Jak jsem se pokoušel drezůrovat

Tak za mnou přišel principál, že prej bych jako taky mohl předvádět nějaký zvíře. V jednom konkurenčním podniku totiž viděl, že klaun předváděl číslo s nějakým čoklem… Nebo to prej byl možná norek, nebo i papoušek. On to viděl blbě, protože na to vystoupení šel v převleku, aby ho nikdo nepoznal. Náš principál je totiž proslulej tím, že krade duševní vlastnictví a pak ho používá ve svůj prospěch, takže se musí před vstupem do cizejch cirgusů náležitě namaskovat.

Takže, než ho někdo odhalil, tak zahlídnul přes tu škvírku burky, že jejich klaun, mimo tradiční klaunský čísla, taky drezůruje to blíže neidentifikovatelný zvíře. To ho tak zaujalo, že se rozhodnul, abych to dělal taky.

Víte. Já mám zvířátka moc rád, ale musej bejt náležitě upravený. Třeba na smetaně, nebo na roštu. To je celkem fuk, ale živý zvíře já nerad. Já mám s živejma zvířatama ten problém, že se jich docela bojím

Já vím. U zaměstnance cirgusu to není nic chvalitebnýho, ale je to prostě tak. Tudíž ke zvířeně přistupuju s náležitým respektem, a jsem svolnej ty bestie tak akorát nakrmit, nebo s vypětím všech duševních sil, některý omejt vodou z hadice. Ještě se tak občas ošplejchnu u lachtana v bazénku, když je vedro, nebo si zajedu na bembloudovi do hospody, ale drezůrovat bych je nemoh. To fakt ne. Ty zvířata z vás musej cejtit respekt a né obavy. Jinak vás sežerou bez hranolků, nebo jiný přílohy. Navíc na nějakou drezůru nemám ani trpělivost. Kdepak. To máte hodiny a hodiny dřiny, a odříkání a zaříkávání, a já nevím čeho všeho. Vždyť to vidím denně. Já už sedím večír v hospodě a drezéři ještě pilujou nový čísla. A někdy taky pilujou třeba drápy, aby je ty zvířata moc nepodrápali. Prostě nic pro mě!

Nó, ale principál byl neoblomnej, jako Hus na hraničním přechodu. Porád prej, ať si vyberu nějakou potvoru a secvičím s ní nějakej krátkej prográmek.

Marně jsem se před ním plazil v pilinách manéže, a bědoval jako profesionální plačka na státním pohřbu. Nic nepomáhalo. Trval si na svým a řek mi, že si mám do večera nějaký zvíře vybrat, jinak, že bude se mnou zle. Co mi zbejvalo. Musel jsem jít. Měl jsem neblahý tušení, že zle se mnou bude tak jako tak. Buď mě něco kousne, nebo mě sežere principál. Jedno lepší než druhý.

No jo. Jenže jemu se to řekne. Něco vycvičit, ale co, když všechny potvory jsou něčí, a každej domptér, nebo drezér je nerad půjčuje. Však mě taky každej vyhodil s tím, že bych mu je tak akorát zkazil. Vůbec nepomáhalo, že jsem jim říkal, že je to na příkaz principála. Pokaždý jsem slyšel jenom tu okřídlenou větu, že: „ Klaun se stará - klaun má“.

Pak mě něco konečně napadlo… Tak to bude říďa čumět jako lední medvěd na Saharu!

Večer jsem zaskočil k Bancrottimu do maringotky a řek: „Principále. Už to mám. A bude to sukces jako hrom. A nebude to jenom jedno zvířátko, ale hned několik. To budete zírat! Takový krvelačný bestie to budou!“ Bancrotti spokojeně kývnul a blahosklonně mě vyhodil ze dveří.

Celou noc jsem se připravoval na svojí drezůru. Na sebe jsem si navlíknul starou medvědí kůži, co jí má medvědář na to, aby v ní někdo hrál medvěda, když má zimní spánek.

Bylo v ní strašně, ale svůj účel splnila. Procházel jsem se v ní kolem klecí, ve kterejch jsou zavřený vlci. Pak jsem ještě postál u vozu se lvama.

Bylo to super! Přesně jak jsem čekal. Jedna noc a je plná!!!

Před maringotkou jsem jí shodil na zem, a pinzetou jsem z ní vybíral ty krvelačný potvory, a dával je do krabičky.

Už vidím ten plakát: Neuvěřitelné! Pouze v našem cirkuse a pouze klaun Vadim. Světová drezůra blech!

Ráno jsem sebral odvahu a krabičku, a šel jsem sdělit šéfovi tu novinu. Zaklepal jsem na dveře a čekal. Za chvilku vylez rozespalej Bancrotti a vejral na mě: „Co chceš Vadim?! Proč mě budíš tak brzo?“

„Za prvý je jedenáct a za druhý… No chtěl jste, abych vám ukázal ty zvířátka na drezůru… Ráno jste říkal, tak…“

„Jó už vím. No hele. Seš dobrej, že ses snažil, ale mně se to přes noc rozleželo v hlavě, a říkám si, že to není dobrej nápad. Na drezůru máme drezéry ne?! Na srandu a ponižování zase tebe. Tak to pusť z hlavy. Zapomeň na to jo.“

„Ale já se tak snažil… Ale tak dík. Já na drezůru vůbec nejsem. Tak já jdu…“

„Jo jdi…“

V puse držel nezapálený viržínko: „Moment Vadim. Dej mi tu krabičku se zápalkama co držíš. Nemám zapalovač.“

„Ale šéfe, to je… Tu nesmíte otevřít! V tom jsou…“

„To by tak hrálo, aby klaun rozkazoval principálovi, co smí a co ne. Naval sirky!“ vyštěknul na mě a pak za sebou zabouchnul dveře.

Utíkal jsem rychle, ale stejně jsem slyšel, jak se za mnou nese strašlivej řev: „Vadííííííím! Já tě nenávidím!!!“

KONEC

Pohádka o třech princích

Za devatero horami a devatero řekami, bylo jedno království. V tom království kraloval král, který měl tři syny.

Viléma, který byl statečný. Albrechta, který byl moudrý. A nakonec Jana, který nic pořádného neuměl.

Ti první dva řádně studovali. Vilém se u nejlepších generálu válečnému umění učil, aby mohl svou zem ubránit. Albrecht zase v knihách ležel a s univerzitními mistry disputace vedl, aby jednou moudrá rozhodnutí činil. A Jan?! Jan byl takové budižkničemu. O nic nedbal a jen se neustále poflakoval po zámku od ničeho k ničemu.

Jednoho dne si je král nechal zavolat a sdělil jim, že je kralováním již unaven a jeho dny se nachýlily ke konci. Proto bude nutné, aby se jeden z nich stal jeho nástupcem.

„Moji drazí synové,“ řekl jim. „V okolních zemích je zvykem, že následníkem trůnu se stává vždy ten nejstarší, ale jak známo, vy jste trojčata a vzhledem k tomu, že vaše matka je již na pravdě Boží a já si ani za nic nemohu vzpomenout, který z vás se narodil jako první, rozhodl jsem takto. Budoucím králem bude ten, kdo jako první splní úkol, který jsem připravil pro každého z vás.“

Synové usoudili, že otcovo rozhodnutí je moudré a proto se mu podvolili. Starý král pak nechal přinést pergamen a přečetl synům úkoly, které za dlouhých nocí vymyslel.

„Viléme!“ pravil král. „Ty jsi statečný. Pro tebe mám úkol hodný muže, jenž se hned tak ničeho nelekne. Jak jistě víš, na východní straně našeho království se usadil strašlivý drak, který souží sedláky. Dobytek jim krade. Úrodu svým dechem pálí a nejednu děvečku již na poli zle pokousal. Ty tedy, Viléme, vezmeš na sebe zbroj. Opásáš se ostrým mečem a pojedeš k dračí sluji, kde toho draka zabiješ, aby od něj měla naše zem navždy pokoj.“

Vilém se zaradoval, neboť na draka měl už dlouho zálusk a doufal, že právě on se proslaví jeho zabitím.

Nyní se otec obrátil k princi Albrechtovi a řekl:

 „Můj milý Albrechte. Tys moudrý muž, tak mám pro tebe úkol hodný tvé hlavy. Na západní straně království se v hlubokém lese usídlila zlá ježibaba. Každému, kde jde kolem, klade tři otázky. Ten, kdo byť na jedinou odpoví špatně, na místě zkamení. Proto ti ukládám, abys vzal své filozofické knihy a encyklopedie, jel za ní a svou moudrostí jí přelstil, neboť ten, kdo zná správné odpovědi na její hádanky, získá nad ní moc a ona sama se pak v kámen promění. Tedy jdi a zbav naše království té babice.“

Zaradoval se Albrecht, protože už o té čarodějnici slyšel a toužil se s ní poměřit i přes hrozbu, že by se v chladnou žulovou sochu mohl proměnit.

„Nuže a teď k tobě mluvím, můj třetí synu,“ řekl král a podíval se na Jana. „Ty nejsi ani moudrý, natož pak statečný. Mám dokonce podezření, že jsi poněkud hloupý a zbabělý a právě proto jsem pro tebe připravil úkol, kterým budeš muset prokázat, že si trůn zasloužíš. Budeš v sobě muset najít jak statečnost, tak chytrost. Pojedeš na severní stranu, kde v temném hvozdě má svou skrýš rota loupežníků. Ty loupežníky je třeba pobít, aby už pokojným lidem neškodili. Splníš-li to, můžeš se stát králem!“

Jan se po těch slovech zachmuřil, neboť si pomyslel, že se ho otec chce zbavit, jelikož mu musí být jasné, že sám takové rabiáty nikdy nepřemůže. Není dost statečný, aby se s nimi utkal, ani dost chytrý, aby je přelstil nějakým trikem.

Dlužno poznamenat, že jeho obavy byly oprávněné. Starý král skutečně měl takový plán. Jan mu byl opravdu nesympatický…

„Nuže tedy, moji synové. Slyšeli jste, co po vás žádám,“ řekl král a sroloval pergamen. „Úkoly znáte a je čas vyrazit. Kdo z vás to splní jako první, bude následníkem trůnu. Nyní jděte. Vám, Viléme a Albrechte, přeji hodně štěstí, a tobě Jene, dávám sbohem.“

***

Jen co král domluvil, vyběhli první dva synové ze síně, aby si sbalili na cestu. Vilém na sebe navlékl zbroj a ze zbrojnice si vybral ten nejostřejší meč. Albrecht se oblékl do taláru, jaký nosívají učenci a z knihovny si vybral knihy obsahující vědomosti dávných mudrců.

Jan se za nimi pomalu šoural a v hlavě se mu honila myšlenka na to, že už se nejspíš domů nikdy nevrátí. Pak si řekl, že když už má navždy odejet, tak to bude s plnou parádou. Zašel do své šatny a klenotnice, kde se oblékl do honosného oděvu a ověsil se šperky.

Za hodinu se tři bratři sešli na nádvoří. Vilém ve válečném odění. Albrecht v univerzitním plášti a doktorském baretu. A Jan, jako velmož, v brokátu a hermelínu od hlavy až po paty. Vsedli na koně a za hlaholu trubačů vyjeli ze zámecké brány.

Jedou jedou, až přijeli na křižovatku, kde se cesty dělí na západ, východ a sever. Moudrý Albrecht seskočil s koně, vytáhl jednu z knih a pravil:

„Bratři. Tu na tomto místě se naše cesty rozcházejí. Proto navrhuji, abychom si zde každý vzali tři lískové pruty. Neboť jak praví jedna z knih, čí prut bude uschlý, tak ten má potíže, či je snad i mrtev. Tak budeme vědět, kdo z nás je naživu.“

Vilém tedy mečem uťal devět prutů a každý si tři vzal. Pak se rozloučili a každý jel dál po svém.

Vilém se odebral na východ. Jel celý den, než konečně uviděl dračí sluj. Tasil meč a zvolal:

„Hola hej. Dračí stvůro, vylez z díry ven, abych tě mohl o hlavy připravit!“

Drak byl v mžiku venku. Chrlil oheň ze všech tlam a Vilém se s ním udatně potýkal. Už šest hlav mu setnul, a hlavou mu blesklo, že snad tedy on bude králem, protože svůj úkol tak rychle splnil. Rychle proto pohlédl na pruty, které před tím na zem pohodil a uviděl, že všechny jsou stále zelené. Rozmáchl se, aby drakovi zasadil poslední ránu a mohl pospíchat zpět na zámek, ale to ohlédnutí bylo osudné. V té chvilce nepozornosti se k němu ta poslední a nejzubatější hlava přiblížila a připravila ho o meč a pak i o život!

Albrecht zamířil na západ. Jel také celičký den, až v temném hvozdu spatřil chaloupku na muří nožce, kolem ní spousta soch a v chalupě sedí u okna babice.

„Hola hej. Stará stvůro, dej mi otázky!“ směle zvolal Albrecht.

Ježibaba nelenila a počala mu klást otázky zapeklité, na které se jen těžko hledá odpověď. Po dvakráte však princ správně odpověděl ještě před zazněním gongu a počal se radovat, že snad právě on bude králem. V rozrušení pohlédl na pruty a uviděl, že již jen dva jsou zelené. Ale ouha. Ta nepozornost byla osudná. Díky ní přeslechl část ježibabí otázky a gong zazněl dřív, než stačil vše zodpovědět. A tak se proměnil v sochu!

Jan počkal, až oba jeho bratři odjeli, smutně vzdychnul a pak se vydal dál na sever, jak mu jeho otec kázal. 

Jel také celý den, až přijel k rozpadlému hradu, kde měli sídlo loupežníci.

„Nejsem přeci blázen, abych se těmi lupiči potýkal. Vyspím se a ráno se vydám na zámek. Třebas mě otec přijme zpět, ačkoliv jsem úkol nesplnil,“ řekl si a protože byl již večer, rozdělal oheň a zabalen do pláště usnul na mechu.

***

Ráno se probudil a kouká, že kolem něj stojí kruh loupežníků. Vousáči v hadrech koulí očima a pohrávají si s dýkami.

„Tak tenhle ptáček nám tu čmoudí do oken,“ řekl ten nejvousatější a nejhroznější. „Co s ním provedeme, bando má lotrovská?!“

„Zabijeme ho!“ ozvalo se sborem. „To je naše činnost nejmilejší!“

V Janovi by se krve nedořezal. Klekl na kolena a sepjal ruce, aby se pomodlil. Ale jak si klekl, vypadly mu z pláště lískové pruty. Jan kouká a nevěří vlastním očím. Jen jeden proutek byl zelený. Ten jeho!

„Páni zločinci. Ušetřete můj život a neprohloupíte,“ zaprosil a lomil rukama.

„To bych rád věděl proč?“ zeptal se náčelník. „Koukej nám to panáčku rychle vysvětlit, protože nás už nože svědí v rukách!“

A tak jim to Jan vysvětlil.

***

Nazítří nalezl strážný na zámecké bráně přibitý papír a na něm vzkaz: Pane králi. Zajali jsme vašeho jediného syna. Pokud chcete následníka trůnu živého, pošlete výkupné tisíc zlatých! Vaši Loupežníci.

Co mohl král dělat. Trůn musí mít následníka. Vzal z pokladnice tisíc zlatých a najal za ně žoldnéře. Ti pobili celou loupežnickou bandu a osvobodili prince Jana, který se jako jeho jediný syn stal králem.

A jaké je milé děti poučení z této pohádky? Do ničeho se nehrňte, jelikož na to vždycky doplatíte a funkci nakonec vždy získá ten největší a nejlínější blbec.

Dobrou noc.

KONEC

Jak jsme měli funus

Víte, v cirkuse nebejvá jenom veselo. Občas je u nás i smutno. Smutno bejvává třeba před vejplatou. A někdy dokonce i po ní. Ale o tom dneska nechci psát. Teď jsme měli jinší důvod ke smutku.

Jednoho rána se ozval z maringotky Lukrécie, naší asistentky kouzelníka, srdceryvnej křik a pláč: „Néééééééé… Pepóóóó, to nééééé… Jak jsi mi to mohl udělat?! Proč jsi mě opustil. Co já si teď bez tebe počnu!“

Všichni jsme se seběhli k jejím dveřím, abychom se dozvěděli, co se stalo.

Principál vešel dovnitř. Za chvilku vyšel ven, smeknul cylindr a smutně nám oznámil, že Pepa to má za sebou: "Leží tam chudák na zemi. Je dočista tuhej a studenej. Tomu už nikdo nepomůže. Budeme muset vymyslet co teď s ním.“

Krotitel vlků, Wolfstein, jenom pokrčil ramenama: „To je smutný, ale byl už starej. Co se dá dělat. Já myslím, že ho můžem zahrabat třeba támhle na tom hnoji u pole. Tam to nikomu snad vadit nebude.“

To zaslechla z maringotky Lukrécie: „Vy nelidové! Co si vůbec myslíte?! Že ho nechám jen tak někde pohodit? Ty se, Wolfsteine, nech zahrabat třeba do kompostu, ale Pepa bude mít pohřeb jako každej jinej!“

Wolfstein zabrumlal, že on žádnej funus mít nebude, protože má v závěti, že chce být hned po svým úmrtí rituálně sežranej vlčí smečkou, ale jestli si to teda Lukrécie přeje, tak Pepíkovi ten funus uděláme s plnou parádou.

Lukrécie mu poděkovala a šla se postarat o nebožtíka. My ostatní jsme se odebrali do šapitó, abysme se poradili, jak ten funus uspořádat.

Principál Bancrotti seděl na lavičce a ovíval se cylindrem: „Pánové a dámy. Já vás upozorňuju, že je děsnej hic, takže to nemůžeme odkládat. Lukrécie má recht, že v cirkusech byl vždycky pohřeb nóbl. A Pepa s náma byl hodně dlouho, takže si to zaslouží. Tudíž, Narcis Estett zajistí rakev a výzdobu. Kytky, věnce a nějaký ty mašle s nápisama. Dál. Wolodijowski upraví bryčku na pohřební vůz. Potom. Sabrina, Saskia a Sandra si natrénujou pláč. Plačky musej bejt prvotřídní. Další. Mámhnáta Lakatoš dodá pohřební rubáš pro Pepíka. Jako fakír má prostěradel víc než dost. Jo a nakonec Vadim. Vadim sepíše smuteční řeč a promluví nad rakví. Určitě něco vymyslíš. A já jedu najít nějakej krchov, kde by byli ochotný ho pohřbít. Vezmu na to ze speciálního fondu nějaký prachy!“

To jsem zbystřil: „Jé, šéfe. My máme pro tyhle příležitosti nějakej speciální fond?“

Bancrotti se mile usmál a odpověděl: „Právě je založen. Račte přispívat zde do cylindru.“

Teda musím říct, že mi teď ten původní Wolfsteinův návrh s hnojem začal připadat sympatickej, ale už se nic nedalo dělat. Hodil jsem do klobouku stovku a šel psát smuteční řeč.

Odpoledne dorazil Bancrotti zpátky: „Všichni ke mně. Tak, vážení. Sehnal jsem místo na hřbitově. Je to nedaleko v jedný vesnici. Mají tam dokonce vykopanej hrob, protože měli včera jeden funus. Nějaká babka umřela, tak jí pohřbili, ale pak se ukázalo, že se jenom hrozně opila, takže jí zase museli vytáhnout. A díky tomu máme volnej hrob. Teda né my, ale nebohej Pepík. Domluvil jsem to s hrobníkem a s farářem. Prej tam přijde taky. Tak já to půjdu říct Lukrécii… Mimochodem. Už jste s těma úkolama hotový?“

Vytáhnul jsem z kapsy papír s řečí a řek: „Klid, řediteli. Všechno je v cajku. Já mám řeč napsanou. Wolodijowski bryčku obalil černou látkou a Esttet na to připentlil nějaký fáborky. Nejdřív je nemohl sehnat, ale pak sehnal asi pět metrů, co byly natažený kolem výkopu na hlavní silnici do města. Půjčil si tam i petrolejku. Má červený sklo, takže to vypadá jako takovej ten věčnej plamínek, co bejvává v kostele. Po funuse to tam vrátí. Holky brečej jako profesionálky. Jde jim to skvěle. Já jim totiž řekl, že maj ve smutečních šatech nějak tlustý zadky. To zabere vždycky. Jó a Lakatoš už nebožtíka zabalil do rubáše a dal ho do mrazáku k masu pro lva. Hlavně si zejtra nesmíme splíst balíky.“

Druhej den ráno náš smuteční průvod vyrazil na cestu. Hezký to Pepa měl. Černá bryčka tažená šestispřežím poníků a ověšená truhlíky s muškáty a pentlema z toho výkopu. I nějaký věnce se povedlo sehnat. Nejhezčí byl ten zlatej s nápisem „1. Místo Rallyekros Sosnová“.

Rakev měl taky pěknou. Sice byla stlučená z prken, ale Esttet jí natřel zlatou barvou, takže trochu vypadala jako sarkofág nějakýho Tutlajhamouna, co jsem jednou viděl v Nationál Džeografik. Artistky v černejch šatech bulely jak komsomolky na pohřbu samotnýho Stalina. No a Lukrécie, chuděra jedna, šla za bryčkou zahalená ve smuteční zácloně a štkala a štkala. Funus jak má bejt.

Dojeli jsme na krchov, sundali rakev z bryčky a odnesli jí k hrobu. Pan farář už na nás čekal u tý ďuzny: „Vítám vás. Upřímnou soustrast všem pozůstalým. Kdo bude mluvit?“

„Já budu mluvit, svatý muži,“ řek jsem a vytáhnul papír se smutečním proslovem:

 „Drahý usnulý a vážená pozůstalosti. Sešli jsme se tu dnes, abychom oslavili smrt našeho drahého přítele, který nás včera nenadále opustil. Neopustil nás na den či dva, jak to občas dělával, ale opustil nás na furt. Co se dá dělat. Musíme tam všichni, ačkoliv nevíme, kde to vlastně je. Někdo tam odejde tak, někdo onak, ale nevyhne se tomu nikdo. Měli jsme ho všichni rádi. Často vzpomínám na to, jak na mě volával, když jsem šel okolo něj, to jeho veselé: Ahój. Jak se vede? Nebo třeba: Máš oříšky lumpe? To všechno je nezapomenutelné. A my nezapomeneme. Nezapomeneme, jak Pepa skvěle chodil po provaze, nebo jak balancoval na chůdách. Byl pro nás zdrojem inspirace a poučení. Nikdy si na nic nestěžoval, a jeho průpovídka: Kurva den, nikdy nebyla myšlená vážně.

Prostě, drahý Pepo. Loučíme se s tebou a doufáme, že se s tebou shledáme až za velmi dlouhou dobu. Svatý Kludský ať tě provází do věčného cirkusu. Tak jak bys řekl ty: Nazdááárrrr!“

Dočet jsem a všichni plakali. Wolodijowski dokonce zvednul ruce k nebi a zařval: „Néééé. Vem si mě! Já jsem starej mládenec a nikomu nebudu chybět!“ Pak se vrhnul do hrobu, ale protože je strašně vysokej, tak se tam nevešel a musel vylízt.

Co se dalo dělat. Do hrobu musel Pepa. Připravili jsme rakev ke spuštění. Jenže Lukrécie začala najednou strašně naříkat, že ho musí ještě jednou vidět a ať otevřeme rakev.

No moc se nám nechtělo, ale pan farář řek, že bysme to pro Lukrécii měli udělat a že on alespoň ještě nebožtíka pokropí svěcenou vodou.

Tak jsme to udělali. Otevřeli jsme rakev a principál Pepovi odmotal rubáš z hlavy. Pan farář v tu chvíli mluvil s Lukrécií, tak to hned neviděl. Otočil se a začal do rakve cákat vodu a říkal: „Prach jsi a v papouš… Moment! Co to, proboha, je?!“

Teda já nevím?! Vzdělanej člověk by to měl vědět! Copak nepozná papouška? Papoucha Aru snad pozná i dítě a nemusí se tak blbě ptát?!

No měl i s hrobníkem plno řečí, že ptáka teda na hřbitov néééé. Smutný, no. Takže nakonec uspěl přeci jen ten Wolfsteinův návrh.

Přeju vám upřímnou soustra… Teda hezkej den.

A užívejte si života, protože jak se říká:  Prach jsi, a v papouška se obrátíš!

KONEC

Jak jsme šli na piknik

Miluju jaro! Jaro je krásný období. Všechno pučí a raší a vůbec tak nějak se to probouzí do novýho života.

I mláďátka se roděj. Například u nás v cirkuse se letos na jaře narodilo hříbátko, štěňátka a i štěnic je prej letos celkem dost.

Dokonce i v rodině našeho fakíra Mámhnáty Lakatoše se narodilo další děcko. Celkem patnáctý. Ó jak fakír plakal. Zřejmě dojetím…

Na jaře miluju i to ranní probouzení. Pomalu otevřu oči. Pak nasaju jarní vzduch. Takovej jarní vzduch, někde ve vlahým poli, to je přímo balzám.

No a potom se pomalu zvednu ze škarpy, najdu tu nedopitou láhev, co jsem si večer nesl z hospody a jdu se dospat do maringotky.

Tuhle jsem se šel při tom jarním sluníčku projít, protože málo co, kromě ozdravnýho pobytu v restauračním zařízení, člověka povzbudí tak, jako dobrá procházka.

Ukecal jsem k procházce i přítele Wolodijowského a holky artistky. Vzali jsme si sebou do košíčku proviant a přes rameno jsem si hodil deku, jako že si někde uděláme piknik, jelikož při dobrý procházce ještě dobře vytráví a odpočívat se taky musí. Holky našly i rakety na bambington a vzaly sebou triangl, že si na pikniku můžem zahrát a zazpívat.

Však proč ne? Já zpívám rád a zpívám často. Jen nemám žádnej školenej hlas. Ale co. Vždyť taky nezpívám nějaký operní árie, ale obyčejný lidový písničky a tam na hlase nezáleží. Tam je to o srdci. Určitě to tak bude, protože principál vždycky, když mě slyší zpívat, tak říká, že se mu z toho mýho zpěvu úplně svírá srdce. Ba dokonce má můj zpěv i zázračný účinky, poněvadž zase domptér Hasan Nejezchleba tvrdí, že se mu při mým zpěvu otevírá kudla v kapse. Holt někdo hlasem rozbíjí skleničky, a já zas otevírám nože a svírám srdce.

Nu, a tak jsme zvesela vyšli. Sluníčko hned po ránu pěkně svítilo a hřálo. Takže jsme hned za cirgusem načali první lahve z košíčku. To, aby se nám líp šlo a nebyli jsme dehydrovaný a taky abychom se trochu ochránili. Sandra totiž říkala, že jarní slunce je zrádný a mohlo by nás spálit, tak se prej musíme namazat. Tak jsme se mazali a nastavovali tváře vstříc slunci a dobře se nám šlo.

Šlo se nám krásně asi tak hodinu. Cožpak vo to. Počasí bylo fakt krásný, ale mezi panelákama a parkovištěma to patřičně neoceníte. Spíš je vám hic jako prase. V tomhle městě jsme ložírovali poprvý, tak jsme se tu nevyznali. Kde najít nějakej pěknej park, nebo loučku, na který by bylo možný si rozprostřít deku a fajn se nadlábnout?! Až najednou jsme takovou loučku uviděli. Moc pěknej parčík. Sice mezi panelákama a se žlutou trávou, ale člověk nesmí bejt zas tak kór moc vybíravej, že ano. Hlavně, když už má hlad a taky by si rád sednul.

Došli jsme k parčíku a Wolodijowski sepnul ruce, pohlídnul k nebi a řek: „Barzo děnkuje panu Bogu“ a plácnul sebou na trávník pod strom. Ani nepočkal, až natáhnu deku.

Ovšem vzápětí vyskočil, sundal si kabát a podíval se na něj. Zase pohlídnul k nebi, ovšem teď už hrozil pěstí a strašlivě řval: „Jen počkej, až se uvidíme!“

Já jsem se akorát chystal hodit deku na zem, ale Sabrina mě chytila za ruku: „Nééé! Nedělej to. Ta tráva není žlutá jen tak! Podívej se na jeho kabát!“

Měla pravdu. To, o čem jsem si původně myslel, že jsou hromádky od krtků, byly opravdu hromádky, jenomže od čoklů. Jedna vedle druhý. A musím uznat, že Wolodijowski si vážně umí neomylně vybrat místo kam si lehnout. Zřejmě do nejoblíbenějšího psího místa. Inu jak si kdo ustele…

Wolodijowski nadával jak starej kozák, kterej právě zjistil, že mu někdo sežral koně a jak byl v amoku, usoudil, že kolektivní vinu nesou asi všichni obyvatelé toho sídliště.

Přiběhnul s tím kabátem ke zvonkům jednoho baráku, kde zazvonil na všechny zvonky. Když obyvatelé domu vykoukli z oken, tak kabát roztáhnul, aby na něj všichni dobře viděli a zvolal: „Dívejte se! Všichni se pořádně dívejte, co se mi přihodilo! Jsem celej od hoven! A abyste věděli, komu se to tady před vaším panelákem stalo, já jsem Waldemar Wolodijowski z cirkusu Inferno!“ Pak ten kabát prohodil otevřeným oknem v jednom přízemním bytě a hrdě odkráčel.

Myslím, že na lidi to určitě udělalo dojem a budou si ho na věky pamatovat. Ale asi ne tak jak původně myslel.

Po týhle nehodě a Wolodijowského moralistický vložce, jsme se rozhodli, že piknik uspořádáme radši opravdu někde mimo sídliště. Jenže jak se ze sídliště vymotat? Bylo to tam jak v bludišti. Třikrát jsem se hnal s otevřenou náručí na znamení míru ke kolemjdoucím, že se zeptám na cestu, ale chytil jsem až toho čtvrtýho. Ten starší pán s holí utíkal dost pomalu.

 Když jsem ho ujistil, že mu vážně nechci ublížit a o jeho důchod nestojím, prozradil mi, že ze sídliště vedou k loukám dvě cesty. Jedna, že je rovná a široká a pohodlná a ta druhá, že je klikatá, úzká a trnitá.

Zpozorněl jsem a pravil: „Aha. Tohle znám. Pochopitelně budete chtít buchtu a jít máme tou trnitou, že?“

Děda se na mě udiveně podíval: „Jak myslíte, ale lepší je to tou rovnou cestou. A buchtu nechci. Mám cukrovku. A tak trošku obavy, že pak bych měl i žloutenku.“

Musím přiznat, že mě ta odpověď na jednu stranu trochu zklamala, ale zase mi potvrdila jedno pořekadlo. Pohádkovýho dědečka člověk v normálním životě holt nepotká. Ale to jen potvrdilo to známý rčení, že maminka má vždycky pravdu. Maminka mi vždycky říkala, že život není pohádka. Dali jsme se teda rovnou cestou.

Holky už toho začínaly mít dost. Nohama pletly jak ovčí babička jehlicema šálu. A to si dovedete představit, jak to vypadalo na těch patnácti centimetrovejch jehlovejch podpatcích.

Wolodijowski byl taky pořád ještě nakrknutej kvůli tomu kabátu. Uvažoval, že se pro něj vrátí, ale to jsme mu rozmluvili. Těžko by asi vysvětloval tý partaji, co bydlela v tom přízemku, že si u nich kabát jen na chvíli odložil. Naštěstí se mi povedlo mu nakukat, že mu to sluší i bez kabátu.

Mezi námi. Neslušelo mu to, ale co mu má člověk jinýho říct než, že kdokoliv ho uvidí v červenejch širokejch kozáckejch kalhotách. Vysokejch černejch holínkách. Apartní sobolí čapce se sokolím pírkem. Šavlí u pasu a v tom dírkovaným nátělníku, musí jen sprásknout ruce a uznáním vyvalit oči!

To ho evidentně uklidnilo a dál už šel s hlavou hrdě vztyčenou a hrudí nadmutou pýchou tak, až se mu na nátělníku udělalo pár dírek navíc.

Konečně byl paneláků konec a před náma se otevřel prostor vyplněnej loukou. Krásně zelenou a ne žlutou jako před tím. Hned jsem roztáhnul deku a všechna únava, včetně strastí z nás spadly. Piknik moh začít.

Otevřeli jsme si zbylý láhve s desítkou a Sandra začala krájet tlačenku a dávat jí na tácky. Wolodijowski jí s blaženým úsměvem pozoroval a potom se opět podíval k nebi a sepjal ruce: „Vše odpuštěno. Po dlouhém putování, i my jsme došli do země zaslíbené. Barzo děnkuje.“

Sabrina se Saskií si šly zatím zahrát bambington. Ukázalo se, že v maringotce zapomněly takovej ten košíček, jak se s ním pinká, ale vůbec jim to nevadilo. Hrály i bez něj jak o život. Konečně proč ne. Ony se taky cestou nejvíc mazaly, takže to je pak člověku spousta věcí šumák.

Já jsem si dal tlačenku s pivčem a bylo mi fajn. Koukal jsem na holky, jak hrajou a chvilku jsem jim i soudcoval, ale to mě brzo přestalo bavit. Sabrina je totiž hrozně soutěživá a furt se chtěla dohadovat o tom, jestli byl aut nebo ne. Což uznáte, že se bez košíčku, nebo míčku těžko dokazuje. Tak mě poslala do háje a já tam rád šel.

Háječek byl hned za loukou. Jé tam bylo krásně. Stín a nějakej cvrkot.

„Cvrkot cvrčků?“ říkal jsem si. „Nebo kobylek? Nebo snad vrčení čmeláka? Nebo snad někde někdo blízko řeže motorovkou?! Hm. A támhle je nějaká tyč a na ní červeno bílej rukáv. To bude asi na nějakou oslavu nebo co? Hele … A na nebi je ptáček … Docela malej ptáček … Asi skřivánek. Nebo ne … To bude něco většího. Asi holub třeba … Kdepak holub. Orel to je. Orla jsem ještě nikdy neviděl … Tak orel asi taky ne. Pořád je větší a větší. To bude něco velkýho. Nějakej zatoulanej kondor … Kurnik. Teď to začíná vypadat jako pták Noh! Prdlajz … Nic z toho! Proboha!“

Bylo to velký a vrčelo to jak splašenej traktor a já konečně poznal co to je: „Šmarjááá. Zdrhejte. Tohle je polní letiště a přistává sem nějakej obří bombardér nebo co!“ hulákal jsem jako na lesy. A díval jsem se, jak éro přistává někam do prostoru, kde jsme měli deku. Holky si toho naštěstí všimly a zdrhaly z louky pryč. Ale Wolodijowski na dece usnul a spal jako zabitej. A ten, když spí, tak ho ani rána z děla neprobere.

Teď už zbejvalo jen doufat, že to pilot vybere a přistane až za spícím krotitelem poníků a neposadí letadlo na něj. Sice to nebyl bombardér, jak jsem se původně domníval, ale takovej ten velikej dvouplošník pro parašutisty, jak se mu říká Andula, ale i tak to bylo letadlo dost velký na to, aby Waliho kolem rozmáčklo.

Pilot už byl kousek nad zemí, když si spícího Wolodijowského všimnul. Nabral opět vejšku a nad Waldemarem jen prohučel. Jenomže ten kravál a vítr z letadla Wolodijowského přeci jenom probudili.

Otevřel oči přesně ve chvíli, kdy nad ním letadlo přelítávalo. Po přeletu se zvednul z deky, stál tam s vytřeštěnejma očima a viděl jsem, jak mu hrůzou stojící vlasy, krásně šednou.

Letadlo zatím udělalo kolem louky jeden okruh a šlo zase na přistání.

Tentokrát pilot přistál o kus dál.

Wolodijowski pořád stál na dece a pak začal dělat divnou věc. Pomalu si stáhnul kalhoty i trencle a vydal se s nima ke stojícímu letadlu.

I na ten kus cesty jsem viděl, jak na něj posádka vytřeštěně kouká.

Wolodijowski se zastavil u dveří letadla, a dnes už podruhý zařval: „Dívejte se! Všichni se dívejte, co se mi přihodilo!!!“

KONEC