Fejeton: O prázdninách a takových těch místnůstkách

O prázdninách a takových těch místnůstkách

První prázdninový fejeton pro měsíčník Enter najdete

ZDE

Vážení čtenáři! Konečně je to tady! Co?! No přece léto! Nastalo období dovolených, a čas prázdnin.

To znamená, že pro nás, co jsme od přírody líní, přichází období milované a zbožňované. My líní, v této době zahazujeme antidepresiva a nabití slunečním svitem, tančíme a jásáme létu vstříc.

Pro workoholiky a šprty je to ovšem doba, kdy trpí, protože v práci a ve škole o ně nikdo nestojí, ba dokonce jsou z těchto míst vyhazováni a vynášeni bdělými vrátnými nebo ostražitými školníky. Takže tito nešťastníci potom hledají v odpadkových koších námi zahozené prášky proti úzkosti a cpou si je do úst kdesi ve svých domácích pracovnách a dílnách. Tam potom z nedostatku pracovního vyžití vymýšlejí o své dovolené neskutečné hlouposti, jako jsou malování bytu. Přestavba rodinného domku na zámek knížete Hohenlohe. Přeorání zahrady, nebo, Pane chraň, věnují se o prázdninách samostudiu!

No, ale nechme tuto skupinu stranou. Léto je tu především pro nás, co si ho dokážeme užít. A užít si ho můžeme vážně všelijak. Přiznám se, že já mám nejraději takové to sladké nicnedělání, kdy jen tak ležím někde u vody a pomalu se opékám, přičemž se čas od času namažu (krémem nebo olejem). Sem tam si skočím do vody, to abych se zase nepřipekl až příliš a místo bronzové sochy (pochopitelně, že v antickém stylu) nepřipomínal spíše reklamní poutač na vařené humry.

Jednou se nám to se ženou nechtěně povedlo a od té doby si už dáváme majzla! Je to už pár let, co bylo takové léto, neléto a my měli dovolenou. Skoro pořád pršelo a bylo téměř podzimní počasí. Až jednoho dne si slunce na oblohu vyrazilo bez doprovodu mraků, udělalo se pravé Palermo a my, v takové, jak bych tak řekl, sluneční nenažranosti, jsme zůstali v tom nevětším hicu na slunci a pak večer, ačkoliv bylo asi tak dvacet pět ve stínu, jsme seděli zabalení v dekách a zuby nám drkotali v zimnici, jako by mrzlo, až praštělo. Takže takhle praštění doufám nejste! A pokud ano, budiž vám tento strašlivý příběh varováním!

Ale je pravda, že ačkoliv mám takové povalování moc rád, přeci jen mi léto voní také cestováním, poznáváním, prostě a zkrátka, výlety!

Vzhledem k tomu, že patřím k lidem, kteří nejsou držiteli řidičského průkazu, naše cestování na ty všelijaké zámky a přírodní atrakce, se v naší rodině odbývá především prostřednictvím nepřekonatelného zábavního podniku, též oficiálně známého jako České dráhy.

Víte, vlaky mám celkem rád, ale rozhodně nepatřím k fanatikům, kteří cestování vlakem považují za skvostný zážitek a vlakem by nejraději jezdili od slunka východu až do jeho západu. Já mám přepravu vlakem rád z jednoho prostého důvodu. Prostě to považuji za pohodlnější než jízdu autobusem. Proč?! Co myslíte? Je to jednoduché. Protože na rozdíl od autobusu se dá ve vlaku jít na toaletu.

Fajn! Já moc dobře vím, že dnes už jsou i autobusy, které tuto místnost mají také, ale já takový autobus dosud viděl jen zvenčí a nikdy se mi nepoštěstilo, abych se s ním svezl. Navíc, nemohu si pomoct, ale představa, že se v autobuse zvedám a odcházím uličkou, sledován zraky nudících se pasažérů do jakési krabice umístěné v zadní části vozidla, mne nenaplňuje nadšením. A pak ta představa, jak se zavřu, a všichni spolucestující si začnou stopovat, jak jsem tam dlouho…

No dobře, snad máte pravdu a neděje se to, ale mě to nikdo nevymluví!

Ano! Já to vím a je mi jasné, co teď říkáte. „Blbec! To je jako podle něj záchod ve vlaku něco úžasnýho? Psal o vůních cestování! Byl vůbec někdy na vlakovém hajzlíku?! A když jo, není divnej?!“

Nejsem daleko od pravdy, že?! Ale moji drazí čtenáři, já to vím, že to tam není jako na toaletě v Hiltonu. Takových kvalit hned tak něco nedosahuje. Ani celý náš byt totiž nedosahuje velikosti a kvalit toalety v Hiltonu!

Já moc dobře vím, že je to tam občas eklhaft a vlak přitom vámi cloumá sem a tam, ale přesto všechno, když tam jdete, jste drtivé většině cestujících úplně fuk a nikdo si vás nevšímá, natož aby vám měřil čas.

Inu, i takové prozaické důvody někdy vedou k oblibě cestování vlakem. Co naděláme, je to tak.

Ovšem nedá mi to a na vlaky si i postěžuji. Nevím čím to je, ale železnice si na naši rodinu musela nějak zasednout. Opravdu, je to tak. Jinak si prostě nedokážu vysvětlit, že při cestě z bodu A do bodu B, jede vlak přesně dle jízdního řádu. Žádný problém. Vše jde jak má.

Tím nás velmi dobře naladí. Těšíme se do bodu B, dobře se nám sedí, spolucestující nejsou otravní, moc to nedrncá, dcera chytá wifi. Jednoduše – nic nám nechybí!

Ovšem pozor! Tohle všechno je jen ďábelská hra generálního ředitele Českých drah, který nás chce ukolébat, aby si nás za několik hodin sadisticky vychutnal!

Jak si jinak vysvětlit, že při zpáteční cestě, tedy z bodu B do bodu A, kdy jsme unavení a těšíme se domů, mívá náš spoj pravidelné zpoždění třicet, až mnohem více minut, ačkoliv jiné vlaky jedou bezproblémově podle jízdního řádu?! Jak to, že nám do kupé lezou individua, která se chtějí bavit o neskutečných blbinách?! Jak to, že vagón skáče jako splašená koza?! A hlavně! Dcera nemůže chytit wifi!

To ať mi nikdo netvrdí, že v tom není zlovolný úmysl generálního ředitele, kterého jsem nikdy neviděl, netuším, jak se jmenuje a kde žije, ale kterého jsem musel někdy strašlivě urazit, že se nám tak strašně mstí!

PS: A na WC je při zpáteční cestě pořád obsazeno!

Fejeton Červen: měsíc adrenalinu

Fejeton pro měsíčník Enter

Červen: měsíc adrenalinu

 najdete ZDE

Všechno na světě má svůj konec. A protože je červen, má teď svůj konec i školní rok, který ačkoliv trvá jenom deset měsíců a je přerušený zimními, jarními a já nevím ještě jakými prázdninami, působí dojmem, že trvá aspoň deset let.

Nevím jak je to možné, že nám přijde tak dlouhý ale asi to bude mít nějakou souvislost s touhlenctou relativitou. Ale ať už je to zapříčiněné čímkoliv, důležité je, že třicátého června školní rok natáhne bačkory, stejně jako ten kalendářní, jednatřicátého prosince.

Jeden rozdíl tady ovšem je. Zatímco na konec normálního roku se člověk obvykle pouze těší, protože Silvestr je provázený jen samým jucháním a požíváním nejrůznějších laskomin, konec školního roku je mnohdy očekáván se smíšenými pocity, tedy, nejen s radostí. Na Silvestra se totiž nedává na rozdíl od posledního června vysvědčení. A vysvědčení, to je zatraceně adrenalinová záležitost.

Nyní pochopitelně není řeč o premiantech tříd a jejich rodičích. Pro ně bývá konec školního roku jen stereotypně se opakující nudou. Tato individua pak obrážejí své příbuzné, aby jim ukázala, jaký, že to z jejich potomka roste génius. No, budiž. Je možné, že takové dítko třeba jednou vynalezne jakýsi všelék, nebo dá světu věčný mír, ale já, si vždy v duchu drmolím: „Se budete divit, až sestrojí paprsek smrti a sežehne jím celou tu vaší famílii!“

Zkrátka a dobře, samé jedničky jsou nuda. My, co jsme nosili vysvědčení pestrá a stejně tak pestrá je dnes od svých ratolestí přebíráme, víme, jak vzrušující je čekání na onen kus papíru. Je s podivem, že ačkoliv dopředu víme známky, které na tom úředním potvrzení budou, stejně trochu čekáme na zázrak, ke kterému ovšem dochází stejně tak málo, jako ke zjevení svatého Floriánka v nákupním centru. Jediní, kdo zázrak nečekají, jsou pedagogové, kteří ty známky dávají. Ti čekají jen na to, aby už vysvědčení rozdali a s hurónským řevem opustili školní budovu.

V souvislosti s tím adrenalinovým očekáváním známek a jejich následným předáním doma, jsem si v dětství říkal, že by nemuselo být špatné, kdyby se vysvědčení dávalo právě na Silvestra, na konci kalendářního roku, místo v červnu. Možná vám to přijde divné, ale berte to takhle. Spousta rodičů doma popíjí už od poledne, sledují estrády, cpou se chlebíčky a jsou díky tomu ve značně vláčné a přívětivé náladě. K takovým rodičům by se pak mohlo přijít s papírovou čepicí na hlavě, zatroubit na trumpetku, vyhodit do vzduchu pár konfet a zařvat: „Tradááá. Tati a mami, tu trojku z matiky a angliny jsem si neopravil, z čédiny jsem se o stupeň zhoršil, ale myslím, že je důležitější, že jsme ten rok všichni ve zdraví přežili, takže vám přeju šťastnej a veselej!“

No, a poněvadž by byli rodičové už v té správné sváteční náladě, určitě by řekli něco v tom smyslu, že to vzal čert, hlavně, že jste nepropadli a to byste teprve koukali, jaký měli oni ve vašem věku hrozný vysvědčení a že je mnohem důležitější, že jsme se tady všichni tak pěkně sešli!

Ale představy jsou představy a realita byla a je někde docela jinde. Rodiče se třicátého června chlebíčky neládují, natož aby popíjeli od rána víno nebo pivo ( tak jsou i tací, ale těm je nějaké vysvědčení ukradené), ale chodí obvykle do práce. A pak, když z práce dorazí ve značně nevrlé náladě domů, kroutí nad tím vysvědčením hlavou a dohadují se, po kom to dítě je, protože oni v tomhle věku měli vysvědčení, že byste se divili…

Soudím, že podobné scény se odehrávaly už před staletími. Dokonce si myslím, že je to víc než možné. Doložím dobovou scénkou.

Malý Vincek přišel třicátého června ze školy domů, a na stůl v sednici položil pergamen. Otec, právě se vrátivší z pole, pergamen uchopil, pomalu přečetl číslice, na prstech se ujistil, že četl správně a pak děl k matce: „Pohleď, ženo! Čtyřka z latiny a z dějepravy. To mi pověz, po kom ten fakan je?! Já ho na škole držím, takový dobrák jsem, že po něm ani nechci, aby mi pomáhal orat a on takhle?!“

A matka odhodila vřeteno, lomila rukama a bědovala, že toho kluka nevezmou ani za pacholka do hraběcího statku.

Vincek se na to rozbrečel a mezi vzlyky ze sebe vyrážel, že si na něj Jan Ámos zasednul, což ovšem neměl dělat, protože takové výmluvy otce jen rozběsnily. Zbrunátněl a syna počal po sednici honit, mávaje opratěmi v ruce, přičemž volal: „Bratr Komenský, že si na tebe zasedl?! Tak s tím na mě nechoď, harante nezvedená! Takový hodný člověk. Sám jsem s ním na třídních schůzkách mluvil. Málo vás tříská, to je jeho jediná chyba!“

No, tak asi takhle by to tenkrát mohlo být.

Víte, teď, když patřím do kategorie rodičů, si říkám, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř, takže to pestré vysvědčení mě sice nenechává ledově klidným, ale na druhou stranu jsem rád, že to nedopadlo mnohem hůř a hlavní, je že jsme vlastně všichni celej ten školní rok tak nějak ve zdraví přežili a hurá – budou prázdniny a s nimi dva měsíce klidu!. Nakonec to vidím tak, že si asi se ženou na to vysvědčení koupíme šampus, frkačky a nějaký ten chlebíček!

Fejeton O sovách a skřivanech

O sovách a skřivanech

Fejeton pro měsíčník Enter

Najdete zde

Knihu Husákovy děti aneb Mistrovství světa ve lhaní a Hřbitov prasátek 

Najdete zde

Říká se, že ranní ptáče dál doskáče. No já vám nevím. Možná na tom bude něco pravdy. Ranní ptáčata jsou vážně aktivní a po ránu skáčou jako čamrdy, ale opravdu nechápu, proč mají tendence tím svým hopsáním zkracovat život lidem, kteří brzké ráno považují za hlubokou noc! Ono je to totiž tak. Já patřím mezi lidi, kterým se říká sovy. Což znamená, že žiju spíš večír, respektive v noci, a ráno si rád přispím.

Abyste pochopili. Já proti těm ranním skřivanům celkem nic nemám a jsem vůči nim značně tolerantní, ale to samé chci já od nich! Já jsem toho názoru, že člověk je vyspalý až když se probudí sám od sebe. Což si ranní ptáčata myslí určitě taky, ale to je neopravňuje k tomu, myslet si, že ostatní jsou vyspaní, když oni vstávají.

Pozor! Totiž to, že někdo vstane, ještě nemusí nutně znamenat, že je vzhůru! Tohle je evidentní v ranních autobusech, vezoucích dělný lid do práce. Tam, když sova narazí na ranní ptáčátko, tak trpí přímo strašlivě. Taková sova totiž považuje autobus za nedílnou součást ložnice. Pravda. Je to součást ložnice, která není vybavená postelí a v zimním období se v ní nachází i jinovatka, ale přeci jen se tam dá za jistých okolností překonat onen stav mezi spánkem a bdělostí, a to tím, že v ní sova doklimbá. Píšu za jistých okolností! Pokud si k vám totiž přisedne ranní ptáče, které touží probrat s vámi výsledky včerejších sportovních utkání, případně se začne vyptávat, jak se vám daří, doklimbat nelze.

Sova pak takovému skřivanovi odpovídá neurčitým: „Hm.“ Případně: „Hm, hm, hm.“ Nebo: „Jo? Fakt?“ což doprovází ostentativním zíváním a předstíráním, že je nesmírně zaujata architekturou okolních domů. Ranní ptáče prostě nikdy v životě nemůže pochopit, že sova vůbec není schopna v tuto hodinu vnímat složitější myšlenky, natož na ně smysluplně odpovídat, jelikož, zatímco tělo již funguje, mozek ještě blaženě spí.

Jinou a neméně zajímavou kapitolou jsou útoky ranních ptáčat na sovy ve dnech volna, kdy se nemusí, nebo lépe řečeno, nemuselo by se vstávat. Takové ranní ptáče kolem páté hodiny ranní vyskočí z postele a udiveně zírá, že osoba ležící vedle něj, ještě sladce spí. Ptáče se pochopitelně začne nudit, co taky dělat za hluboké noci, a tak po hygieně, z přemíry energie počne provozovat podivné činnosti, jako je například tělocvik.

U každého jiného člověka by tato ranní procedura vyvolala naprosté fyzické zhroucení a pád do kómatu, ne tak u ptáčete. Ptáče se touto činností vyburcuje a stává se přímo ranním sokolem! A jako je sokol dravec, tak i člověk milující vstávání, stává se dravcem, který považuje za svou povinnost ulovit každého, kdo se před ním skrývá v temné a teplé noře vytvořené peřinou a polštářem. Energicky roztáhne závěsy, či vytáhne žaluzie a vesele sděluje spícímu nešťastníkovi, že venku svítí slunce a nastává nám krásný den! Ranní ptáče netuší, že sově právě sdělilo informaci, která se rovná oznámení, že venku explodovala atomová puma. Ačkoliv toto by nebylo to nejhorší. Exploze atomové pumy by zaručovala, že ranní ptáče během pár vteřin docvrliká a bude následovat již jen klid a mír. Sluneční kotouč se v tu chvíli jeví právě probuzenému člověku jako výtvor, který byl stvořen jen proto, aby ho zahubil smrtí z nejstrašnějších!

Každý jiný by v tuto chvíli pochopil, že má opět zatáhnout, či spustit žaluzie, prostě udělat tmu a přestat halekat. Ovšem ne tak skřivan. Ten v sobě právě nyní nalezne schopnosti komika! Vždyť co může být legračnějšího, než strhnout pokrývku z člověka, který se snaží zapomenout na právě prožitý šok a pokouší se znovu usnout. Tedy se přiblíží k posteli a s široce roztaženým úsměvem zahlaholí: „Vstávej lenochu! Přeci neprospíš celý den!“ Vzápětí na to uchopí peřinu a prudce jí stáhne z ležícího nebožáka, který se jí marně snaží zachytit, přičemž se posadí a přemýšlí, kde je, kdo je, a proč je tam, kde je, případně proč vůbec je a nebylo-li by lepší, kdyby vůbec nebyl.

Ptáče se obvykle urazí, protože sova dostatečně neocenila tuto humornou vložku a odejde z ložnice, aby pokračovalo v dalších šílených činnostech, mezi které patří například spuštění vysavače, rachocení hrnci, případně bourání zdí a v těchto činnostech neustává, dokud se zhruba za půl hodiny ve dveřích ložnice neobjeví hrůzostrašná postava připomínající cosi mezi hejkalem a Drákulou právě vyklopeným z rakve. Tápající postava se zalepenýma očima, samozřejmě, že jde o sovu vyhnanou z postele, se udiveně zeptá, co to proboha ptáče provádí. Ptáče obvykle překvapeně zamrká a odvětí: „Jé. Ty už jsi vzhůru? Tos mohl/a ještě klidně spát, když máš dnes volno.“ Přitom se tváří, že nic z toho, co se stalo předtím, se vlastně nikdy nestalo a s probuzením sovy nemá ptáče vůbec, ale vůbec nic společného.

Probuzená mátoha mávne rukou a zahuhňá, že už to stejně nemá cenu a odebere se ke kredenci, ve kterém se skrývá zázračný nápoj zvaný káva a který jediný může v tuto dobu jakž takž sovu probrat. Po uvaření kávy sova usedne na gauč a nechápavě hledí na hodiny, jejichž ručičky ukazují s neúprosnou jistotou čas, o kterém si sova myslela, že ho dnes na vlastní oči neuvidí a v hlavě se v tu chvíli sově honí jediná myšlenka. Nakolik by asi zatížilo rodinný rozpočet, kdyby odcházela o víkendech spát do hotelu…

Jak jsme měli požární cvičení

Inu v cirguse je občas nebezpečno a musí se tomu předcházet. Právě proto k nám choděj různý kontroly. Už u nás byla z bezpečnosti práce i z hygieny a ještě i Kubišová se Srstkou kvůlivá divý zvěři, jestli jako netrpí. O tom všem už jsem vám vyprávěl, nebo budu vyprávět. Ovšem teď nedávno to nebyla jenom kontrola! To bylo přímo vostrý cvičení!

To k principálovi přišel velitel hasičů, že by si rádi zkusili, jak rychle je možný uhasit cirkus.

Principál mu nejdřív vynadal, že jestli u vozu se senem nezhasne to cigáro, tak si to může zkusit hned, ale nechal se ukecat a souhlasil s tím, že hasiči si u nás udělaj cvičení.

No von s tím ani nemohl nesouhlasit, jelikož, kdyby ten hasič prošel areálem cirgusu a zkontroloval protipožární zařízení, tak to zavřou z fleku. V cirguse jsou moc přísný předpisy. Ale já si myslím, že je to někdy zbytečná buzerace. No uznejte sami. K čemu je nám třeba nouzovej východ v šapitó?! Když to blafne a spadne ze sloupů, tak stejně všichni uhoříte. Tak o co jde?

Aha... No nebojte. To se málokdy stává... I když před rokem v tý Brazílii... No nic.

No prostě hasiči se dohodli s principálem, že bude cvičení, který bude pro personál tajný. To abyme se na to nemohli dopředu připravit a chovali jsme se, jako kdyby se to stalo doopravdy. Takže jsme jako nic nevěděli a chovali jsme se jako by nic. Docela normálně jsme v určenej den dělali svoje běžný práce anebo se jen tak poflakovali po cirgusu. Jenom docela náhodou jsme měli všude připravený kýble s vodou a Miša s Grišou měli na hlavách helmy.

V jedenáct dopoledne najednou začala nečekaně houkat siréna.

A nečekaný to pro nás vážně bylo, jelikož jsme se tu ruční sirénu snažili uvést do chodu ve čtyřech a furt nic. A najednou to řvalo jako raněnej zubr.

Principál začal megafonem svolávat hasičský družstvo. To bylo ve složení Miša, Griša, Wolodijowski a nejdůležitější jsem byl já.

Já byl velitel, protože jsem měl hasičskou sekyrku a na hlavě německou helmu. Je fakt, že jsem s tím tomahawkem v ruce vypadal tak trochu jako by Vinetou vstoupil do SS, ale bylo to jinak praktický. Tou sekerkou jsem mohl totiž hrozit každýmu, kdo by chtěl bejt velitelem místo mě!

Zatímco jsme houkali na sirénu, tak se principál snažil dovolat k hasičům. To se mu na třetí pokus povedlo. Před tím zavolal na záchranku a k policajtům. Když se mu povedlo trefit správný numero, tak začal do telefonu hulákat, že u nás hoří. Nejdřív mu přes tu sirénu nerozuměli, tak na nás volal a gestikuloval, že jí máme zastavit. Jenže ta siréna fakt hrozně řvala a my jsme si mysleli, že máme přidat, aby to hasiči v telefonu slyšeli. Tak jsme ještě zvýšili obrátky.

No co byste si taky mysleli, kdybyste houkali sirénou a někdo by na vás gestikuloval tak, že by točil rukou ve vzduchu a nebo jí mával. My si mysleli, že nás povzbuzuje!

Jak už jsme po deseti minutách nemohli na ruce, a přestali jsme točit klikou, tak se principál konečně domluvil s operátorem. Vysvětlil mu, že u nás hoří. Operátor se ho ptal, kde prej hoří. A principál na to, že přeci tady. Na to zase operátor, kde tady? Principál, že tady, odkud telefonuje.

No měli spolu hezkej hovor. Po nějaký době to operátora přestalo bavit a řekl principálovi, že teda do cirkusu ty hasiče pošle. Ještě, že o tom tajým cvičení každej věděl!

Mezi tím se nám kolem plotu od cirkusu, začali scházet první zvědavci a taky takový ty lidský hyjény, co čekaj na to, že někdo tragicky zahyne a oni mu pak šlohnou hodinky a šrajtofli, boty v to nepočítaje.

Dokonce jsem slyšel, jak nějakej chlapeček říká mamince: „Mamí, ten pan klaun taky shoří?“

A maminka na to: „Neboj se. Třeba se zachrání. Ale nevím, nevím... Ty mastný šaty...“

A chlapeček: „Mamí, já chci vidět, jak mu hoří vlásky. Že ještě nepůjdeme, viď?“

Až jsem si říkal, že kdyby hořelo dooprvavdy, a ten kluk byl u ohně, tak toho kluka chytím do náruče a v dešti jisker s ním poběžím. Přeskakoval bych s ním hořící zařízení a vyhýbal se padajícím žhavým věcem a nakonec... Nakonec bych toho haranta hodil do největšího ohně!

Po domluvě s operátorem jsme za chvilku slyšeli hasičský houkačky. To jsme začali jásat a objímali jsme se, že jsme jako zachráněný a přežijeme to. Protože takový cvičení to není jen tak. Do toho se vžijete, že skoro cejtíte, jak se něco pálí!

A my jsme to vážně začali cejtit. Něco se pálilo! Ale co?! Nic nebylo vidět, tak jsme si řekli, že to bude asi tahlencta autosugesce.

Jenže, když dorazily hasičský auta, tak autosugesce přešla do naprosto dokonalý reality. Nad cirgusem se vážně začalo čmoudit. Koukali jsme jako opařený na ten stoupající mrak kouře, kterej se vznášel nad šapitó.

Hasiči vyskákali z aut a některý se ani moc nepotloukli. Jejich velitel nás pochválil, že takhle realisticky vyvedenej kouř při cvičení ještě neviděl.

Principál mu hned vysvětloval, že to není umělej kouř, ale asi úplně pravej a nefalšovanej požár a měli by tam jít hasit, než to blbě skončí, ale velitel prohlásil, že už těch srandiček snad bylo dost a že musej ve stanoveným limitu uhasit požár, kterej mají zadanej úkolem a ještě řekl principálovi, že to nemusel tak prožívat a dělat se s efektama.

Pak se sebral a šel s ostatníma hasičema stříkat vodu na vozy se senem, který měli jako hořet.

 Wolodijowski s principálem málem omdleli, když zjistili, že hasiči ten imaginární požár sena vážně chtěj hasit vodou. Když je přešla chvilková slabost, tak se do hasičů pustili. Jenže měli smůlu. Oni to byli chlápci jako hory a tak Wolodijowského s principálem hned přeprali a hadicema je uvázali ke svejm autům.

Já do toho radši jako velitel nezasahoval. Správnej velitel ví, kdy prohrál a nežene se do předem ztracenýho boje. No co. Tak se to seno usuší. Mně spíš vrtal hlavou ten kouř, kterej se pořád víc a víc vznášel ve vzduchu. Hasiči byli zabraní do hašení a do boje s podkoním a principálem, a vůbec je to nezajímalo.

Kouř vypadal, jako, že jde z vršku šapitó, ale uvnitř nic nehořelo. Tak jsem stan oběhnul a ejhle! Za tentem šel kouř z jedný maringotky. Byla to maringotka našeho scénografa Narcise Estteta. Z okna se jí valil čmoud jak z továrního komínu.

To vypadalo zle. Na hasiče jsem se nemohl spolehnout, tak jsem se spolehnul sám na sebe.

Tomahawkem jsem rozsekal dveře a pak jsem dovnitř chrstnul pár kýblů vody. To by v tom byl čert, abych Narcise nezachránil.

Z ničeho nic se z kouře vynořila postava, držící v ruce pekáč se spáleným kuřetem.

Byl to Narcis Esttet. Kapala z něj voda a s vykulenejma očima mi říkal, že je ode mě hezký, že jsem ho probudil, ale nemusel jsem to dělat tak drasticky.

Ten trouba usnul a troubě zapomněl kuře. Od toho byl ten strašnej kouř!

Hasiči mezi tím dohasili imaginární požár sena a odebrali se vyhodnocovat zásah do blízký hospody.

Když to tak vezmu kolem a kolem, tak cvičení dopadlo jak blbě, tak i dobře.

Dobrý bylo, že jsme zjistili, že kdyby tady něco blaflo, tak to asi uhasíme. Ale horší bylo, že máme úplně mokrý seno a kuře je nejen spálený, ale i docela mokrý od toho mýho zásahu.

To seno mě ani moc nemrzí. Já seno nejím. Ale kuřata mám rád!

KONEC