Pohádka o tom, jak Jan s Marií, k chaloupce přišli

Za devatero horami a devatero řekami. Daleko předaleko. V zemi malé a vesničce ještě menší. Vlastně tak malé, že jí ani na mapách nenajdete, žil-byl, jeden starý a udřený dřevorubec.

Ten dřevorubec v chaloupce žil se svými dětmi. Jenem a Marií.

Otec byl laskavý, možná až moc, a na děti nestačil. Žena mu zemřela již před drahnou dobou a on vychovával děti sám.

Každé ráno, ať byl pátek, nebo svátek, vstával dřevorubec do práce a odcházel do lesa kácet stromy. Práce to byla těžká. Chudák se dřel od Božího rána do slunka západu a nikdo mu nepomohl.

Dcera Marie, jen na to myslela, jak by líčka svá zmalovala a syn Jan zase, čím by nos, či pupík si probodl a jaký obraz, by si na hrudník jehlou po matce vybodal.

Až jednoho rána otec otevřel almárku a nahlédl do hrníčku, kde přechovával skromné úspory. I zlekl se, když v hrníčku viděl jen prázdno. Pro jistotu ještě rukou sáhl dovnitř, ale zrak ho nešálil. Úspor nebylo.

Sedl si dobrák ke stolu, vzal hlavu do dlaní a bědoval: „Co si nyní počneme? Z čeho já budu děti živit a šatit, když na burze dřevo tak hluboko kleslo?! Kam jen se úspory poděly?“ A tu do chaloupky vešla Marie s Jenem. Dřevorubec si nasadil hlavu zpět a viděl, že Marie je oblečená do fěrtůšku od královského krejčího Armána a syn Jan, zas na bicepsu má obraz od da Vinciho.

I rozezlil se otec. Udeřil pěstí do stolu a povstal nad jeho troskami: „Tak takhle je to! Já tu střádám měďák k bronzáku a vy takhle? To jste si pořídili za naše skromné úspory?!“

Marie se ušklíbla: „A teď už nemáme ani stůl otče! Nestojíš ani za zlámanou grešli. Abys věděl; jestli nezačneš víc pracovat a vydělávat mnohem víc peněz, opustíme tě a půjdeme s Jenem do světa.“

Otec pohlédl na Jana a pravil: „Mluví pravdu synku? V tebe jsem přeci jen vkládal jakés-takés naděje. Jsi sice železem prošpikovaný a obrazy zmalovaný, ale alespoň cvičíš a svaly utužuješ. Doufal jsem, že mě jednou zastaneš. Ty mě chceš také opustit?“

Jan otci vzpurně odpověděl: „A co bych z takového života měl?! Od té doby, co nám matka zemřela, jen do lesa chodíš a klátíš tam sukovité duby. Takový život není pro mě. Já chci být něco víc.“

Chudák tatík usedl na rozvrzanou židli a smutně se díval na své děti. Srdce mu to rvalo, ale uvědomil si, že s nimi jeho život bude jen samé trápení.

Pokýval hlavou a takto mluvil: „Dobře děti. Hned zítra začnu nový život také já. Máte pravdu. Musím víc pracovat a více stromů na zem položit, abychom si lépe žili. A abychom ten nový život nezačínali ve při, rozhodl jsem se, že půjdete do lesa se mnou a tam ten nový začátek společně oslavíme večeří, v nově otevřené stylové restauraci.“

„Kecáš fotr. Tam v lese něco takovýho je?!“ překvapeně řekl Jan.

„Ano je,“ přisvědčil vážně otec, neboť dobře věděl, že jeho zlé děti si na takové věci potrpí. „Chodí tam myslivci od knížete pána a občas tam zavítá i kníže sám.“

Marie s Janem otci ani nepoděkovali a už se jen radili, co si na ten výlet zítra vzít na sebe, aby v restauraci udělali na knížecí panstvo dojem.

Dřevorubec vyšel ven a tam padnul na kolena. Vzhlédl k nebesům a zvolal: „Bože! Ty víš, že já to nechtěl, ale co mám dělat? Vždyť s nimi bych žádného života neměl. Odpusť mi, že je chci do lesa pod průhlednou záminkou vlákat, aby tam záhuby došli.“

Řvoucí otec přiměl Marii, aby otevřela okénko a zeptala se: „Co to říkáš fotr?“

„Ále… Že si zítra musím vzít košík, kdybychom cestou nějaké houby našli,“ odpověděl otec a stíral si slzy. „Jdi za bratrem. Nějak mě ten zítřek dojal děvče.“

„Říkala jsem ti, že je to magor,“ utrousila k bratrovi Marie, když zavírala okénko, „ten už jinej nebude.“

Starý dobrák, zaslechnuvše tato slova, zašeptal: „Dosud jsem jím byl. Od zítřka již nebudu,“ a odešel na kutě.

Druhý den, k večeru, otec přichystal sekeru, pilu a do láhve vodu. Děti na to dívaly se s nedůvěrou.

„Otče. Proč sebou bereš nářadí, když jdeme do restaurace?!“ divila se Marie.

Leč otec již byl na dotazy připraven: „Milé děti. Nářadí si beru, protože já bych se v takovém podniku necítil nejlépe. Jen vás tam posadím a sám si budu kácet stromy v okolí. Až budete mít dost, tak jen zavoláte a já přiběhnu zaplatit útratu. A kdybych náhodou neměl dost peněz. Můžu jim dát sekeru, nebo zahrát pro obveselení na pilu.“

Děti byly velice hloupé a na podnik se těšily, takže této lži ochotně uvěřily.

Všichni tři šli lesem stále hlouběji a hlouběji. Až děcka začala být netrpělivá a stále se otce vyptávala, kdy už tam budou.

Otec se zastavil a zeptal se: „Trefíte odtud domů?“

Marie řekla: „Vocaď? Jasně. Tady to znám.“

Tatík se usmál: „Tak to musíme ještě dál, dceruško.“ A znovu vykročili.

Za krátkou chvíli začal remcat Jan: „Tak kdy už tam budeme fotr?!“

 Dřevorubec se zase zastavil a ptal se ho: „A odsud? Odsud bys trefil, Jene?“

 Jan řekl: „Jasně. Sem chodím s Božkou.“

Tatínek opět s úsměvem odpověděl: „Tak v tom případě ještě nejsme dost daleko. Půjdeme ještě hlouběji do lesa.“ I opět šli.

A když napotřetí obě děti začaly naříkat, že je už nohy bolí a kdy, že už tam budou, že v téhle části lesa ještě nikdá nebyly, otec se zastavil a takto mluvil:

 „Jsme tedy u mého cíle… Vlastně u našeho cíle. Vy půjdete ještě dál. Máte tam rezervaci. Jděte tímhle směrem a zhruba za sto sáhů najdete restauraci. Já si tu zatím budu dříví kácet a pak za vámi přijdu.“

Jan s Marií si pomysleli, že otec je vážně blázen, ale nechali ho být, a naivně šli dál.

Tatík se za nimi díval a v duchu se radoval, že od nich bud mít na věky-věkův pokoj.

Marie s Jenem se ani neohlédli, jak pospíchali k neexistujícímu podniku. A to byla jejich chyba. Kdyby se ohlédl alespoň jeden z nich, viděl by, jak tatík dlouhými skoky pádí kamsi pryč.

Takhle obě děti šly a šly, až se začalo stmívat a Marie začala být lehce nervozní: „Myslím bratříčku, že si z nás otec vystřelil. Pochybuju, že tu nějaká hospoda je!“

Jan už také nebyl úplně klidný: „Už je skoro tma. Vylezu támhle na ten strom a podívám se, zda-li neuvidím nějaké světlo z neonů.“

Vyšplhal na strom a rozhlédl se: „Marie! Vidím světlo! Ale není to nic moc. Fotr asi nelhal, ale na nějakej nóbl šantán to nevypadá. Moc tam nesvítěj.“

Sjel ze stromu a vyrazili ke světýlku.

Když přišli na mýtinku, byla už úplná tma. A co na té mýtince uviděli?! Přeci chaloupku. A ta chaloupka nebyla obyčejná. Byla celá z perníku. Jan s Marií si pomysleli, že to bude asi ta stylová restaurace a hned se šli podívat blíž.

Ó to byla vůně. Všude perníčky zdobené a polévané cukrem. Dveře z marcipánu. Až Jan neodolal a ukousl si kus okapové roury z cukrkandlu. A jen co ukousl, otevřela se dvířka a ven vyšla mladá krásná paní.

Byla to pěkná baba jménem Jadwiga, původem z Polska: „Copak tu chcete dětičky?“ Marie pohodila vlasy: „Co by? Vy jste ta stylová restaurace? Fotr tu má rezervaci a máme si dát co chceme.“

Paní to překvapilo, protože její chaloupka nebyla pohostinským podnikem, ale soukromou rezidencí a  jediná rezervace, široko daleko, byla pro medvědy. Ale protože byla hodná a každému, kdo k ní zabloudil, dala najíst a ráno mu ukázala, kde najde cestu z lesa, nabídla jim, že mají jít dovnitř, protože medvědi se občas na noc z rezervace zatoulají až sem. Inu i takové hodné podivínky v lesích žijí.

Brzy však své pohostinnosti litovala. Jan s Marií začali řádit jak utržení z řetězu. Marie okusovala sprchový kout a Jan dělal Jadwize neslušné návrhy. Leč mladá a hodná paní to snášela a říkala si, že to do rána nějak vydrží a pak je pošle domů. Nechala děti, ať si hrají a šla péct nové střešní tašky, neboť jich pár padlo za oběť lesním mravencům. Dala tašky do pece a šla se dívat na perníkovou televizi.

Za chvíli si všimla, že se obě děti mlsně motají kolem pece: „Děti, prosím, budete tak hodné a podíváte se, jak se mi to peče? Otevřete dvířka pece a nahlédněte dovnitř. Když bude perníček dobře upečený, tak vám dám každému jednu čerstvou tašku k večeři.“

Marie odsekla: „Proč my? Je to vaše pec ne? A my to ani neumíme. Doma pekla máma a když zcepeněla, tak v peci pekl táta. Mimochodem… Až zítra přijdem domů, tak si to s ním vyřídíme. Takhle nás vypéct!“

Paní Jadwiga vzdychla a zvedla se z křesla: „Alespoň se tu něco naučíte.“

Přišla k peci a otevřela dvířka, aby dětem ukázala, jak se do pece nahlíží.

Jenže ouha! Jan s Marií se za ní zbrkle tlačili a chudáka Jadwigu do pece srazili. Dvířka se za ní zavřela, a protože ani Jan, ani Marie, netušili, jak se otevírají, Jadwiga se v peci docela upekla.

Ráno se děti pokusily najít cestu z lesa. Ale ať hledaly, jak hledaly, domů už nikdá netrefily.

Po nějakém čase bloudění toho obě děcka nechala a usídlila se v chaloupce. A když už jim perníček přestal chutnat, vzpomněl si Jan na Jadwigu v peci. Ochutnal. Pak ochutnala Marie. A když zjistili, že Jadwiga byla velmi dobrý člověk, nechtěli jíst už nic jiného.

A tak ty děti žijí v chaloupce z perníku dodnes. Jen už to nejsou děti. Z Jana je starý dědek a z Marie hnusná babizna. Ale masíčko jim jede pořád stejně!

Takže, až v lese uvidíte chaloupku z perníku, zdaleka se jí vyhněte.

A teď už klidnou, dobrou noc...

KONEC

Jak u nás byli ochránci zvířátek

To takhle jednou u brány do cirgusu zastaví auto s logem ČT a z něj vyleze Kubišová a Srstka. Principál Bancrotti zrovna svačil před karavanem, a když je viděl, tak mu málem zaskočila tlačenka, jak se jich leknul: „Do pytle! U svatýho Humberta, tak tyhle mi tu ještě chyběli. To jsem zvědavej, co tady hodlaj natáčet!?“

Nacpal si zbytek tláči do pusy a vyrazil jim naproti s nuceným úsměvem na rtu: „Vítám vás. To jsou k nám, ale hosti. Jdete se podívat na zvířátka paní Kubišová?! Koukám, že máte pěknýho ježka pane Srstka.“

Srstka se zarazil a povídá: „Ale to není ježééék ... To je pejsééék ... Miléééj a přítulnéééj ... No podívejte se na ty očičkááá ... Roztrhal páníčkááá ... Ale nemoh za tóóó ... Tak jsem si ho vzááál.“

Bancrotti vzdychnul a řek: „Ale já myslel na hlavě. Tu frizůru. A že na vodítku máte psa, tak to by mě při pohledu na tu potvoru ani nenapadlo. Co vás přivádí naši kolegové televizní?!“

Kubišová si urovnala boa z umělýho peří a pravila: „Jedeme na přátelské upozornění jednoho z našich diváků. Do redakce nám přišel dopis, že tu týráte zvířátka! A to dokonce i některé chráněné druhy!“

Bancrotti se zachmuřil a hned na to zrudnul v obličeji jako vytočenej krocan: „U nás a týrat zvěř?! Vyloučeno! U nás se ke zvířatům chováme jako k vlastním lidem. Jako k bratrům a sestrám. Pravda. Poněkud primitivnějším bratrům a sestrám, ale jako k vlastním! Klidně si se mnou můžete projít cirkus a uvidíte sami. Pojďte. Ale pan Srstka si toho pejska pořádně uváže. To, aby nám nesežral papoušky!“

Srstka se zatvářil uraženě: „Nebojte se pane principál. Uvázanej je, takže mi neuteče A o papoušky se nebojte. Já drůbež nerad.“

Z vozu dorazil i kameraman se zvukařem a všichni vyšli, jako nějaký procesí, ke klecím a stájím. Bancrotti šel první a předváděl těm dvěma zvířomilům, jak je o zvířata postaráno.

V bembloudích stájích si dal zavolat Aliho, a nařídil mu, aby paní Kubišové ukázal, jak se mají velbloudi dobře. Řek mu o co jde a Ali přikývnul, že rozumí: „Ali chápe. Velblud Lawrence dnes velmi kvalita. Podívat se!“ a strčil Kubišový pod nos lopatu s velbloudím trusem. „Paní spokojený?“

Kubišová byla asi spokojená, protože ze stáje vystřelila jak raketa. Bancrotti vyšel za ní a ze stáje ještě bylo slyšet: „No to je mi pěkný hovínkóóó...“ Takže Srstka byl evidentně spokojenej taky!

Bancrotti počkal, až Srstka vyjde ven a pak se zeptal, kam chtějí jít dál. Kubišová se rozhlídla a řekla, že teď by ráda koně.

Srstka se olíznul a mlasknul: „Takovej gulášek. To by bylóóó. To jsem netušil Marti, že ty je taky ráda?!“

Kubiška se na něj otočila a v očích měla výraz raněnýho oposuma: „No Srstka! Léta tě učím jíst soju a naklíčený žito a ty takhle! Styď se! A já myslela, že jsi už převychovanej! Já trpím tvým chováním!“

Srstka stál a zahanbeně šoupal nohama: „Já vím. Ale když já si nemůžu pomóóóct. Já už budu poslušnej. Hele ke svačině mám müsli tyčinku.“ Vytáhnul z kapsy cosi, co by moh bejt klidně patník, kdyby je teda dělali ze zrní a ovoce.

Šlo se teda ke koním, kde Wolodijowski zrovna drezůroval novýho poníka. Učil ho tančit mazurku. Poník stál na zadních a Wolodijowski stál za ním, držel ho za přední kopýtka a zpíval: „Měla babka čtyři jabka a dědoušek jen dvě,“ přičemž ho učil základní kroky. Když v tom se před ním objevila Kubišová, jak bohyně pomsty: „Co to děláte?! Proboha. Vy ho učíte tančit mazurku?! Nezbláznil jste se?!“

Wolodijowski pustil poníka a vyjeveně se zeptal: „A nezbláznila jste se náhodou vy?! To ho mám snad začít učit hned valčík? Víte jak je těžký naučit ho aspoň tohle? Je úplně novej, takže musím začínat pomalu. Jó to ty ostatní, to je už jinší kafe. Charleston válej jak o závod, ale to chce čas!“

Kubišová zbledla a chystala se omdlít. Bancrotti jí zachytil a zařval: „Vodu! Ale presto!“

Za chviličku na Kubišovou přistálo deset litrů vody z kýble. Oklepala se a mrkala: „Viděla jsem dobře?!“

Bancrotti se jí zeptal, co jako jestli viděla dobře.

Kubiška se na něj otočila se slovy: „No, kdo na mě vylil tu vodu! To byla vážně opice?!“

Bancrotti jen pokrčil ramenama: „No a má bejt? Zrovna jí nesla k lachtanovi, tak o co jde?!“

To už drahá Marta měnila barvy jak chameleón na maškarním bále. Pochybuju, že v tý chvíli měla náladu zpívat: Ať mír dál zůstává s touto krajinou.

V hlavě se jí spíš honily myšlenky na nějaký bojový písně zelenejch baretů. Aspoň se tak teda tvářila: „Pane principále. Tohle už přestává všechno! Vždyť vy využíváte tak ohrožené zvíře, jako je šimpanz, na otrockou práci! Vy jste mi tvrdil, že máte zvířata jako vlastní bratry a sestry!“

Bancrotti se ušklíbnul a pravil: „Vy moje příbuzný neznáte co?! Prosím vás. Paní Marto. Šimpanz a ohrožený zvíře. Kde jste to u svatýho Kludskýho sebrala?! Jak by moh bejt šimpanz ohroženej? Viděla jste někdy, co takovej opičák dokáže? Jak se umí prát? To jsme v ohrožení spíš my! Proto ho musíme takhle během dne zaměstnávat, aby mu trochu ubylo elánu. Prej ohroženej! Pche!“ Bancrotti domluvil, zapálil si viržínko, a řek: „Tak chcete jít ještě někam, nebo vám to už stačilo?“

Kubišová se zamyslela. Pak řekla, že by ještě chtěla, aby se natočily klece se lvama. Bancrotti mávnul rukou a řek, že klidně.

Došli ke lvím klecím a Kubišová hned začala šmejdit u mříží s metrem, a přeměřovala velikost vozů. Bancrotti zamručel, že vozy jsou přesně podle směrnic, který se musej dodržovat, takže v tom nějakou nesrovnalost asi těžko najde.

Nějak se jí to nezdálo a chtěla, jestli by jí ty směrnice někdo moh ukázat. Bancrotti zavolal domptéra Hasana Nejezchlebu a řek mu co a jak. Hasan odkvačil s kyselým ksichtem do maringotky a za chvilku se vrátil s deskama, ve kterejch měl lejstra. Otevřel je před Kubišovou a řek jí, že on má všechno podložený papírama z úřadů a začal číst: „Směrnice ku chovu lvů a tygrů, jakož i jiné dravé zvěře dovážené z kolonií a jiných zámořských oblastí. Bod první: Velikost vozů určených C. a .K úřadem pro chov dravé zvře jest tato...“

To se o paní Kubišovou zase začaly pokoušet mdloby: „Proboha jak je to starý?“

Hasan přelistoval lejstrama na konec a spokojeně řek: „Moment. Tady to je. Podepsal zemský rada pro dravou zvěř, Leon hrabě ze Lvova, vlastní rukou roku 1877. No tak vidíte, že je to v cajku. Co je psáno -  to je dáno! Signoval to i císařpán, tak co?!“

Kubišová zadupala: „Ale to je strašně starý! To se už nesmí používat!“

Nejezchleba sklapnul desky a sladce řekl: „Vy jste taky strašně stará, a pořád vás v televizi používaj!“ načež hrdě odkráčel.

Bancrotti spokojeně plácnul do dlaní a řek, že to by tedy jako bylo v pořádku, a že se půjde dál. Teda chtěl jít dál, ale všimnul si, že někam zmizel Srstka. Pak si ho všimnul, že sedí ve lví kleci a drbe lva ve hřívě: „No podívejte se pane principál. Takový to má pěkný lesklý očičkááá ...“

Bancrotti se chytil za hlavu a tiše zašeptal: „Lesklý očička  má, protože dneska ještě neměl krmení! Takže, jestli ho nechcete poznat tak nějak do hloubky, měl byste pomalu vycouvat ven!“

Srstka dal lvovi ještě pusu a vylezl ven.

 Bancrotti zavřel dvířka od klece a rozhlídnul se kolem sebe: „Helejte. Pane Srstko. Kde máte toho vašeho psa?! Je tady jenom vodítko uvázaný ke kolíku.“

Srstka se vrhnul k vodítku: „Hafíkůůů. Hafínečkůůů. Kdepak jsi? Pojď k páníčkovi. Tak kde tě mááám. Kdepak se touláš!“

Zatímco Srstka běhal cirkusem sem a tam, a hledal psa, Bancrotti Kubišový vyprávěl, že se teda zvířata mají v našem podniku hodně dobře a že jim nic nechybí. Kubiška si dělala poznámky do notesu, ale výraz její tváře nevěštil nic dobrýho. Vypadala tak trochu jako soudce, co se už rozhodnul, že toho recidivistu odsoudí za krádež slepice k doživotnímu žaláři, a teď jen z povinnosti a znuděně poslouchá závěrečnou řeč obhájce. Vypadalo to zle, ale najednou se z druhý strany šapitó ozval řev našeho fakíra Mámhnáty Lakatoše: „U Višny svetého! Čo som komu porobil?! Ktorý chumaj sem nanhal toho psa? Kto to bol! Boha jeho! Moj obed! To psisko ho zožralo. Ani kostičku mi zo sliepky něnechalo! Bohyňu Khálí na vás!“

Bancrotti s Kubišovou běželi za hlasem, aby se podívali co se děje. Kubiška cestou křikla na kameramana, aby to točil, protože tam toho psa určitě tlučou.

Doběhli k maringotce, kterou obývá Lakatoš se svojí rodinou, právě ve chvíli, kdy Mámhnáta zíral na Srstku, kterýho tam ten řev taky přilákal: „Jojky. Pán Srstka. Já vás spoznám z telky. Ale iba černobíle. Farebku chudobný Ind němá.  Těrazky stě bohovsky farebný! Aranka. Deczi. Choďte sa pozriet na pánka Srstku. To je vaše psisko pán Srstka?! Jój tak to je iná. Aranka dones ještě polievku. Psisku pána Srstky chutí jedlo starého Inda!“

Ta Srstkova potvora debužírovala jak o závod a Srstka byl evidentně v sedmým nebi. Poskakoval kolem psa a radoval se jak mu chutná: „No vidíš Hafíku. To je pošušňáníčíčkóóó. Tady by ses měl dobřééé. To by byl páníčééék. No to by bylóóó!“

Kubišová si hryzala rty a kameraman točil celou tu scénu. Jak pes dobaštil, vypnul kameru a zeptal se jí: „Tak fajn šéfko. Mám to natočený. Můžeme to tady zabalit ne?!“

Bancrotti se podíval na Kubišovou a řek: „Chutnalo mu co?! Tak se těším na reportáž. Dáte nám vědět, kdy to bude ne?“

Kubišová něco odsekla a šla k autu. Když zmizela z dohledu, tak se Bancrotti přitočil ke kameramanovi a něco mu pošeptal. Ten se zatvářil nejdřív dost udiveně, ale pak po chvíli přemýšlení kývnul, sundal kameru z ramene a šel taky do auta.

Srstka byl blaženej, že se Hafík má tak pěkně k Mámhnátovi, že se spolu nakonec dohodli a toho psa mu nechal.

Mámhnáta sprásknul ruce: „Joj. Ďakujem pánko Srstka. Takého psa. A od vás. Stě taký dobrý člověk. Aj v telke stě dobrý. Aj to psisko bude určitě dobré!“

Nó, a za několik tejdnů jsme se v televizi koukali na tu reportáž. Nejdřív nic moc. Nějaký povídání o tejrání potkanů v kanálech, ale pak to přišlo. Reportáž o našem cirgusu.

Pěkný to bylo. Výčet zvířat jaký tady máme, a nějaký záběry na šapitó a ansábl. Ale ani jeden záběr do stájí, nebo klecí.

Byl tam jen vidět dikobraz, jak si ho nasadil Srstka na hlavu, jestli by mu slušel víc než ježek, ale jinak už jen ten pes, jak se cpal Mámhnátovým obědem a Srstka, jak jásá, že je mu tady krásně! Musím se přiznat, že mi to bylo krapet divný, tak jsem se zeptal principála co on na to.

Bancrotti si zamnul ruce a řek: „Je vidět, že drží slovo, kluk jeden kamerovací. Holt porucha kamery je prevít. Za tu celoživotní volnou jízdenku na slona, a volnej vstup do lóže, pro jeho celou rodinu to fakt stálo! Jo abych nezapomněl. Mámhnátovi musím dát nějaký prémie na tu barevnou telku. Sice dostal toho psa, ale vem to čert!“

KONEC

Máme tu republiku, pane šéf!

Jedno podzimní odpoledne náhle vletěl do místnosti za kvelbem, kde právě klimbal majitel obchodu s koloniálním zbožím, pan Kekule, jeho příručí Novák. Měl na sobě uniformu příslušníka tělocvičného spolku Sokol a s vytřeštěnýma očima volal: „Pane šéf. Vstávejte. Je tu republika!“

 Pan Kekule nesl ono nepříjemné vyrušení z jeho pravidelného poobědního spánku značně nelibě. Sundal si z obličeje noviny a nevrle se na příručího Nováka obořil: „Proboha a kvůli tomu mě budíte, Novák? Tak jí normálně v kvelbu obslužte a nechte mě po obědě zdřímnout.“

„Ale né, pane šéf. Vy mi nerozumíte,“ vrtěl hlavou Novák. „Mocnářství je pryč. Máme republiku.“

„Cože? To jako, že monarchie udělala z císařství republiku?“ zabručel pan Kekule a obouval se do bačkor. „Prosím vás, Novák neblbněte. Proč by to ve Vídni dělali. Vy z těch vašich spolků jednou zblbnete docela.“

„Pane šéf. To lidi udělali. Venku je mumrajch jako o šibřinkách. Lidi jásaj a provolávaj slávu. Z četnický stanice už strhli tu císařskou dvouhlavou slepici a dali tam náš českej prapor,“ nadšeně vykládal Novák, zatímco poskakoval radostí. 

„Tak to bude malér, Novák,“ lekl se pan Kekule. „Tohle si Vídeň nenechá líbit. Z toho se bude střílet.“

„Nebude pane šéf. Vojsko je s náma a ty co nejsou, tak nemůžou nic dělat. Prostě je konec. Povídá se, že místo krále budeme mít prezidenta, jako mají třeba ve Francii nebo v Americe. Asi profesora Masaryka.“

„Masaryk? To je ten jak se tehdá zastával toho Hilsnera, co?!“ podrbal se pan Kekule na lysé hlavě. „To nebude dobrý, Novák. To nebude dobrý... Tenhle člověk strká nos kam nemá. Já vám říkám, že jestli ten bude prezident, tak nevydrží ani rok a pak už si na něj nikdo ani nevzpomene.“

„Myslíte, pane šéf?“ zarazil se příručí. „Ale v Sokolu nám náčelník říkal, že profesor Masaryk je velkej demokrat a má autoritu.“

Pan Kekule sprásknul ruce a obrátil oči v sloup: „Co že má?! Auto Ritu? Prosím vás, Novák. Kvůli nějakýmu autu ho ještě obdivujte. Lékárník z vedlejší ulice má auto Laurin a Klement, a nikdo ho kvůli tomu nebude prohlašovat za prezidenta!“

„Pane šéf, já myslel něco jinýho... Ale nic... Ale proč tu jsem. Co kdybychom šli vyndat ten obraz, jak jste ho dal před měsícem do výlohy? Aby nebyl malér!“

„Jakej obraz, Novák?“ zeptal se Kekule a nechápavě se podíval na příručího. „Vy myslíte ten: Cikórie je chutná. Pijte jen ji? Myslíte, že republikáni nebudou pít cikorku?“

„Ale ne, pane šéfe. Myslím ten obraz Franty Procházky. Jak jste pod něj napsal, že ač mrtev žít bude navěky. Před kvelbem totiž stojí nějaký člověk a má v ruce kámen.“

„Tak za prvé se, Novák, takhle nevyjadřujte o zesnulém císaři a za druhé... Půjdem to vyndat!“ řekl pan Kekule a pak se zamyslel a dodal: „Novák. Nemáte ještě jednu sokolskou uniformu? Já teda jednu uniformu mám, ale v tý jsem bojoval u Hradce Králové v šestašedesátým. Ta by asi milovníky novejch pořádků nepotěšila. Kamenem bych opravdu nerad dostal.“

„Nemám, pane šéf, ale vemte si tuhle červenobílou pásku na klobouk. To snad bude stačit.“

Z kvelbu se náhle ozvalo řinčení sypajícího se skla.

 Pan Kekule sebou trhnul: „Slyšíte, Novák? Co to bylo za rachot?“

„To bude asi výron národního hněvu, pane šéf. Prostě už začali házet...“

„Ježíšmarjá, Novák! Na co čekáte?! Jděte vyndat Procházku! Nebo nám to tady celý rozmlátěj!“ zařval pan Kekule a rychle skočil ke skříni, ve které jeho nebožka žena mívala šitíčko a látky. Otevřel skříň a začal se zuřivě přehrabovat v hromadách látek, zoufale hledajíc krabičku se špendlíky, aby si mohl připíchnout kokardu na klobouk.

„S radostí, pane šéf. Už běžím,“ zavolal příručí a vběhl do kvelbu.

„Jděte. Já jsem tam hned za váma,“ křiknul za ním pan Kekule, „jen co najdu ty pitomý špendlíky.“

Pan Kekule ovšem neměl na hledání dostatek času, neboť jeho příručí byl v mžiku zpět a stejně, jako prve, měl oči vytřeštěné. Nyní ovšem nikoliv radostí, ale děsem. V rukou držel podobiznu císaře Franze Josefa a volal: „Proboha pane šéfééé! Je zle! Teď nám nepomůže ani svatej Tyrš!“

„To jste už zpátky, Novák?“ zeptal se Kekule a nechápavě sledoval příručího, jak se snaží schovat pod stůl. „Co hledáte pod tím stolem?“

„Viděli mě, jak vyndávám ten obraz, a začali řvát, že ho zachraňuju. Je jich plnej kvelb. Vede je Franta Sauer a radím vám dobře. Schovejte se taky!“

„Sauer? Kdo to jako je?“ zavrtěl hlavou pan Kekule a nepřestával se přehrabovat v látkách.

„Vy ho neznáte? To je takovej pražskej bohém a ochmelka... Momentálně revolucionář,“ zašeptal Novák a zavřel oči, neboť doufal, že tak získá schopnost býti neviditelným.

„Teda, Novák, vy máte, ale známosti. S ochmelkama... A vylezte zpod toho stolu. Tam by vás našel i slepej Barták, co žebral u kostela. Utečeme zadním vchodem a přes dvorky to vezmeme zpátky před krám. Snad tam bude nějakej policajt, aby to zastavil.“

„Hlavně rychle, pane šéf. Jak vypijou Kontuštovku tak je tu máme.“

Sotva příručí dořekl větu, rozlétly se dveře a do místnosti nakráčel brunátný muž, za nímž se tlačil dav vlastenců. Ukázal na Nováka krčícího se pod deskou stolu: „Tady je! Kde máš obraz ty falešnej Sokole, co?!“

„Pánové... Vlastenci... Demokraté... Já nejsem falešnej Sokol, ale pravej. Jmenuji se Vlastimil Novák a jsem členem Sokola již po deset let,“ koktal Novák sedící na obrazu stařičkého mocnáře, a tímto způsobem se ho marně snažil zakrýt před kalným pohledem Franty Sauera.

„A proč teda zachraňuješ portrét císaře? Když jsi pravej vlastenec?!“

„Já ho nezachraňuju. Já ho šel vyndat na příkaz tady pana šéfa,“ pípnul Novák a zpod desky stolu bylo vidět jeho ukazováček směřující na pana Kekuleho.

„No vida. Že se nehanbíš, Nováku. Ty, který jsi Sokol, jsi musel čekat na příkaz pana šéfa, abys vyndal obrázek toho starýho páprdy. Styď se, Nováku!“

„Ale já...“ pokusil se o obranu Novák, ale hned sklopil hlavu, když místností zahřměl Sauerův hlas: „Mlč už, hnido černožlutá. Ty jsi ostuda Sokolský uniformy.“

Sauer se obrátil k panu Kekulemu, který, celý ztuhlý hrůzou klečel u skříně a v prstech svíral dva kusy látky: „Ty budeš ten šéf co? Teda chlape ty se mi líbíš! Tak se na ty milovníky císařství musí. Nechce a ty mu přikážeš! To je ráznost. A koukám, žes hledal něco na kokardy, že jo? To se nám bude hodit!“

Pan Kekule se probral a podíval se na to, co vlastně drží v rukách. V levé měl bílé prostěradlo a v pravé kus rudého závěsu. V tu chvíli se mu velmi ulevilo: „Vy budete určitě Franta Sauer,“ řekl a začal mávat oběma kusy látky, aby tak zdůraznil svůj vlastenecký zápal. „O vás jsem už hodně slyšel. To víte. Na personál musí bejt přísnost. Kór, když máme tak významnej den a nastává nám svoboda.“ Pak se otočil na příručího: „Novák! Dejte sem ten obraz a nechovejte ho jako svatej obrázek! Já ho takhle přetrhnu vejpůl... Tak!“

„Vidíš, Nováku?!“ řekl Sauer. „Tak by ses měl chovat! A né jako zbabělec! Tady tvůj šéf je jiná třída. Tak šéfíku. Půjdeš s námi. Založíme národní výbor a tebe v něm uděláme funkcionářem. Takový lidi republika potřebuje. Jo a ještě půjdem rozbít hubu tomu policajtovi Bretschneidrovi. Ale to až po tom, co strhneme Mariánskej sloup na Staroměstským náměstí. Tak jdeme, šéfíku. Vlast nás volá... Hej Slovanééé ještě naše slovanskááá řeč žíííjéééé!“      

KONEC

Jak jsem měl zaučovat učně

Spolu se začátkem školního roku k nám nastoupili noví cirkusový učni. No co se divíte?! V naší branži je to némlich to samý, jako v jinejch oborech lidský činnosti. Taky potřebujeme čerstvou krev. Teda né, že bysme jí pili! Jednoduše potřebujeme dorost. A dorostu, s ohledem na naše ztráty, není nikdy dost.

Jó dřív! Dřív to bejvávalo jiný. Třeba v Sovětským svazu na to měli školy, na který byl nával, ale dneska je to horší. Do cirgusový práce se moc mladejch lidí nehrne. Ty se hlásej spíš do reality šóu, nebo do Sůprstár. Ovšem nechápu proč vlastně?! V cirgusech se setkáte taky s různejma magorama, získáte popularitu u kulturního publika, a ostudy si tu užijete až až. Je teda fakt, že milióny se tu nevydělávaj, ale když je člověk šikovnej, tak si tady taky přijde na svý jistý. Zkrátka. Hladovíme málokdy!

Ale zpátky na začátek. Začátkem tejdne přived principál ty učně. Byli ze soukromýho cirkusovýho učiliště, který vloni otevřel jeden milionář, kterej fandí cirkusům. No. On ho původně zamejšlel jako školu, která by vychovávala novou politickou elitu, ale časem mu to samo sklouzlo k cirkusu.

Bancrotti si nás, starý mazáky, svolal do manéže, aby nám ten potěr představil: „Táák. Panstvo a ženstvo. Máme tady tři nový tváře, který se chtějí stát tím, čím jsme teď my!“

Ze skupinky učňů se ozvalo nesmělý pípnutí: „To snad radši ani ne.“

„Říkala jste něco slečno?!“ zeptal se Bancrotti a podíval se při tom na malou blonďatou slečinku v černejch šatičkách. Tvářil se při tom jako, když jí chce sežrat bez hranolků!

„Říkala jsem, že si to snad ani nezasloužíme, dostat se do tohohle cirkusu.“

„No to bych prosil, slečinko! Tohle je cirkus, kterej je známej skoro v celý Evropě!“

To měl šéf teda recht. Znali nás fakt všude. Taky máme skoro do všech evropskej států zakázanej vjezd!

Trojice mlaďasů stála vyjukaně v manéži a čekala, co bude dál. Bancrotti si je šel prohlídnout blíž: „Tak povídej mladej. Kdo jsi a co umíš?!“ To se obrátil na hubenýho kluka, kterej měřil asi tak dva metry dvacet.

„Rádžif Novák. Třetím rokem studuju přízemní akrobacii pane řediteli.“

„A proč zrovna přízemní akrobacii Rádžife?!“ otázal se principál.

„Já chtěl původně na hrazdu, ale byl s tím problém. Když mě tam nahoře rozhoupali, a já lítal sem a tam, tak jsem brkal nohama o zem! Tak mě holt přeřadili na přízemní akrobacii.“

„No dobrá. Půjdeš tady s Emanem. On dělá antipoda, tak tě snad něco pořádnýho přiučí. Jen dávej pozor, abys nohama neprorazil šapitó, až budeš ležet na zádech.“

Principál postoupil k druhému: „No dobrýýý. Ty jsi chlap jako hora! Svaly jako Frištenský blahé paměti! Tak co?! Volnej styl nebo vzpěrač, či snad zápasník s hady, nebo s medvědy?!“

„Ó nikoliv pane šéf,“ zašveholil svalovec. „Já dělám exotické tance, a jako druhý obor jsem si přibral asistentku kouzelníka. Silvester Arnold Frištenský jméno mé. S tím pradědečkem jste to vážně trefil. Jsem z Frištenských. Silvester a Arnold mi dal taťka, protože ze mě chtěl mít chlapáka. Však jsem což?!“  Zamrkal na principála a přepudroval si nos.

Bancrotti se chytil za hlavu: „No super! To budou diváci štajf, až začneš tančit. Ále co?! Jiná doba jinej mrav. Jenže máš smůlu. Tanečnice je ve špitále s křečákama a kouzelník minulej tejden při představení zmizel tak dokonale, že jsme ho dodnes nenašli.  Co s tebou děvče? Tedy vlastně hochu…“

Z hloučku vystoupil náš scénograf Narcis Esttet: „Když byste šéfíčku dovolil, tak já bych si ho vzal. Však já si ho zaučím. Viď Sláji?!“

Bancrotti zavrčel: „Vem si koho chceš Narcisi. Vždyť už to máte povolený. Alespoň tady přes zimu bude trochu teplo!“

Pak přišel k tý malý drzý slečně: „Tak copak vy, slečno?! Hlavně mi netvrďte, že trháte řetězy! To by bylo i na mě moc!“

„Já jsem Jana Mostecká. Chtěla bych se vyučit na klauna!“ řekla slečna a trochu zrudla.

V tu chvíli jsem se málem udusil kafem, který jsem zrovna pil. To nebylo možný! Holka a chce bejt klaun. Teda, né že by to už nebylo v některejch cirgusech normální, ale tahle mě šokovala jak elektrický křeslo. Když jsem dokončil chrlení kávy, šel jsem si jí prohlídnout.

Bancrotti seděl na lavici pro diváky a skuhral, že tohle je Sodoma v komoře. Kulturisti budou dělat břišní tance a holky budou šaškovat. Kouknul na mě a řek: „Je tvoje Vadim. Hlavně, ať tu praxi u tebe přežije. A já se jdu podívat do bible, jestli tam v Apokalypse není něco o týhle scéně, protože to vypadá na začátek konce světa!“

Holka stála uprostřed manéže a tvářila se jako uzlíček neštěstí. Černý šaty. Dlouhý blond vlasy do pasu a u nohou dva kufry. Vypadala jako když se chystá odejet na konferenci balzamovačů.

„Co se tváříš jak antická tragédie, ženská?! Chceš bejt klaunice, nebo ne?!“ houknul jsem na ní. „S tímhle výrazem bys nerozesmála ani racka chechtavýho. A tomu stačí fakt málo! Zavazadla máš?! Jo máš. Ty dva kufry co?! Asi jsou těžký viď?! Tak ukaž. Já ti po...“

„Jé to jste hodnej, že mi pomůžete,“ pokusila se o úsměv.

„Nepřerušuj … Já ti povím, kde najdeš maringotku našich artistek. Jsou tam tři. Maringotka je pro čtyři lidi, nebo pro osm fakírů. Takže se tam vejdete v pohodě. Až se ubytuješ, přijď ke mně do vozu. Holky ti řeknou, kterej mám. Nebo jestli umíš číst, tak na ní mám jméno. Já ti vyberu něco na sebe, jestli nemáš svoje kostýmy. Pak půjdem na oběd. Dneska máme pivo, tak to nechci zmeškat.“

Tohle jsem jí říkal cestou ze šapitó. Šel jsem před ní a ona cupitala s kuframa za mnou. Vrtalo mi hlavou, proč chce dělat zrovna klauna?! Byla by z ní možná dobrá tanečnice, nebo hadí žena, ale klaun?!

„Hele Mostecká?! Proč chceš dělat klaunici? Navíc s takhle blbým jménem?! To ti rodiče nemohli dát nějaký normální jméno?! Třeba Xenie, Jasmína nebo Albína?! To jsou jména pro cirkusačku. A vůbec. Na učnici jsi trochu moc stará ne?“

„Já vím pane Vadim. Já nejsem z cirkusový rodiny. Mě sem přidělil pracák na rekvalifikaci. Nic jinýho nebylo!“ pokrčila ramenama.

Obrátil jsem oči v sloup: „No tě prsk! Co já s tebou budu dělat?!“

„Já se budu snažit.Vážně. Jen mám strach, že se mi budou lidi smát, když něco pokazím!“ říkala a cupitala poslušně za mnou.

„Jó holka. Mám obavy, že když něco pokoníš, tak se lidi smát nebudou,“ vyvedl jsem jí z omylu.

„Jééé. Opravdu né?! To by bylo dobrý, pane Vadim.“

„Když myslíš?! Jen se pak nediv, když na konci praxe propadneš. Bacha tady na ty lana...“

Jen jsem dořekl slovo „lana“, ozvalo se zajímavý plácnutí! Asi, jako když byste upustili do louže meloun. Otočil jsem se a uviděl úžasnou scénu.

Učnice ležela rozpláclá v blátě. Ruce rozhozený do stran a obličej v louži. Pokusila se vstát, ale nohy jí zase podklouzly. Jak padala, chytila se lana od šapitó a povedl se jí perfektní přemet. Sice ho nedokončila dopadem na nohy, ale znova obličejem do bláta, jenže o to to bylo efektnější. Chvilku tak ležela. Pak se zase čapla lana a začala po něm ručkovat, až se postavila. Vzala kufry za ucha a chtěla je zvednout. Jak s nima trhla, zůstaly jí uši v rukách a kufry zůstaly přilepený v blátě. Fantastický číslo! A přitom bez přípravy!

Začala kopat do kufrů a ječet, že se na to může vykašlat. Pak otevřela jeden kufr a z něj začala vyhazovat laskonky, sachry a kremrole: „Všechno je zničený! Blbý dorty! Já se s tím pekla jako blázen!“

To mě zaujalo ještě víc, než to její antré: „Moment! Ty jsi pekařka?!“

Moje nová učnice, teď už vyloženě zuřila: „Kulový pekařka! Cukrářka! Jsem si to napekla do zásoby, kdybyste tady blbě vařili, ale teď se tím dá tak akorát házet! Podělaná rekvalifikace!“

„No to je, ale skvělý!“ zajásal jsem. „Budeš mi píct dorty na házení! Nic složitýho. Jenom šlehačkový! Ty jsou na to nejlepší! Holkááá! Ty budeš ještě dobrá... Mimochodem, to číslo, co jsi teď předvedla, nebylo vůbec zlý! Trošku to dopilujem a tak příští měsíc ho můžeme zkusit před publikem!“

Tak jsme se skamarádili. Je pravda, že klaunice z ní asi nebude, (odmítá si malovat obličej podle mýho vzorníku), ale cukrářka se nám bude možná taky hodit! No né možná! Určitě! Představte si, že já si díky dortům, který pekávala paní principálová, celý roky myslel, že sachr dort je kyselej. A von je sladkej! Nádhera!

KONEC