Historie
naší rodiny
V jednom rozhovoru se mě ptali, jak dlouhá je
cirkusová tradice v našem rodu. Je opravdu celkem dlouhá a založil jí můj
pradědeček. Proto by byla škoda se o tom nezmínit trochu obsáhleji. Stejně tak,
jako se traduje v rodině Kludských, že pocházejí z nějakého zchudlého
šlechtického rodu, tak i u nás Vadimů, máme takovou pověst, která je ovšem na
rozdíl od Kludskejch zcela pravdivá.
A taky se mě lidi ptají, co je to za kůži, kterou mám
v maringotce na zdi, a co tak strašně smrdí. Tak vám to teda povím.
Můj praděd se narodil v ruské knížecí rodině,
jako kníže Vadim Vadimovič Vadim. Jeho
životní dráha měla být jednou provždy daná. Jako každý kníže v Rusku, se i
on měl starat o rozkvět svého panství, matičky Rusi i vlastních poddaných. Svou
roli také po smrti svého otce plnil svědomitě. O tom svědčí to, že od mužiků
dostal spoustu přezdívek, které charakterizovaly jeho úsilí. Za všechny uvedu
například Bič Povolží a Čertův bratr.
Prý vždy, když projížděl dědinami, tak na něj poddaní
mávali vším, co jim přišlo pod ruku. Vzhledem k tomu, že šlo především o
zemědělce, tak šlo povětšinou o kosy a cepy. Traduje se, že jeden kovář,
kterému pradědeček usnadnil život tím, že ho vyjmul z řad svobodných
občanů a vzal ho se souhlasem cara do svého poddanství, mu prý z vděku
postupně daroval celou svou kovárnu. Pokaždé, když praděd v kočáře
projížděl vesnicí, volal na něj kovář: „To je všechno vaše, blahorodí!“ a vrhal
mu samou radostí do kočáru různé dárky. Tu kladivo, ondy podkovu pro štěstí a
dokonce jednou i celou kovadlinu.
Jak vidno, praděd byl velmi milován. A to nejen lidem,
ale i samotným carem. Kníže Vadim často zajížděl na panovníkův dvůr do
Petrohradu, kde ho car vítal slovy: „Vy už jste tu zase?! To je nám pěkné
nadělení!“
Málokdy však s carem pobyl delší dobu. Bohužel,
panovník vždy po jeho příjezdu musel neočekávaně odjet na nějakou inspekční
cestu. Praděd pak trávil celé noci na procházkách Petrohradem s jistým
Rasputinem a pochvaloval si, že když jde někam s tím mnichem, tak jim lidé
všude prokazují úctu tím, že houfně opouštějí hostince, zřejmě proto, aby je
neobtěžovali v jejich debatách.
Po vypuknutí světové války byl pradědeček carem velice
poctěn. Mikuláš mu daroval jeden pluk a odeslal ho s ním na frontu,
přičemž zařídil, aby se kníže Vadim mohl vyznamenat. Podle výslovného carského
rozkazu, měl být pluk nasazován na nejnebezpečnější místa fronty.
Praděd carovu důvěru nezklamal. Při jednom útoku na
kopec, který ovládala rakouská pěchota, kníže nic nedbal nebezpečí, ostře
odmítnul návrhy zkostnatělé carské generality, která navrhovala obchvat, a
rozhodl se zaútočit čelně, přímo proti zakopaným kulometům.
Podle jeho vlastních slov to byla nejsnadnější cesta
k vítězství. Na celém kopci nebyl jediný strom, nebo nerovnost, která by
jeho pluku bránila v nerušeném běhu proti nepříteli.
Dostavil se ke svým vojákům a sdělil jim svůj plán.
Vojáci se tehdy prý rozplakali dojetím nad jeho vojevůdcovským talentem. Kníže
Vadim tasil šavli a ujistil je, že s nimi bude v útoku přítomen
duchem a dobrou radou udělovanou amplionem ze zákopu.
Když boj po deseti minutách skončil a můj praděd
periskopem přehlédl bojiště, viděl, že vrch je obsazen a na vlaje na něm ruská
vlajka.
Bohužel šlo o pluk jednoho plukovníka, který zneužil
jeho geniality a zatímco Rakušané odráželi čelní útok, podle využil situace, a
kopce se zmocnil zezadu.
Kníže Vadim vylezl ze zákopu a pln dojetí šel
poděkovat svým vojínům. Každému ležícímu muži, kteří k němu vzpínali ruce,
tou rukou potřásl jako projev svého vděku. A na památku si jednu ruku nechal
pro štěstí.
Po této akci byl ovšem jeho pluk rozpuštěn, a praděd
byl za odměnu samotným carem odeslán na zdravotní dovolenou na Sibiř.
Při tamním
pobytu se docela nudil a z nudy se účastnil vášnivých debat ostatních
rekreantů scházejících se v kulturní zemljance.
Dostal se k nim zcela náhodou. Zemljanka byla ve
dne určena ke zcela jiným účelům. Nedocházelo v ní k uvolňování
ducha, ale těla. Praděd jednou v noci pocítil nutkavou potřebu a vydal se
do zemljanky. Když v naprosté tmě usedl, po chvíli zjistil, že se
z druhého kouta ozývá vzrušené šeptání. Škrtl sirkou a uviděl skupinku
mužů, kterých si před tím nemohl všimnout, neboť byli oděni do černých kabátů.
Jejich debata ho zaujala, a od té doby se sezení s anarchistickým kroužkem
účastnil již pravidelně.
Časem dospěl k poznání, že car a šlechta jsou
přežitek, a rozhodl se, že veškerý svůj majetek musí darovat lidu.
Nutno poznamenat, že při debatách se hojně popíjela
místní samohonka a pojídala smaženice z červených muchomůrek, takže není
zcela jisté, zda k tomuto poznání došel díky argumentačním schopnostem vůdce
anarchistů, nebo vlivem výše uvedených pochutin.
***
Po konci
světové války a po svém návratu ze Sibiře poznal, že nedočkavý lid nečekal na
jeho prozření a rodový majetek si vzal sám.
Kníže Vadim, nyní již občan Vadim, se rozhodl přispět
revoluci tím, že vstoupí do řad Rudé armády a osobně požádal o přijetí do jízdy
legendárního Čapajeva.
Čapajev si ho nechal prověřit, a když zjistil, o koho
se jedná, padnul před mým pradědem na kolena a prosil ho, aby pro zdar revoluce
šel sloužit k bělogvardějcům. Inu, i tak velký člověk, jako byl Čapajev,
se prostě neubránil závisti a nedokázal překousnout, že by ho občan Vadim mohl
zastínit svým válečným umem.
Po tomto odmítnutí pradědeček nějakou dobu bloudil
Ruskem zmítaným občanskou válkou, a živil se jak se dalo.
Nejprve to zkusil v kolchoze, který vzniknul
z jeho zámku. Dojil krávy ustájené v tanečním salóně a vybíral
vajíčka z kurníků v knihovně. Když však následkem pokrokových metod
chovatelství pošel dobytek a po něm i většina kolchozníků, vybral vajíčka,
snědl slepice a zbytek knih a šel o dům dál.
Na své cestě potkal zbloudilého medvěda a tak se
k němu přidal. Od té doby spolu vystupovali jako duo. Medvěd hrál na
bubínek a praděd tančil.
Jednoho dne spolu seděli po představení na návsi a
svačili uzenáče. Pradědeček se zrovna chystal, že medvědovi otře tlamu do
novin, ve kterých byla ryba zabalená, když si všiml, že se v nich píše o
jakýchsi legionářích, kteří se skrz celé Rusko snaží dostat do své rodné
vlasti. O té zemi nikdy neslyšel, ale slovo Československo mu znělo libozvučně.
Především se mu líbilo, že ona země leží na západě a nemají tam zatím
bolševiky. I rozhodl se praděd, že se tam musí dostat stůj co stůj.
Dali s medvědem hlavy dohromady a ukuli plán.
V té vesnici sídlilo velení letectva a praděda Vadim si všiml, že na louce
stojí kromě balonů i bombardér Ilja
Muromec.
Praděd, se vydal na letištní plochu a zapředl rozhovor
se strážným. Strážný se s ním nejdřív nechtěl vůbec bavit a pokusil se ho
hráběmi vyhnat z letiště, ale hned jak mu pradědeček slíbil, že mu dá za
informace medvědí kožich a ukázal na medvěda, který podle plánu předstíral, že
je luxusní oděv, ochotně se rozpovídal.
Praděd se tak dozvěděl, že s bombardérem nikdo
nelétá, jelikož to za prvé nikdo neumí, a za druhé, kdyby to někdo uměl, stejně
by se bál, protože jak je známo, stroje těžší než vzduch jsou značně
nespolehlivé a kůň je přeci jen kůň!
Jen co získal tyto tajné informace, rozeběhl se praděd
k veliteli útvaru a promptně strážného udal za to, že se bavil
s civilistou a prozradil vojenské tajemství. Také se hned nabídl, že
převezme jeho místo. Dokonce se pochlubil i tím, že má hlídacího medvěda.
Velitel letectva nejdřív zuřil, a na hlavu strážného
snášel hromy a blesky, ale hned jak ho zastřelil, uklidnil se a pradědu přijal
do řad letectva Rudé armády.
Občan Vadim, nyní již vojín Rudé armády Vadim, byl
svědomitý hlídač letounu. Každý den obcházel letoun a zkoumal všechna zařízení
a přístroje. Zkoumal řízení a prohlížel směrovky. Zajímal se kudy se lije do
letounu benzín a kde se přikládá do kotle a vůbec tak o všechno, co je třeba
znát, když chcete létat aeroplánem.
Jeho zájmu si všiml i velitel. Neuniklo mu totiž, že
vojín Vadim, na rozdíl od něj a ostatního mužstva, ovládá čtení. Jednou totiž
přistihl pradědečka, jak si v novinách čte, místo toho, aby si jen
prohlížel obrázky soudruha Lenina.
Velitel se zamyslel a pak pradědovi přinesl manuál
k řízení letadla. Zeptal se ho, jestli by byl schopen se s tím naučit
létat. Velitele totiž mrzelo, že není schopen pozemnímu vojsku poskytnout
leteckou podporu bombardováním. Měl sice balóny, ale ty, vzhledem
k neustále se měnícímu směru větru, bombardovali především vlastní vojska.
Praděd se nejdřív naoko zdráhal, ale v duchu si
se zaradoval, a pohladil v kapse ruku pro štěstí, kterou si nechal od oné
památné bitvy o návrší. Konečně, říkal si, mu přinesla kýžené štěstí!
Od toho dne pilně studoval návod a neustále urgoval
dodávku paliva, aby mohl letoun vyzkoušet i v praxi. Konečně jednou jízdní
hlídka zabavila větší množství vodky a praděd si vymohl na veliteli, aby se
místo obligátního vychlastání nalila do letadla. Vojín-letec, Vadim, nastoupil
před jásající jednotkou do bombardéru a na místo navigátora posadil medvěda,
neboť naštěstí nikdo jiný se tohoto úkolu neodvážil zhostit, a po nahození
motorů se rozjel startovací dráhou.
Jednotka, vyděšená hlukem motorů, se rozprchla do širé
Rusi, a můj pradědeček, Vadim Vadimovič Vadim, tak mohl, neobtěžován pozemní palbou,
nabrat směr západ! Směr Československo!
Pokračování: 21.8.2013
Žádné komentáře:
Okomentovat