V jedné
zemi, o které se vlastně neví, kde přesně leží, žil byl starý král.
Dobře se lidem
v té zemi žilo. Král byl moudrý a svou zem dobře spravoval.
Aby vše šlo jak
mělo, o to velmi dbal. Když někdo kradl, nebo lhal, biřic ho v tu ránu
potrestal.
Lid v té
zemi ho měl rád, a kde kdo říkal: „Jó! Pašák je náš král.“
A ten král měl
také syna, který po něm měl převzít zem. Jistě, že ne hned za týden.
Až po tom, co
král zestárne a bude se šaškem na ryby chodit. Jisto je, že na trůn se musí
čekat, a takové čekání nemůže nikdy škodit.
Princ se musí
nejdřív moudrosti vyučit, aby v zemi dál vládl mír a klid, neboť jisto je,
že když na trůnu se jančí, tak to obyčejně špatně skončí.
Tak to král
nemoh dovolit. Rozhodl se, že syna musí řádně proškolit.
Nechal si ho
proto zavolat a řekl mu, že bude rád, když se princ pojede do světa podívat. Ve
světě, že potká různé moudré muže, a o vládnutí se s nimi radit může. Ve
světě, že pozná různé divy, poučí se, a na trůnu pak nebude dělat chyby.
Protože jak známo je, krále, který často chybuje, lid příliš nemiluje.
Ať jede do
zemí rozličných mu král říkal, ale jedné zemi, aby se jako čert kříži vyhýbal.
To království, že v erbu kocoura má ve skoku, do té země nesmí vkročit,
ani kdyby již neměl sám co jíst, hlavu kde složit, nebo pro svého koně obroku.
To raděj, ať se s ním na louce napase, a pod stromem spí, ale do toho
království nesmí vjet, ani za zlaté prase. Království je to prokleté a kdo tam
nějaký čas pobude, toho také poplete.
Ti lidé,
v té zemi, se totiž prý divným věcem přestali divit. Ba dokonce se jim
divné věci začaly líbit. Divné věci jsou tam normální, a co je podivné, to není
k divení. Když cizinec se tam něčemu diví, je pro ostatní podivín a
všichni na něj civí.
Tak tohle král
princovi kladl na srdce. Pak poplácal ho po ruce. Dal mu svůj plášť a meč a
skončil tuhle svoji řeč. Princ otce dojatě poslouchal, slíbil, že splní, co mu
král nařídil a na cestu se hned ráno dal.
Jede už týden
princ na svém bílém koni, na obloze se ptáčci honí, kdesi v dálce kostel
zvoní, tak poznal, že je poledne.
S koně
sesed, aby si oběd dal, leč hned poznal, že v torně má jen drobků pár. Za
ten týden všechno sněd. A teď v břiše kručelo mu, jako by nejedl včera,
ale nejmíň sedm let. Však to víte. Princové mají zhýčkaný žaludek. Těm nestačí
pár kůrek na oběd.
Smutně na
pařezu u cesty seděl, na svého koníka, jak se pase, se závistí hleděl. Sám pro
sebe si říkal: „Kdybych, jako osel hýkal, napás bych se s tebou hned.“
Pak však do
nosu ho plácla vůně. Princ jí nasál, jako slůně a rozjasnil svojí líc: „Co to
cítím. A čím dál víc? Snad někde selátko se nerožní? Nebo je to kuře jen? Ech,
vem to čert! Oběd bude, jsem zachráněn.“
Na koně skočil
a jak o závod podle té vůně jel. Když uviděl v dálce město, samou radostí
zařičel: „Sláva! Bude po týdnu teplé jídlo a snad i postel.“
Však tu náhle,
zbrojný muž zpoza stromu vyskočil: „Stůj, cizinče. Kam se ženeš? Tady jsou
hranice a nepustíme si sem každou verbež!“
Princ se tomu
podivil: „Odpusťte pane. Já jsem králův syn z daleké země a netušil jsem,
že přejíždím hranice. Povíte mi prosím více? Například, kde to vlastně jsem. O
jakou se jedná zem?“
Zbrojný chlap
pak halapartnou ukázal mu na ceduli. Brunátný je, oči kulí a důležitě vykládá:
„Čemu se divíte? Jste na hranicích a tam se stojí. Toť zem krále Václava. Toť
zem, jenž má v erbu šelmu,“ při těch slovech si dojatě sejmul helmu, „zem
nejlepší na světě! Vy cizinče, žasněte!“
Princ si
vzpomněl na slova, jež mu otec kladl na srdce, že nemá do té země vstoupit, ale
on přece, má takový hlad, že by mohl i hřebíky chroupat a taková vůně jde
z toho hostince. Tak rozhodl se prostince. Hned jak se nají, odjede. To se
snad nic neděje. Tak pobídl koně ke kroku a míjí erb s kocourem ve skoku.
Zbrojný však
hned zase stojí před ním a zvýší hlas: „Váš kůň má podkovu špatně ukutu. Musím
vám dám pokutu! A dělejte. Nemám čas!“
Princ se tomu
dosti diví. Vždyť ještě před malou chvílí, byla podkova v pořádku. Leč
hlad měl velký a nechtěl se vzpouzet zdejšímu strážci pořádku. Obnos zaplatil a
čekal dál.
Biřic se na
něj osopil: „Na co čekáte? Pokutu jste zaplatil, jeďte přece dál!“
Princ nesměle
špitnul: „Potvrzení bych si přál.“
Zbrojný jen
štěknul: „Říkal jsem vám, že nemám čas. A už zmizte. Vem vás ďas.“
Tak princ
radši odklusal a za malou chvíli už před hostincem s koněm stál.
Vešel vesel do
hostince, za stůl si sednul, a začal jídelníček studovat. Pak zavolal, že si dá
pečínku a vína hlt. A aby jeho koni dali píce, protože má taky hlad.
Hostinský
přišel a ptal se, co si pán ráčí přát. Princ popřál mu dobrého dne a počal svou
objednávku znovu diktovat. Hostinský se tvářil, jako by ho neviděl dvakrát rád,
ale jak viděl honosný oděv, objednávku si zapsal a odkud je, začal se vyptávat.
Princ mu o
sobě všechno řekl, a když už si tak začali povídat, zeptal se hostinského, zda
je v tomto království normální, že biřic mu potvrzení nechtěl dát.
I začal se
hostinský od srdce smát: „Tomu se vznešený pane, nesmíte podivovat. Naši biřici
nemají čas nějaká lejstra psát. Oni musí chránit a pomáhat.“
Seděl princ a
čekal na oběd. Hostinský byl v mžiku zpět. Na stůl položil mísu
s pečeným masem a konev s jakýmsi kvasem.
Princ do masa
nožem zakrojil, hlavou zakroutil a velmi se podivil. Na míse byly jen flaksy
podivné, a ač měl hlad jako vlk, pozřít je bylo nemožné. A když ze džbánu se
zhluboka napil, měl dojem, že hostinský do něj jen vodu omylem nalil.
Mrzutě mísu a
konev od sebe odsunul. Hostinského zavolal a sdělil mu, že mu to nejde na
rozum. Vždyť si přece pečínku a víno objednal, tak proč mu místo toho tyhle
flákoty a vodu nechutnou na stůl dal.
Hostinský se uraženě
tvářil, že on sám osobně tu krmi vařil. Bědoval, že se přeci tak snažil a
jestliže to vznešenému pánovi nechutná, tak ať zaplatí, a jde si jinam. Každý
z města, kdo tu kdy jed, si jeho jídlo vždy jen pochvaloval.
Princ
namítnul, že platit nebude a jídlo, ať mu vymění, to ovšem netušil, jak
hostinský vypění.
Ten zrudnul
jak krocan a počal řvát, že takových hostů má tak akorát. S nějakou
výměnou přišel by na buben, co prý má tohleto princátko za lubem? Každý, kdo se
kdy v té jeho hospodě vzal, zatím si na nic nestěžoval. Vždyť co se diví?
Za tuhle cenu, že bude mít jak v paláci menu? Ať deset zlatých zaplatí a
táhne ven, takový host, je prý všech hospodských sen.
Princ radši
zmlknul a z váčku zlaté odsypal, ke svému koníku ven honem pospíchal. Že
otec pravdu měl, říkal si v duchu. Proč byl tak hloupý a jeho slovům
nedopřál řádně sluchu. Venku pak na koně sednout si chtěl, ale ač hledal, jak
hledal, sedlo na něm nenašel.
Pobíhal princ
zmateně ulicí, ptal se lidí, jestli někdo neviděl jeho sedlo ještě novotou
svítící.
Na tu otázku
mu každý říkal, že nemůže se divit přec, když nechá jen tak, bez hlídání venku
takovou věc. Čemu se diví princátko naivní, to přece každý ví, že je to
normální.
A tak hladový
princ městem s koněm bloumal a všemu se divil, ve všem si zoufal. Na trhu
si koupil koláč, a když do něj kousnul, zesinal. Byl jako ze sádry. Tak za
tohle zlatý dal? Ale jak se koukal kolem sebe, každý se těmi koláči futroval.
Ba i buřty z gumy! U nich si jeden tlustý pán dokonce liboval, jak málo za
ně dal.
Princ, jak tak
chodil, nevšiml si, že každou hodinou, jenž v městě tráví, mysl jeho se
zvláštně mění. Chtěl tamní lid poznat trochu víc. Ohlásil se u krále a ten
nabídnul mu v paláci bydlení. Ba co víc. Dal mu i místo ministra, což je jistě
pro prince, vhodný úřad k učení a princ to jistě ocení.
Princ pobyl
v tom městě po sto dní. A jak tak šel den za dnem, nedošlo mu, že se po té
době nediví ničemu, co by mělo být k divení. To divné království každého
promění.
Pravda. Jedna
věc mu nedávala pár dní spát. Totiž to, že místa krále a ministrů, tam mohou
jen ti, kdož šašky jsou, zastávat. A že jejich rádci, klauni jsou? No bóže!
Hlavně, že tu jsou!
A po těch sto
dnech se domů vrátil. Starý král ho uvítal, a protože byl rád, že syn je zpět,
kde vlastně byl, se ani nevyptával.
Nasadil mu
korunu a předal mu vládu i trůn hned. Těšil se, že syn ho v jeho těžkém a
zodpovědném údělu zastane. Kdyby jen tušil, co nastane…
Syn si korunu
sňal a čepičku s rolničkami nasadil. Z kapsy vytáhl cedulku, kterou
se v tom podivně nedivném království používat naučil.
A pak, aniž by
si na něj vůbec sed, dal na trůn nápis: Přijdu hned!
KONEC
