Jak jsem jel na zahraniční dovolenou - část třetí

3 – Kujme pikle, pikle kujme…

Za dva dny přišel dopis z cestovní kanceláře. Nechal jsem si ho poslat na své jméno, takže jsem jen já viděl, na čí jména jsou letenky. Bylo to v pořádku. Přesně tak, jak jsem vyjednal s majitelkou cestovky, paní Krutou.

Hned, jak jsem si ověřil, že všechno sedí jak má, běžel jsem za principálem a Wolodijowskim, abych jim oznámil, že můžou balit, protože hned druhý den odlétáme.

Waldemar prohlásil, že toho na balení moc nemá, jelikož je člověk skromný a nepotřebuje na dovolený mít moc oblečení. Pak hodil do ruksaku dvoje trenky, nátělník, sombréro a několik paklíků tabáku. Když jsem se ho ironicky zeptal, jestli si těch trenek náhodou nebere moc, odpověděl, že je to dobrý. Jedny prý používá jako plavky!

To principál balil, jako by tam měl dělat módní přehlídky.

Když jsem k němu přišel, měl už zabalenej lodní kufr, tři nákupní tašky a právě se chystal zamknout malovanou truhlu po babičce, ze které koukal rukáv smokingu. Sednul si na ní a zapálil i viržinko. „Tak a mám sbaleno. Proto jsem sebou chtěl Wolodijowského. Kdo by se s tím tahal. Co ty Vadime? Taky připravenej?“

„Jasně šéfe. Já jsem vždycky připravenej. Těch pár triček a prádlo mám pořád připravený v kufru pro případ nějaký katastrofy. Jen tam přihodím opalovací krém a ručník na pláž.“

Principál potáhnul z viržinka a řekl: „Tak je to správný. Jo. Ukaž mi letenky. Ať se pokochám.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Kdepak šéfe. Neukážu.“ a když jsem viděl, že Bancrotti sahá pro bič, tak jsem rychle pokračoval. „Neukážu, protože chci, abyste byl na letišti překvapenej, jak jsou ty letenky překrásný! Bude to pro vás zajímavej začátek dovolený.“

Bancrotti se bičem podrbal na hlavě. „Jsem asi blázen, když ti to žeru, ale nejspíš máš pravdu. Bude to tak určitě zajímavější. Už se vidím, jak překvapeně koukám.“

Uf. Tohle bylo o vlásek. Copak mu je můžu ukázat? To by bylo všechno v háji. Celej můj důvtipnej a rafinovanej plán, jak se ho zbavit, by šel do kytek. Principál ty letenky musí vidět až na letišti. A nebo lépe-Nesmí je vidět vůbec!

Potom jsem zašel za Sabrinou. Zaťukal jsem na dveře maringotky. „Sabri. Jsi tam?“ Měl jsem štěstí. Sabrina vykoukla a já na ní mrknul a řekl: „Všechno je na dobrý cestě. Začni balit.“

Sabrina spráskla ruce. „Tak jsi to fakt dokázal! Já tomu moc nevěřila, ale ono v tobě, kromě rumu, přeci jen něco bude.“

„Jo jo. Už jsem měl dneska i fernet.“ přisvědčil jsem jí. „Je ti jasný, že teď už to záleží jen na tobě? Máš na ní číslo?“ zeptal jsem se.

„Neboj. Druhou část dějství sehraju jak hérečka z národního tyátru. Kdy jí mám zavolat?“

„Ještě s tím počkej. Potřebujeme, aby přijela až na letiště. Letíme zejtra ráno. V deset. Ty si sežeň odvoz, abys tam byla stejně jako my. Všechno musí klapat jako dobře řízená vojenská akce. Až budeme stát ve frontě na odbavení zavazadel, nastane pro principála peklo! No a pak se zjevíš, jako náhodou ty.“

„ Abych pravdu řekla, mám z toho trošku strach. Co když Bancrottimu dojde, že jsme to na něj upekli my?“ řekla Sabrina a rozhlédla se kolem, jestli nás někdo neslyší.

Kromě nás tam nikdo nebyl. Jen starej šimpanz seděl na postamentu a zadumaně si prohlížel blechu, kterou vytáhnul z kožichu. Ale ten nikdy na nikoho nic neřekl, i když zlé jazyky tvrdí, že píše anonymní dopisy na Ligu pro ochranu zvířat.

Mávnul jsem rukou. „To je v klidu. Počítej s tím, že pro něj to bude takovej šok, že nebude vědět, která bije. Anebo vlastně bude. On bude moc dobře vědět, která ho bije.“  a zlomyslně jsem se zachechtal.

„To je taky pravda.“ řekla Sabrina a zazubila se na mě. „Načasuju to tak, aby všechno klaplo. Teď jdu balit. Uvidíme se zítra na letišti.“

„Fajn. Už se těším.“ zamnul jsem si ruce nad vidinou toho, že v letadle sedím vedle Sabriny a ne principála.

Jen přítomnost Wolodijowského tamtéž, mě náladu poněkud kalila, ale principál měl recht, že ty zavazadla musí přeci někdo nosit.

Večer jsem si šel lehnout, jen co jsem odehrál představení. Na ráno musím být fit!

Jen co mi zazvonil budík, vyskočil jsem z kanafasu a hodil na sebe oblečení. Popadnul jsem kufr, do kapsy dal letenky a pas, a jen co jsem zamknul maringotku, mazal jsem k bryčce, u které stála část ansáblu cirkusu a ve které už seděl Bancrotti a ještě uděloval poslední příkazy scénografovi Esttetovi.

„A jak ti říkám Narcis. Né, že tu budete vyvádět, kdo ví co? Žádný reformy po dobu mojí nepřítomnosti se nebudou konat. Manéž zůstane kulatá, protože se to za ty staletí osvědčilo nejlíp! Jen jednou jsi navrhnul čtverec, a jak to dopadlo? Blbě to dopadlo. Takovej zmatek v koňskejch očích jsem v životě neviděl! A co teprv medvěd na motorce?! Teprve před měsícem jsme přestali platit odškodný těm lidem, jak mezi ně vletěl! A to všechno kvůli jednomu blbýmu nápadu na scénku, ve který posílám klauna, aby šel na hanbu do rohu. Tak jak říkám. Žádný novoty! A teď jdi stranou. Odjíždíme!“

Naskočil jsem na kozlík k Wolodijowskému, protože bryčka byla z jedné poloviny vyplněná pytli s ovsem pro poníky a druhou část zaplnil Bancrotti svou postavou a zavazadly. Waldemar práskl bičem nad hlavou a osmispřeží poníků vyrazilo jako vítr vpřed!

Bohužel jen to osmispřeží. Přetížená bryčka stála, kde byla. Bancrotti se obořil na personál mávající nám na cestu: „Máváte krásně. Ale zbytečně kruci brko! U svatýho Kludskýho! Pronásledujete koně! A Vadim mi pomůže něco vyložit…“

Když se principál konečně rozhodnul, s kterým ze svých zavazadel se rozloučí a zaplatil rozzuřené květinářce účet za kytice, které mezi tím poníci sežrali v nedalekém květinářství, kde se na svém úprku zastavili, mohlo se skutečně vyjet za dovolenou.

Poníci upalovali jako o život. A nebylo divu. Byli pěkně posilnění pastvou na pugétech a Waldemar je povzbuzoval laskavým slovem a neméně povzbuzujícím bičem.

Za pár hodin jsme byli na parkovišti u letiště. Wolodijowski zaparkoval spřežení do prvního patra, vypřáhnul poníky, každému na krk pověsil pytel s ovsem a řekl jim: „Courejte si, kde chcete, ale za týden se tu sejdeme.“ Pak jsme se odebrali do haly.

„Máš ty letenky, Vadime? Nerad bych se dočkal nepříjemnýho překvapení, žes je nechal v maringotce.“ zeptal se principál.

„V klidu šéfe. Mám je v kapse.“ odpověděl jsem a rozhlížel se po lidech v hale, protože jsem začal mít trochu obavy, jestli to Sabrina stihla. Před naším odjezdem jsem jí totiž viděl ještě u maringotky. Bancrotti si toho všimnul. „Co je? Vypadáš, jako bys někoho hledal?“

„Ále. Jen se tak koukám. To je lidí co?!“

„Jsme na letišti, takže tu asi nebude liduprázdno,“ ušklíbnul se Bancrotti. Ale najednou zblednul jako stěna! „U všech perskejch tyčí! To snad ne?! To se mi asi zdá!“

Nezdálo se mu to. Od vchodu se k nám blížila Elvíra Bancrotti, doprovázená dvěma bodyguardy jejího otce. Jen co zahlédla principála, ozval se řev, za který by se nemusela stydět lochneska v říji. „Tak na služební cestu do jižních Čech prej jedeš?! Ty zmetku. Ty bys mě nechal doma a sám si jedeš na dovolenou?! Takhle mě obelhat. Lidi! Vidíte toho poseru, jak se schovává za klaunem a krotitelem?! Těm dvěma já vinu nedávám. Oni tě musí poslouchat. Vylez, Spytihněve Bancrotti a postav se mi jako muž ženě! Ještě, že mi nějaká dobrá duše zavolala a řekla mi, že letíš pryč a že tě tady najdu! Pomažeš se mnou zpátky do cirkusu. Vracím se od otce. Já ti dám, žes to neviděl! Teď tě budu hlídat na každém kroku!“

Dlužno poznamenat, že principál se jí nepostavil, jako muž ženě. A to hned ze dvou důvodů. Za prvé sebou měla ty bodyguardy a za druhé, Bancrotti omdlel hned, jak se přiblížila na tři metry. Alespoň to měli ti dva gorilách jednodušší, když ho táhli do auta a paní principálová, když ho cestou tloukla. Konečně i principál to měl lepší. V tom bezvědomí to nejspíš necítil.

Docela jsem si oddychnul. Madam Elvíra nás dva nehodlala nijak trestat a Bancrotti byl mimo hru. Tohle vyšlo, jak mělo.

Wolodijowski byl z toho docela mimo. Zmateně na mě koukal a pak se zeptal: „Co to jako bylo? Kdo to na něj prásknul? Že by ho udal šimpanz? A to poletíme jen my dva?“

„Udání neřeš Wali. Kdo nic neví, nic nepoví. Jen by mě zajímalo, jestli je tady?“ nervózně jsem se rozhlížel. A  v tom Wolodijowski s otevřenou pusou ukázal ke vchodu, kde se objevila Sabrina v plavkách a s kufrem. „Vadime! To je Sabrina. Kde se tu vzala?“

Sabrina došla až k nám, postavila kufr na zem, zamávala řasama a s kouzelným úsměvem  řekla: „Jdu si tak náhodou kolem letiště a najednou koukám, že jste tu taky. To je náhodička. Co kdybych letěla s vámi? Co koukáš jako vejr, Waldemare? Vem mi kufr a jdem k odbavení.“

Vážení přátelé. Není nad řádně ukuté pikle a vynález mobilního telefonu. V cestě k moři už nám nic nebrání!

 Klikněte na pokračování

Jak jsem jel na zahraniční dovolenou - část druhá

2 – Cestovní kancelář Ráj a Odpočívej v pokoji

Druhej den ráno jsem bezpečně poznal, že principál řekl ženě, že odjíždí pryč. Z jejich maringotky se totiž ozýval strašnej řev.

Paní Elvíra tam hulákala na Bancrottiho, že jí vůbec nemiluje a, že od něj taky může klidně odejít.

Bancrotti klečel před schůdkama a koukal, jak mu vyhazuje ven ze dveří jeho garderóbu. Zapřísahal se, že to s těma jižníma Čechama je svatá pravda a jestli prej Elvíra chce, tak klidně může jet s ním. Na to paní principálová ječela, že jí to ani nenapadne, aby se táhla v takovém horku někam na služební cestu. Když tam někde má prý jinou ženskou, tak ať si tam klidně jede. Ona, že pojede k tatínkovi. Pak práskla dveřmi a sbalila si kufr. Asi za hodinu pro ní přijel taxík, kterej jí měl odvézt za její zločinně organizovanou rodinou. Nastoupila do něj a řekla Bancrottimu: „Vracím se k otci na zámek. Guláš máš v ledničce. Toho obalu od jedu na potkany si nevšímej drahoušku.“ a zabouchla za sebou dvířka.

Principál ještě vyběhl za taxíkem a volal, aby se vrátila, že bez ní nemůže být, a když viděl, že taxík je už mimo dohled, tak vyskočil metr do vejšky a radostí zapráskal bičem a knírama. „To je vono! A je v prčicích. Můžu v klidu na dovolenou! Jenom na oběd dneska musím někam do hospody, ale to je jenom malé zakalení radostného dne! “

Uznale jsem pokejval hlavou. „Gratuluju, šéfe. To byl výkon hodnej skutečnýho umělce. Mimochodem. Už jste si vybral, kdo bude ten třetí?“

Principál kejvnul. „Jo už jsem si to rozmyslel. Ale ještě jsem mu to neřekl. Bude to Wolodijowski. Bude to i praktický. Na letiště nás hodí bryčkou a může nám nosit zavazadla. Skoč za ním. Dneska zajedeme do tý cestovky a dohodnem to.“

Zašel jsem k Waldemarovi a sdělil mu tu novinu. Wali zůstal po tom oznámení štajf. „Boga jeho. Tak já pojedu k moři! Já už u moře byl, ale to bylo na Baltu. Ještě, před tím, než jsem se dal k cirkusu.“

„Hm. A jaký to tam bylo?“

Wolodijowski se zasnil. „Krásný Vadime. Moře bylo nádherný! Pláž plná lidí. I na moři jich bylo plno.“

„Počkej. Na moři? Snad v moři ne?“

„Né. Na moři. Hned jsem se k nim přidal! Hodil jsem na zem deku a kožich. Zavázal šálu kolem pusy, nazul si brusle a šel bruslit s nima… Na Baltu je v srpnu krásně!“

„Aha. Tak na Balt rozhodně nepojedeme. Já bych radši jinam.“

„Nemáš brusle viď?!“ usmál se Waldemar.

„To nemám. Ale mám loupání v zádech. Pojedeme radši někam, kde není potřeba kožich, ale spíš slamák proti úpalu. Připrav bryčku. Principál chce, abychom tam ještě dneska zajeli a vyřídili nějaký formality… Jo. Ještě mě napadlo. Jakej máš pas?“

Wolodijowski si sáhnul na boky. „Myslím, že jsem v poslední době trochu přibral. Proč se ptáš? Myslíš, že nás budou před letem nějak měřit? Kvůli hmotnosti, nebo co?“

„Ale prd. Myslím ten na cestování. Máš, nebo ne?“

„Jo tenhle!“ ulevilo se Walimu. „Já už se bál, že budu muset držet dietu.“

***

Odpoledne jsme dojeli před  cestovní kancelář. Principál vystoupil a uznale řekl: „Podívejte na ten vývěsní štít. To bude určitě výborná cestovka!“

Kouknul jsem nahoru a uviděl vývěsní štít, a četl: „Cestovní kancelář Ráj a Odpočívej v pokoji.“ Pak mi zrak zabloudil dolů k výloze a tam jsem uviděl spoustu uren a poutač, na kterém stálo: Tento týden převozy zesnulých za zlevněné ceny!

Upřímně řečeno-trochu jsem se lekl! „Hele principále. To nevypadá moc dobře. Nerozmyslíme si to náhodou?!“

Bancrotti sice taky trochu ztuhnul, ale pak usoudil, že když je to zdarma, tak riskneme i možný návrat domů v zavazadlovém prostoru. „Jdeme hoši. Zahraniční dovolenou nemáme každej rok. Kdo se bojí, nesmí do lesa!“

„Vy chcete někam do lesa?“ zklamaně řekl Wolodijowski. „Vadim povídal, že pojedeme k moři. Dokonce k teplýmu moři. Já si už plánoval, že si pořídím sombrero a nastřádám vyjetej olej na opalování. A vy najednou o lese. To, abych si sháněl spíš košík na houby.“

Principál plácnul Waldemara po zádech. „A proto tě mám rád Wolodijowski! Moc ti to nemyslí, ale jsi silnej! Neboj. Moře bude! Pánové. Jdem dovnitř.“

Vstoupili jsme do kanceláře a principál hned mezi dveřmi zhlaholil: „Tak jsme tady. Už se nemůžeme dočkat, co si vybereme!“

Do kanceláře přišel vysoký a vyschlý pán v obleku. „Dobrý den pánové. Budete si přát?“

„Ovšem, že budeme.“ řekl Bancrotti a posadil se do křesla před stolem. „Máme speciální požadavky. Potřebovali bychom něco pro tři lidi. A pokud možno, tak luxusní provedení! Nějaký pěkný poležení a například i klimatizace by se hodila. Vy jste majitel?“

Pán se posadil ke stolu a kývnul. „Ano. Já jsem majitel. Tobiáš Hlavsa. Tak říkáte pro tři osoby? Zřejmě nějaká tragédie, že?! Nu nebojte se. U nás je poležení špičkové kvality a chlazení máme prvotřídní!“

„Proč tragédie?“ zeptal jsem se. „Náhodou je to velký štěstí. Tohle se jen tak někomu nepřihodí!“

„Zřejmě šlo o nějaké nemilé příbuzenstvo, když jste tak spokojení. Ale přeci jen pánové… Zachováme dekórum a povstáním uctíme dotyčné osoby. Prosím o minutu ticha.“

Principál se zvednul z křesílka a pokrčil rameny. „Když myslíte, tak proč ne. Když mě někdo uctívá, nejsem proti.“

Hlavsa se na něj podíval. „Jak to myslíte? Jde přeci o ty zesnulé?!“

Bancrotti zůstal štajf. „O který zesnulý? My jsme čilí jako rybičky. Nebo se vám zdáme nemocní? No je fakt, že tuhle Wolodijowski kouká krapet divně, ale jinak je silnej jako bejk.“

„Tak moment pánové. Přišli jste objednat pohřeb pro tři osoby, nebo ne?“ zeptal se Hlavsa.

„Jdi mi k šípku s funusem, ty havrane!“ obořil se na něj principál. „Náš kolega vyhrál zájezd pro tři lidi a my si to přišli dojednat!“

Hlavsa vzdychnul. „Zase žádnej kšeft. Omlouvám se panstvo. Naše pohřební služba má společnou kancelář s cestovkou. Inu víte. Krize. Občas dojde k malému omylu. Ještě, že se to včas vysvětlilo. Nedávno s cestovní kanceláří, vycestoval na rekreaci do Chorvatska, nebožtík manžel jedné naší klientky. Paní velmi štkala a zástupkyně cestovky jí rozuměla, že chce pro manžela rekreaci. Paní chtěla pochopitelně kremaci. Velmi nemilé…“ Pak otevřel dveře za jeho zády, a zavolal: „Paní Krutá. Máte zde klienty. Vítězové jakési soutěže!“

Do kanceláře vešla růžolící paní, která měla úsměv od ucha k uchu. Už mezi dveřmi vesele hlaholila: „Ráda vás poznávám. Jsem Krutá. Majitelka cestovní kanceláře.“

Bancrotti se nadzvednul v křesle a natáhnul k ní ruku. „Těší mě. Tak je to správné. Na zaměstnance musí bejt přísnost. Jsem také krutý majitel podniku!“

Paní zůstala překvapeně stát. „Cože? Vy jste jmenovec?“

„Houbelec.“ řekl jsem. „Jmenuje se Bancrotti. Ovšem jinak je krutej až hrůza. Já jsem Vadim. Klaun Vadim. A tenhle pán, kterej se šťourá šavlí v zubech, je Wolodijowski.“

„Ach tak. Nějak jsem to nepochopila.“ odpověděla dáma a změřila si nás zvláštním pohledem. „A co si pánové račte přát?“

Wolodijowski vyndal šavli z pusy a řekl: „Rádi bychom pryč.“

„To snad nebude takový problém. Východ je támhle, jestli netrefíte.“ ukázala paní Krutá na dveře a začala pomalu couvat zpět do zadní místnosti.

Do toho s vložil principál. „Ó pardon madam. Vidím, že jste z nás lehce nervózní. Omlouvám se za toho dacana. Pan Wolodijowski chtěl jen naznačit, že chceme vycestovat za hranice. A to nejen za státní hranice, ale za hranice všedních dnů.“

Paní Krutá se uklidnila a na tvář se jí vrátil úsměv. Posadila se ke stolu a ze šuplíku vytáhla katalogy. „Nebude problém. Stačí si jen vybrat z naší široké nabídky zájezdů. Ať už poznávacích, nebo pobytových. Čemu dáváte přednost?“

Wolodijowski pokrčil rameny. „Já bych nejradši nějakej zájezd, kde bych nějakou dobu pobyl a poznal príma poležení na pláži.“

„Tedy spíše něco relaxačního, že?!“ děla Krutá.

„Asi tak.“ řekl Wali a zabodnul šavli do glóbusu stojícím na stole hned vedle urny. „Tady by to nemuselo bejt špatný.“

Krutá se podívala na místo, v kterém byl hrot šavle zabodnutý. „Pokud mají pánové rádi horko a vzrušení, tak je to ideální. Ale k relaxaci bych Afghánistán nedoporučovala. Kdyby jste laskavě dovolil,“ vytáhla šavli z glóbu a hrot nasměrovala jinam. „Například zde je Mallorca. Horko. Pláže. A lid obecně neagresivní.“

Principál si nasadil cvikr a zadíval se na označené místo. „Není to nějak malý? Vždyť to na tý zeměkouli není skoro ani vidět. Aby to nebyl jenom ostrůvek s palmou.“

Paní majitelka se štípla a řekla: „Vážně nespím… Když tedy pan Bancrotti dovolí, tak vám to ukážu ještě tady.“ a vytáhla mapu z jednoho katalogu. „Zde si račte povšimnout, že ostrov je poměrně veliký.“

Bancrotti teď už spokojeně odvětil: „Jo. Tak to už je lepší. Tohle vypadá docela velký.“

„Lokalitu bychom tedy měli.“ usmála se Krutá. „Nyní ještě vybereme hotel a probereme způsob platby a termín zájezdu.“

„Hotel vybereme, ale s placením si nedělejte hlavu. My tam jedem zadarmo.“ řekl Bancrotti.

Paní Krutá se zachichotala. „Pán je vtipálek. Už si začínám pomalu zvykat.“

„Pán není vůbec vtipálek.“ vrátil jsem jí úsměv. „My vážně nemusíme nic platit.“

Majitelce cestovky se úsměv zase ztratil. „Promiňte, ale my nejsme charita. Zadarmo můžete letět tak akorát do toho Afghánistánu, pokud se necháte zverbovat do armády, ale s námi jen a jen za peníze.“

Bancrotti vítězoslavně vytasil dopis oznamující výhru. „Kdyby jste pořádně poslouchala toho havrana, kterej na vás volal, že jsme tady, tak byste věděla, že jsme výherci! On to teda vyhrál náš kolega Ali Agfa, ale rozhodnul se, že nikam cestovat nechce. Za prvý ho to neláká a za druhý, on má pro letecký společnosti dost podezřelou národnost, takže by měl asi problémy už při vstupu do letadla. Lidi jeho národnosti, bohužel dost často způsobujou zpoždění letadel. To víte. Než jim prošacujou zavazadla a najdou všechny ty bomby, tak to chvíli trvá!“

Krutá si vzala dopis a přečetla si ho. Pak ho odložila a sáhla opět do šuplíku. „V tom případě je to jiná. Se změnou výherce nebude problém. Nám je to celkem jedno, kdo letí. Ovšem pro vítěze této soutěže tu máme zcela speciální hotel. Ale shodou okolností je právě na Mallorce.“

„Moment. My jsme mysleli, že si můžeme vybrat, kam pojedeme? Tak to stojí v dopise!“ zeptal jsem se.

Paní Krutá vzala dopis a lupu. Ukázala na spodní okraj. „Tady. Přečtěte si to prosím celé. Dopisy musíte číst vždy celé!“

Sebral jsem lupu a vyluštil z těch blech, že cestovní kancelář si vyhrazuje změnit celé znění dopisu a výherce přijímá všechny změny, provedené kanceláří, bez připomínek.

„My jsme, ale solidní cestovka. Tudíž vám zájezd nezrušíme, ani nezkrátíme. Dokonce můžete letět všichni tři. Jen s tou malou výhradou, že pojedete do námi vybraného hotelu a s malonákladovou leteckou společností. Berete, pánové?“

Bancrotti vzdychnul, že se asi nedá nic dělat, a že tedy bereme. Madam si zapsala naše údaje a pak vyndala desky. „Tady jsou fotografie hotelu, do kterého máte to štěstí letět. Račte si povšimnout, jak je situován. Ten skvostný výhled z balkonů přímo na moře. Stravu máte formou polopenze.“

Wolodijowski se podíval na fotku a ukázal na moře. „A tohle je vidět z balkonu?“

„Jasně, že je, když to paní říká.“ řekl jsem a vzal Walimu fotografii. „Už se těším. Na takovým balkóně musej bejt úžasný večery. Třeba s nějakou štramandou vedle sebe.“

„Pán má pravdu.“ kývla Krutá. „Z těchto balkónu je opravdu vidět moře. To vám přísahám.“

„Jenže ty tam žádnou štramandu sebou mít nebudeš.“ uchechtnul s Bancrotti. „Jedeme my tři. Dovolenou jsem ti dal já, takže si moc vybírat nemůžeš. Už jsem rozhodnul. Ten třetí bude Wolodijowski. A nebudu to opakovat. No nic madam. Vyřídíme zbytek. Co letenky?“

„Ach ano. Letenky vám přijdou za pár dní.“ přisvědčila Krutá.

„Letenky jsou na jméno?“ dotázal jsem se.

„Ano. Jak jsem to tady zapsala.“

„Hergot, co jsi tak zvědavej?!“ začertil se principál. „Paní nám to napsala a letenky přijdou, jak mají. Ty máš pořád starostí…“

„Přesně tak pánové. Máte ještě nějaký dotaz, než odejdete?“ zeptala se Krutá a přistrčila smlouvu před nás.

Wolodijowski si zamnul knír a řekl: „Nó. Já bych měl! Co je to ta polopenze? To jako bude jídla, kolik by si pořídil důchodce za půlku svý penze, nebo jak? Já jen, že za to se moc nenajíme. Já osobně mám dost velkou spotřebu.“

„Nemusíte mít strach, pane Wolodijowski. Jídlo bude dvakrát denně a to bufet. Švédské stoly. Znáte?“ otázala se Waliho Krutá.

„Jo švédský stoly?! Ikea? Mně je celkem jedno, na čem to jídlo trůní. Mně jde o to, aby ho bylo hodně.“ zachmuřila se Waliho tvář.

Paní Krutá na chvilku zavřela oči, a když je otevřela a viděla, že tam Waldemar pořád stojí, a není jen jejím zlým snem, tak se hluboce nadechla k odpovědi. „Neznám původ zmíněných stolů, ale nemusíte mít vážně strach. Podle našich informací se tam stoly pod jídlem přímo prohýbají. Myslím, že budete spokojen.“

„To bych prosil.“ pohladil si Wolodijowski břicho. „ Když málo jím, tak  bejvávám protivnej. A někdy mi to i pomalejš myslí.“

„Pozoruji. Nejspíš byste si měl zajít někam na oběd, pane.“ řekla Krutá a podala mu pero. „Kdyby jste byl tak laskav a podepsal to tady a tady. I vy dva pánové prosím.“

Zvěčnili jsme se s Bancrottim na smlouvu a Wolodijowski šel zatím připravit bryčku k odjezdu. Principál se zvednul z křesla a protáhnul se. „Vynikající den. Už se těším na dovolenou“ Pak ještě špitnul: „Jen bych měl ještě takové malé přání.“

Madam Krutá se na něj tázavě podívala. Bancrotti se k ní naklonil a zašeptal: „Kde tu máte toalety. Potřebuji… Ehm. Víte…“

Prosím vás. Já tak nějak tuším, co se dělá na toaletě, pane Bancrotti… Támhle tudy rovně a pak vlevo.“

Jen co principál odešel, využil jsem situace a naklonil k paní Kruté a spiklenecky jsem na ní mrknul „Ehm… Potřeboval bych…“

Krutá nechápavě zavrtěla hlavou. „Tak jděte za ním. Vždyť jste slyšel kde to je.“

Nyní jsem zavrtěl hlavou já. „To je jinak. Já bych potřeboval tady. S vámi!“

„Proboha. Co se mnou?“ rozšířily se jí oči strachem.

Musel jsem jí uklidnit. „Nevím, co jste si myslela, ale určitě mi nejde o nic, co vás napadlo!“

„O co tedy?“ špitla Krutá a snažila se mi ujet na židli do jiné části místnosti.

Dohonil jsem jí a řekl: „Teď vám řeknu něco, co se nesmí dozvědět principál. On s námi nesmí odletět! A vy jediná to můžete zařídit!“

„A když to neudělám?“ vystrašeně jekla paní majitelka.

„Když ne?!“ řekl jsem významně a pokračoval. „Když ne, tak nedostanete tohle!“ a vytáhnul jsem obálku.

Viděl jsem, že jí to začalo evidentně zajímat. Taky se hned se zájmem zeptala: „Co je v té obálce?“

„Jméno osoby, se kterou chci letět!“ řekl jsem.

Zájem paní Kruté hned viditelně ochladl. „Já myslela, že mě chcete přesvědčit nějakou finanční částkou a vy zatím tohle… Promiňte, ale vysvětlete mi, proč bych měla měnit jména na smlouvě a letenkách, když z toho nic nebudu mít?“

Poznal jsem, že tady můj šarm nic nezmůže. Musel jsem nasadit tvrdší kalibr. A musel jsem ho nasadit rychle, protože jsem slyšel, že principál už splachuje a bude tu co nevidět.

„Paní Krutá. Upozorňuju vás, že se Wolodijowski zapomněl zeptat, jak to tam bude s pitím! Jak ho tak znám, do několika minut si na to určitě vzpomene. A věřte, že on bude klást otázky dlouho a neúnavně! Buď ho tam venku nechám přemejšlet, nebo můžu jít za ním a něčím mu ty myšlenky rozhodit. Je to na vás! “

„Ne! To ne! Mějte slitování. Já změním, co chcete. Dejte mi to jméno,“ vyděšeně slibovala Krutá.

„Já věděl, že se dohodneme. Do lejster napište její jméno a  letenku pochopitelně taky na ní!“

„Aha. To bude ta štramanda, jak jste se o ní zmiňoval, že?!“ pochopila Krutá.

„Přesně tak. Hlavně mlčte před principálem. Nebóóó…“ ukázal jsem prstem na Wolodijowského, který byl vidět výlohou, jak sedí na kozlíku a usilovně o něčem přemýšlí.

„Jako hrob. Ani nemuknu. Běžte už prosím za ním!“ zaprosila a s hrůzou sledovala, jak se Wali plácnul do čela a začal slézat z kočáru.

Hodil jsem na ní svůj nejlepší úsměv a zvednul palec nahoru. „Jdu na něj. A děkuju vám! Když budete mít zájem, tak vám pošlu nějaký volňásky. Mějte se.“

Vyšlo to jen tak tak. Principál se akorát vrátil ze záchodu, a Wolodijowského jsem zarazil ve dveřích. Upřeně jsem se mu zadíval do očí a řekl: „Na cos myslel, na to nemysli. Na cos nemyslel, na to mysli!“ Wolodijowski se zarazil. „Cože? Aha. Tak nic. Já něco chtěl, ale už netuším co? Jen, že to bylo strašně důležitý a nedá se to odkládat! Jedem do cirkusu?“

Vida. I tohle vyšlo. Zatím jde všechno podle plánu!

A jestli to Sabrina na letišti nepokope, tak to půjde i dál!

Jo. Jen jedna věc jaksi nevyšla.

Já myslel, že Wolodijowski opravdu přemejšlí nad pitím! Copak já mohl tušit, že přemejšlel, že si před odjezdem taky ještě skočí na záchod?

 Klikněte na pokračování

Jak jsem jel na zahraniční dovolenou - část první

Jak jsem jel na zahraniční dovolenou

1 - Jak Ali dostal dopis

Tuhle v tom vedru sedíme s principálem v osvěžovně a chroupeme pivní zmrzlinu, když najednou přišel popoháněč velbloudů Ali, a byl nějak zkroušenej. Sednul si a hodil na stůl nějakej dopis. „Ali asi muset odejít.“

Principál zavrtěl hlavou. „Co blbneš. Teď jsi přišel, tak co bys hned odcházel. Jestli nemáš mergle, tak ti jedno zaplatím.“

Ali vzdychnul. „Vy nechápat, pane šéf. Já nemuset odejít z hospoda. Já chtít zůstat v hospoda. Já chtít zůstat nejen v hospoda, ale i v cirkus.“

To už bylo divný i mně. On je Ali někdy lehce zmatenej, ale tohle bylo moc i na něj. Pokud vím, tak z cirkusu ho nikdo nevyhazuje. Principál si taky poklepal prstem na čelo. „Hele, Ali. Tobě z toho vedra přeskočilo ne?! Proč bych tě vyhazoval z cirkusu? Kdo by se pak staral o ty smradlavý potvory, když ne ty?“

„Já neříkat, že vy mě vyhodit.“ vzdychnul Ali. „Ono to být napsaný tady v tom papír. Oni losovat a vyhostit pryč.“

„Nekecej. Bomby nesestrojuješ a pivo piješ, jako každej řádnej Evropan.“ řekl jsem Alimu. „Proč by tě vyhošťovali?!“

Ali vzal dopis a zamával s ním. „To já nevědět proč. Ale tady to být všechno černý na bílém. Tady my oni psát, že já být losován a vylosován. Píšou tam, že já vylosován k odjezdu, spolu s dalšíma dvěma zahraničníma osobami k odjezdu. Já si prý moct vybrat, kam být odjezd. A už za týden. Copak já tomu státu udělat, že on mě nechtít tady?! A to se dělat? To se dělat slušnýmu člověk? Já chápat, že tady asi být mnoho zahraničních osob, ale proč oni je nevybírat podle chování? Já muslim. To ano. Já mít minaret na maringotka. To ano. Ale jinak já respektovat vepřový a pivo. Já rád i vánočky. Já rád i velikonočky. Navíc to být dost sprostý. Oni píšou, že já muset si vybrat i ty dvě zahraniční osoby. Jak já k tomu přijít, teď přijít k nějakým dvěma lidem od nás a říct jim, že oni muset taky pryč? To já hanbou se propadnout.“

Vzal jsem Alimu ten dopis z ruky a přečetl si ho. „Ali, ty jsi vůl jak anděl.“

„Já mít neštěstí a ty se mi ještě nadávat Vadim?!“ urazil se Alík.

„Ale prdlajz.“ podal jsem mu dopis zpátky. „Podívej se pořádně odkud to je. Nevyplňoval jsi nějakej dotazník, nebo něco takovýho v poslední době?“

„Jo. Já jít jednou po ulici a zastavit mě nějaký slečna. A vyptávat se, jestli já rád cestovat. Tak já po pravda povědět, že já cestovat stále. S cirkus já být furt někde pryč. Pak ona mi prodávat voňavka. A říkat, že když já voňavka koupím, tak, když jí dát adresu, možná já mít i štěstí. Voňavka já koupil. Já myslel si, že udělat radost mojí žena. Ale moje žena říkat, že voňavka strašný puch a hodit mi jí na turban. Pak já smrdět jak zpocená velbloud. Nemít pravdu slečna ta. Já mít jen smůla od ta koupě.“

Dopis si vzal principál a zadíval se do o něj. Pak povytáhnul obočí a řekl: „Vadim má pravdu. Jó, jak se říká. Chodí štěstí dokola, občas sedne na vola. Poslechni Ali. Až ti zas přijde nějakej česky psanej dopis, tak si ho radši nech od někoho přečíst. Tady se nepíše, žes byl vylosovanej k odjezdu zahraničních osob, ale že vyhráváš zahraniční zájezd pro tebe a dvě další osoby. A to podle vlastního výběru!“

Ali sprásknul ruce. „To opravdu pravda být?“

„Jo. To je fakt. Je tam i číslo na tu firmu.“ přisvědčil jsem. „Máš to ale kliku.“

„Tak to být já moc rád, že nikam nemuset. Já jim hned zavolat, že jim moc děkovat a já nikam neodjíždět.“ zaradoval se Ali.

„Počkej. Tys nám asi nerozuměl.“ skočil jsem mu do řeči. „Proč bys nejel. Někam se podíváš  a pak zas můžeš zpátky. Třeba někam do teplejch krajů.“

„Teplý kraj teď i v Čechy. Podívat na teploměřák. Navíc. Proč já poznávat cizí kraj? Pro mě být cizá kraj tady. Si tam jeď sám, když ty myslet.“ mávnul rukou Ali.

Začul jsem příležitost. „A ty bys mi to daroval?“

„Klidně. Já mít hlavně radost, že nemuset vycestovat pryč nafurt.“

Rychle jsem čapnul dopis a kleknul před principála. „Řediteli. Jasná hvězdo našich životů. Dáte mi dovolenou? Ve vaší neskonalé moudrosti jistě usoudíte, že si potřebuju odpočinout a nasbírat tak síly, abych byl v manéži k neutahání!“

Principál si zapálil doutník a řekl: „Za normálních okolností bych tě poslal do háje, ale vzhledem k tomu, že v těchhle hicech máme návštěvy nevalný, tak si můžem dát malou přestávku. Konec konců- I mně by bodla menší dovolená…“

„Jo? A kam pojedete?“

„Tam co ty. Já budu jednou z těch osob, který pojedou s tebou drahej Vadime! Ženě nic říkat nebudu a to platí i pro vás! Běda jak jí něco ceknete. Ta se to smí dozvědět, až po našem návratu. Řeknu jí třeba, že jedu na služební cestu. Podívat se, kde bychom mohli vystupovat. Že se jede na jih, jí klidně můžu říct. Například, že plánuju turné po jižních Čechách a musím to tam obhlídnout, jestli náhodou nejsou rozvodněný rybníky.“

Přiznám se, že takhle jsem si to nepředstavoval, ale co se dalo dělat. Principál je jednou živitel a nesmí se s ním moc diskutovat. Hlavně jsem byl rád, že mi tu dovolenou odsouhlasil.

Teď ještě zbejvalo vybrat toho třetího do mariáše. Ali kategoricky trval na tom, že je v cizokrajnejch zemích vlastně doma, takže opravdu nikam nehodlá letět, ani jet, takže jsme dost přemejšleli, kdo by to měl být místo něj. Já navrhnul vybrat některou z artistek, ale to mi principál hned zamítnul, protože se obával toho, že by ty zbejvající, který by nikam nejely, mohly ztropit skandál. A vraždu v cirkuse ještě neměl a nehodlá mít! Zamyslel se a prohlásil, že bychom měli určitě sebou vzít krotitele poníků Wolodijowského, protože je silnej a hodně toho unese. Taky by se prej hodil i scénograf Narcis Esttet, protože je světaznalej a umí různý řeči.

No nelíbilo se mi to ani trochu. Já bych rád jel třeba se Sabrinou. Ta se mi jevila, jako vhodnej doplněk k dovolený, ale principál si trval na svým. Buď prej Wolodijowski, nebo Esttet. Když jsem přeci jen trochu protestoval, tak mi navrhnul ještě další možnost. Že prej budu doma a pojede někdo úplně jinej! Po tomhle návrhu jsem radši zmlknul a skoro se smířil s tím, že se Sabrinou nikam nepojedu…

Jo správně. Skoro jsem se s tím smířil. Jenže já jsem člověk rafinovanej a hned tak se nevzdávám!

Po příchodu zpátky do cirkusu jsem s nenápadně přitočil k maringotce artistek  a zaťukal jim na okýnko. Měl jsem štěstí. Vykoukla Sabrina a já zašeptal: „Jsi doma sama?“

Sabrina se rozhlédla a na celý kolo zařvala: „Jó jsem! A neodvažuj se přiblížit! Ostatní holky jsou na koupališti.“

"Jéžiš, co řveš?!" leknul jsem se. "Ticho, nebo tě někdo uslyší!"

Sabrina vzala do ruky květináč s muškátama a zamířila na mě. „Co chceš? Ty když se takhle plížíš a vyptáváš se, jestli jsem sama doma, tak z toho nemám vůbec dobrej pocit! Jen, ať to každej ví, že jsi tady! Jestli na mě chystáš nějakej blbej fór, nebo neřku-li něco horšího, tak si mě nepřej!“

Dal jsem si prst před pusu. „Ticho už buď. Klid. Něco chystám, ale musíš mě poslouchat. Poslouchat a mlčet. Já ti něco ukážu. A je to tajemství, který se nikdo nesmí dozvědět. Něco mám, a protože tě mám rád, tak to můžeš dostat taky, když budeš se mnou chvilku sama.“

„No fuj. Ty jsi čuně. Tak jdi k doktorovi a neroznášej to dál.“ odplivla si. „Proč s tím otravuješ mě?!“

Zarazil jsem se. „Proč bych s dopisem chodil k doktorovi?“

„S jakým dopisem?“ udiveně se zeptala Sabrina.

„S tímhle!“ podal jsem jí ho do okna. „Ale vážně ticho! A pusť mě dovnitř a já ti všechno vysvětlím. Když budeš rozumná, můžeš jet taky! I když tě principál nechce! Musíme udělat jen jednu maličkost. Respektive. Ty jí budeš muset udělat!“

Sabrina si přečetla dopis a povytáhla obočí. „Pokud se ta maličkost netýká nějakejch tvejch zvrhlejch choutek, tak uvidím, co se s tím dá dělat, Vadime… Pojď dál.“

Kdybych se nebál, že mě někdo uslyší, tak bych se smál smíchem ďábelským, ale takhle jsem si při vstupu do maringotky jen spokojeně mnul ruce.

Však on mi můj plán vyjde!

Klikněte na druhou část

Husákovy děti aneb Mistrovství světa ve lhaní - ukázka z novely

Není každej den sobota nebo neděle. To je stejně jasný, jako, že není pořád noc nebo den. A tak přicházejí i dny, kdy se musí do školy. Bohužel je takovejch dnů víc než těch sobot a nedělí.

Nejhorší jsou pondělky. A je úplně jedno, jestli ráno svítí sluníčko, nebo jestli je mlha, nebo je tma jako v ranci, nebo jestli je únor, nebo duben, jako je teď. Pondělí je zkrátka hnusnej den, kterej nemá nikdo rád, protože je před váma celej tejden školy.

Jenomže dneska nebylo pondělí, ale sobota. Teď si asi říkáte, co to tady melu za blbosti. Vona to totiž byla pracovní sobota a taková pracovní sobota je ještě horší než pondělí. Z postele se nikomu nechce a ještě horší je, že si uvědomujete, že před váma nejsou sladký dva dny volna, ale jenom neděle, která uteče jako voda.

Naštěstí ani učitelky a učitelé nemaj tyhle soboty zrovna moc v lásce, tak na ně vymejšlej různý náhradní akce, aby se nemuselo učit a šlo se brzo domů. Takže jsem tu pracovní sobotu nešel do školy v džínách jako obvykle, ale v teplákách, tak jako obvykle chodíval Venca, než musel začít chodit v těch tesilkách, který ho tak koušou, že jim začal říkat kanibalky.

Na sobě jsem měl teplákovou soupravu a na zádech batůžek s pláštěnkou, svačinou a žákovskou.

On byl totiž na škole naplánovanej brannej den. Měli jsme si přinýst pláštěnky a oblíknout se nějak sportovně, protože jsme se měli učit, jak přežít atomovej vejbuch.

Moje babička se tomu docela smála a říkala mi, abych se, až ten vejbuch nastane, pořádně díval, poněvadž to bude to poslední, co v životě uvidím.

Podobně to říká i můj děda Franta, kterej se probojoval od Buzuluku až do Prahy, a když vidí v televizi vojenskou přehlídku, tak říká, že to jsou už jenom hračky pro děti a až to bouchne, tak budou samopaly a tanky každýmu prd platný.

 Učitelky měly ovšem jinej názor a to ten, že po pořádným cvičení atomovku přežijeme. Stačí, když si vezmeme tepláky, pláštěnky, nasadíme si gumový masky a lehneme si nohama směrem k explozi.

 Ve škole jsme se sešli ve třídách a ředitelka nám rozhlasem oznámila, jaká závažná událost nás dneska čeká a že ona věří, že jsme to všichni vzali vážně a máme potřebný pomůcky, který je třeba mít, aby člověk na atomovej výbuch vzpomínal jako na májovej ohňostroj.

Třídní nám pak zkontrolovala výbavu a hned napsala Vencovi poznámku, protože Venca přišel vzorně oblečenej do těch svejch tesilek, o kterých se úča vyjádřila, že kdyby na ně zapůsobil žár atomovýho výbuchu, tak by se mu připekly na nohy a on by utrpěl popáleniny třetího stupně.

Venca se pokoušel odporovat, že kdyby začala z ničeho nic válka, tak by to přeci nemoh vědět a neměl by čas se kvůli tomu převlíknout do tepláků. Takže hned dostal ještě jednu poznámku, ve který bylo, že je drzej a navíc podceňuje systém včasnýho varování obyvatelstva.

Chtěl jsem se třídní zeptat na to, co provede žár s igelitovou pláštěnkou do který bysme se měli zabalit, ale když jsem viděl, jak píše ten román do Vencovic žákajdy, tak jsem radši nepokoušel osud…

Po dalších nezbytnejch informacích, kdy nám bylo vysvětleno, jak se chodí po ulicích a přechází přes přechod, si celá škola nafasovala plynový masky, který měly takovej dlouhej chobot zakončenej nějakou konzervou.

Pak jsme se organizovaně přesunuli na Pivovarskou louku pod Popovičák, kde jsme nejdřív sežrali svačiny a po desátý přijeli Gazíkem milicionáři.

Říďa nám je představila jako soudruhy z podniku Ferox a pak jim všem podala ruku s tím, že jim předává slovo.

Ten nejtlustší z nich, jejich velitel, vytáhnul megafon a pronesl projev o tom, jak je mezinárodní situace napjatá a může každou chvíli rupnout a my musíme bejt proto připravení na všechno možný.

Že taková atomová válka nebude žádná sranda a přežije jí jenom pár lidí z tábora míru, takže se musíme naučit jak se zachránit, abychom právě my, byli mezi těma, co budou mít to štěstí a na troskách starýho světa, budou moct budovat svět novej, svět radostnej, svět komunistickej.

Dobře si vzpomínám, že učitel Prouza, co nás měl na dílny a stál vedle mě, po jeho proslovu zašeptal: „Ámen.“

No a potom nám milicionáři předvedli atomový obleky, který se dost lišily od našich pláštěnek a poučili nás o tom, jak se přižene tlaková vlna, která smete každýho, kdo nebude ležet hlavou od exploze a hned za ní přijde radiace, která zabije všechny lidi, co nebudou mít na oblečení igelit a na obličeji masku.

Správný nasazování masky nám taky hnedka předved na Kubovi. Vzal mu plynovku a zezadu mu jí natáhnul na hlavu.

 Víte, on je Kuba tak trochu ušatej, nebo jak on říká, má uši o něco výraznější a jinak nasměrovaný než běžný lidi. Prostě má obří plachťáky. Takže jak měl na hlavě masku, vypadal s tím chobotem a obříma ušima po stranách, tak trochu jako slon, kterej se snaží vysát plechovku s kondenzovaným mlíkem.

Taky jsme všichni hned začali řvát smíchem, ale milicionář nám vynadal, že tady není žádnej cirkus, a on, že tady není od toho, aby nás bavil, ale aby nás poučil, jak správně dejchat v plynový masce, kterou budeme jednou setsakramentsky potřebovat.

 Když jsme se teda dosmáli a začali bejt příšerně vážný, uklidnil se a pokračoval ve výkladu. Maska prej nesmí plandat, jelikož tak by nám do ní vnikly plyny a radiace. Musí se tudíž řádně utáhnout popruhy na hlavě.

Jak řek, tak udělal. Utáhnul jeden gumovej pásek po druhým a oznámil nám, že teď už tomu chlapci nic nebrání v tom, aby mohl pohodlně dejchat filtrem skrz tu hadici, protože přesně tak se v masce dejchá a kdo si myslí, že to vočůrá a nechá si škvíry po stranách, tak se otráví, než bys napočítal do deseti.

Potom, aby dokázal těsnost masky, zakryl rukou dírky v tý plechovce na konci chobotu a zatímco se smál jako blázen, nám řek, že hned zjistíme, jestli mu to utáhnul dobře.

 Rozhodně to bylo utažený perfektně, protože Kuba za chvilku podklesnul v kolenou a i přes ty malý okýnka, kterejma se koukalo ven, bylo vidět, že mu oči lezou z důlků.

 Jarda do mě drcnul a řek: „Ty vole. Dyť von ho udusí! To bude prdel, až to půjdou oznámit jeho rodičům. Jak se asi budou tvářit na to, že jim kluka veřejně popravil velitel milicí.“

Ředitelka si toho naštěstí taky všimla, takže honem přiskočila ke Kubovi a servala mu masku z hlavy.

Kuba měl ve tváři přesně takovej výraz, jako měl Venca, když jsme jednou závodili, kdo vydrží mít dýl hlavu v kýblíku s vodou a Venca to vyhrál, protože se mu tam ta hlava zasekla.

 Kuba se nadechnul a zíral na všechny okolo, jako by nechápal kde je. Ani bych se nedivil, kdyby rozpažil ruce a řek: „Přicházím v míru drazí pozemšťané,“ jako jsem to viděl v jednom filmu.

Třídní si Kubu převzala od ředitelky a posadila ho na trávu. Dala mu napít ze svojí láhve a přitom ho ovívala kapesníkem, jako se to dělá boxerům po K. O.

 Ředitelka zatím něco dost vzrušeně šeptala velitelovi, kterej se tvářil hodně rozmrzele a pak jí na její šeptání odpověděl, né šeptem, ale nahlas, že snad není tak zle a že ta dnešní mládež prd vydrží. To on prej byl zamlada zasypanej v dolech na Kladně a tam bylo tak málo kyslíku, že kdyby se nenadechnul jenom jednou za pět minut, tak by tu teď s námi nebyl.

 Moc se mi to nezdálo, tak jsem se na to potom ptal táty a ten mi řek, že tomu klidně věří, protože je jasný, že z něčeho ten chlap musel takhle zblbnout a nedostatek kyslíku v mozku by to vysvětloval docela dobře.

Ředitelka po tomhle efektním výstupu vzala megafon a řekla, že zakazuje, a to pod hrozbou ředitelský důtky, aby si někdo utahoval masku. Potom zase dala kecafon velitelovi, kterej si odplivnul a zavrčel, že teda začneme s praxí.

Pak přiložil ruku k uchu a zatvářil se jako ochotník, kterej se snaží předvýst zděšení, přičemž zahulákal, že slyší raketu z Pentagónu. Hned nato jeden z jeho kolegů začal točit klikou ruční sirény a jinej zas hodil na zem dýmovnici s dělobuchem, a zahájil tak atomovou válku.

Ozvala se strašná rána a tělocvikářka se chytila za srdce, takže to vypadalo, že právě ona je první obětí zlotřilejch imperialistů. Velitel milicionářů řval, na co prej čekáme, že to je ta atomovka a že pokud se do minuty neoblíkneme do pláštěnek, nenasadíme si masky a nezalehneme, je po nás.

Takže nastalo všeobecný šustění igelitu, nasazování masek a švihání sebou na zem.

Ovšem až na Kubu, kterej se rozhodně nehodlal znova pouštět do dejchání skrz filtr, ani si neoblíkal pláštěnku, ale sednul si na ní se zkříženejma nohama, a kdyby měl v ruce dýmku míru, vypadal by skoro jako indiánskej náčelník, důstojně očekávající radioaktivní smrt.

Vzhledem k tomu co před chvílí prožil, mu to učitelky tolerovaly a nechaly ho na pokoji.

Za malou chvíli to na louce vypadalo jako po hromadný sloní sebevraždě. Milicionáři chodili mezi náma, a kdo blbě ležel, tomu klepli na záda. Takovej člověk byl jako smetenej tlakovou vlnou, nebo ozářenej, nebo co já vím, jakou hrůznou smrtí zdechlej.

Když se blížili k naší skupince, tak si Venca nadzvednul masku a zašeptal po šípovsku: „Kýho šlaka. Hoši. Nyní bude bžunda.“ A pak začal řvát jako na lesy: „Mé nohy! Achich mé nohy! To je bolest!“

 Jeden mladší milicionář, kterej měl sebou zdravotnickou brašnu, k němu hned s vyděšeným výrazem přiběhnul, protože Venca řval vážně dost věrohodně.

Zahodil masku a kvílel: „Radši se otrávím, než tak trpět! Moje nohy!“

Zdravotník u něj klečel, držel ho za rameno a ptal se, co ho bolí.

Venca na chvíli přestal ječet a klidně mu řek, jestli náhodou není tak trochu hluchej. Že snad dost jasně řve, že ho bolej nohy!

Milicionář se na něj zadíval a zeptal se ho, kde konkrétně ho ty nohy bolí. A že bude lepší, kdyby si sundal kalhoty, aby mu mohl to zranění ošetřit.

Venca se vrátil do role, zatnul nehty do zdravotníkova rukávu a zasípal: „Všude mě to bolí, soudruhu. Úplně všude! Soudružka učitelka měla pravdu, když mě varovala! Ty kalhoty nesundám ani já, ani vy. Mé nádherné tesilové kalhoty jsou přiškvařené!“

Milicionář teď byl úplně mimo a na Vencu už jenom nechápavě zíral, protože neměl ani ánung, o co jde.

Vysvětlila mu to až třídní, když k nim přišla a řekla Vencovi, aby okamžitě vstal a přestal blbnout. Pak od něj chtěla žákajdu, do který mu napsala poznámku: Podvedl soudruha milicionáře, předstíraným roztavením kalhot.

 Venca se tím na našem žebříčku Mistrovství světa ve lhaní, vyhoupnul hodně vysoko, protože obelhat cvičenýho milicionáře, to se jen tak někomu nepovede!

Plná novela k zakoupení zde!

Tištěnou knihu můžete objednat zde