Jak jsem chtěl stanovat

Letos máme hezký léto a tak jsem se rozhodnul, že se zase jednou vrátím do svejch mladších let, kdy jsem tak rád jezdíval na čundry.

No já vím. Je to krapet divný, protože já cestuju vlastně furt a ve stanu mám dokonce svoje pracoviště, ale takový romantický stanování je něco ouplně jinšího. Jó, a když je i hezký počasí a nemusí se ten stan ani rozkládat, a spí se jenom tak pod širákem. To je bájo. Hvězdný nebe nade mnou. Praskot táboráku. Vůně jehličí. Vytí výrů. Rosa na kolejích a rum ve feldflašce. Toť romantika nejhrubšího zrna!

Večír po představení, jsem sdělil Wolodijowskému, jestli by jako taky nechtěl vyzkoušet takovou romantiku. Nejdřív na mě koukal dost divně a vyptával, se co mě vede k tomu, že chci spát někde pod jedlí a brnkat na kytaru u ohně. Musel jsem mu pořádně vysvětlit, že to je taková naše česká specialita. Za první republiky, když neměli nezaměstnaný co dělat, tak si prostě začali hrát na trapery a nějak to vydrželo až do dnešních dnů. A aby to pochopil důkladně, půjčil jsem mu knihu „Hoši od Bobří řeky“ a pár rodokapsů. Řek jsem mu, že až to přečte, tak pochopí jaká je to krása, ležet na mechu ožranej od komárů a ožralej od lihovin.

Na to mi Wolodijowski nakvašeně odpověděl, že se mu nemusím hned vysmívat. Já totiž úplně v tom nadšení zapomněl, že Waldemar je analfabet. No co se dalo dělat. Slíbil jsem mu, že mu nějakej rodokaps, večír před spaním přečtu. Vybral jsem: Joe v údolí Mrtvého muže.

Po devátý večer jsme se sešli u mě na schůdkách a já otevřel rodokaps. Čet jsem, jak Joe cválá prérií a střílí Indiány. Jak Indiáni cválají prérií a chtějí zastřelit Joa. Jak Joe postřílel padouchy a žádný z padouchů nezastřelil Joa. Jak Joe zabránil vykolejení expresu. Jak Joe poznal Mary a ta ho odmítla. Jak Joe poznal Sama a ten ho neodmítnul. Jak Joe na poslední chvíli uniknul oprátce a tak dál a dál.

No byl to krvák a romantika k pohledání. Jen co jsem dočet, tak Wolodijowski povídá: „No teda Vadime. Já sice vůbec nechápu co to má společnýho s opejkáním buřtů v lese, ale dám na tebe. Tak já teda pojedu.“

Druhej den odpoledne jsem na sebe hodil svoje starý maskáče a nasadil jsem si stetsona, kterýho mi půjčil vrhač nožů. Do báglu jsem hodil jenom deku a flašku rumu, protože víc správnej trapas nepotřebuje. Ještě sirky a jedno balení buřtů, kytaru do ruky a můžem razit.

Wolodijowski to vzal fakt vážně. Na kaftan si našil indiánský třásně a na papáchu přidělal nějakej ocas. Při troše fantazie vypadal jako kozáckej emigrant, kterej se v Kanadě živí lovem bobrů a lišek. Na původ toho ocasu jsem se radši neptal. Na některý otázky není dobrý znát odpověď.

Na autobusovým nádraží jsme nastoupili do prvního autobusu, co jel. To je na tom čundrování nejlepší. Jet a neznat cíl. Koupil jsem dvě jízdenky až na konečnou a vyrazili jsme do neznáma. Jeli jsme asi dvě hodiny a pak řidič zahulákal, že jsme na konečný.

Fantazie. Byli jsme v lese a nikde nikdo. Jen stará a omšelá zastávka a nějaká hájenka s hodně parohama. Hajnej asi často nebyl doma…

Blížil se večer a Wolodijowski začal kňučet, že by něco sněd. On totiž jí hodně, často a rád. Jenže tady to ještě nebylo ono. Dojem z místa mi kazila ta asfaltka a zastávka z vlnitýho plechu.

„Půjdem někam dál, Waldemare,“ řek jsem a nadhodil si batoh. „Musíme najít místo na táborák a pak si rozděláme oheň a opečeme si buřty. To bude bájo!“

„Tak jo. Ale musíme ho najít rychle, protože já už mám vážně hlad jako starej vlk. Co ňákej předkrm cestou? Třeba támhle ty bobule na tom keři,“ žadonil a ukazoval na bobule na jakémsi keři, pod kterým ležela hromádka mrtvejch ptáků. „Co myslíš? Jí se to?“

„Nech bobule bobulema a jdem. Aspoň ti budou ty buřty víc chutnat. Šmarjá nežer to!“ vyrazil jsem mu houbu z ruky. „To není žampión, ale nějaká mochomůrka… Jdeme!“

Došli jsme na krásnou mítinku. Les kolem dokola a uprostřed nádherný místečko. Tráva tak akorát a ještě tam byla nějaká hromada žaludů, ale to nám nevadilo. To bylo místo, že by na něm bratří Nedvědi hnedle mohli uspořádat koncert pro pár tisíc lidí. To by bylo dojetí. To vám povím!

Nechal jsem Wolodijowského sbírat šutráky k ohništi a já šel do lesa na dříví. Už se začínalo šeřit. To víte, les. Tam se stmívá rychlejc než ve městě. Navíc v lese není veřejný osvětlení. To jedna z mála nevýhod lesů. No prostě blížila se tma, a museli jsme trochu přidat, abysme rozdělali oheň včas a byli tak chráněný proti útokům všelijaký dravý, divý a divný zvěře. V lese jeden nikdá neví. Je to sice romantika, ale taky nebezpečí!

Wolodijowski nasbíral kamení a udělal pěknej kruh. Já do něj nasypal chroští, a dojatě jsem se ho chystal podpálit. Jak jsem byl tak dojatej, tak jsem měl rozostřenej zrak. No, já taky už krapet vypil z tý flašky, co jsem jí měl sebou. No, a jak jsem byl dojatej a rozostřenej, tak jsem nějak blbě škrtnul a ta zapálená sirka mi spadla zpátky do krabičky a zapálila tam ty ostatní. Celá krabička v tu ránu vyhořela jako fakule a bylo po zápalkách.

Wolodijowski zatím seděl na pařezu u ohniště, a koukal na mě: „Aha. To je asi nějakej váš čundráckej rituál, že jo?! Tak, ale teď už opravdu zapal ten oheň, jo. Já už chci buřt… A taky se trochu bojím. Už je skoro tma!“

„Hele Wali. Máš rád studený buřty? To taky není špatný jídlo,“ zeptal jsem se opatrně.

„Studenou mám rád zmrzlinu. Buřty mám rád teplý. Proč se ptáš?“

Seděl a držel před sebou klacek s napíchnutým buřtem, a z koutku mu tekla slina. Chudák. Tak se na ty buřty těšil. Ani tu šišku nakonec nedojed, aby si nezaplácal žaludek.

„Wali. Je mi to líto, ale jestli chceš mít buřta teplýho, tak si na něj musíš hodně dejchat. Třeba se ohřeje.“

Povím vám, že ho to asi rozladilo. No asi určitě. Protože kdyby ne, tak by mě nehonil kolem tý hromady žaludů s nějakým stromem v ruce a pak by mě nehodil do toho malinovýho keře.

Zachránilo mě, že jsem si vzpomněl na tu hájovnu: „Wolodijowski neblbni. Neblázni. Buřty budou teplý, uvidíš, že jo. Jenom mě pro svatýho Kludskýho nezabíjej… Né tím balvanem nééééé… Poslouchej. Je tady přece hájovna. Tam budou sirky, nebo třeba sporák a možná nám dovolej si je tam ohřát.“

Ještě mě opláchnul v tůňce a pak se konečně uklidnil: „Tak jo. Ale běda ti klaune! Běda. Třikrát běda, jak tam nikdo nebude!“

Tak jsme vyrazili nočním lesem vstříc světýlku. Já jsem hodně doufal, že v hájovně někdo bude.

Měli jsme kliku. V hájovně byla paní hajná. Pan hajný nebyl doma. Byl v lese. Paní hajná povídala, že odešel na mýtinu, protože slyšel, jak tam řádí dva divočáci. Prej u tý hromady žaludů, a že se vrátí až někdy za svítání.

Moc hodná a fešná paní to byla. Nejenže nám zachránila život tím, že nám vyhodila ty zkažený buřty, ale taky nám dala k večeři srnčí guláš a nechala nás přespat v hájovně. Přeci jen, já už se taky na to spaní s mravencema v trávě necejtím. Jak jsem zalezl do kanafasu, tak jsem usnul jako špalek. Zdálo se mi o tom, jak Wabi Daněk stírá rosu na kolejích a František Nedvěd na něj marně volá, že jede rychlík…

Ráno jsme se s ní hezky rozloučili a dali jí volňásky do cirgusu za tu ochotu. Hlavně Wolodijowski si jí nemohl vynachválit. Nakonec mi ještě děkoval, že jsme na ten čundr šli. Docela se divím, že tak otočil.

Dokonce se mě ještě ptal, jestli půjdem někdy zase. Asi ho dostala ta romantika. Nebo, kdo ví co

Jo, a ještě, když jsme odcházeli, tak jsem se otočil a koukám, že paní hajná věší nad vchod další parohy.

Hm. Kde furt berou takovejch trofejí?!

KONEC