středa 22. května 2013

Husákovy děti aneb Mistrovství světa ve lhaní - ukázka z novely


Není každej den sobota nebo neděle. To je stejně jasný, jako, že není pořád noc nebo den. A tak přicházejí i dny, kdy se musí do školy. Bohužel je takovejch dnů víc než těch sobot a nedělí.
Nejhorší jsou pondělky. A je úplně jedno, jestli ráno svítí sluníčko, nebo jestli je mlha, nebo je tma jako v ranci, nebo jestli je únor, nebo duben, jako je teď. Pondělí je zkrátka hnusnej den, kterej nemá nikdo rád, protože je před váma celej tejden školy.
Jenomže dneska nebylo pondělí, ale sobota. Teď si asi říkáte, co to tady melu za blbosti. Vona to totiž byla pracovní sobota a taková pracovní sobota je ještě horší než pondělí. Z postele se nikomu nechce a ještě horší je, že si uvědomujete, že před váma nejsou sladký dva dny volna, ale jenom neděle, která uteče jako voda.
Naštěstí ani učitelky a učitelé nemaj tyhle soboty zrovna moc v lásce, tak na ně vymejšlej různý náhradní akce, aby se nemuselo učit a šlo se brzo domů. Takže jsem tu pracovní sobotu nešel do školy v džínách jako obvykle, ale v teplákách, tak jako obvykle chodíval Venca, než musel začít chodit v těch tesilkách, který ho tak koušou, že jim začal říkat kanibalky.
Na sobě jsem měl teplákovou soupravu a na zádech batůžek s pláštěnkou, svačinou a žákovskou.
On byl totiž na škole naplánovanej brannej den. Měli jsme si přinýst pláštěnky a oblíknout se nějak sportovně, protože jsme se měli učit, jak přežít atomovej vejbuch.
Moje babička se tomu docela smála a říkala mi, abych se, až ten vejbuch nastane, pořádně díval, poněvadž to bude to poslední, co v životě uvidím.
Podobně to říká i můj děda Franta, kterej se probojoval od Buzuluku až do Prahy, a když vidí v televizi vojenskou přehlídku, tak říká, že to jsou už jenom hračky pro děti a až to bouchne, tak budou samopaly a tanky každýmu prd platný.
 Učitelky měly ovšem jinej názor a to ten, že po pořádným cvičení atomovku přežijeme. Stačí, když si vezmeme tepláky, pláštěnky, nasadíme si gumový masky a lehneme si nohama směrem k explozi.

 Ve škole jsme se sešli ve třídách a ředitelka nám rozhlasem oznámila, jaká závažná událost nás dneska čeká a že ona věří, že jsme to všichni vzali vážně a máme potřebný pomůcky, který je třeba mít, aby člověk na atomovej výbuch vzpomínal jako na májovej ohňostroj.
Třídní nám pak zkontrolovala výbavu a hned napsala Vencovi poznámku, protože Venca přišel vzorně oblečenej do těch svejch tesilek, o kterých se úča vyjádřila, že kdyby na ně zapůsobil žár atomovýho výbuchu, tak by se mu připekly na nohy a on by utrpěl popáleniny třetího stupně.
Venca se pokoušel odporovat, že kdyby začala z ničeho nic válka, tak by to přeci nemoh vědět a neměl by čas se kvůli tomu převlíknout do tepláků. Takže hned dostal ještě jednu poznámku, ve který bylo, že je drzej a navíc podceňuje systém včasnýho varování obyvatelstva.
Chtěl jsem se třídní zeptat na to, co provede žár s igelitovou pláštěnkou do který bysme se měli zabalit, ale když jsem viděl, jak píše ten román do Vencovic žákajdy, tak jsem radši nepokoušel osud…




Po dalších nezbytnejch informacích, kdy nám bylo vysvětleno, jak se chodí po ulicích a přechází přes přechod, si celá škola nafasovala plynový masky, který měly takovej dlouhej chobot zakončenej nějakou konzervou.
Pak jsme se organizovaně přesunuli na Pivovarskou louku pod Popovičák, kde jsme nejdřív sežrali svačiny a po desátý přijeli Gazíkem milicionáři.
Říďa nám je představila jako soudruhy z podniku Ferox a pak jim všem podala ruku s tím, že jim předává slovo.
Ten nejtlustší z nich, jejich velitel, vytáhnul megafon a pronesl projev o tom, jak je mezinárodní situace napjatá a může každou chvíli rupnout a my musíme bejt proto připravení na všechno možný.
Že taková atomová válka nebude žádná sranda a přežije jí jenom pár lidí z tábora míru, takže se musíme naučit jak se zachránit, abychom právě my, byli mezi těma, co budou mít to štěstí a na troskách starýho světa, budou moct budovat svět novej, svět radostnej, svět komunistickej.
Dobře si vzpomínám, že učitel Prouza, co nás měl na dílny a stál vedle mě, po jeho proslovu zašeptal: „Ámen.“
No a potom nám milicionáři předvedli atomový obleky, který se dost lišily od našich pláštěnek a poučili nás o tom, jak se přižene tlaková vlna, která smete každýho, kdo nebude ležet hlavou od exploze a hned za ní přijde radiace, která zabije všechny lidi, co nebudou mít na oblečení igelit a na obličeji masku.
Správný nasazování masky nám taky hnedka předved na Kubovi. Vzal mu plynovku a zezadu mu jí natáhnul na hlavu.
 Víte, on je Kuba tak trochu ušatej, nebo jak on říká, má uši o něco výraznější a jinak nasměrovaný než běžný lidi. Prostě má obří plachťáky. Takže jak měl na hlavě masku, vypadal s tím chobotem a obříma ušima po stranách, tak trochu jako slon, kterej se snaží vysát plechovku s kondenzovaným mlíkem.
Taky jsme všichni hned začali řvát smíchem, ale milicionář nám vynadal, že tady není žádnej cirkus, a on, že tady není od toho, aby nás bavil, ale aby nás poučil, jak správně dejchat v plynový masce, kterou budeme jednou setsakramentsky potřebovat.
 Když jsme se teda dosmáli a začali bejt příšerně vážný, uklidnil se a pokračoval ve výkladu. Maska prej nesmí plandat, jelikož tak by nám do ní vnikly plyny a radiace. Musí se tudíž řádně utáhnout popruhy na hlavě.
Jak řek, tak udělal. Utáhnul jeden gumovej pásek po druhým a oznámil nám, že teď už tomu chlapci nic nebrání v tom, aby mohl pohodlně dejchat filtrem skrz tu hadici, protože přesně tak se v masce dejchá a kdo si myslí, že to vočůrá a nechá si škvíry po stranách, tak se otráví, než bys napočítal do deseti.
Potom, aby dokázal těsnost masky, zakryl rukou dírky v tý plechovce na konci chobotu a zatímco se smál jako blázen, nám řek, že hned zjistíme, jestli mu to utáhnul dobře.
 Rozhodně to bylo utažený perfektně, protože Kuba za chvilku podklesnul v kolenou a i přes ty malý okýnka, kterejma se koukalo ven, bylo vidět, že mu oči lezou z důlků.
 Jarda do mě drcnul a řek: „Ty vole. Dyť von ho udusí! To bude prdel, až to půjdou oznámit jeho rodičům. Jak se asi budou tvářit na to, že jim kluka veřejně popravil velitel milicí.“
Ředitelka si toho naštěstí taky všimla, takže honem přiskočila ke Kubovi a servala mu masku z hlavy.
Kuba měl ve tváři přesně takovej výraz, jako měl Venca, když jsme jednou závodili, kdo vydrží mít dýl hlavu v kýblíku s vodou a Venca to vyhrál, protože se mu tam ta hlava zasekla.
 Kuba se nadechnul a zíral na všechny okolo, jako by nechápal kde je. Ani bych se nedivil, kdyby rozpažil ruce a řek: „Přicházím v míru drazí pozemšťané,“ jako jsem to viděl v jednom filmu.
Třídní si Kubu převzala od ředitelky a posadila ho na trávu. Dala mu napít ze svojí láhve a přitom ho ovívala kapesníkem, jako se to dělá boxerům po K. O.
 Ředitelka zatím něco dost vzrušeně šeptala velitelovi, kterej se tvářil hodně rozmrzele a pak jí na její šeptání odpověděl, né šeptem, ale nahlas, že snad není tak zle a že ta dnešní mládež prd vydrží. To on prej byl zamlada zasypanej v dolech na Kladně a tam bylo tak málo kyslíku, že kdyby se nenadechnul jenom jednou za pět minut, tak by tu teď s námi nebyl.

 Moc se mi to nezdálo, tak jsem se na to potom ptal táty a ten mi řek, že tomu klidně věří, protože je jasný, že z něčeho ten chlap musel takhle zblbnout a nedostatek kyslíku v mozku by to vysvětloval docela dobře.

Ředitelka po tomhle efektním výstupu vzala megafon a řekla, že zakazuje, a to pod hrozbou ředitelský důtky, aby si někdo utahoval masku. Potom zase dala kecafon velitelovi, kterej si odplivnul a zavrčel, že teda začneme s praxí.
Pak přiložil ruku k uchu a zatvářil se jako ochotník, kterej se snaží předvýst zděšení, přičemž zahulákal, že slyší raketu z Pentagónu. Hned nato jeden z jeho kolegů začal točit klikou ruční sirény a jinej zas hodil na zem dýmovnici s dělobuchem, a zahájil tak atomovou válku.
Ozvala se strašná rána a tělocvikářka se chytila za srdce, takže to vypadalo, že právě ona je první obětí zlotřilejch imperialistů. Velitel milicionářů řval, na co prej čekáme, že to je ta atomovka a že pokud se do minuty neoblíkneme do pláštěnek, nenasadíme si masky a nezalehneme, je po nás.
Takže nastalo všeobecný šustění igelitu, nasazování masek a švihání sebou na zem.
Ovšem až na Kubu, kterej se rozhodně nehodlal znova pouštět do dejchání skrz filtr, ani si neoblíkal pláštěnku, ale sednul si na ní se zkříženejma nohama, a kdyby měl v ruce dýmku míru, vypadal by skoro jako indiánskej náčelník, důstojně očekávající radioaktivní smrt.
Vzhledem k tomu co před chvílí prožil, mu to učitelky tolerovaly a nechaly ho na pokoji.
Za malou chvíli to na louce vypadalo jako po hromadný sloní sebevraždě. Milicionáři chodili mezi náma, a kdo blbě ležel, tomu klepli na záda. Takovej člověk byl jako smetenej tlakovou vlnou, nebo ozářenej, nebo co já vím, jakou hrůznou smrtí zdechlej.
Když se blížili k naší skupince, tak si Venca nadzvednul masku a zašeptal po šípovsku: „Kýho šlaka. Hoši. Nyní bude bžunda.“ A pak začal řvát jako na lesy: „Mé nohy! Achich mé nohy! To je bolest!“
 Jeden mladší milicionář, kterej měl sebou zdravotnickou brašnu, k němu hned s vyděšeným výrazem přiběhnul, protože Venca řval vážně dost věrohodně.
Zahodil masku a kvílel: „Radši se otrávím, než tak trpět! Moje nohy!“
Zdravotník u něj klečel, držel ho za rameno a ptal se, co ho bolí.
Venca na chvíli přestal ječet a klidně mu řek, jestli náhodou není tak trochu hluchej. Že snad dost jasně řve, že ho bolej nohy!
Milicionář se na něj zadíval a zeptal se ho, kde konkrétně ho ty nohy bolí. A že bude lepší, kdyby si sundal kalhoty, aby mu mohl to zranění ošetřit.
Venca se vrátil do role, zatnul nehty do zdravotníkova rukávu a zasípal: „Všude mě to bolí, soudruhu. Úplně všude! Soudružka učitelka měla pravdu, když mě varovala! Ty kalhoty nesundám ani já, ani vy. Mé nádherné tesilové kalhoty jsou přiškvařené!“
Milicionář teď byl úplně mimo a na Vencu už jenom nechápavě zíral, protože neměl ani ánung, o co jde.
Vysvětlila mu to až třídní, když k nim přišla a řekla Vencovi, aby okamžitě vstal a přestal blbnout. Pak od něj chtěla žákajdu, do který mu napsala poznámku: Podvedl soudruha milicionáře, předstíraným roztavením kalhot.
 Venca se tím na našem žebříčku Mistrovství světa ve lhaní, vyhoupnul hodně vysoko, protože obelhat cvičenýho milicionáře, to se jen tak někomu nepovede!


1 komentář:

  1. Jednou jsem tuhle akci fotila a pamatuji si, jak jste lítali mezi stromy v těch pláštěnkách !! :-D

    OdpovědětVymazat