Jak jsem jel na zahraniční dovolenou - část pátá

5 – Olá, clientes!

Stáli jsme před naším hotelem. Tedy přesněji řečeno; Sabrina a Wolodijowski stáli - já ležel na silnici s vyplazeným jazykem!

„Hezká noclehárna,“ řekl Wolodijowski a ukázal na čtyři hvězdičky, které se skvěly na vstupních dveřích. „Jsem zvědavej, po kolika palandách budou cimry.“

Zvednul jsem se ze země, protože z protější strany ulice se na mě hladově dívala smečka koček a řekl: „My máme manželskou postel a přistýlku. Tady to tak stojí v poukazu.“

„No moment,“ ozvala se Sabrina a vzala mi poukaz z ruky. „To jsem ovšem netušila. Já myslela, že máme každý svůj pokoj. Přeci nebudu spát s vámi dvěma v ložnici?!“

Wolodijowski pokrčil rameny. „A to mně je to fuk. Já budu klidně s Vadimem v posteli. Alespoň nám bude v noci teplo.“

„Tak to ani omylem,“ řekl jsem Walimu. „Jsme přece džentlmeni a na manželskou postel pustíme Sabrinu. A ty si lehneš na přistýlku, aby tam měla pohodlí… Se mnou.“

Sabrina nás vzala kolem ramen. „Hoši hoši. Já to vidím asi takhle. Já budu spát na manželské posteli…“

„Vždyť jsem to právě povídal,“ řekl jsem.

„Ne nepovídal,“ pokračovala Sabrina. „Nech mě domluvit, Vadime. Myslím, že to vyřešíme k naprosté spokojenosti všech. Wolodijowski bude spát s Vadimem na přistýlce a   já budu sama na posteli. Tím budete spokojení oba dva. Wali. Tobě bude teplo. A Vadime, ty můžeš mít dobrej pocit, že jsi džentlas. Nějaké námitky pánové?!“

Raději jsem nic nenamítal, jelikož, když Sabrina něco vysvětluje tónem učitelky z první třídy, tak jí není radno odporovat.

Jednou jsem to viděl. Přesně takhle říkala jednomu tenťákovi, aby byl tak laskav a nesedal si s pivem na schůdky od maringotky, kde bydlí holky, protože jestli to udělá ještě jednou, musela by na něj být moc a moc drsná. Tak drsná, že by ho to mohlo rozplakat.

Milej tenťák jí nebral vážně. Druhej den si tam kecnul zase. Sabrina vyšla ven a v ruce držela kabelku. Promluvila k němu, jako když medu ukrajuje. „Drahoušku. Pusinko. Včera jsem tě o něco žádala. Opakovat to nebudu. Nyní na tebe musím být velmi, ale velmi drsná. Nejspíš tě rozpláču a věř, že mi to nedělá vůbec žádnou radost.“

Měla recht. Stavěč se během pár vteřin rozplakal. Sabrina mu totiž přejela po ksichtu hodně drsným šmirglpapírem, kterej měla v kabelce. Stavěč si už pak nikdy v životě na něčí schůdky nesednul.

Ačkoliv jsem měl vážné pochybnosti o tom, že by měla Sabrina někde v plavkách zastrčenej šmirgl, neodporoval jsem. Viděl jsem totiž, že se významně zadívala na obří kaktus rostoucí na záhonku před vchodem.

Když jsme si takhle hezky a v přátelské atmosféře rozdělili, kde budeme spát, vešli jsme do hotelu.

Přistoupil jsem k recepci a položil na pult poukaz. Slečna recepční se mile usmála a řekla: „Olá. Seňores a seňorita clientes?“

„Těší mě, slečno. Chápu. Vy Olá a já Vadim. Slečno Olá. My los tros muchachos. My bydlet v ubikácijo hotelo. Chápíto seňorito? My from exotikos. Evropa. Ty znáš, seňorito?“

Slečna recepční, k našemu překvapení promluvila po našem. „Ach tak. Vy být Čeko?“

„Jasně. Jsme Češi. Jen tuhle Wolodijowski není Čeko, ale Poláko,“ děl jsem potěšeně, že se bez problémů domluvíme. „Tuhle máme poukaz. Tak si ho přelouskejte, a můžete nás ubytovat.“

Slečna se začetla o poukazu a pak řekla: „Un momento. Já muset zavolat siňor director.,“ a začala vytáčet číslo.

„Výborně. To bude nejspíš s pořádným přivítáním. Je vidět, že tohle není nějaká kůča u Mácháče. Tady chodí klienty vítat sám ředitel!“ zatetelil jsem se a těšil se na uvítací drink.

Slečna recepční chvíli mluvila do telefonu, a když ho položila, řekla: „Seňor director se velmi zlobit, že vy tu nebýt o mucho čas dřív.“

„Pan ředitel se nemusí zlobit. Měli jsme cestou menší problémy,“ odpověděl jsem jí. „Však si nás tu ještě užije až až. Kvůli tomuhle zpoždění nemusí dělat cestovce problémy.“

Slečna povytáhla obočí. „Seňor director se nezlobit na oficina de turismo. Seňor být mucho rozlobený na vás.“

„Na nás?! A to jako proč?“

„Seňor povídat, že vy už muset dnes ráno být v restauranté. A vy nikde.“

„Jo tákhle,“ řekl jsem a otočil se na Wolodijowského a Sabrinu. „Nejspíš byl rozladěnej, že nám museli schovat snídani. To se nemusí bát. My si to dáme klidně spolu s večeří.“

Waldemar kývnul, že souhlasí a spokojeně si pohladil břicho.

Znenadání se rozlétly jedny dveře a do haly vstoupil pomenší kudrnatý muž v obleku.

„Ááááá. Tres estupídos!“ vykřiknul, když nás uviděl. Hrnul jsem se k němu a podával mu ruku. „Tak tak seňore. My jsme tři a nastupujeme.“

Docela se mě dotklo, když s pohrdavým odfrknutím odstrčil mojí ruku. Zadíval se na nás a na něco se zeptal recepční. Ta pak ukázala na mě. Ředitel si mě změřil pohledem a  pak se zeptal: „Tú eres comico?“ Slečna recepční hned překládala. „Seňor se ptá, jestli jste komik?“

„Jistě. Jsem prvotřídní klaun. Proč se ptá?“ recepční mu to přeložila a ředitel hned vykřiknul: „Bravo! Puede trabajar esta noche!!!“

„Je nějakej nadšenej ne?! Skoro, jako by mě znal.“ řekl jsem se recepční.

„Seňor director říká, že vy vystoupit už dnes večer.“

„Já? To moje sláva dosáhla, až na Mallorcu, že jsem tu žádanej? No já, ale nevím. Mám přeci dovolenou. Možná pro jednou. Až si zaplavu v moři a něčeho se navečeřím, tak možná jo.“

„To vy se mucho splést. Vy žádné plavání. Vy teď ubytovat a honem do kuchyň.“

„S tím souhlasím,“ hned řekl Wolodijowski. „Je třeba se pořádně nadlábnout. Plavání nám neuteče.“

„Já si to myslím taky,“ přitakala Sabrina. „A já si hlavně musím sehnat něco na sebe. V plavkách tu nemůžu chodit pořád. Hele. Olá. Kde je tu nějakej krám s hadrama. Wolodijowski mi nechal kufr na letišti, tak potřebuju nějaký oblečení.“

„Hadr? Á chápu. To se nebát. Hadrů, od hotelová služba, vy dostat kolik potřebujete. A oblékneme si vás taky.“

„Aj. Tak tady se mi líbí!“ zakřenila se Sabrina. „Hotel, ve kterým mě oblíknou. To si dám líbit. Kdy mi teda dáte něco na sebe?“

Recepční to přeložila řediteli, který odpověděl něco v té jejich hatmatilce. „Prý se nemusíte starat.“ řekla recepční. „Hned po ubytování vás obléknout šéfka pokojských. Ale vy se už nezdržovat. Jít za mnou,“ dodala a vybídla nás k následování.

Zamířil jsem ke schodišti, které vedlo do pater, ale recepční mi ukázala na  na výtah. „Vy tam jít.“

„Aha. Jsme asi docela vysoko. Po schodech by to trvalo dlouho,“ řekl jsem a ještě se jí zeptal. „Povídali nám v cestovce, že z vašich balkonů je prej vidět moře. Je to pravda?“

Recepční stiskla ve výtahu tlačítko a kývla. „Sí. Moře je z balkonů vidět.“

Výtah se rozjel a já zavřel oči a představil si tu krásu a to, jak voní moře a… A pak se výtah zastavil a dveře se otevřely a mě praštilo do nosu něco, co nemělo s mořem nic společnýho. Takovej puch! Otevřel jsem oči a na displeji uviděl svítit mínus tři!

„Jste se asi spletla ne? Jsme někde ve sklepě. Měli jsme jet nahoru. Tady nejspíš moře z okna neuvidím.“ nevrle jsem zavrčel.

„No! Nespletla. Pomocný personál bydlí v suterén. A mít pravda. Tady v kobka žádná výhled.“

„Jakej personál?! My jsme rekreanti. Jsme to vyhráli,“ křičel jsem. „Vždyť se podívejte na poukaz.“

„Na poukaz být, že kdykoliv všechno možná změnit seňor. Vy být u nás na mucho práce. Jediný, co se nezměnit, být, že vy tu zadarmo. Nic nám nemuset platit. Tak zní smlouva s oficino de turismo, kde vy být polapeni. Copak vy si myslit, že dnes být něco zadarmo?“ a pak nás vystrčila ze dveří výtahu!

Stál jsem jak solnej sloup. Sabrina byla taky ještě v šoku. Jen Waldemar se přiblble usmíval a pak řekl: „To je dobře, že jsme tady. Tady nám to nebude prát do oken co?! Kde je asi ta kuchyň. Už mám hlad.“  

No asi takhle. Sabrina opravdu dostala spoustu hadrů. Dali jí i mop a koště. A nějaká zástěra se taky našla. Já každý ráno čistil bazén a pak šel škrábat brambory a krouhat zeleninu na saláty. Ale to se dalo přežít. Za to ty večery! Vystupovat před stovkou přiopilejch Němců, je značně vysilující zážitek. Mít na obličeji prasečí rypák a dělat: „Ich bin eine kleine schweinkopf“ to vám na sebedůvěře nedodá, i když se ty lidi smějou jak pominutý.

Wolodijowski si ovšem příliš nestěžoval. Přidělili ho k vynášení a třídění odpadků, takže si svejch vytouženejch švédskejch stolů užil opravdu hodně. Taky jako jedinej přibral pět kilo! U moře jsem za celou dobu nebyl. Ale alespoň jsem, když jsem večer zalezl na matraci vedle Wolodijowského (měli jsme jednu napůl. Sabrina měla dvě sama pro sebe) usínal, slyšel to moře šumět! A vůbec nevěřím Sabrině, když mi pořád říkala, že to slyším splachování z hajzlíků, který jsou nad naším sklepem.

Nevyšlo to, jak mělo. Ale možná to bylo trochu naše štěstí. Když jsme to pak vylíčili principálovi, vůbec se na nás nezlobil a dokonce řekl, že nám to ze srdce přeje. A to tak, že opravdu moc a moc…

 KONEC