Jak jsem jel na zahraniční dovolenou - část druhá

2 – Cestovní kancelář Ráj a Odpočívej v pokoji

Druhej den ráno jsem bezpečně poznal, že principál řekl ženě, že odjíždí pryč. Z jejich maringotky se totiž ozýval strašnej řev.

Paní Elvíra tam hulákala na Bancrottiho, že jí vůbec nemiluje a, že od něj taky může klidně odejít.

Bancrotti klečel před schůdkama a koukal, jak mu vyhazuje ven ze dveří jeho garderóbu. Zapřísahal se, že to s těma jižníma Čechama je svatá pravda a jestli prej Elvíra chce, tak klidně může jet s ním. Na to paní principálová ječela, že jí to ani nenapadne, aby se táhla v takovém horku někam na služební cestu. Když tam někde má prý jinou ženskou, tak ať si tam klidně jede. Ona, že pojede k tatínkovi. Pak práskla dveřmi a sbalila si kufr. Asi za hodinu pro ní přijel taxík, kterej jí měl odvézt za její zločinně organizovanou rodinou. Nastoupila do něj a řekla Bancrottimu: „Vracím se k otci na zámek. Guláš máš v ledničce. Toho obalu od jedu na potkany si nevšímej drahoušku.“ a zabouchla za sebou dvířka.

Principál ještě vyběhl za taxíkem a volal, aby se vrátila, že bez ní nemůže být, a když viděl, že taxík je už mimo dohled, tak vyskočil metr do vejšky a radostí zapráskal bičem a knírama. „To je vono! A je v prčicích. Můžu v klidu na dovolenou! Jenom na oběd dneska musím někam do hospody, ale to je jenom malé zakalení radostného dne! “

Uznale jsem pokejval hlavou. „Gratuluju, šéfe. To byl výkon hodnej skutečnýho umělce. Mimochodem. Už jste si vybral, kdo bude ten třetí?“

Principál kejvnul. „Jo už jsem si to rozmyslel. Ale ještě jsem mu to neřekl. Bude to Wolodijowski. Bude to i praktický. Na letiště nás hodí bryčkou a může nám nosit zavazadla. Skoč za ním. Dneska zajedeme do tý cestovky a dohodnem to.“

Zašel jsem k Waldemarovi a sdělil mu tu novinu. Wali zůstal po tom oznámení štajf. „Boga jeho. Tak já pojedu k moři! Já už u moře byl, ale to bylo na Baltu. Ještě, před tím, než jsem se dal k cirkusu.“

„Hm. A jaký to tam bylo?“

Wolodijowski se zasnil. „Krásný Vadime. Moře bylo nádherný! Pláž plná lidí. I na moři jich bylo plno.“

„Počkej. Na moři? Snad v moři ne?“

„Né. Na moři. Hned jsem se k nim přidal! Hodil jsem na zem deku a kožich. Zavázal šálu kolem pusy, nazul si brusle a šel bruslit s nima… Na Baltu je v srpnu krásně!“

„Aha. Tak na Balt rozhodně nepojedeme. Já bych radši jinam.“

„Nemáš brusle viď?!“ usmál se Waldemar.

„To nemám. Ale mám loupání v zádech. Pojedeme radši někam, kde není potřeba kožich, ale spíš slamák proti úpalu. Připrav bryčku. Principál chce, abychom tam ještě dneska zajeli a vyřídili nějaký formality… Jo. Ještě mě napadlo. Jakej máš pas?“

Wolodijowski si sáhnul na boky. „Myslím, že jsem v poslední době trochu přibral. Proč se ptáš? Myslíš, že nás budou před letem nějak měřit? Kvůli hmotnosti, nebo co?“

„Ale prd. Myslím ten na cestování. Máš, nebo ne?“

„Jo tenhle!“ ulevilo se Walimu. „Já už se bál, že budu muset držet dietu.“

***

Odpoledne jsme dojeli před  cestovní kancelář. Principál vystoupil a uznale řekl: „Podívejte na ten vývěsní štít. To bude určitě výborná cestovka!“

Kouknul jsem nahoru a uviděl vývěsní štít, a četl: „Cestovní kancelář Ráj a Odpočívej v pokoji.“ Pak mi zrak zabloudil dolů k výloze a tam jsem uviděl spoustu uren a poutač, na kterém stálo: Tento týden převozy zesnulých za zlevněné ceny!

Upřímně řečeno-trochu jsem se lekl! „Hele principále. To nevypadá moc dobře. Nerozmyslíme si to náhodou?!“

Bancrotti sice taky trochu ztuhnul, ale pak usoudil, že když je to zdarma, tak riskneme i možný návrat domů v zavazadlovém prostoru. „Jdeme hoši. Zahraniční dovolenou nemáme každej rok. Kdo se bojí, nesmí do lesa!“

„Vy chcete někam do lesa?“ zklamaně řekl Wolodijowski. „Vadim povídal, že pojedeme k moři. Dokonce k teplýmu moři. Já si už plánoval, že si pořídím sombrero a nastřádám vyjetej olej na opalování. A vy najednou o lese. To, abych si sháněl spíš košík na houby.“

Principál plácnul Waldemara po zádech. „A proto tě mám rád Wolodijowski! Moc ti to nemyslí, ale jsi silnej! Neboj. Moře bude! Pánové. Jdem dovnitř.“

Vstoupili jsme do kanceláře a principál hned mezi dveřmi zhlaholil: „Tak jsme tady. Už se nemůžeme dočkat, co si vybereme!“

Do kanceláře přišel vysoký a vyschlý pán v obleku. „Dobrý den pánové. Budete si přát?“

„Ovšem, že budeme.“ řekl Bancrotti a posadil se do křesla před stolem. „Máme speciální požadavky. Potřebovali bychom něco pro tři lidi. A pokud možno, tak luxusní provedení! Nějaký pěkný poležení a například i klimatizace by se hodila. Vy jste majitel?“

Pán se posadil ke stolu a kývnul. „Ano. Já jsem majitel. Tobiáš Hlavsa. Tak říkáte pro tři osoby? Zřejmě nějaká tragédie, že?! Nu nebojte se. U nás je poležení špičkové kvality a chlazení máme prvotřídní!“

„Proč tragédie?“ zeptal jsem se. „Náhodou je to velký štěstí. Tohle se jen tak někomu nepřihodí!“

„Zřejmě šlo o nějaké nemilé příbuzenstvo, když jste tak spokojení. Ale přeci jen pánové… Zachováme dekórum a povstáním uctíme dotyčné osoby. Prosím o minutu ticha.“

Principál se zvednul z křesílka a pokrčil rameny. „Když myslíte, tak proč ne. Když mě někdo uctívá, nejsem proti.“

Hlavsa se na něj podíval. „Jak to myslíte? Jde přeci o ty zesnulé?!“

Bancrotti zůstal štajf. „O který zesnulý? My jsme čilí jako rybičky. Nebo se vám zdáme nemocní? No je fakt, že tuhle Wolodijowski kouká krapet divně, ale jinak je silnej jako bejk.“

„Tak moment pánové. Přišli jste objednat pohřeb pro tři osoby, nebo ne?“ zeptal se Hlavsa.

„Jdi mi k šípku s funusem, ty havrane!“ obořil se na něj principál. „Náš kolega vyhrál zájezd pro tři lidi a my si to přišli dojednat!“

Hlavsa vzdychnul. „Zase žádnej kšeft. Omlouvám se panstvo. Naše pohřební služba má společnou kancelář s cestovkou. Inu víte. Krize. Občas dojde k malému omylu. Ještě, že se to včas vysvětlilo. Nedávno s cestovní kanceláří, vycestoval na rekreaci do Chorvatska, nebožtík manžel jedné naší klientky. Paní velmi štkala a zástupkyně cestovky jí rozuměla, že chce pro manžela rekreaci. Paní chtěla pochopitelně kremaci. Velmi nemilé…“ Pak otevřel dveře za jeho zády, a zavolal: „Paní Krutá. Máte zde klienty. Vítězové jakési soutěže!“

Do kanceláře vešla růžolící paní, která měla úsměv od ucha k uchu. Už mezi dveřmi vesele hlaholila: „Ráda vás poznávám. Jsem Krutá. Majitelka cestovní kanceláře.“

Bancrotti se nadzvednul v křesle a natáhnul k ní ruku. „Těší mě. Tak je to správné. Na zaměstnance musí bejt přísnost. Jsem také krutý majitel podniku!“

Paní zůstala překvapeně stát. „Cože? Vy jste jmenovec?“

„Houbelec.“ řekl jsem. „Jmenuje se Bancrotti. Ovšem jinak je krutej až hrůza. Já jsem Vadim. Klaun Vadim. A tenhle pán, kterej se šťourá šavlí v zubech, je Wolodijowski.“

„Ach tak. Nějak jsem to nepochopila.“ odpověděla dáma a změřila si nás zvláštním pohledem. „A co si pánové račte přát?“

Wolodijowski vyndal šavli z pusy a řekl: „Rádi bychom pryč.“

„To snad nebude takový problém. Východ je támhle, jestli netrefíte.“ ukázala paní Krutá na dveře a začala pomalu couvat zpět do zadní místnosti.

Do toho s vložil principál. „Ó pardon madam. Vidím, že jste z nás lehce nervózní. Omlouvám se za toho dacana. Pan Wolodijowski chtěl jen naznačit, že chceme vycestovat za hranice. A to nejen za státní hranice, ale za hranice všedních dnů.“

Paní Krutá se uklidnila a na tvář se jí vrátil úsměv. Posadila se ke stolu a ze šuplíku vytáhla katalogy. „Nebude problém. Stačí si jen vybrat z naší široké nabídky zájezdů. Ať už poznávacích, nebo pobytových. Čemu dáváte přednost?“

Wolodijowski pokrčil rameny. „Já bych nejradši nějakej zájezd, kde bych nějakou dobu pobyl a poznal príma poležení na pláži.“

„Tedy spíše něco relaxačního, že?!“ děla Krutá.

„Asi tak.“ řekl Wali a zabodnul šavli do glóbusu stojícím na stole hned vedle urny. „Tady by to nemuselo bejt špatný.“

Krutá se podívala na místo, v kterém byl hrot šavle zabodnutý. „Pokud mají pánové rádi horko a vzrušení, tak je to ideální. Ale k relaxaci bych Afghánistán nedoporučovala. Kdyby jste laskavě dovolil,“ vytáhla šavli z glóbu a hrot nasměrovala jinam. „Například zde je Mallorca. Horko. Pláže. A lid obecně neagresivní.“

Principál si nasadil cvikr a zadíval se na označené místo. „Není to nějak malý? Vždyť to na tý zeměkouli není skoro ani vidět. Aby to nebyl jenom ostrůvek s palmou.“

Paní majitelka se štípla a řekla: „Vážně nespím… Když tedy pan Bancrotti dovolí, tak vám to ukážu ještě tady.“ a vytáhla mapu z jednoho katalogu. „Zde si račte povšimnout, že ostrov je poměrně veliký.“

Bancrotti teď už spokojeně odvětil: „Jo. Tak to už je lepší. Tohle vypadá docela velký.“

„Lokalitu bychom tedy měli.“ usmála se Krutá. „Nyní ještě vybereme hotel a probereme způsob platby a termín zájezdu.“

„Hotel vybereme, ale s placením si nedělejte hlavu. My tam jedem zadarmo.“ řekl Bancrotti.

Paní Krutá se zachichotala. „Pán je vtipálek. Už si začínám pomalu zvykat.“

„Pán není vůbec vtipálek.“ vrátil jsem jí úsměv. „My vážně nemusíme nic platit.“

Majitelce cestovky se úsměv zase ztratil. „Promiňte, ale my nejsme charita. Zadarmo můžete letět tak akorát do toho Afghánistánu, pokud se necháte zverbovat do armády, ale s námi jen a jen za peníze.“

Bancrotti vítězoslavně vytasil dopis oznamující výhru. „Kdyby jste pořádně poslouchala toho havrana, kterej na vás volal, že jsme tady, tak byste věděla, že jsme výherci! On to teda vyhrál náš kolega Ali Agfa, ale rozhodnul se, že nikam cestovat nechce. Za prvý ho to neláká a za druhý, on má pro letecký společnosti dost podezřelou národnost, takže by měl asi problémy už při vstupu do letadla. Lidi jeho národnosti, bohužel dost často způsobujou zpoždění letadel. To víte. Než jim prošacujou zavazadla a najdou všechny ty bomby, tak to chvíli trvá!“

Krutá si vzala dopis a přečetla si ho. Pak ho odložila a sáhla opět do šuplíku. „V tom případě je to jiná. Se změnou výherce nebude problém. Nám je to celkem jedno, kdo letí. Ovšem pro vítěze této soutěže tu máme zcela speciální hotel. Ale shodou okolností je právě na Mallorce.“

„Moment. My jsme mysleli, že si můžeme vybrat, kam pojedeme? Tak to stojí v dopise!“ zeptal jsem se.

Paní Krutá vzala dopis a lupu. Ukázala na spodní okraj. „Tady. Přečtěte si to prosím celé. Dopisy musíte číst vždy celé!“

Sebral jsem lupu a vyluštil z těch blech, že cestovní kancelář si vyhrazuje změnit celé znění dopisu a výherce přijímá všechny změny, provedené kanceláří, bez připomínek.

„My jsme, ale solidní cestovka. Tudíž vám zájezd nezrušíme, ani nezkrátíme. Dokonce můžete letět všichni tři. Jen s tou malou výhradou, že pojedete do námi vybraného hotelu a s malonákladovou leteckou společností. Berete, pánové?“

Bancrotti vzdychnul, že se asi nedá nic dělat, a že tedy bereme. Madam si zapsala naše údaje a pak vyndala desky. „Tady jsou fotografie hotelu, do kterého máte to štěstí letět. Račte si povšimnout, jak je situován. Ten skvostný výhled z balkonů přímo na moře. Stravu máte formou polopenze.“

Wolodijowski se podíval na fotku a ukázal na moře. „A tohle je vidět z balkonu?“

„Jasně, že je, když to paní říká.“ řekl jsem a vzal Walimu fotografii. „Už se těším. Na takovým balkóně musej bejt úžasný večery. Třeba s nějakou štramandou vedle sebe.“

„Pán má pravdu.“ kývla Krutá. „Z těchto balkónu je opravdu vidět moře. To vám přísahám.“

„Jenže ty tam žádnou štramandu sebou mít nebudeš.“ uchechtnul s Bancrotti. „Jedeme my tři. Dovolenou jsem ti dal já, takže si moc vybírat nemůžeš. Už jsem rozhodnul. Ten třetí bude Wolodijowski. A nebudu to opakovat. No nic madam. Vyřídíme zbytek. Co letenky?“

„Ach ano. Letenky vám přijdou za pár dní.“ přisvědčila Krutá.

„Letenky jsou na jméno?“ dotázal jsem se.

„Ano. Jak jsem to tady zapsala.“

„Hergot, co jsi tak zvědavej?!“ začertil se principál. „Paní nám to napsala a letenky přijdou, jak mají. Ty máš pořád starostí…“

„Přesně tak pánové. Máte ještě nějaký dotaz, než odejdete?“ zeptala se Krutá a přistrčila smlouvu před nás.

Wolodijowski si zamnul knír a řekl: „Nó. Já bych měl! Co je to ta polopenze? To jako bude jídla, kolik by si pořídil důchodce za půlku svý penze, nebo jak? Já jen, že za to se moc nenajíme. Já osobně mám dost velkou spotřebu.“

„Nemusíte mít strach, pane Wolodijowski. Jídlo bude dvakrát denně a to bufet. Švédské stoly. Znáte?“ otázala se Waliho Krutá.

„Jo švédský stoly?! Ikea? Mně je celkem jedno, na čem to jídlo trůní. Mně jde o to, aby ho bylo hodně.“ zachmuřila se Waliho tvář.

Paní Krutá na chvilku zavřela oči, a když je otevřela a viděla, že tam Waldemar pořád stojí, a není jen jejím zlým snem, tak se hluboce nadechla k odpovědi. „Neznám původ zmíněných stolů, ale nemusíte mít vážně strach. Podle našich informací se tam stoly pod jídlem přímo prohýbají. Myslím, že budete spokojen.“

„To bych prosil.“ pohladil si Wolodijowski břicho. „ Když málo jím, tak  bejvávám protivnej. A někdy mi to i pomalejš myslí.“

„Pozoruji. Nejspíš byste si měl zajít někam na oběd, pane.“ řekla Krutá a podala mu pero. „Kdyby jste byl tak laskav a podepsal to tady a tady. I vy dva pánové prosím.“

Zvěčnili jsme se s Bancrottim na smlouvu a Wolodijowski šel zatím připravit bryčku k odjezdu. Principál se zvednul z křesla a protáhnul se. „Vynikající den. Už se těším na dovolenou“ Pak ještě špitnul: „Jen bych měl ještě takové malé přání.“

Madam Krutá se na něj tázavě podívala. Bancrotti se k ní naklonil a zašeptal: „Kde tu máte toalety. Potřebuji… Ehm. Víte…“

Prosím vás. Já tak nějak tuším, co se dělá na toaletě, pane Bancrotti… Támhle tudy rovně a pak vlevo.“

Jen co principál odešel, využil jsem situace a naklonil k paní Kruté a spiklenecky jsem na ní mrknul „Ehm… Potřeboval bych…“

Krutá nechápavě zavrtěla hlavou. „Tak jděte za ním. Vždyť jste slyšel kde to je.“

Nyní jsem zavrtěl hlavou já. „To je jinak. Já bych potřeboval tady. S vámi!“

„Proboha. Co se mnou?“ rozšířily se jí oči strachem.

Musel jsem jí uklidnit. „Nevím, co jste si myslela, ale určitě mi nejde o nic, co vás napadlo!“

„O co tedy?“ špitla Krutá a snažila se mi ujet na židli do jiné části místnosti.

Dohonil jsem jí a řekl: „Teď vám řeknu něco, co se nesmí dozvědět principál. On s námi nesmí odletět! A vy jediná to můžete zařídit!“

„A když to neudělám?“ vystrašeně jekla paní majitelka.

„Když ne?!“ řekl jsem významně a pokračoval. „Když ne, tak nedostanete tohle!“ a vytáhnul jsem obálku.

Viděl jsem, že jí to začalo evidentně zajímat. Taky se hned se zájmem zeptala: „Co je v té obálce?“

„Jméno osoby, se kterou chci letět!“ řekl jsem.

Zájem paní Kruté hned viditelně ochladl. „Já myslela, že mě chcete přesvědčit nějakou finanční částkou a vy zatím tohle… Promiňte, ale vysvětlete mi, proč bych měla měnit jména na smlouvě a letenkách, když z toho nic nebudu mít?“

Poznal jsem, že tady můj šarm nic nezmůže. Musel jsem nasadit tvrdší kalibr. A musel jsem ho nasadit rychle, protože jsem slyšel, že principál už splachuje a bude tu co nevidět.

„Paní Krutá. Upozorňuju vás, že se Wolodijowski zapomněl zeptat, jak to tam bude s pitím! Jak ho tak znám, do několika minut si na to určitě vzpomene. A věřte, že on bude klást otázky dlouho a neúnavně! Buď ho tam venku nechám přemejšlet, nebo můžu jít za ním a něčím mu ty myšlenky rozhodit. Je to na vás! “

„Ne! To ne! Mějte slitování. Já změním, co chcete. Dejte mi to jméno,“ vyděšeně slibovala Krutá.

„Já věděl, že se dohodneme. Do lejster napište její jméno a  letenku pochopitelně taky na ní!“

„Aha. To bude ta štramanda, jak jste se o ní zmiňoval, že?!“ pochopila Krutá.

„Přesně tak. Hlavně mlčte před principálem. Nebóóó…“ ukázal jsem prstem na Wolodijowského, který byl vidět výlohou, jak sedí na kozlíku a usilovně o něčem přemýšlí.

„Jako hrob. Ani nemuknu. Běžte už prosím za ním!“ zaprosila a s hrůzou sledovala, jak se Wali plácnul do čela a začal slézat z kočáru.

Hodil jsem na ní svůj nejlepší úsměv a zvednul palec nahoru. „Jdu na něj. A děkuju vám! Když budete mít zájem, tak vám pošlu nějaký volňásky. Mějte se.“

Vyšlo to jen tak tak. Principál se akorát vrátil ze záchodu, a Wolodijowského jsem zarazil ve dveřích. Upřeně jsem se mu zadíval do očí a řekl: „Na cos myslel, na to nemysli. Na cos nemyslel, na to mysli!“ Wolodijowski se zarazil. „Cože? Aha. Tak nic. Já něco chtěl, ale už netuším co? Jen, že to bylo strašně důležitý a nedá se to odkládat! Jedem do cirkusu?“

Vida. I tohle vyšlo. Zatím jde všechno podle plánu!

A jestli to Sabrina na letišti nepokope, tak to půjde i dál!

Jo. Jen jedna věc jaksi nevyšla.

Já myslel, že Wolodijowski opravdu přemejšlí nad pitím! Copak já mohl tušit, že přemejšlel, že si před odjezdem taky ještě skočí na záchod?

 Klikněte na pokračování