Jak jsem šel na hokej

Tak jsem si řek, že by stálo za to zajít zase jednou na hokej. Hokej je hra plná vzrušení a napětí. A to já mám rád.

Kdybyste náhodou někdo netušil, co je to za hru, tak se jedná o kolektivní hru, kterou proti sobě hrajou dvě mužstva. Hráči se pohybujou na ledový ploše, která jim značně znemožňuje běžnej pohyb, a proto maj hráči brusle.

Mimo bruslí jsou hráči vybavený helmou, dresy a velkou vrstvou ochrannejch prostředků z plastů, kůže a vycpávek. Brankář je mimo to, vybavenej navíc náhubkem a neprůstřelnou vestou, která zabraňuje jeho usmrcení během zápasu.

Cílem hry, je za prvý nasázet soupeři víc gólů nežli on vám, a za druhý, zmlátit víc protihráčů.

Hra má také jistý pravidla, na jejichž dodržování bdí pruhovanej muž s obrovskou pravomocí. Tento muž se nazývá rozhodčí. Pravomoci rozhodčího se podobaj pravomocem velitele pevnosti v době obležení. Může hráče odsuzovat k různě dlouhejm trestům odnětí svobody a všelijak jinak se jim vysmívat. Od velitele pevnosti se liší pouze v tom, že nemůže hráče odsoudit k trestu smrti zastřelením. Ale aby mu to nebylo líto, může nařizovat trestný střílení.

Tohle všechno sledujou diváci, který vydávaj různý zvuky a výkřiky. Podle vývoje utkání, buď výkřiky radosti, či naopak hrůzy a děsu. Občas i výkřiky bolesti. To když se puk, kterým se hraje, zatoulá rychlostí kolem sta kilometrů v hodině do hlediště. No, a mezi ty diváky patřím občas i já.

Ložírovali jsme zrovna v jednom městě, který vlastnilo zimní stadión. Už když jsme přijížděli na plac, tak jsem si všimnul plakátů, že se tady taky hraje hokej.

Paráda! Nehrála se tam zrovna extraliga, ale hokej je hokej, i když jde o nižší soutěž. Aspoň budou ty hokejisti hrát srdcem. Oni teda hrajou pukem, ale to se tak prostě říká, že?!

Večír, v sedmnáct hodin, jsem přikvačil k zimáku. Těsně před zahájením. To já tak dělávám. Víte. Já mám hokej rád, ale nemám rád placení za vstupenku, takže se vždycky přimíchám do davu, kterej se tlačí na poslední chvíli do budovy, a nějak se tam pronesu. Stepoval jsem u vchodu a čekal na ty davy.

V pět hodin a pět minut, mi začalo bejt jasný, že se se žádnou tlačenicí dovnitř nedostanu. Asi už byli všichni vevnitř, jsem si říkal. Nejspíš tu budou mít tak sportumilovný publikum, že chodí na zápasy o hodně dřív.

Nó co se dalo dělat. Vstoupil jsem dovnitř a šel ke kase: „Jednu vstupenku prosím. Paní … Jednu vstupenku ,říkám.“

A nic. Pokladní seděla v křesle, hlavu měla zvrácenou dozadu a měla pootevřenou pusu. Vypadala, že zaujatě sleduje toho pavouka, co se na vlákně spouštěl ze stropu. Jenže paní pokladní ho nesledovala, ale dočista chrněla. Proto mě taky neslyšela, když jsem si říkal o lístek. Pochopitelně jsem jí nechtěl rušit že?! Nejdřív jsem chtěl potichoučku odejít, ale nemoh jsem svý zvědavosti odolat. Dosáhne pavouk až do cíle, nebo ne?! To je ta moje zvědavost! Blbá a pitomá!

Čučel jsem na pavouka, pomalu uzavíral sázky sám se sebou o to, jak to dopadne, když se najednou objevil nějakej dědek s páskou, na který bylo napsáno Pořadatel: „Vaší vstupenku pane,“ řekl a natáhl ruku.

„Nemám. Ta paní prosím pěkně spí,” ukázal jsem na pokladní.

Z ničeho nic se v kukani ozvalo: „Echrách. Kuck.“

Pavouk asi dorazil do cíle svý životní pouti a prodavačka lupenů se s chrchláním probudila.

„Tady pánovi prodejte lístek paní Vosáhlová. Nebo si snad pán bude přát permanentku?!“ řek pořadatel.

„Né. Stačí mi to na dnešek. Už se začalo hrát, pane uvaděč?!“ zeptal jsem se.

Pořadatel se zachmuřil: „Zatím ne. Propadla se rolba, tak čekáme, až to zamrzne. Zatím si klidně můžete dát pivko ve stánku. Máme dobrý. S pěnou. Kelímek je k tomu grátis.“

Zaplatil jsem čtyři pětky za zážitek a vstoupil do útrob stadiónu.

***

Uvnitř stadiónu, jsem teda podle rady pořadatele zašel nejdřív ke stánku s občerstvením. Za pultem stála slečna v zástěře, která byla buďto v klubovejch barvách, nebo tak špinavá. Ta zástěra myslím. Zahlídla mě, jak se blížím ke stánku. Vyndala cigáro z koutku pusy a típla ho o bagetu: „Co to bude, pane?!“

„Dám si pívo,“ odpověděl jsem.

„Desítku nebo dvanáctku?“ zeptala se.

„Podle toho co máte,“ mávnul jsem rukou.

„No vždyť říkám. Desítku nebo dvanáctku máme.“

Slečna vypadala na první pohled inteligentně.  Na první pohled …

Naklonil jsem se k ní blíž a přečetl si její jméno, co měla vyšitý na zástěře. Daniela: „Danielo. Můžu vám tak říkat?!“

„Se tak jmenuju. Tak mi přeci nebudete říkat Bedřiško né?!“ ušklíbla se slečna.

„Dobře. A jaké máte to pivo … Moment! Já vím, že desítku a dvanáctku, ale jaký to pivo je?“

„Nóó. Když ho natočím, tak je takový žlutohnědý a má pěnu,“ řekla a pokrčila ramenama.

„Fakt?! Ale, já chci vědět značku!“ zaskučel jsem.

„Mojí?! A proč? Já si jí nepamatuju a auto mám venku. Tam se mi nechce. Dáte si teda to pivo?“

Mávnul jsem rukou a rezignovaně řek: „Ale jó. Dejte mi teda obě.“

Slečna se usmála a pravila: „Obě? Tak dobře. A bude to do jednoho kelímku, nebo do dvou?“

„Do dvou bych prosil.“

Slečna stánkařka vzala dva kelímky a jeden dala pod pípu. Vzala za páku a z pípy vyšlo jen chrčení: „Jééééé. Tak dvanáctka právě došla. Tak já vám dám dvě desítky jo? Teda jestli vám nebude vadit, že to v tom případě bude vlastně už dvacítka. ”

„Nebude, slečno. Nebude. Je už mi to srdečně jedno. Ještě si dám dvě klobásy. Jeden krajíc chleba a dvojitou hořčici,“ řek jsem a nevěřil vlastním očím, když jsem viděl, jak to všechno začíná pečlivě pokládat na tácky. „ Nééééé! To dejte na jeden tácek, né všechno zvlášť!“

Tak jsem se obtěžkanej pochutinama odebral do hlediště. Teprve tam jsem pochopil, že můj plán, že proniknu na zimák skrytej v davu, jak jsem měl původně v plánu, neměl šanci na úspěch. V hledišti sedělo, nebo postávalo asi dvacet lidí. Z toho asi deset jich bylo v takzvaným kotli. To je taková skupinka skalních fanoušků. Skalní fanoušek ovšem neznamená, že jsou to horolezci. To jsou prostě lidi, který na hokeji řvou ze všech nejvíc a svoje mužstvo nikdy neopouštějí. Jediná výjimka na světě jsou skalní fanoušci v Japonsku. Ty opouštěj svý mužstva klidně i na začátku zápasu. Teda pokud zrovna vypukne zemětřesení!

No, ale zpátky. Usadil jsem se blízko kotle, protože tam bejvává nejlepší atmosféra. Takovej kotel to umí pořádně roztočit. Tyhle taky měli pár povzbuzovacích pomůcek. Buben. Řehtačku. Bombardón a signální pistoli.

Ucucával jsem pivo a prohlížel si stadión a ledovou plochu. Na takovou pralesní ligu to bylo celkem ucházející. Střecha se propadala jen místama. Mantinely byly kolem celýho hřiště, branky měly sítě a rákosí v rozích bylo hezky sestřižený.

Náhle se na stadiónu setmělo a začala světelná show. Musím uznat, že takovou nemáme ani v cirguse. Střídavě se blejskalo a od stropu pršel ohnivej vodopád. Když to skončilo, ozvalo se z rozhlasu: „Prosíme elektrikáře, aby se dostavil. A to okamžitě. K opravě rozvodné skříně. Opakuji. Elektrikář k rozvodné skříni. Netopýři opět zkratovali vedení pod střechou.“  Zatímco elektrikář šplhal kdesi pod střechou, pořadatelé rozvěšovali na plexiskla petrolejky.

Konečně začali nastupovat obě soupeřící mužstva. Jedno bylo celý v červeným a druhé mělo modrý dresy a bílý kalhoty.

Musím říct, že mě tohle trochu zmátlo! Chvilku před tím totiž hlavní ceremoniář zápasu hlásil do kornoutu ze stočenejch novin sestavy a přitom říkal, že domácí hrajou v bílém a hosti ve žlutym.

Vstal jsem a šel ke kotli: „Hele. Chlapi. Jak je to s těm dresama?“

Otočil se ke mně dvousetkilovej maník a zahuhňal: „Naši jsou ty modrý s bílejma kalhotama. Vono to bejvávalo vobráceně, ale když perou ty propocený hadry v jedný pračce, tak jim to do sebe nějak pustilo. Kalhoty byly původem modrý a vršky bílý.“

„No a ty druhý? Maj bejt žlutý, ne?!“

„To jó. To voni bejvaj, ale v minulým kole dostali hrozně na držku v Dolní Lhotě. Tam jsou strašný řezníci. Prostě jim prej ty dresy nějak nechtěj pustit vod krve.”

To znělo slibně! Bude to hezkej hokej! Rozhodčí ještě vysekal z ledu přimrzlou kachnu a svolal obě mužstva ke vhazování.

Diskžokej vypnul před vhazováním Mozartovu „Malou noční hudbu“, kterou vylepšoval náladu, a všichni jsme upřeli zrak do středu hřiště. Rozhodčí vzal puk do ruky a stoupnul si do středu kruhu. Oba kapitáni se sklonili spolu s ním a začali kvedlat hokejkama. Rozhodčí cukal rukou a naznačoval, že puk vhodí mezi hole. A hráči pořád soustředěně čekali …

Teda já vím, že se některý rozhodčí rádi předváděj, ale vhazovat úvodní buly pět minut, je přeci jenom trochu moc!

Není divu, že to oba borci nevydrželi a z kvedlání hokejek byl najednou regulérní boj holema.

Rozhodčí se napřímil a hvízdnul. Ukázal na oba dva a vyloučil je za hrubost.

Časoměřiči zamkli vyloučený hráče do klecí a hra mohla pokračovat. Tentokrát už to rozhodčí moc neprodlužoval a vhodil už za tři minuty. Začal boj o kus gumy.

Hra se přelejvala dramaticky na obě strany. Je fakt, že domácí měli mírnou výhodu, protože hráli z kopečku, ale hosti to vyrovnávali kvalitním bruslením. Některý dosáhli v bruslení takový dokonalosti, že měli dokonce jednonožový brusle a ne kluzky!

V desátý minutě se na domácího brankáře řítil hostující útočník! Byl to parádní únik. Útočník prokličkoval mezi obráncema a jedním zmateným divákem a ocitnul se před brankářem docela sám. Napřáhnul ke střele a domácí gólman s výkřikem: „Jéžíšmarjájózef,“ přeskočil mantinel i plexisklo a uprchnul hledištěm kamsi pryč.

Útočník vystřelil strašlivou ránu. Puk narazil nejdřív do levý tyčky a pak se odrazil k pravý a od tý do břevna, kde se znova odrazil a pekelnou rychlostí zamířil na moje místo!

„Jóóóóóóóó! Mám hóóóó!“ zařval jsem. Jednak nadšením, že ho mám a taky tou příšernou bolestí. Teda pecka to byla hrozná, ale chytil jsem ho. Čert vem ruku napuchlou jak balónek.

Hosti se hned dožadovali videorozhodčího. Když jim hlavní rozhodčí vysvětlil, že ten se v krajským přeboru neráčí vyskytovat, uraženě odešli na střídačku s reptáním, že tohle by se v NHL nemohlo stát.

Hlavní chtěl vhodit buly, ale z budky časoměřičů na něj začal mávat jeden funkcionář. Hlavní rozhodčí přijel k budce a ptal se, co se děje.

„Pane hlavní. Můžeme už pustit ty dva vyloučený, když jste je nechal sedět na dvě minuty, a máme odehráno přes deset?“ uctivě se optal rozhodčího časoměřič.

„Fajn. Ale na podmínku! Jak něco provedou, budou to mít doživotně!“ milostivě rozhodnul sudí a hodil časoměřiči klíč od trestný lavice.

Oba provinilci radostně odhodili skývu chleba a džbán vody a po kolenou lezli děkovat hlavnímu. Ten jim pokynul a poslal je na střídačku.

Mělo se hrát, ale nešlo to. Teď totiž zase volal na rozhodčí trenér domácích: „Frantó pojeď sém!“

Hlavní si nebyl jistej, co mu tam chtějí. Pár hráčů domácích mělo totiž podivně podlitý oči krví, a zlověstně bušili hokejkama do mantinelu.

Zavolal proto na čárový rozhodčí, ať tam jedou místo něj: „Hoši, zajeďte se tam podívat. Odsud je to moc daleko. Bych se unavil...“

Jeden čárovej vzdychnul, předal kolegovi závěť a jel ke střídačce: „Tak co je?! Když tak to proveďte rychle. Nechci trpět jako Šmaťha v pátým kole, kterýho rozjezdili rolbou.“

„Klid Evžene,“ řek trenér. „To se uvidí po zápase. Momentálně mám jinej problém. Nemám náhradního gólmana. Kam utek Slimavčenko nevím. Hledat ho tady v budově nemá smysl. Víš, že se dodnes nenašla ta delegace, co to tady otevírala. Odešli na chlebíčky a nikdo už je nikdy neviděl. A druhej góĺman marodí po tý sekeře z minulýho kola.“

„Jo o tom vím,“ kejvnul rozhodčí. „To bylo ošklivý. Diváci by neměli házet takový předměty po hráčích.“

„No právě. Co teď?! Dovolíte nám na rychlo sehnat někoho jinýho?“

„Já se zeptám hlavního. Počkej moment,“ řek čárák a odejel k hlavnímu a něco si tam tiše vyprávěli.

Pak hlavní rozhodčí zamířil ke střídačce: „Tak jo. Můžete si někoho vzít. Ale chceme za to tři kapry. Né mražený a né porcovaný, ale pěkně čerstvý a živý. Kapišto?!“

„Beru. Tak vyhlaste mimořádnou přestávku. Já si už někoho najdu,“ řek spokojenej trenér a zamnul si ruce.

Potom rozhlas vyhlásil, že bude mimořádná komerční přestávka. Na led si stoupnul pán se čtvrtkama, na kterejch měl napsaný názvy sponzorů a začal je jako večerníček rozhazovat.

To se pochopitelně nelíbilo trenérovi hostů. Začal řvát na celej stadión, že tohle už přestává všechno. A ať si daj domácí do pole šest hráčů, když nemaj gólmana.

Na to se na něj obořil domácí trenér: „Ty bejku! A kde bych asi tak vzal šest hráčů! Sám jsi rád, že máš aspoň dvě pětky!“

Vypadalo to divně. Takhle jsem si ten hokej vůbec nepředstavoval. Znechuceně jsem se zvednul a šel si koupit další pivo do stánku. Snad někoho najdou, než se vrátím.

***

Došel jsem dolů k občerstvení. Slečna stánkařka tam zrovna míchala v hrnci boršč: „Jé to už je přestávka?“ zeptala se.

„Hm. Komerční,“ řek jsem a nasál vůni, která se linula z hrnce. „Helemese to vypadá dobře. Dejte mi talíř, aspoň budu mít něco teplýho do žaludku.“

„Tak já vám to naberu, ale jste si tím jistej?!“ zeptala se krapet nedůvěřivě.

„Nemudrujte a nalejvejte,“ odpověděl jsem. „Voní to hezky!“

„No, když myslíte, pane. Tady to je,“ podala mi talíř a lžíci.

Usrknul jsem ze lžíce: „Mňam. Co jsem dlužnej?“

„Ale nic. To máte gratis.“

„No tak dík. Cože jste tak rozdávačná.”

„Ále, to je pro prasata. Zbytky z bufáče. Pan šéf si pro to za chvíli přijde, ” řekla s nevinnou tváří a míchala dál.

Boha jeho! Za co já tohle mám?! Otočil jsem se a talíř jsem chrstnul do koše.

„To je škoda, pane," řekla. "To jste mi moh dát. Já bych to vylila zpátky do hrnce.“

Nadechoval jsem se, že jí něco řeknu, ale najednou někdo promluvil dřív než já. A promluvil dokonce na mě!

Z čista jasna se za mnou ozvalo: „Jéééžííš, to jste vy?!“

To mi docela polichotilo, ale přeci jen jsem musel toho nadšenýho pána mírnit: „Ale co vás nemá, člověče. Já nejsem Ježíš. Já jsem Vadim z cirgusu co k vám přijel. Populární jsem, ale takovejch nadoblačnejch výšin to zas nedosahuje.“

„Co to?! Jó takhle už to chápu. Né, já vás znám z hlediště! Vy jste ten chlap co chytil puk! Těší mě, já jsem trenér místního hokejovýho souboru,“ řek pán a dodal. „Máme problém, pane, a vy byste ho mohl vyřešit. Stál jste někdy na bruslích?!“

„No víc jsem na nich ležel, než stál. My teda máme v cirgusu takový malinký kluziště pro tučňáky, ale na něm se rozjedete a hned to končí, takže nejsem žádnej velkej bruslař.  Proč se ptáte?“

„Proč?! Protože vy sice nejste Ježíš, ale spasitel byste moh bejt tak jako tak! Chtěl byste si zachytat?“

„Šmankoté, já?“ ukázal jsem na sebe. „Já se na to rád koukám a ještě radši kritizuju, ale hrát? To po mně nechtějte. Ještě bych vám to zkazil a co pak?!“

„Nebojte se, pane Vadime!“ položil mi ruku na rameno. „Nemáte co zkazit. My jsme už několik sezón suverénně poslední. Sestoupit není kam. Tak co?  Berete?“

Po pravdě řečeno, moc se mi do toho nechtělo. Proto jsem se dost ošíval: „No já nevím. Abych se nezranil, že jó. To bych pak nemoh vystupovat a hokej mě nebude živit. To pochopte, pane trenér.“

„Nebojte se! Všechno je důsledně ošetřený. Máme i ošetřovnu. Hned vedle zimáku. Dřív tam bejvávaly jatka, ale majitel to odkoupil. Tak cóóó. Nedejte se prosit,“ přemlouval mě dál. „Já vám slibuju, že když budete hrát, tak vám dáme jeden sud tady z bufetu!“

To znělo moc dobře! Začínal jsem se chytat na háček. Na tohle slyším: „Dobře. Ukecal jste mě. Ale mám ještě jednu podmínku!“

„A to jakou?!“ zasvítily mu oči.

„Vy, a celej mančaft přijdete na nedělní představení a principálovi oznámíte, že jdete na moje upozornění. Budu z toho mít provizi,“ sdělil jsem mu svůj požadavek.

Trenér mi podal ruku: „Dobrá beru! Pojmeme to jako utužování kolektivu mimo hřiště. To majitel pochopí!“

Pak se otočil k slečně ze stánku: „Danielko, buďte tak hodná a vemte z bazénku tři čerstvé kapříky a hoďte je rozhodčím do šatny jo?! Hodná.“

Šli jsme spolu do útrob tribuny. V takovejch místech jsem ještě nikdy nebyl. To jsou ty tajemný místa, z kterejch vycházejí hokejový hvězdy na led, aby se oddávaly rozkoším slávy.

V jedněch pootevřenejch dveřích jsem zahlídnul poličku plnou skleněnejch pohárů! No, nejspíš nebejvávalo tohle mužstvo tak špatný, když maj tolik trofejí: „Pane trenére. Za co jsou ty poháry támhle v tý místnosti?“

„Jaký poháry? My tady máme nějaký poháry?“ divil se. „Ty jsem v životě neviděl, kde to bylo!?“

Ukázal jsem mu na dveře, ve kterejch jsem si jich všimnul.

„Jó tohle myslíš…“ přešel na tykání, z čehož jsem poznal, že mě už bere za součást mužstva. Mávnul rukou: „To jsou bohužel jenom šampusky pro antidopingovou komisi. A jdeme, jdeme. Není čas.“

Stáli jsme před dveřma s nápisem Domácí. Chtěl jsem vejít, ale trenér mě zastavil a zaklepal na ně: „Vydrž chvilku, Vadime. Já si vyzvednu od paní domácí klíč od šatny.“

Museli jsme jít ještě kousek dál, než jsme byli u těch pravejch dveří. U dveří za kterejma je hokejová šatna. Šatna plná emocí a bojovýho ducha a taky… Taky strašnýho smradu ze zpocenejch dresů!

„Tak rychle převlíkat. Támhle máš chrániče a dres. Hokejky jsou támhle v polici. Jo a masku ti přinese kustod. Hned tady bude. Já mažu na lavičku,“ řek mi trenér a odkvačil pryč.

Začal jsem se navlíkat do chráničů. Teda betony jsem poznal bezpečně, ale s tím ostatním jsem si nebyl jistej. Třeba takový divný spoďáry. Zadek to nemělo, ale vepředu to bylo vycpaný jak renesanční punčocháče. Snad jsem si to oblíknul dobře…

A do prčic. Taky mi mohlo dojít, že kalhoty se oblíkaj dřív než betony. Tohle nepřetáhnu, ani kdybych se zbláznil. Tak holt znova.

Patnáct minut mi to trvalo! Ale zvládnul jsem to. On totiž naštěstí dorazil ten kustod a pomoh mi s tím.

Teda po pohledu do zrcadla jsem se sám sebe málem leknul! Takový ramena! Fíha! Jsem drsnej! „Tak ještě tu masku mi dejte a můžu jít na led,“ řek jsem kustodovi.

Snažil se mi jí narvat na hlavu, ale nešlo to. Za boha ne!

„Sakra chlape co budeme dělat?“ drbal se na hlavě a přemejšlel. „Já větší masku nemám. Snad kdybych ti dal normální helmu a k tomu náhubek od Azora, ale to je jenom pudl, takže by ti to krylo s bídou snad jenom nos.“

„To né. Já chci pořádnou masku! Bez toho nevlezu na led!“ pronesl jsem rezolutně.

„Moment! Něco mě napadlo,“ plácnul se do čela. „Kde jen to je? Museli to tu někde nechat. Po tom karnevalu… Jo už tu masku mám!“ jásal, když se za mnou hrabal v nějakým pytli.

Stoupl jsem si a kustod mi zezadu nasadil masku. Tahle seděla jako ulitá. Byla hodně uzavřená a taková, jakoby elastická. A přitom lehounká. Neměla ty mřížky, ale jen dvě díry na oči. To je určitě bezpečnější. Chtěl jsem se na sebe podívat do zrcadla, ale kustod mi to už nedovolil a hnal mě ze šatny na střídačku.

***

Když jsem vyšel na střídačku, všechno na stadiónu zahučelo. Někdo údivem, a jinej zase vztekem. Trenér hostů začal nadávat, že si domácí sehnali gólmana a domácí kotel se pokusil vyvolat mexickou vlnu. Moc jim to v deseti lidech nešlo. Navíc za nima přišel pořadatel, že toho maj okamžitě nechat, protože se zimák začal nebezpečně kymácet.

Rozhodčí ukázal, že se bude hrát. Trenér do mě drcnul a já jsem otevřenejma dvířkama v mantinelu vypadnul na led.

Nějakým záhadným způsobem jsem se dostal k brance a tam jsem uslyšel: „Vypadni, troubo. Tady chytám já.“

Takže jsem se musel složitě přepravit na druhej konec do svojí klece. Když jsem bruslil kolem střídačky hostů, tak jsem zaslechnul, jak jejich kouč ucedil: „To je buď hodně dobrej krasobruslař, protože takovýho salchova jsem už dlouho neviděl, nebo je to jenom nějakej šašek.“ Ani netušil jak je blízko k pravdě.

V bráně jsem se zapřel nohama o led, a rukama se chytil konstrukce brány. Snad to tady nějak přežiju. A ten sud piva za to stojí.

Začalo se hrát. Naštěstí se hra odehrávala ve středu hřiště a ke mně se moc útočníků nedostalo. Jen jednou mi k brance přijel domácí obránce a to tak, že po zádech, jak ho soupeř nabral krosčekem po hubě. Pak se ještě před koncem druhý třetiny z mlhy vynořil nějakej hokejista, ale nerozeznal jsem dres, tak jsem radši roztáhnul ruce a čekal, jestli vystřelí. Ale on nevystřelil. Jenom zajel s pukem za branku, tam zastavil a začal si zavazovat tkaničku: „Klid. Já jsem s tebou. Jak to jde, gólmane?!“ zeptal se mě.

„Ale jó. Nestěžuju si. Kolik to je?“

„Ani nevím. Dělá se pořádná mlha a větráky nefungujou, tak není vidět na skóre. Ale jestli jsi nedostal žádnej gól, tak nejspíš vedeme. Před pěti minutama jsme jeden dali. Tak já jedu, než si všimnou, že hrajou bez puku. Se měj...“

Za nějakou dobu se mlha přeci jenom rozplynula a já si díky tomu všimnul, že začala přestávka, všichni jsou v šatně a já stojím na hřišti sám. Začal jsem se přepravovat ke dvířkům, ale z ničeho nic se hokejisti začali hrnout zpátky na hřiště. Přestávka skončila…

Přelezl jsem na druhou stranu hřiště. Rozhodčí počkal, až se připravím a zase to vypuklo. Teď už to nebyla žádná idylka. Soupeř se snažil dohnat manko jednoho gólu z druhý třetiny a občas na mě dokonce vystřelili. Těžký a nebezpečný střely to byly. Od červený čáry se to blbě chytá!

Blížil se konec zápasu a já držel pořád čistý konto. No je fakt, že jeden gól jsem dostal. Gólman soupeře vyhazoval puk od vlastní branky a vyhodil ho tak zákeřně, že mi dal gól. Jenže to neplatilo! Heč!

Rozhodčí sice nejdřív ukázal rukou na branku a brankovej rozhodčí dokonce zapálil červenou světlici, ale já jim vysvětlil, že gól od brankáře vůbec neplatí a navíc že jsem zrovna nedával pozor. Takže prdlajz!

Rozhodčí tvrdil, že góly od brankářů platěj stejně jako od kohokoliv jinýho, ale pak si všimnul, že kotel roztáhnul transparent s nápisem: „Máme vás rádi a víme, kde bydlíte“ a ten pořízek z kotle, že si pohrává s vodovodní rourou. Tak se vcelku správně rozhodnul, že gól neplatí!

Když se hosti dostatečně vyvztekali a rozmlátili lavičky na střídačce i v přilehlejch parcích, mohlo se pokračovat.

Do konce zbejvaly jenom vteřiny. Kouč hostí odvolal brankáře, protože mu majitel klubu volal mobilem, že když neodvolá, tak ho nechá upálit.

Stálo jich proti mně šest. Našich bylo pět. Což je poněkud nespravedlivý. Rozhodčí vhodil buly po mojí levý ruce a...

„No moment pánové… Kdo jste? Nevyhazujte mě od počítače…Hééj… Pusťte měééé“

„Buldan vyhrává buly a nahrává Čumčákovi. Čumčák zpět na Buldana, ten spěchá s pukem do rohu a nahrává zpět na modrou. Od modré pálí Tuolaminen. Puk letí k brance, kde se ho chystá tečovat pět hráčů hostí a dalších pět hráčů domácích. Zajímavá taktika. Brankář Vadim nic nevidí. Evidentně poslepu vyráží do klubka hráčů, které se podivuhodně svíjí. Máchá holí kolem sebe a ano… Zasáhnul puk přímo bejsbolovou ranou. Puk letí sledován hráči k brance hostí, která je opuštěná. Góóóóóóóól. Přepište dějinýýýýýý. Domácí poprvé v historii vyhrávají zápááááás!“

„No děkuju, pane Vichnar, ale taky jste se mohli ohlásit, že přijdete. Tak už běžte, já si to dopíšu sám.“

„Já myslel, že to ještě rozebereme s elektronickou tužkou.“

„Né děkuju. Záruba! Pro vás to platí taky. A když už si tu tužku tady ořezáváte, tak si ten bordel aspoň ukliďte“

No tak to napsali za mě. Co se dá dělat. Ale vcelku je to správně. Byl jsem strůjcem jednoho z gólů. Dva nula to dopadlo. Vedení klubu, splnilo, co slíbilo, a dostal jsem sud z bufetu. Dokonce byl plnej, ale musel jsem se s tou slečnou z bufetu dost dlouho hádat. Pořád mlela, že trenér řekl sud a né pivo!

Hokejisti došli na nedělní představení a tak jsme z toho měli slušnej profit.

No a dokonce mi dovolili, abych si nechal na památku tu masku, co jsem v ní chytal!

„Když si tady označíme naší elektronickou tužkou tohoto hráče, tak uvidíme, že chytá v masce Mickey Mouse.“

„Vichnare, já to nebudu opakovat!  Ať už jsi venku!“

KONEC