem, na němž trůnila hranatá oduševnělá hlava, s nepřehlédnutelným nakrouceným knírem a s hustou hřívou, na ježka ostříhaných šedivých vlasů.

Uhlobaron Majer, kterému zámeček patřil, s úsměvem v kulaté tváři, poslouchal vysloužilého plukovníka Higginse, jenž nadšeně vykládal o svých cestách Evropou a v krátkých přestávkách, kdy mu vyschlo v hrdle, popíjel archivní červené víno, které uhlobaron nechal svým sluhou Janem při této příležitosti přinést ze svého sklepa.

Majer otevřel vývrtkou už druhou láhev z těch pěti, které stály na stolku, a nalil plukovníkovi. Plukovník usrkl víno, přejel si jazykem rty a mlaskl. „Vynikající víno, pane uhlobarone. Musím uznat, že takové jsem nepil ani v Itálii, a to je co říct!“

Uhlobaron Majer lehce přikývl a řekl: „Ta láhev pamatuje ještě mého dědečka. Nechával si toto víno dovážet až z Transylvánie. Je sice poněkud těžší, než italské, ale v místních podmínkách to nevadí. Ba naopak. Míváme tu v zimě nevlídno, takže přijde víc k duhu, než to lehčí.“

Plukovník se znovu napil a ještě jednou uznale mlaskl. „Když už mluvíte o té Transylvánii,“ řekl a položil sklenku na stolek, který stál mezi oběma muži, „tak vám o ní také něco povím. Myslím, že je to příběh vhodný pro takovou noc, jakou máme dnes.“

„To jsem tedy zvědav,“ řekl Majer a přehodil si přes nohy ovčí kožešinu. „Vaše historky jsou velice zvláštní a přímo dobrodružné. Až je jim někdy těžko uvěřit.“

„Jsem si toho vědom,“ řekl plukovník Higgins a přeložil nohu přes nohu. „přesto vás ujišťuji, že vše, co vyprávím, jsem zažil na vlastní kůži.“

„Buďte si jist, že já vám věřím,“ ujistil ho Majer. „Vždyť vaše úžasné vyprávění, je právě tím důvodem, proč jsem vás pozval na svůj zámeček. Vaše vyprávění mě v té hotelové restauraci, kde jsem se zastavil na talíř česnečky a dvě piva, tak zaujalo, až jsem si řekl: Tento muž, je hoden lepšího ubytování, než poskytuje zdejší hotel.“

„Jsem vám za to vděčný,“ usmál se na něj plukovník a nahnul se, aby uchopil číši stojící na stolku. Pozvedl jí a řekl: „Na vaše zdraví, pane uhlobarone!“

Majer vzal rovněž sklenici a ťukl s ní o plukovníkovu. Potom se zasmál. „Rádo se stalo. Ani nevíte, jaké strašlivé smrti jsem vás možná ušetřil. To čuně, hoteliér Kroupa, má v pokojích tolik štěnic, že by vás za noc zřejmě úplně vysály. Vás by pro štěnice byla škoda!“

„Ještě jednou děkuji,“ řekl plukovník Higgins a podíval se na svou prázdnou sklenku.

„Klidně si dolijte,“ pobídl ho Majer, když si všiml jeho pohledu. „Mám jich plný sklep a budu rád, když mi s tím někdo pomůže.“

„Vaše velkorysost je přímo šlechtická!“ pravil plukovník, když lil do číše víno. „V naší době, a konkrétně v těchto krajích jsem se s takovou noblesou ještě nesetkal.“

Uhlobaron Majer se zachmuřil. „Máte pravdu, drahý plukovníku. Po roce tisíc devětset osmnáct, se v Čechách šlechtictví moc nenosí. Ještě můj otec byl skutečným baronem, ale já jsem po vyhlášení republiky, již jen uhlobaronem.“

Plukovník mávl rukou. „Nic si z toho nedělejte. Ani u nás v Británii to už dávno není, co to bývávalo. Právě proto jsem začal cestovat. Dřív byl voják, který sloužil v koloniích, po návratu do vlasti pan Někdo! A dnes?! Hanba mluvit. Víte, já sloužil v Indii, Afghánistánu, a něco jsem odbojoval i v Africe. Potom jsem se po světové válce vrátil domů a uznání téměř žádné. Tak jsem si řekl, že z banky vyberu úspory a projedu svět. Už za své služby jsem ve volných chvílích lovil divou zvěř a nyní tomuto koníčku věnuji podzim svého života.“

„Chvályhodný koníček,“ uznale řekl Majer a dodal: „I já jsem členem mysliveckého sdružení a lov je mou velkou vášní.“

„Ráčil jsem si všimnout,“ řekl plukovník Higgins, rozhlédl se po zdech salonku a ukázal na řadu trofejí visících na zdech. „Výstavní kousky! Obzvlášť ta kachna!“

 „Nepřehánějte,“ zarděl se uhlobaron a odmítavě mávl rukou. „To je jen nezajímavá a běžná místní zvěř. Vy máte určitě mnohem zajímavější úlovky.“

Plukovník se napil vína a pokrčil rameny. „Inu, je pravda, že mám doma nějakou tu tygří hlavu, sloní kly, nebo antilopí předložky, ale lov je lov, i když střílíte na kachnu, nebo na jelena. Komu čest, tomu čest.“

„Nalijte si,“ řekl uhlobaron, když si všiml, že plukovník se znovu podíval číši na dno. „Jak jsem říkal, lahví je ještě dost a jak se říká; ve víně je pravda.“

Plukovník se zasmál, a žertem mu pohrozil prstem. „Kdybych byl žena, domníval bych se, že chcete abych byl povolnější, jelikož vy sám téměř nepijete.“

„Ale kdeže,“ uculil se Majer a pohrával si se svou sklenicí. „Chci vám prostě dopřát to nejlepší. Já si dám až po vašem vyprávění. Mívám to tak ve zvyku.“

„Jak myslíte,“ řekl plukovník a nalil si plnou sklenku.

„Ale slíbil jste mi ten příběh z Transylvánie a nějak jsme to zamluvili,“ připomněl uhlobaron a sáhl do kapsy obleku, odkud vytáhl stříbrné pouzdro. Otevřel ho a nabídl plukovníkovi viržinko.

„Děkuji, ale nechci. Nekouřím,“ zavrtěl odmítavě hlavou plukovník.

„A děláte dobře,“ utrousil Majer, když si zapaloval. „Kazí to chuť. Ovšem je to jeden z mých mála zlozvyků, kterých se nehodlám vzdát… Nuže tedy, spusťte.“

„Tak tedy Transylvánie,“ řekl pomalu plukovník a zamyšleně se podíval na trofeje na stěnách. „Jak jsem vám říkal, mou vášní je lov a mám mnoho exotických trofejí. Ale je jedna trofej, které si vážím víc, než všech ostatních.“ Sáhl si pod límec košile a vytáhl zlatý řetízek na kterém byly zavěšeny dva nevelké tesáky. Sňal řetízek z krku a ukázal ho Majerovi. „Co byste myslel, že to je, drahý pane uhlobarone?“

Majer se naklonil a vzal si od plukovníka řetízek s tesáky. Položil si ho na dlaň a zadíval se na něj. Po chvilce pokrčil rameny a řekl: „Podle zběžného pohledu bych soudil, že se jedná o tesáky. Ale netroufnu si odhadnout, které zvíře je mělo v mordě. Ty kořeny zubů vypadají trochu jako lidské. Jde snad o jakéhosi křížence, vědě dosud neznámého?“

Plukovník Higgins se spokojeně usmíval. „Už jsem je ukazoval spoustě lidí, ale původ zubů zatím nikdy nikdo neuhodl. A právě proto si této trofeje tolik cením.“

Uhlobaron Majer vrátil řetízek plukovníkovi, který si ho zavěsil zpět na krk.

„Prozradím vám, co je to za zuby, drahý příteli. A musím konstatovat, že váš odhad se blížil pravdě,“ řekl plukovník a podíval se Majerovi do očí. „Ovšem musíte mi slíbit, že se nebudete smát, ani mě neoznačíte za blázna, jako se to stalo již mnohokrát předtím!“

Uhlobaron zdvihl ruce a zavrtěl hlavou. „Ať se do pekla propadnu, jestli se vám budu posmívat.“

„Nuže, vězte, pane uhlobarone, že tyto tesáky, které nosím na krku, pocházejí z Transylvánie a jsou vyňaty tamním kovářem z tlamy strašlivého vampýra!“ řekl temným hlasem plukovník a podíval se na Majera. „Z tlamy pravého, a po všech čertech nebezpečného vampýra!“ zopakoval ještě a opřel se o opěradlo.

Uhlobaron Majer chvíli mlčel a pak nedůvěřivě řekl: „Máte na mysli tvora, živícího se lidskou krví?“

„Ano!“ pravil rozhodně plukovník, napil se vína a pokračoval: „Vím, že se vám to může zdát šílené, ale Transylvánie jich bývala plná. Ty tesáky jsem získal ještě dlouho před světovou válkou. Byl jsem tehdy mlád. Bylo mi pouhých třicet let, a sloužil jsem v Indii. Po roce služby mi byla udělena zdravotní dovolená, neboť jsem onemocněl malárií. Když jsem se v Británii vykřesal z nemoci, rozhodl jsem se v rámci rekonvalescence vycestovat někam, kde bych načerpal sil. Jsem sportovně založen, takže jsem se rozhodl pro turistiku v neprobádaných a divokých končinách, kde bych si, sem tam, pro radost něco ulovil. Netušil jsem však, že budu téměř uloven já sám!“

„Zajímavé,“ řekl uhlobaron Majer a poposedl si v křesle. „Domníval jsem se, že tito, jak my v Čechách, říkáme, upíři, jsou jen výplodem bujné fantazie spisovatelů a transylvánských lidových vypravěčů. Povězte mi o nich něco bližšího.“

„Vidím, že vás to zajímá a nejsem pro vás za šílence,“ řekl plukovník Higgins a pokýval šedivou hlavou.

„Ale kdeže za šílence,“ odvětil Majer a dodal: „Já miluji podobné příběhy a jsem otevřený všemu vzrušujícímu. Například Drákulu jsem přečetl už jako dítě a musím se přiznat, že se stal mým velkým hrdinou! Vždy jsem se s ním chtěl setkat.“

„Buďte ujištěn,“ řekl vážně plukovník, „že setkání s takovým tvorem, by vás vyléčilo z obdivu k Drákulovi.“

„A jací jsou tedy upíři v Transylvánii?“ zeptal se s nelíčeným zájmem uhlobaron. Pak pokrčil rameny a řekl: „Znám je jen z knih.“

„Inu, jací?!“ zamyslel se plukovník. „Krvežízniví, nenasytní a odporní tvorové, jsou to.“ Napil se a pokračoval: „ Ovšem musím po pravdě říct, že jsem viděl jen jednoho. Právě toho, ze kterého pocházejí tesáky na řetízku.“

„Tak povídejte,“ pobídl ho Majer. „Já se rád dozvím, jak vypadá, nebo vypadal transylvánský upír. Vy jste první člověk, který mi může vylíčit setkání s ním.“

„Bylo to ve vsi Tepnica, nad níž se tyčí hora Krvni Obeg, na jejímž vrcholku stojí ruiny starodávného hradu Vysajnice,“ vyprávěl plukovník, jehož jazyk začal vlivem požitého vína těžknout. „Ves je to chudá, ale překrásná, stejně jako celý tamní kraj. Vysoké hory. Hluboké lesy, plné zvěře a turistických tras. Bodří venkované se živí pěstováním česneku a provázením turistů. Když jsem dostavníkem dorazil do Tepnice, byl jsem přímo uchvácen. Malé dřevěné domky s vyřezávanými průčelími. Rozkošné předzahrádky, povětšinou osázené kvalitním česnekem,  muži statní a silní a ženy podivuhodně krásné! Možná krásnější než v Kašmíru,“ pravil plukovník a pak vzdychl. „Jenomže stejně tak, jako je to kraj divukrásný, je to i kraj nebezpečný. Jak jsem řekl. Domorodci pěstují především česnek, který je tamním vývozním artiklem. Ovšem k pěstování oné plodiny se nedostali jen tak náhodou. Byli k tomu donuceni!“

Uhlobaron Majer povytáhl obočí a zeptal se: „Kým donuceni? Vrchností?“

Plukovník zavrtěl hlavou a řádně si přihnul ze sklenice. Dolil si a řekl: „Byli k tomu donuceni okolnostmi. Vampýři, kteří je sužují již po celá staletí, se česneku bojí. Nikdo neví pořádně proč, ale je tomu tak. Venkované si proto věnce sušeného česneku věší nad dveře svých skromných příbytků, pojídají ho syrový, vaří z něj polévky, dělají zavařeniny a pečou bábovky.“

„Česnek mám rád,“ pravil uhlobaron a zamnul si nos, „ale čeho je moc, toho je příliš. Říkáte, že i do bábovek?“

„Ano, i do bábovek,“ přikývl plukovník a povážlivě se v křesle zapotácel, když se nahnul pro láhev. „Považte, že oni si mažou česnekovou pastu i na syrový česnek,“ řekl a otřásl se. „Právě to, bylo důvodem, proč jsem tam nepodnikl ani jedno milostné dobrodružství. Políbit tamní ženu, je z těchto důvodů pro cizince nemožné!“ Plukovník se zhluboka napil a pokračoval: „Ovšem, jako je pro cizince nemožné pocelovat domorodkyni, je stejně tak nemožné pro vampýra, aby vysál tamního venkovana. Domorodci jsou, zkrátka a dobře, proti vampýrům impregnovaní.“

Uhlobaron potáhl z viržinka, vyfoukl kouř a řekl: „Upíři v Transylvánii musí mít těžký život. Vlastně jsou tedy pořád o hladu.“

„Ani ne,“ řekl plukovník a podíval se na další láhev. „Mohu?“ zeptal se a vzal ze stolku vývrtku.

„Bez ptaní,“ usmál se Majer a usrkl ze své sklenky. „Jen směle pijte a hlavně dál vyprávějte.“

Plukovník Higgins vytrhl zátku a zálibně si přičichl k hrdlu lahve. „Skutečně mana nebeská,“ pravil a naplnil číši. Na jeden ráz jí vypil a znovu začal vypravovat. „Tedy tak, jako mně voní toto víno, tak i transylvánským vampýrům voní krev cizinců! Jak jsem řekl. Domorodci jim páchnou a vampýři se jich tedy dotknou jen v případě, že jejich hlad dosáhne maxima a není jiného zbytí. Ovšem, jak přijede turista, vampýři ho vycítí až do svých doupat a najdou ho, i kdyby byl dvacet mil od nich. Ve dne je to jedno, poněvadž vampýři spí v rakvích, ale v noci,“ plukovník ztišil hlas, „v noci jde o život.“

Uhlobaron Majer zamyšleně řekl: „Tedy, pokud vám dobře rozumím, jejich upíři jsou aktivní jen po západu slunce, stejně jako knižní Drákula?“

„Přesně tak,“ řekl plukovník a zdvihl prst. „Jak se setmí, žádný soudný člověk tam nevyleze ze svého příbytku, jelikož vampýr se neodváží do domu obloženému česnekem. Občas se stane, že vampýr chytí nějakého vyčichlého venkovana, který zanedbal pojídání česneku a nedostane se před setměním domů. Ale do příbytku prostě nevleze. Já byl tehdy mladý a nerozvážný a nic jsem nedal na rady hostinského, v jehož zájezdním hostinci jsem se ubytoval. Musím se přiznat, že jsem jeho řeči o vampýrech považoval za pouhé pohádky a smál jsem se jim. Nic jsem nedal na rady, abych byl ze svých tůr zpátky dřív, než se ozve klekání a toulal jsem se po okolních horách a kopcích, i když už se stmívalo a měsíc vycházel nad ruinou Vysajnice.“ Plukovník domluvil a dolil sklenku, kterou vzápětí vypil. Vzdychl a rukou si prohrábl šedivé vlasy. „Víte, drahý uhlobarone, já nejsem šedivý stářím. Já zešedivěl tehdy v Tepnici!“

Uhlobaron Majer pobídl plukovníka. „Mluvte dál, příteli. Tehdá jste potkal toho upíra?“

Plukovník si sáhl na motýlka a zabručel: „Je tu nějaké horko. Nebude vám vadit, když si odložím vázanku a uvolním límeček?“

„Jako doma plukovníku,“ kývl uhlobaron a sám dolil Higginsovu sklenici. „Jen se uvolněte. Bude to pro vás tak lepší.“

„Děkuji,“ řekl Higgins, odhodil vázanku na stolek a rozepnul si košili. „Kde jsem to přestal… Aha! Toulal jsem se za soumraku a obdivoval jsem vycházející měsíc, když jsem usoudil, že bude lepší vrátit se do vsi. Ne, neměl jsem strach z neznámých bytostí. Soudil jsem, že bude lepší dorazit do hostince, dokud je ještě aspoň trochu vidět. Po setmění bych mohl sejít z cesty, neboť tma je v těch krajích černější, než swahilský střelec. Šel jsem klikatou lesní pěšinou, která vedla mezi vysokými smrky a po jejíchž okrajích byla hustá křoviska. Náhle jsem zaslechl psí vytí, které ke mně doléhalo ze vsi Tepnice. Nejdřív začal výt jeden pes a pak se přidávali další a další. Nepřisuzoval jsem tomu zvláštní význam, jelikož jsem si myslel, že ti psi vyjí na měsíc. Když se však k psímu koncertu přidal za mými zády i vlčí sbor, rázně jsem přidal do kroku, neboť mít za sebou vlčí smečku, mi nepřipadalo moc bezpečné.

Pevným, pravidelným krokem vojáka, jsem se blížil ke vsi. Už jsem z lesa vyšel na kraj pole, za kterým jsem viděl světla v oknech Tepnických domků. Pěšina zde plynule přecházela v polní cestu, která obloukem kopírovala pole plná česneku. Zastavil jsem se, abych si zavázal uvolněnou tkaničku, když tu se náhle za mnou ozval šramot. Nijak velký, takže jsem se nevzrušoval. Domníval jsem se, že snad nějaká liška se vydala na lov slepic do vesnických kurníků, či snad kuna, nebo lasička zatoužila po krvi nešťastných domácích kurů.“ Plukovník se na chvilku odmlčel a svlažil si hrdlo. Pak říhl a za napjatého naslouchání uhlobarona Majera, pokračoval: „Kdybych věděl, že já mám být tou obětí, nezdržoval bych se vázáním bagančete, ale prchal bych jako o život!“

Uhlobaron ani nedýchal. Jeho tučný zátylek se chvěl a oči měl vyvalené. Když se mu zdálo, že se plukovník odmlčel na příliš dlouhou dobu a dokonce se mu začínají klížit oči, promluvil: „Plukovníku. Vydržte ještě chvíli. Musíte mi to dopovědět. Slibuji vám, že jen co to dopovíte, uložíte se k spánku.“

Higgins mávl rukou a rozepnul si u krku další knoflíčky. Pak odhodil i sako. „Bez obav, pane uhlobarone. Jsem voják a lovec a jako takový něco vydržím, ne… No tak tedy. Zaslechl jsem šramot a nevěnoval jsem mu pozornost. Pak se však za mými zády ozval hlas. Strašlivý hlas! Takové skřehotání jsem ještě nikdy před tím, ani nikdy potom neslyšel. Hlas zněl jako celý pluk Tamilů při bodákovém útoku. Otočil jsem se a spatřil ho! Bledý, hubený muž s napomádovaným, dozadu ulíznutým účesem, očima zeleně svítícíma, nad nimi husté obočí, oblečený do černého fraku, na prsou jakési vyznamenání, na zádech vlající plášť a za krkem obrovský, nahoru zdvihnutý límec. Ten muž se na mě hnal a před sebe natahoval vyzáblé bílé ruce s neupravenými, snad po sto let nestříhanými nehty. Ale co bylo nejstrašnější! Jeho ústa, rámovaná úzkými bezkrevnými rty, byla dokořán otevřená a v nich jsem zahlédl pár běloskvoucích tesáků!“

Uhlobaron vzrušeně zašeptal: „Ano. Tak jsem si ty z Transylvánie vždy představoval.“ Pak pobídl plukovníka. „Co bylo dál?“

Plukovník zívl a obrátil do sebe obsah sklenice. „Potom jsem už na nic nečekal a pádil jsem do vsi rovnou přes česnekové pole. Netušil jsem, že právě to mi zachránilo krk. Vampýr, odpuzován pachem česneku, nemohl rovnou za mnou a musel tak obíhat pole, čímž jsem získal náskok a do hostince dorazil včas. Vběhl jsem dovnitř a zabouchl za sebou dveře. Hostinský zrovna čepoval pivo. Když viděl, jak jsem vyděšený, okamžitě poznal o co se jedná. Sáhl do police a pověsil mi na krk stejný věnec česneku, jako měl on sám. Pak zamkl, dveře a postavil do každého okna krucifix. Vampýr venku zuřivě křičel a pak, když poznal, že dnes nepochodí, zhnuseně si odplivl, efektním pohybem si zahalil tvář pláštíkem, a odebral se zpět do lesů.“

„Ale jak jste tedy získal jeho zuby?“ zeptal se uhlobaron a cinkl prstem do láhve vína. „Dolijte si, příteli.“

Plukovník znovu naplnil svou číši a jal se opět vyprávět: „Přestože jsem byl, a to se nestydím přiznat, velice vyděšený, probudila se ve mně lovecká vášeň! Hned jak jsem si ve svém pokoji převlékl spodní prádlo, vrátil jsem se do výčepu a začal se ptát hostinského na detaily z života vampírů. Hostinský se se mnou nejdřív nechtěl o ničem bavit, ale když jsem mu dal dvacet liber a navrch přihodil ještě dvoje skleněné korále a kapesní zrcátko, tak se rozpovídal. Řekl mi, že vampýři se poznají podle nezdravě bledé pleti. Pak mají také podivuhodnou zálibu ve výstředních módních kreacích, které se projevují především v detailech oblečení, jako jsou vysoké límce, nebo ony pláště, ale i v účesech, na které si vyloženě potrpí. Buď si vlasy sčesávají dozadu a gelují je, jako měla stvůra která mě honila, nebo je vyčesávají do složitých útvarů, případně si vlasy ulíznou do čela a vytvarují je do špice, směřující ke kořeni nosu. Ovšem všechno toto byly podružnosti, pro mě nedůležité. Já chtěl vědět, co mohu od vampýra očekávat. Hostinský řekl, že vampýr, ačkoliv je rachitické tělesné konstrukce, je v noci neskutečně silný, a jen málokdo by s ním uspěl v přímém souboji. Ale pozor! Čím více se blíží ráno, a vampýr se musí vrátit do své rakve, je slabší a slabší. A s prvním kohoutím zakokrháním je prakticky neškodný. To si lehne do umrlčí truhly, kde spí až do slunce západu. Takového vampýra pak stačí proklát kusem osikového dřeva. A tehdy jsem se rozhodl. Hned ráno se vydám do vampýrova doupěte a ulovím ho!“

Uhlobaron Majer se trochu zamračil. „A tomu říkáte lov, plukovníku? Propíchnout spícího upíra?!“

„Jen si nemyslete, pane uhlobarone,“ oponoval plukovník Higgins. „Vampýr může vycítit vaši přítomnost a náhle se probudit. A to je pak tanec!“

„No, a byl tanec?“ zeptal se Majer a zadíval se na Higginse.

„Kdepak,“ řekl Higgins a zavrtěl hlavou. „Šlo to jako po másle. Ráno jsem se vybavil osikovým kolíkem a svítilnou, posnídal hromadu topinek s česnekem, do torny jsem uložil česnekové pirohy a vyrazil jsem na tůru směrem k zřícenině hradu Vysajnica, kde jsem tušil hnízdo toho netvora.“

„Neříkejte jim netvoři,“ přerušil ho Majer. „Jsou to bytosti, jako jiné a nemůžou za to, jak se živí.“

„Kdybyste je znal,“ řekl plukovník, „tak byste se jich nezastával. Nuže tedy, šel jsem k Vysajnici a nyní jsem už neobdivoval krásy přírody, neboť se ve mně probudil lovec. Do ruin hradu jsem dorazil krátce po poledni. Tedy v době, kdy je slunce nejvýše a vampýří spánek je nejtvrdší. Vchod do podzemí jsem nalezl asi po půl hodině. Rozžehl jsem svítilnu a sestoupil po polorozpadlém a vlhkém schodišti do sklepení, kde jsem objevil rakev stojící na katafalku. Neváhal jsem a odklopil víko. Uvnitř spal spánkem nespravedlivých onen netvor, který mě minulou noc pronásledoval a hodlal mne zbavit mého, tehdy mladého, života. Uchopil jsem kolík a vší silou ho vrazil do toho vampýra. Stvůra vykřikla a vztáhla ke mně hubené pracky, ale nic jí to nebylo platné. Jak kolík probodl srdce, vyvalil se z těla puch a hned potom se vampýr rozpadl na prach. Tedy až na hlavu, kterou jsem odnesl do Tepnice.“ Plukovník domluvil a s úsměvem si nalil sklenici až po okraj. Zdvihl jí do výše a řekl: „Byl to dobrý lov a já jsem na něj hrdý!“

„To není moc fér lov,“ řekl uhlobaron a zavrtěl hlavou.

„Vy toho naděláte,“ zabručel plukovník a dodal: „Vampýra jinak zničit nelze. No, a když jsem hlavu odnesl do Tepnice, nechal jsem si z ní vyndat ty tesáky, které teď nosím na krku. Hostinský mi totiž řekl, že takové zuby mají zvláštní moc.“

„Ale jděte,“ zarazil se Majer a zeptal se: „O jakou moc se jedná?“

Plukovník vypil víno a řekl: „Ty tesáky prý vycítí každý vampýr, a je k osobě, která je u sebe má, neodolatelně přitahován. Domnívá se, totiž že ona osoba je také vampýr a je ochoten pak takovému člověku pomáhat. Ale nevím, nevím. Ještě jsem od té doby žádného jiného vampýra nepotkal. Je to škoda. Využil bych ho a pak bych získal další trofej do sbírky!“

Uhlobaron Majer se plácl do čela a zvolal: „Tak proto! Proto jsem si vás v tom hotelu hned všiml.“

„Prosím?“ udiveně se zeptal plukovník a zadíval se na Majera. „Děláte si blázny?“

„Ale ne, nedělám,“ usmál se uhlobaron a pomalu vstal z křesla. „Víte, pořád mi něco říkalo, že jsme asi příbuzní, nebo něco takového, ale nebyl jsem si jistý. Ještě, že jste tak užvaněný a všechno mi na sebe vyklopil.“

Plukovník se opilecky zasmál a řekl: „Dobrý vtip, drahý uhlobarone. To se vám skoro povedlo. Ale na mě si nepřijdete. Neuražte se, ale vy máte do mrtvolné bledosti daleko. A vaše oblečení je sice poněkud výstřední,“ ukázal na uhlobaronovu neposlušnou kravatu a těsný oblek, „jenže to je, jak jsem si už všiml, v Čechách normální. A vůbec! Vždyť jste v hotelové restauraci jedl česnečku.“ Pak se také pokusil vstát, ale zamotala se mu hlava a upadl zpět do křesla. „U všech čertů,“ zablekotal, „nějak mi to stouplo do hlavy. Soudím, že je čas poděkovat za vaši pohostinnost a zavolat sluhu, aby mi ukázal cestu do ložnice. Rád jsem s vámi poseděl a ráno vám mohu vyprávět další historky.“

Majer sáhl do kapsy, vytáhl zvoneček a zacinkal. „Jan tu bude hned,“ řekl a sedl si plukovníkovi na klín.

Higgins překvapeně vyjekl a nevěřícně zíral na uhlobarona. „No dovolte?“ zařval a pokusil se Majera odstrčit. Jenomže Majer byl až příliš těžký. „Co to má znamenat? To kdybych tušil, tak zůstanu spát v hotelu,“ vykřikoval Higgins a zmítal sebou.

„Ale no tak,“ řekl uhlobaron a pohodlně se na plukovníkovi rozvalil. „Uvolněte se, drahý příteli. Bude to jen chvilka a hnedle usnete. V každém případě to bude příjemnější, než ty štěnice v hotelu, o kterých jsem vám už říkal. Ty by vás vysávaly celou noc. Já to zvládnu během pěti minut.“

„Nesmysl,“ zavrčel Higgins. „Jedl jste česnek, jste příliš tlustý a růžový. Ani tesáky nemáte! Vy nejste vampýr. Vy jste úchyl!“

„Celý večer jste mluvil vy. Tak já vám taky na oplátku něco povím,“ řekl uhlobaron Majer a dobrácké rysy v jeho tváři náhle ztvrdly. „Víte toho hodně o Transylvánii a o tamních nočních tvorech, ale nevíte nic o Čechách a zdejších tvorech, kterým je úplně jedno, jestli je noc nebo den. Tady si ani trochu nepotrpíme na takové romantické hloupůstky, jako jsou pláště, nebo šílené účesy. Ani česnek nám nevadí. Dokonce ho milujeme. Proč?! To nikdo neví. Asi jsme prostě jiný druh a ti z Transylvánie, které tak obdivujeme, a kteří námi pohrdají pro naši obezitu, jsou prostě úplně jiní.“

Do salonku vstoupil sluha Jan a Majer mu pohledem ukázal, aby šel ke stolku. Pak pokračoval: „Ano, i my jsme byli šlechtici, jako oni, jenže zákon zakázal používání těchto titulů, takže jsme se museli místo baronů, stát uhlobarony. Není nás moc, ale tím lépe. Také nemáme nadlidskou sílu, jako ti hubeňouři z Transylvánie, takže své oběti musíme opít a pak si na ně prostě takhle sedneme. Není to příliš efektní, ale je to praktické a znehybňující, jak můžete sám pozorovat.“

Plukovník třeštil oči a zmítal se. Ovšem jeho pohyby byly čím dál tím více slabší. Ještě se jednou zkusil vyškubnout, ale pak rezignoval a vzdal to.

„No, vidíte, drahý příteli. Důležité je uvolnění. Pak to půjde rychle,“ spokojeně řekl Majer a dodal: „A teď se dozvíte, co používáme místo tesáků.“ Levou rukou ucpal Higginsova ústa,  podíval se na sluhu, a řekl: „Vývrtku, Jene!“

Higgins vydal jen přidušený výkřik a pak, když uhlobaron labužnicky sál, se s ním celý salonek roztočil a on se propadal do tmy.

Když bylo po všem, Majer vstal z bezvládného těla plukovníka Higginse, utřel si ubrouskem ústa a říhl. Pak si pohladil plné břicho a přikázal sluhovi, aby tělo odtáhl do sklepa.

Když v salonku osaměl, posadil se ke krbu, vzdychl, zapálil si viržinko a polohlasem zamumlal: „No prosím. A to o nás uhlobaronech, komunisti vykládají v parlamentu, že jsme pijavice prostých horníků! Jak to můžou tvrdit?!“ Znechuceně odhodil nedokouřené viržinko do krbu. „Takové pomluvy! Copak bych se já někdy mohl dotknout těch jejich špinavých krků?!“

Konec