To vám takhle jednou v létě přijedeme do města, někde
u hranic. Měli jsme tam předplacenej štafl na tent. Ale co nevidíme. Na náměstí
stojí nějakej úplně cizí, velkej, barevnej, podělanej cirkus! Principál se mohl vzteky pominout.
„Já jim na tý jejich radnici každýmu dal prachy, aby
sem nikoho jinýho nebrali. A voni sem pustěj tuhle estrádu zrovna v našem
termínu! Jdu na rathauz a to si teda za rámeček nedají,“ hulákal a přitom
práskal knírem a bičem tak, až se třásla okna maringotek.
Na radnici jsem šel raději s ním. To víte. Víc hlav,
víc pořídí. Jednali tam s námi moc hezky. Ani nás nezbili! Jen ve vší
slušnosti, řekli panu principálovi, že šest korun pro každého člena městské
rady, tedy rozhodně nepovažují za nějak zásadní úplatek. A že tedy jestli chce,
tak mu ty peníze vrátí a může si jít stěžovat třeba na lampárnu!
Po návratu
z lampárny, jsme celému ansáblu museli prostě oznámit, že budeme zase
balit a táhneme o dům dál.
„Tak to tědy
nět,“ ozval se Griša. „Jednou jsme tady a tak tu taky zůstaneme. Nejsem durak,
abych v jeden den stavěl a hned zase balil. Navíc jsem dostal žízeň a
večer chci do hospody. A to vám říkám. Do hospody půjdu v tomhle městě!“
Griša je náš stavěč a pomocný bubeník. Spolu s Mišou
tvoří nerozlučnou dvojici, která se k nám přidala někdy vloni v dubnu, u
ukrajinské hranice. Vzali jsme je k nám čistě z milosrdenství. Oba jsou vlastně
tak nějak neurčité národnosti, rasy a vyznání. Tehdá jsme nemohli tušit, jak
nám budou jednou užiteční!
Miša s Grišou
zašli do své maringotky a za pár minut byli zpátky: „Eto nám potřeba.“
Koukali jsme
jak spadlí z Marsu. Na zemi rozbalili deku a v ní měli různé druhy zbraní. Od
samopalů, až po granátomet! Griša měl na sobě dokonce uniformu Sovětského
plukovníka!
„Zděs, to bude snazší, než v Afghanistáně!“ řekl Griša
a nasadil zásobník do samopalu.
Po jeho předchozích slovech slovech a potom, co jsme viděli
v té plachtě, i v nás propuklo nadšení v boj! Začali jsme se ozbrojovat a
v očích nám plálo svaté odhodlání a víra ve vítězství.
Krotitel tygrů šel své miláčky rozzuřit, aby byli lépe
připraveni k boji proti nepřátelským zvířatům. Vzhledem k tomu, že jim
nedal už tři dny nažrat, se mu to povedlo tak dokonale, že se pokousali mezi sebou
a byli nám k ničemu.
Vrhač nožů
brousil své nádobíčko a těšil se, že se už konečně bude moct trefovat
doprostřed cíle, a ne jen okolo.
Fakír Mámhnáta
pečlivě drtil v puse střepy, které použijeme místo ostnatých drátů.
Koňáci se
připravovali na boj jako kavalerie. Problém byl jen v tom, naučit ty koně běhat
taky dopředu, a ne jen pořád dokolečka.
Medvědi zatím
nastartovali své motorky a stáli připraveni k útoku. Šimpanze Luďu jsme
poslali do korun stromů jako odstřelovače.
Principál ještě navrhnul, abychom se pokusili zabránit
krveprolití a vyslali ke konkurenci parlamentáře. Vybral režiséra Narcise
Estteta a vybavil ho na cestu bílým prostěradlem a smířlivým dopisem pro
konkurenci, ve kterém sděloval, že pokud se vzdají, budou jim zachovány životy
a čest. Ovšem pokud se nevzdají, naděláme z nich fašírku pro zvěř.
Narcis se vrátil během deseti minut, omotán
prostěradlem, na kterém byla napsána odpověď sdělující nám, že podmínky jsou
nepřijatelné. To rozhodlo!
A pak to začalo:
„Urááááá!“
Boj to byl
impozantní. Útok střídala famózní obrana a tu zas brilantní zteč. Válečné
štěstí se přelévalo hned na tu a hned zas na druhou stranu! Prkna maringotek se
odštipovala pod krupobitím střel.
Nepřítel se bránil velice odhodlaně, však měl ve svých
řadách, jak nás upozornili Miša a Griša, taky několik ruských generálů.
Vážná situace
nastala, když se pod Luďou zlomila větev a on nás tak nemohl krýt svou pečlivě
mířenou střelbou a házením slupek od banánů pod nohy nepřátel.
Nepřítel pomalu postupoval vpřed, podporován drtivým
útokem slonů. Střelivo nám docházelo a uznejte, že mými šlehačkovými dorty
slona nezastavíte!
V tu chvíli
dostal ředitel spásný nápad. Sebevražedný útok! Dobrovolník zaútočí na jejich
šapitó. To zničí a nepřítel nebude mít kde vystupovat. To bude jasné a
nezvratné vítězství! Hned taky určil dobrovolníka.
Vybral k tomu
svou ženu.
Sice se snažila odporovat, že dobrovolník by se měl
přihlásit sám, ale pan ředitel se nedal obměkčit: „Pokud se toho útoku nechceš
zúčastnit, budu tě muset nechat zastřelit u hřbitovní zdi! Víš co je neuposlechnutí
rozkazu!?“
Pak vytáhl s ďábelským výrazem zapalovač a podpálil jí
vousy!
„Tak, a utíkej
k nim pod stan,“ povzbudil jí plácnutím po zadku.
Po tomto
zničujícím útoku bylo rozhodnuto a válečná fortuna se k nám obrátila už
nadobro. Za pár minut bylo po boji. Nepřátelé hasili svůj stan a ukončili
palbu.
Vítězství bylo
sladké a velké. Sice jsme přišli o dvě čísla, šimpanze a fousatou ženu, ale
ukořistili jsme stádo dikobrazů a dva holuby.
Myslím, že
našemu cirkusu se ty ostatní teď už budou klidit z cesty.
Ano budoucnost
je naše!
KONEC
Žádné komentáře:
Okomentovat