Jak jsem se vzepřel

To se vám tak jednou vracím z nákupu a vidím, jak u svojí maringotky, sedí na schůdcích náš popoháněč bembloudů Ali. Koukal docela nešťastně. Seděl schlíple a drbal rukou bemblouda Baracka, kterej mu ležel u nohou.

 Přišlo mi ho líto. On je to na Araba celkem hodnej člověk. Nikoho do vzduchu vyhazovat nechce a celkem se asimiloval i na naše evropský zvyky. Například začal chlastat a jíst ovar. Což jinak muslimové nesměj. Nebo nařídil, na naše nalejhání, svý ženě, aby přestala nosit čádor, do kterýho by podle nějakýho jejich béfelu měla bejt zabalená. Jenomže když jsme jí pak viděli, tak jsme jí zas přemluvili, aby ho zase začala nosit, a Aliho jsme v tomhle směru začali plně chápat.

 Prostě je to dobrák od kosti a máme ho rádi, takže jsem si k němu přisednul, že s ním dám řeč: „Co je Alíku? Koukáš jako by vyhořela Mekka.“

„Hm. Ani se neptat Vadim,“ vzdychnul Ali, ani nezvednul hlavu.

„No jak myslíš Ali. Tak já zase jdu,“ řek jsem a vstal.

Ali vyskočil a chytil mě za ruku: „Ale né. Ty zůstat svědět. Já to tobě povídat.“

„Tak o co jde? Ztratil jsi modlitební kobereček, nebo jsi zahlídnul svojí ženu bez čádoru?!“

„Alláhu braň. Tépich mít schovaná pod postel a z mojí žena nevidět nic, než její oka a pohorky!“ vyděsil se Ali.

„Teda z tebe to leze jako z chlupatý deky. Hele. Otevři…“ povídám, ale Ali mě přerušil před koncem věty.

„Co otevřít? Pivo? Nemít pivo Vadim.“

„Tak za prvý to není vůbec špatnej nápad Ali,“ řek jsem „a za druhý jsem myslel něco jinýho. Chtěl jsem říct, aby ses mi otevřel. Chápeš. Jako svoje nitro. A aby sis vylil duši. Pivo mám tady v tašce. To otevřu sám.“

Ali se na mě podíval dost nechápavě: „Jak otevřít? Já nemít dvířka a duše nebýt tekutá. Ale to pivo být dobře tekutá. To poznat, že Mohamed nebýt z Čech. Pak by taková blbost, jako zakázat pivo, neudělat.“ Jen se napil, tak roztál skoro jako ta zmrzlina, co jsem si jí tuhle nesl v baťůžku na koupaliště.

„Tak spusť. Rozeberem to. Poslouchám tě,“ povzbudil jsem ho.

„Ále… Dneska ke mně do maringotka přijít principál. Být se moc zlobit,“ smutně povídá Ali.

„Ale jdi!“ řek jsem a plácnul ho po zádech. „Proti tobě přeci nikdy nic neměl.“

„Ty být divný člověk Vadim. Tak chtít poslouchat Ali, nebo mě vyhánět od moje maringotka?! Proč já někam jít?“

„Já tě nikam neposílám. Myslel jsem, jako že jsem tím udivenej. To se tady tak říká. Je to jen takovej slovní obrat. Například se něčemu divím, tak řeknu právě to: Ale jdi.“ vysvětloval jsem mu taje naší rodný řeči.

„Aha. Já chápat. Slovní obraz. To být třeba, když na tebe Sabrina hulákat: Táhni ke všem čertům! Tak to Sabrina myslet, že ty jí moc udivit?!“

„Bohužel to není slovní obrat. To mě Sabrina vážně posílá, abych šel ke všem čertům. Ale to teď rozebírat nebudem. Teď rozebereme tebe.“

„To doufám, taky jen nějaká slovní obraz!“

„Přesně tak. Neboj. Hlavu ti nevyšroubuju,“ uklidnil jsem ho.

„Já za to děkovat. Můj horor s tebou mi hodně slov osvětlovat. Já někdy se moc divil, když slyšel jsem, ta vaše divný slova.“

„Co třeba?“ zeptal jsem se.

„Třeba já požádat někoho o nějakou věc a on mi říct, že to mít na háku. Já dlouho se divit a koukat, kde být ten hák, abych si mohl to vzít z něj. Pak zjistit, že ani hák, ani věc nebýt a Ali být za hloupá dromedár. To být ten slovní obraz?“

„Jo. To je přesně ono. Chtěl ti říct, že ho to nezajímá a nic ti nedá,“ přisvědčil jsem.

„Chápat. Ta vaše řeč být záhadná, jako moudra z Korán. Tomu taky nikdo moc nerozumět.“

„Skoro tak … Jo, ale nějak jsme zakecali tu tvojí návštěvu Ali.“

„Proto být já tak smutný. Principál mít dlouhý průjem,“

Musím říct, že tohle sdělení mě skutečně překvapilo: „Cože? Kvůli tomu sem k tobě přišel?“

„Ano. Přijít k nám a mít průjem … Dlouhý průjem.“

„Moment. To nechápu. A co po tobě jako chtěl?“

„Chtěl nejdřív, abych díval se na něj a poslouchal, jak on průjem k Alim. A pak on chtít, abych vzal kýbl a hadr a uklidit to,“ říkal Ali a divoce při tom gestikuloval.

„U svatýho Kludskýho. A uklidil jsi to?“ zeptal jsem se a vytřeštil oči.

„Já?! Ne!!! Mám přece žena. Ta uklidit. Kdyby prý neuklidit, tak prý peníze pro Ali dolů.“

„Tak to se ti nedivím, že jsi smutnej. Já se spíš divím, že nejsi ještě i naštvanej. Tomu Bancrottimu snad už přeskočilo!“ kroutil jsem hlavou.

„To ty uvidět sám Vadim. On hledat i tebe. Říkat, že mít průjem i v tvoje maringotka. Prý ke všem v maringotka. Ke každýmu přijít a mít dlouho průjem. A jak ten člověk to pak neuklidit, tak on mu peníze pryč.“

„Jezuskote, ten chlap se úplně zbláznil. Co ho to popadlo,“ vyskočil jsem plnej hněvu.

„Já taky si to říkat. Ale on říkat, že jednou za čas muset mít takový průjem, aby nám zvednul mandle … To asi taky slovní obraz Vadim, ne?!“

„Do háje, nech teď slovní mazanice na pokoji. Já musím běžet do maringotky a né se tady s tebou vykecávat. Snad to stihnu, než tam přijde. Zamknu se a nepustím ho dovnitř ani za nic. Já mu dám bláznovi jednomu!“

 Mazal jsem ke svojí maringotce, jak o život. Vletěl jsem dovnitř, tašku s nákupem hodil na stůl a do ruky popadnul paličku na naklepávání masa. Jen ať si sem principál zkusí přijít. Utluču ho jako řízek!

 Jen jsem si to domyslel, už tu byl. Funěl mi za dveřma a říkal: „Vadime, jsi tam? Otevři. Mám něco důležitýho! A dělej.“

 Pche! To určitě. Já mu otevřu a ten úchyl mi tady… Fuj!: „Neotevřu, šéfe. Ali mi všechno řek. Nepustím vás. A měl byste se jít léčit. Tohle se ve slušný společnosti dělá? No sice jsme jen cirgusáci, ale i tak?! Vypadněte, nebo vás utluču paličkou.“

„Poslechni, Vadime. Nezbláznil ses takhle náhodou? Obcházím vás všechny, a ty jedinej takhle blbneš.“

„To mě nezajímá, šéfe. Možná jsem jedinej, kdo si to nenechá líbit. Jak ještě jednou zalomcujete tou klikou, tak uvidíte!“

„Prosím tě. Copak je to tak hrozný? Jednou za čas? Uvidíš, že budeš mít po tom lepší pocit,“ pokusil se principál o smířlivější tón.

Ježíšmarjá lepší pocit. Ten chlap je regulérní blázen: „Hele řediteli. Zmizte odsud. U mě nepochodíte … Huš huš.“

„Poslechni, klaune. Tohle teda není vtipný,“ řek Bancrotti. „Já myslím, že zrovna u tebe by to bylo zapotřebí. Ale jak myslíš. Já se s tebou nebudu dohadovat. Nechceš, nechceš. Tak to vyřešíme jednoduše. Seberu ti prémie a až si to rozmyslíš, tak ti je vrátím, ty čuně jedno.“

„Jo já jsem čuně, jo?! A co jste pak vy? A pryč. Klidně my ty prémie vemte. Mně je to fuk, ale tady se nic dělat nebude!“ hulákal jsem na něj skrz dveře a pro výstrahu jsem na ně ještě zabušil paličkou.

„Jak si přeješ, Vadime. Jsi rok bez prémií. A neodvažuj se za mnou dolejzat, jestli si to rozmyslíš!“ odseknul principál a dal se na odchod.

Koukal jsem okýnkem, jak odchází, a spokojeně jsem si oddychnul. Vždyť takový ponižování si nikdo nesmí nechat líbit. To už by bylo jak někde v koncentráku, nebo supermarketu! To ty prémie oželím.

„Ahoj Vadime. Proč tak zíráš z toho okna za principálem?“ To se pod oknem se zjevil Wolodijowski.

„Koukám, jestli už jde fakt pryč. Nerad bych, aby se vrátil nějak tajně,“ řek jsem a pořádně se rozhlídnul, jestli principál někde nečíhá za bukem.

„Jo u tebe už taky byl?“ zeptal se Wolodijowski.

„Chtěl bejt, ale já ho vyhodil a vynadal jsem mu.“

„To jsi odvážnej. Já bych si to netroufnul. U mě už byl dopoledne,“ řek Wali.

„A tys mu to dovolil?“ povytáhl jsem obočí v údivu nad tím, že i Waldemar se nechal tak ponížit.

„A co mi jako zbejvalo? Vešel dovnitř a měl dlouhej projev, že si mám uklidit. A že tak obejde všechny. Vlastně má recht. Jednou za rok nám to neuškodí. To by ses divil, co já našel ztracenejch věcí a …“

„Cos to právě řek? Že měl, co?!“ přerušil jsem ho a polil mě studenej pot.

„Myslíš dlouhej projev? To měl. Projev o uklízení maringotek. Jak nějakej potentát … Počkej, Vadime. Kam běžíš?!“ volal za mnou Waldemar, když jsem kolem něj prolítnul jak namydlenej blesk.

 Kam bych asi tak běžel? Za Alim. Za principálem nemělo evidentně smysl běžet.

 Zato mělo smysl tomu bembloudářovi ručně vysvětlit rozdíl ve slovech!

 A když myslím ručně, tak to rozhodně není žádnej slovní obraz!

KONEC